Ž a M

Když dnes máme ten první máj.... Otázky ženského a mužského přístupu k tvorbě. Z jiné strany pokus o analýzu tvrdého a agresivního přístupu v sídle, v krajině. Určitě se nám tu nepodaří shrnout problémy pokleslých modernistických přístupů XX. století, ale snažíme se poodhrnout roušku, co v nás jim má tendenci přitakávat.   (z habilitační práce O.B.)

V teorii architektury začíná tzv.feminismus pochopením nápadné absence ženské zkušenosti i historie. Probíhají pokusy vyplnit či nastavit „ženskou strukturu světa“ přímým vzkříšením. Například prací návrhářů – žen, jejich metod práce s materiálem a zdroji, které byly dříve mužským principem ignorovány.

Jak se to projevilo v hodnotových změnách architektury?

Dokážeme vystopovat odlišné koncepční, intelektuální, tvůrčí a sociální přístupy při navrhování a realizaci díla v přístupu mužů a žen?

Holandská architektka Jeanne Dekkers v rozhovoru s J. Horským na stránkách www.archiweb.cz  odpovídá na obdobně položenou otázku jasně: „... dobrý dům není ona nebo on. Dobrý dům je oboje.“ Jinými slovy: rozlišovat v tomto ohledu by bylo pro autorku patrně nadmíru komplikované, když rovnou nemáme říci nemožné.

Ta tam je doba, kdy v padesátých letech píše S. Beauvoirová o vztahu žen k tomuto světu: „... že jej [svět] muži uhnětli, vytvořili,  řídí a ovládají – že se sama [žena] necítí za nic odpovědná, že sama neprošla zkušeností aktivního násilí...“[1]

V rámci sociálních posunů posledních několika desetiletí se vnímání identity žen a mužů výrazným způsobem proměnilo, došlo k: „přehodnocování nejniternějších mužských jistot, které je vždy dlouhé a bolestné. Destrukce nastupuje v okamžiku, kdy převládající model ukázal své hranice. Ten tradiční mužský pokulhává za vývojem žen a je zdrojem zmrzačení, jež si muži začínají uvědomovat.“[2] „Donedávna byla tajuplnou částí lidstva především žena a nikoho nenapadlo zamýšlet se nad mužem. Zdálo se, že mužství přichází samo od sebe: zářivé, přirozené a protikladné ženství. Tyto tisícileté samozřejmosti vzaly zejména poslední čtyři desetiletí za své. Když ženy začaly hledat novou definici sebe sama, donutily muže udělat to samé.“[3] Nacházíme se v době, kdy agresivita žen  bývá akceptována, zatímco agresivita mužů je společensky „nemístná“. Cílem ženy již dávno není jen péče o děti a starost o domácnost. Jejím cílem je zvládnout obratně obojí – práci i rodinu. Nejen že se jí to daří, v obojím zároveň dokáže být jedinečná.

Pokud bychom od sociologického přístupu chtěli dospět ke konkrétnější reflexi, mohli bychom se opřít o práci Jennifer Bloomer Abodes of Theory and Flesh: Tabbles of Bower (Příbytky teorie a tělesnosti) Soubor 17 z dubna 1992.

Avšak úzké spojení teorie architektury druhé poloviny 80. let s projevy francouzské dekonstrukce, literární teorií a psychoanalýzou vedlo jiný druh feministické architektury k chápání ženského principu jako něčeho, co je v samotném jádru architektonické myšlenky vždy předem potlačeno, nesprávně reprezentováno a zneuctěno. Nejen, že byla „práce žen“ historiky architektury považována za marginální, ale dokonce práce žen a o ženách byly redukovány a deformovány pomocí „mužských“ kódů analýzy a kritérii jako je racionalita, objektivnost, hierarchie, dualizmus a rozhodnutí.

Mužská sexuální identita (a mužský princip) je založen na duálním vnímání sebe sama a „ostatních“ – ona je však ta, která je postradatelná, které je pouze nepřítomná – což se pak mužská spořivost snaží redukovat na její ztotožnění s celkem.

Co je žádané, je pak tzv. nová architektura „psaná“ z radikální přeměny ženské odlišnosti, „druhořadá“ architektura, která odvrací tradiční mužskou touhu po totožnosti a převaze, projevující se v pokleslých podobách agresivně a necitlivě vůči místu, sídlu, krajině. 

Přes veškerou snahu jsou ale struktury architektonických praktik stejně reduktivní a utlačující jako sociální a materiální struktury společnosti - a tělo je stejně tak textem, teorií, jako "kusem masa". 

Čím nám tedy tento druh uvažování dokáže pomoci? Není snad otevření se vlivům, které bychom nejraději apriori vypustili dostačující?

    Pro kontrast k uvedenému textu ikonická stavba LC (tato písmena můžeme najít i v               půdorysu).

---

[1]   Beauvoirová, S.: Druhé pohlaví. Praha: Orbis, 1966.

[2]   Badinterová, E.: O mužské identitě. Praha: Paseka, 2005.

[3]   Ibidem.