Osnova
1. Parametr srovnání Prahy s výsledky a dynamikou rozvoje
Varšavy, Bratislavy a Budapešti
2. Význam Návrhu metropolitního plánu Prahy.
3.
Parametr ohrožení. Co Prahu ohrožuje?
4. Co Prahu neohrožuje?
5.
Parametr vize, strategie, „odvahy do budoucnosti“
6. Parametr výškových budov, ikonických/emblematických staveb – obecně,
v metropolích vyšegradské čtyřky/ V4, v Praze plus parametr kontextu
výškových budov
7. Téma kvality diskurzu o Praze a metropolitním plánu
Závěr
úvodní přednášky
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Předběžná
studie v tezích - verze 02;
text
je upraven stylem i grafikou pro přednes.
Úvod
Současný
nárůst literatury s tématem „se světem se něco děje“/ „něco se muselo
stát“ (což jsou názvy publikací) poukazuje na rozsah a hloubku
probíhajících změn.
Žijeme
ve věku sociálních sítí (navíc: internet
lidí stále víc doprovází „internet věcí“), ,, žijeme v době, která dostává
předponu – post, čili „doba po té“.
Žijeme
v době postindustriální, postmoderní, která je nyní upřesňována
sociology a kulturology na dobu velmi,
velmi pozdní moderny,
žijeme
v době globalizace – a výčet by
vydal na další přednášku.
Pro
úvod se zastavíme u jednoho souhrnného konceptu: u globalizace. Víme a přiznáváme
- více nebo méně - , že stavební
boom se odehrává v Asii a jiných částech světa. (1)
Nicméně:
V době globalizace se posiluje i
role protipólu globalizujících tendencí – tedy význam regionů – čili i
„náš“ středoevropský region je hráčem.
Jak
významným? O tom spolurozhodujeme. „Dnes“.
Co
je třeba mít na paměti : Globalizace a
regionalizace jsou dva póly jedné a téže mince.
V takových
převratných dobách/obdobích se dá mnoho získat i – ztratit. Připomínám co tento
rozměr/parametr zlomu znamenal pro architekturu šedesátých let a pro českou
architekturu! (Jakkoli zlom přišel následně až s tzv. dnem Kuvajtu –
zdražení nafty a surovin zasáhlo i architekturu)
Oč
jde: Budoucnosti
se lze „otevřít“, ale lze ji i „spotřebovat“. To je to, oč tu běží.
Praha jako metropole ve středu
Evropy
-
není ani fatálně, beznadějně malá, ani
fatálně, nezvladatelně velká - Praha má do blízké perspektivy potenciál metropole s 1 a půl milionem stálých obyvatel;
Nejsou tu ghetta (trvá tzv. sociální propustnost“) a ani se zatím netvoří.
Praha má v srovnání s jinými evropskými městy vysoký stupeň
bezpečnosti.
A právě to se může v tomto historickém
okamžiku stát její významnou výhodou – tím navozujeme pro úvod jistý opatrný
optimismus.
-
historická/památkově chráněná část Prahy
( 2) je sice velká, mimořádně velká, ale
celá metropole je dost velká na to, aby se s tím dokázala spojit, soužít a
nestala se jako celek skanzenem (2A)
-
jde o místo Prahy v Evropě, o „místo na Slunci/specifickou roli“ Prahy
v Evropě:
Praha
centrum vzdělanosti a kultury?; - má na to „geografický potenciál“, ale vyžaduje vysokorychlostní dopravu (v „napojení na svět odpovídající době“ Praha zaspala- teze IPR);
takže „Praha malý Brusel kultury“?
– Havlovo sídlo evropských kulturních institucí
Je to reálné? Je o to třeba usilovat, hledat cesty/perspektivu
budoucnosti. Polsko o to dravě usiluje a petrifikuje toto úsilí do staveb!
- respektovaná „turistická destinace“- i pro turistiku je třeba Prahu kultivovat! To vyžaduje citlivé rekonstrukce (2B)
Závěr? Atraktivnost pro turisty je třeba zvyšovat (srv.
sociologická skladba „turismu“);
- doktorand ze SRN v Zeit: Praha je krásná, stačí na to 2-3 měsíce
a potom rychle pryč do Paříže atd., doktorandem uváděný důvod: Praha není město
trendů.
Vnímáme to také tak?
Uvidíme,
co z opatrného optimismu zůstane na konci našeho dnešního setkání.
Dále:
Praha je jedinečná- co se pod
„jedinečností“ skrývá:
-Žádné jiné město na světě v sobě nemá takovou
škálu různých architektonických stylů od středověku až po současnost. To vytváří úžasnou
mozaiku.“ (Zdeněk Lukeš) (3 ) (3A)
Prahu
lze „číst“ jako svého druhu cenný/nezaměnitelný
atlas evoluce městské struktury!
-Prahu
jako jedinečný fenomén spoluutváří řeka
Vltava a krajinný reliéf
To
všichni svým způsobem víme – ale je vždy dobré poodstoupit a připomenout, co
máme až příliš blízko před očima – ta pražská mozaika upoutává i zavazuje nás současníky jako předané dědictví
(I
raritní události o něčem vypovídají. Obdiv je cítěn i z jiných kulturně
civilizačních okruhů: V Koreji si postavili Staroměstskou radnici s orlojem
–(4) srv. čínský multimiliardář postavil pro
veřejnost v Číně Versailles – i v tomto fenoménu je obsažena dynamika
Asie).
Co Praha vyžaduje dnes?
Architekti vyslovují tezi/aspiraci:„ „Pokud
má ale zůstat živým městem i nadále, a nemá se stát skanzenem, musí se v centru objevit nové budovy“.
(5; 5A)
Znovu-co
Praha vyžaduje dnes? Rovněž respekt ke
stavbám minulosti – aktuální příklad: Libeňský most (5B) je architektonický unikát (jediný kubistický
most ve světě); je třeba mít strategii-
vědět co zbourat, co naopak zachovat bez ohledu na náklady vzhledem
k hodnotám které jsou do stavby petrifikovány; zatím se stavby
zachraňují na poslední chvíli (a s „povykem“), „bourá“ se nahodile, zmatečně
(aktuální příklad: 5C AULICKY: TRANSGAS).
Uvidíme,
co vše takový nárok na zachování a na nezbytné inovativní intervence znamená.
Takže
na našem setkání tématizujeme, jak se Praha
v době post - ať je již jakákoliv - vyrovnává se svojí minulostí, současností a – s budoucností.
K takovémuto pohledu požijeme
1. Parametr srovnání
s výsledky a dynamikou rozvoje
~Prahy, Varšavy, Bratislavy a Budapešti
-
Prahu, Varšavu, Bratislavu a Budapešť-
hlavní města vyšegrádské V4 spojuje v posledních více než pětadvaceti
létech/po čtvrt století (!) – tedy se
nemůžeme vymlouvat na minulost, která svazovala perspektivu, tady jde o naši současnou elitu, o její
výkon, o výsledky generací, kteří
propojují dobu autoritativního, totalitárního režimu se svobodnou,
demokratickou společností a … jde již o architekty nastupujících generací,
výsledky jejich práce!
- spojuje výstavba
nových doslova ikonických/emblematických staveb:
–
nových národních knihoven - tato
aspirace zůstala v pražské metropoli – na rozdíl od Polska ( snímek), Maďarska (obr. 6 ,7,8,9)
navzdory mezinárodní soutěži nenaplněna (srv. tezi: nová národní knihovna není
zapotřebí, rekonstrukce Klementina postačuje atd., srv. protikladné teze!
Zmatečná situace – zmatečná situace pro veřejnost, pro obec architektů, pro
„svět sedící armády“ {Max Weber} – čili pro svět administrativy, který má
v rukou výkonnou moc atd.)
-
nových koncertních sálů splňujících
současné nároky na akustiku - i zde Praha zaostala za partnery V4 (nejen za
Polskem, ale i za Maďarskem, (10) aspirace na novou koncertní síň splňující
řádově nové nároky na akustiku prošla Evropou: (11)
Jakkoli záměr postavit novou koncertní síň byl obnoven, tak pořád zůstává v povědomí, že mnohdy šlo v
tomto příběhu o hru/scénář s otevřeným koncem, že jde o epizodu
v řadě dalších epizod a nikoli o
rozhodnutí/akty, kterými se vyznačuje strategie města a ministerstva kultury směřující do budoucnosti.
(srv. jak se ze strany
administrativy/správy města argumentovalo a co s nástupem nového ministra
kultury přestalo platit:
není
dostatek peněz, není dostatek návštěvníků, Praha nemá dynamiku městské
aglomerace a národního obrození 19. století { velkolepé či megalomalské záměry
s Václavským náměstím v 19. stol.- propojit Václavské náměstí se
Staroměstským. A dnes? Dnes postačí „Václavák“ jako „lesopark“ 12 } – nový koncertní sál je nadbytečný atd.
-nové
sportovní objekty (12A)
-
vyrostla nová obchodní centra – jsou
svědectvím nástupu masové spotřební společnosti a proměn její sociologie (snímky)
- vyrostla a nadále rostou administrativní
centra pro „sedící armádu“ (Max Weber) - která identifikuje a řídí zájmy
korporací a společnosti;
Nová
signifikantní administrativní-obchodní
–kulturní centra –plus velmi, velmi luxusní
byty pro bohaté plují na vlně konjuktury,
V Praze: „pankrácká kupa“(tzv. „zlatý
vršek“ – viděno developery (13), okolí
Masarykova nádraží a Florence, Anděl v Praze
- Smíchově, lokalita u stanice metra Vltavská (nová filharmonická hala plus
další), drážní území Bubny-Zátory (100 ha)
-
pro země V4 se stal neméně příznačný enormní
nárůst výstavby rodinných domů na okrajích metropolí, který kompenzuje
potlačení individuálních zájmů v předchozích desítiletích; problematika
suburbanizace metropolí V4 (snímky). Neúnosná extenze města dále do krajiny.
-
vyrostly nebo se plánují ambiciózní
výškové stavby. Co je nesporné – tyto
stavby představují nepřehlédnutelný pozdněmoderní architektonický „upgrade“
identity příslušných metropolí.
-
země V4 investují/rozvíjí infrastrukturu;
čtyřicetimiliardová Blanka ( 14) zajišťuje
Praze v rámci V4 prvenství ( 15, 15A)
-
parametr
sídlišť , to je/zůstává celoevropským
tématem (nebudu se jím zabývat,
odkazuji na skvělou obsažnou monografii prof.M. Kohouta
- parametr srovnání s Vídní, Drážďany – nesrovnáváme s Berlínem (prozatím…)
atd.-
tento parametr,
zejména srovnání s Vídní, sehrával v období první republiky
iniciační, motivační roli – Praha se chtěla
Vídni vyrovnat a v oblasti kultury začalo platit „nebylo nové ideje
v oblasti kultury, která by v Praze aspoň >nepřespala<“(doyen
české historiografie Robert Kvaček).
Byl
zde prvorepublikový étos- touha účasti na
nových idejích, úsilí překonávat
provincionalismus v české společnosti.
Překonání provincionalismu architekturou má
velkou výhodu – je doslova vizuální.
Schopnost
recepce a realizace nových idejí se
v tomto časovém úseku dynamicky rozvíjela – kubismus, Le Corbusier (uvést
příklady)
Takže: ptáme se po subjektu, který je dnes nositelem takového sebevědomí a vůle k realizaci!
Neselhávají naše elity?
2.
Význam Návrhu metropolitního plánu Prahy.
Pražská
metropole se potřebuje v důsledku fatálního
zanedbání tohoto rozměru v předchozích desítiletích vyrovnat
- nejen s vývojem před rokem 1989,
- ale neméně v posledních desítiletích („zmatečná devadesátá léta“).
Proč? To, co je přítomno a co hrozí,
je vývoj po pokleslé trajektorii k zmatečnému urbanismu pražské
metropole – což znamená, že hrozí další a
již nenapravitelné „spotřebovávání budoucnosti“.
Není
pochyb (Pozor! Toto tvrzení při změně uvažovacího paradigmatu lze zpochybnit,
to zatím neučiníme) - Praha potřebuje znát svoje priority, perspektivní výhled do budoucnosti - strategii směřování, svoji vizi.
Úvaha o
perspektivách metropole založená pouze na tom, co nechceme, na pouhé negaci
vývoje před rokem 1989, nezakládá skutečnou perspektivu.
Je třeba změnit základu/fundament.
Co
je proto, z tohoto hlediska, nejdůležitější?
Metropolitní
plán opouští přístupy, které jsou spjaty
s industriální společností, které se realizovaly, vyčerpaly a -
odkryly se i ve svém selhání.
Rozčlenění území na lokality spojované
neodmyslitelně s architektem a Romanem Kouckým směřuje přes topologii metropole (čili směřuje od již nadále
neúnosných, „spotřebovaných“ modernistických konceptů spjatých
s industriální společností)
k topografii (to je třeba docenit!):
Romanem Kouckým zvolený přístup nepodřizuje uchopení místa univerzálním idejím, které produkovala
moderní industriální epocha, naopak propojuje místo, aktuální stav
s perspektivou, neruší
v realitě obsažené „funkce“ (doprava atd., takto konstruovaná
kompozice neruší funkcionalitu města), ale
svazuje je s dalšími hodnotami historicky rostlého města ( krása –
„obraz města“ atd.).
A
především: „neprotahuje“, neprolonguje minulost do budoucnosti, ale jde o tvoření budoucnosti.
Ve světě stále
více prosáklém informačními technologiemi a virtualitou nadále existuje a
nabývá na významu „architektonická
událost,“ to jeden významný teoretik architektury nazval „vytvoření mnohohlasého souzvuku v srdci
chaotické metropole.“(I. de Sola-Morales).
Souhrnně
řečeno: Praha má Metropolitní plán, má strategii (možná) a
má Územní plán plus další dokumenty.
S Metropolitním
plánem se Praha dostává /má šanci na bezpečnější, perspektivní trajektorii
vývoje.
Co
Prahu ohrožuje?
3.
parametr ohrožení. Co Prahu ohrožuje?
Je toho víc.
Můžeme
započít paradoxem- co Prahu neohrožuje
- Prahu neohrožuje - kupodivu!- neschopnost
formulovat strategické cíle.
Prahu ohrožuje neschopnost strategické cíle
přijmout, rozpracovat, prosadit,
realizovat.
Položme
si otázku: Jak efektivní je- a vůbec
může být- veřejná správa, tento svět
sám o sobě? (22 okrsků-„okresů“!)
Nejprve
uvedeme známá fakta.
Návrh
Metropolitního plánu Prahy byl dokončen v roce 2017, od roku 2018 bude probíhat
jednání s orgány státní správy a městskými částmi a v platnost
vstoupí - možná - v roce 2022.
Prahu
ohrožuje absence propojení
profesní urbanistické vize (klíčový je Metropolitní plán)
– s iniciační
vizí, která by byla přítomna v kulturním povědomí veřejnosti; - čili
propojení s podstatnou součástí
spouštěcího mechanismu.
Z toho
plynou, „odtud“ otázky:
Dokáží naši historici, teoretici
architektury s „památkaři“ spolu s praktiky/architekty-urbanisty postavit
společnosti před oči výsledky a étos dob rozkvětu architektury
(nejen
doba Karla IV. s finančními možnostmi císaře,
nejen
baroko,
ale máme na mysli k urbánnímu
životu přívětivou výstavbu XIX. století (Vinohrady)
a
konec konců i k dnešku promlouvající brownfields z industriální éry
spojené s národním obrozením atd.?
{
srovnat se situací v Polsku!, se Slovinskem! (možná i s Moskvou- tamní
extrémy)- tam všude se srovnávají
aktualitu – současnost, s výkony minulých století!)
A kdo to dělal s mimořádnou
odezvou před veřejností a pro veřejnost v šedesátých létech u nás
- V. V. Štech? A proč dosahoval
mimořádné odezvy? Protože na jeho hlavní
hodnocení navazovaly články atd.
Čili:
Byla zde kontinuita kritické myšlenky,
která byla postupně rozvíjena – dalšími osobnostmi z řady oborů; nebyl to intelektuální přepad kunsthistorika
- dnes Lukeš, Masák, Švácha, Vávra
My,
„veřejnost“, ztrácíme povědomí o
kontinutině témat, potýkáme v mediálním světě epizodicky s tématy s velkým zázemím. Periodika píší o
architektuře – ale fatálně chybí
kontinuita témat!
-
je zde, působí
zde absence činného propojení se stimulující politickou vizí, s dlouhodobou politickou vizí,
(čili partikulární zájmy jednotlivých politických
stran/subjektů tlumí vůli/étos stavět.)
-
absence
povědomí o tom, že to, co stavíme „zde a nyní“( hic et nunc), předáváme dalším generacím a že i budeme
v dějinách poměřováni s výkony předchozích epoch.
Toto povědomí, kdy se konkrétně
poměřujeme s dějinami, není
„artikulováno“.
Je to
jedna z mnoha příčin příčin oslabené
národní identity.
Takže
znovu:
-
nová Národní knihovna, nový Koncertní sál, dokončení vnějšího dopravního a vnitřního dopravního okruhu – to
jsou varovně spletité příběhy, které vydávají svědectví o rozhodování, , které
vede nejen k aktuálně neúnosným, tíživým situacím, ale které podlamuje důvěru
v rozhodovací procesy, v instituce.
Souhrnem/Resumé:
Je nezbytná celospolečenská diskuze nejenom
o tom, že „zda vůbec stavět“ (Ondřej Boháč, ředitel IPR,
-
co je třeba: „překonat obranný reflex“- ten je mnohdy iracionální,
-
důvod? „Vzniká před fakty“,
-
co je v podtextu? „Politické elity vyrostly na slibech, co se nestane a
co se zastaví.“
Resumé:
- rozdrobenost veřejné správy metropole (22
okrsků),
- „vlastně jsme ztratili schopnost o sobě rozhodovat“ (ředitel IPR O.
Boháč)
4. Co Prahu neohrožuje
Praha
se nestane skanzenem historických staveb, i kdyby památkáři
získali tu moc, po které touží a kterou neměli nikdy – vždyť developeři
invazivně zasahují již dnes a není důvod si myslet, že tento tlak, jakkoli
podléhá konjukturálním výkyvům (a zdaleka nemusí
být jen negativní) by zcela odezněl.
Nebezpečí je v otevření prostoru
neseriózním developerům.
Toto bezedné téma aktuálního
stavu a perspektiv metropole má v popisu práce Institut plánování a
rozvoje hlavního města Prahy (IPR).
5. Parametr vize, strategie odvaha
do budoucnosti,
Proto
již sama frekvence slov odvaha do
budoucnosti, vize, strategie v diskuzním (dvacetidílném!)
seriálu „Pražské perspektivy“ na stránkách Lidových novin/Orientace
spolu
s protikladnými tezemi
– „nemáme
dlouhodobou strategii kulturního rozvoje“ (Leoš Válka, DOX),
- „nemáme vizi politického
rozměru“(Josef Pleskot, architekt) na straně jedné
a/versus
-„máme strategii“,
-„vize
byla definována“ (Ondřej Boháč, ředitel IPR)
Ta
opozice vypovídá o tom, že je zde - že máme jako občané České republiky, jako
obyvatelé metropole, a zcela zjevně i jako architekti/urbanisté/památkáři – vyostřené rozporuplné povědomí pro téma
perspektiv našeho hlavního města.
To
je ovšem téma, které je navíc podminováno pocitem, povědomím v široké
veřejnosti, „náladou“ , že se něco
daří anebo nikoli.
A
pozor - takováto nálada není bouří ve sklenici vody, je hodnototvorná – proto se k tomuto tématu později vrátíme.
Co
pokládáme za důležité? Obecné i specifické vývojové trendy/ tendence jsou nejlépe čitelné na proměnách metropolí.
Proto
je na místě otázka, jak se – to, co
nazveme prozatím, pro úvod neurčitě- jak se „proměny
světa“ - projevují v naší metropoli – v Praze.
Téma
strategie zahrnuje mj.
-
„moderování“ vstupu soudobé/světové
architektury do Prahy
6.
Parametr výškových budov, ikonických/emblematických staveb
– obecně, v metropolích vyšegradské
čtyřky/ V4, v Praze
- plus parametr kontextu
výškových budov
6A
obecná rovina tématu výškových staveb
Současnost,
řekněme poslední dvě desítiletí (PS ovšem v historizujích publikacích s názvy Architekture now, Architektur heute trvá to now nebo heute čili ona „současnost“posledních pět let- „utíkáme do budoucnosti“, M. Weber), a je to ještě závažnější „přítomnost se stává funkcí budoucnosti. “
Takže když přece jen budeme skromnější, nebudeme překotně utíkat do
budoucnosti, a budou „naší aktuální současností“ devadesátá léta a první
desítiletí XXI. století to je doba, kdy do panoramatu měst vstupují, doslova intervenují nové typy výškových staveb.
Uvedeme příklad a budeme zobecňovat.
St.
Mary Axe – sídlo Swiss Re, tzv. okurka, tyčící se 180 m nad City
z ateliéru Normana Fostera, foto
Tato známá
stavba v sobě koncentruje několik velmi témat aktuálních pro desítiletí přelomu
XX. a XXI. století:
-téma pokračujícího militantního
výškového stavění, (u nás s předstihem provedl Aulický: TV Praha-Žižkov,
foto); čili:
- technologicky i architektonicky
výjimečných řešení a – problém kontextu
- s tím spojené téma tzv. privatizace horizontů v metropolích
- téma „civilizované dominace“,
- tzv. nový funkcionalismus,
-dále
vztah technické optimalizace a
architektonického nalézání formy.
To
jsou nepochybně témata, která přesahují i k nám.
Druhé
detailnější čtení tématu
„místo,
kontext, dominace“ v případě St. Mary Axe:
-Samořejmé
konstatování: S architekturou nevznikají pouze vnitřní, ale i
vnější prostory- pro budovu není možné se ke svému okolí nijak nechovat.
-Jak se chová Swiss Re Building
ke svému okolí?
Do stoosmdesáti metrů výšky deroucí se Swiss Re Building intervenuje
do urbánního prostředí a předvádí
dominaci.
-„civilizovaná dominace“ (D. Franck, G.
Franck) výškové budovy předpokládá „akt
vyváženosti“;
-odtud otázka, co urbánní
okolí od výškové dominantní stavby získává a co ztrácí. To je otázka, otázka, která „visí“ i nad
uvažovaným výškovým zahušťováním Prahy (srv. – „neučinit okolí horším“), nad každým jednotlivým projektem výškové
stavby
-Znamená to orientovat se nově
podle historických vzorů?
-„Civilizovaná dominace výškové budovy“ nemá utlačovat, ale motivovat – evokovat nové souvislosti.
-Kooperaci očekáváme nejen od
lidí, ale i od budov! – dominující budova má „kooperovat“. Což znamená …]
- Výrazným znakem Swiss Re Building
je to, že „nijak neakceptuje vztah se svým okolím, dokonce se brání
jakémukoliv zřeteli.“ (Nabízí se
srovnání s Miesovým Seagram Building , ten se se drží zpátky, vztah ale
velmi přesně navazuje. Swiss Re
Building „zde stojí jako raketa, která
přistála z jiného světa. Seagram Building předvádí, jak se architektura
tohoto světa může chovat ke svému okolí a všeobecnému publiku).
Je tomu
tak?
Ať je tomu jakkoli v tomto
konkrétním případě tak bychom měli vědět, že podobné otázce se nevyhneme ani
v případě pražských realizací a projektů.
Objekt
švýcarské pojišťovny, Fosterova tzv. „okurka“ působí, jakoby byla částí uzavřeného systému prostorových
kapslí, které – izolovány – komunikují již jen samy mezi sebou“.
Každou stavbu
je třeba posuzovat jednotlivě, každá výšková stavba je „událostí“ pro okolí i
pro horizonty – nicméně: devadesátá léta
přinesla zvláštní necitlivost?/odvahu? pro intervence do historických
horizontů. (snímky: Londýn a d.)
Příklady: Agbar
Tower v Barceloně z ateliéru Nouvela, kolosální a současně neméně
diskutabilní projekty pro Petrohrad a Moskvu.
(16
,17)
(Je Evropa oslněna/zaslepena ohromujícími výškovými
stavbami v arabském světě, na Tchaj-wanu, Indonézii a –
pochopitelně - v Číně? To je ovšem i jiný kulturněcivilizační kontext!
Ztrácí snad kontext na významu?) (snímky 18)
EXKURS
Témata, která jsme naznačili, můžeme identifikovat projektu studia Zahy
Hadid pro území Maarykova nádraží (19)
6
B
-
kulturní a technologický parametr výškových staveb
–
potřebuje Praha mrakodrapy?
- stává se tato otázka po mrakodrapech otázkou
po „vizi“ Prahy budoucnosti?
Předběžná
odpověď: Ano a řekneme z jakých důvodů.
Soutěžení „kdo výše“ v architektuře bylo vždy a
zůstává součástí kultury a civilizace.
Vertikála proto bývá předmětem soutěže a tato soutěž
pokračuje do dnešních dní.
Vertikála ve městě byla vždy symbolickým elementem,
vždy to byla a je symbolika moci - náboženské nebo světské .
Dnes
je to nepřehlédnutelný dominantní symbol moci peněz, dynamiky rozvoje
a především technologické
vyspělosti.
(Ale: „hvězdami“ v masmédiích se nestávají prvotně architekti, ale
firmy/společnosti, které tyto stavby v ateliérech zadávají, platí)
(Mumford napsal,
-že mrakodrap má svůj původ ve vysoké ceně půdy (Chicago)–a je to faktor
spoluúčinkující dodnes
-
ve vynálezu výtahu (i zde soupeří technologie a estetika výtahů)
-ve
vášni Američanů k vizuální reprezentaci v reklamě. ( reklama je jedním z
důležitějších nástrojů motivujících výstavbu
výškových budov);
tento soupis je třeba ve vztahu k současnosti rozšířit
- nové
typy výškových budov jsou produktem
celosvětové soutěže
-vertikála jako symbol
moci a proměny společnosti – tj. konce autoritativních režimů v zemích
V4 a nastoupení nových perspektiv – účinkuje: srv. diskuze ve Varšavě spojené
s nárokem na demolici staveb/symbolů minulosti! (analogie u nás: hotel
Praha- zařízení KSČ, Praha-Dejvice, vilová čtvrť Hanspaulka, )
K technologickému
parametru výškových budov
–
ten neustále graduje, ale v architektonickém projektování a
realizacích má své hranice, bariéry:
-
neomezený růst staveb do výšky není možný, pro množství nezbytné průvodní
infrastruktury, výtahů a strukturních systémů, ty obsazují stále větší část půdorysu budovy a činí tím další růst do výšky
nesmyslným.
-koncentrace
takového množství lidí na malém kousíčku místa vede k zahuštění městské tkáně a i to má své hranice a
stává se velkým problémem.
S tím
urbanisté/obyvatelé střetli v řadě měst - dopravní systémy zahlcují, nejsou sto zabezpečit normální provoz.
Pro historicky rostlé město se z toho stává
obrovský problém.
Proto
si klademe otázku k pražské
metropoli: kde se téma, zdůvodněné /odůvodněné
téma „ zahuštování Prahy“ a výstavby výškových budov do stávající struktury,
spojuje s vyhodnocením zvýšených nároků na přepravu?
6
C Parametr kontextu výškových budov a strategie jejich vřazování do kontextu 19B
Otázka: Jaké
strategie vřazování do kontextu metropole
byly uplatňovány v Praze a jaké jsou uplatňovány v současnosti? 19A
Ze známých strategií ze světových metropolí (Barcelona,
Londýn, Paříž- vždyť jde o města s cenným historickým jádrem) odkazujeme
na
kompoziční strategie (zde se mají na
mysli stavby //budovy, které na určitou historickou dobu vydefinovaly >skyline<
příslušné metropole).
Takto
můžeme uvažovat, ale i o Torre Agbar v Barceloně, která uzavírá
diagonálu, fixuje určitou osu a stává se
důležitým prvkem barcelonské skyline. (snímky)
Podobně
můžeme uvažovat o francouzské La Defanse,
která je prodloužením, rozvinutím osy,
která jde přes Vítězný oblouk v centru Paříže a završuje se kompozicí
výškových budov.(20)
Co charakterizuje kompoziční strategii vřazování nových výškových
budov do kontextu ?
-respekt k historickému skyline a jeho
dovršení, dotažení, akcentace.
-A co zpochybňuje vstupování do kontextu dnes?
Objevení se výškových dominantních staveb vůbec není
spojeno s kompozičními představami, ale především s investičními
záměry.
A výsledek: Vzniká živelná skyline.
Resumé
pro
úvodní slovo k tomuto tématu?
1. Historicky vzniklý kontext
zůstává tím nejcennějším (snímky)-
a to živelné výškové stavění
v historicky rostlých historický kontext zcela destruuje. (snímky: Londýn
a to obrovské kolo v centru)
Platí
tato teze?
Nebo je to to konzervativní v dnešní době „post“ k prohře
odsouzená teze?
Architekti
se – zatím ojediněle –hlásí k intervenci do historického kontextu, do
skyline Prahy. Obecně: Bez jistého experimentování a vystavování se rizikům
architekt/urbanista nemá jasno co je nepříjemnost a co je katastrofa - a co má
potenciál přerůst v úspěch.
2. Současně platí – a to říkáme ve vztahu nejen
k památkářům: sama idea kontextu
v současnosti vyžaduje redefinování, přehodnocení.
Kontext to nejsou mimikry, to není historický šat budov ( k postmodernisům
- kontext to není pokračování
v textu)
Co
je zde „věcí o níž běží“?:
Jestliže budeme hovořit o „městu
v globálu“, které zaujímá větší plochu než vlastní historické město - a to
je případ Prahy -tak vzniká problém nejen
podpory a udržení historického kontextu, ale především vytvoření kontextu.
A ten se dnes spoluutváří na sociálních sítích!
V současnosti
fyzický prostor ustupuje ve své roli
mediálnímu prostoru.
Vlastní fyzický kontext jakoby se stával
stále méně podstatným ve srovnání s mediálně produkovaným kontextem.
V tom mají původ brutálně přímočaré
otázky, které kladou novináři a tím pádem i „veřejnost“: Když to má Frankfurt
nad Mohanem, když to má Paříž atd. proč ne Praha?
A odpovědi
vypadají podle toho, zda se zeptáme na kulturněcivilizační předpoklady takového
stavění a tázaní, nebo je odložíme, takže: buď uslyšíme – Díky Bohu, že
v Praze ne, anebo – i v Praze se musíme odvážit.
Odtud otázka: Jaký
mediální kontext provází pankráckou kupu?
Vracíme se k pražskému kontextu.
„Tradiční pražský kontext“
- v čem je pro obyvatele Prahy identita metropole
- ptáme se po tom, co se obecně přijímá jako prvky identity Prahy
- jak
přijímají obyvatelé Prahy multifunkční kolosy, administrativní objekty,
výstavbu nových
čtvrtí
- víme, jak
se proměňuje vztah k jednotlivým pražským sídlištím? (vyjmenovat plus snímky, ano)
- víme,
co obyvatelé nepřijímají?
-
doceňují naši architekti a urbanisté plus
minorita teoretiků architektury, že stavby se nepředstavují v jednom
prostoru - fyzickém, ale ve virtuálním prostoru. A přes web k sobě poutají
pozornost, produkují emoce a podněcují nebo likvidují aspirace.
Srovnávání staveb probíhá ani ne tak
v reálném kontextu, ale v prostoru virtuálním, v mediálním
prostředí.
A sociální sítě snesou
všechno – racionální i iracionální i non- racionální úvahu.
(Pozor:
neprobíráme další strategie vstupování nových staveb do kontextu)
8.
Téma diskurzu o Praze a metropolitním plánu
K diskurzu v demokratické společnosti
patří, že i samozřejmosti odborníka,
profesionála, architekta, urbanisty se
musí osvědčit vůči racionalitě, která
se teprve právě v takovém diskurzu ustavuje.
Čili své zájmy odborníci z profese musí
představit a obhájit – nejen před sebou jako experti-ale před veřejností. Přitom zažívají překvapení i uvnitř své odborné
obce/monady.
V názorové
bublině/monádě žijí jak experti, tak veřejnost.
Síla
ustavující se ve veřejném prostoru například
v diskuzi kolem OD Máj ukázala, že oprávněnost zájmových řešení
prosazovaných tehdejším aktuálním vlastníkem nemůže být legitimizována jen
ekonomickým kalkulem. Hráči tehdy byli: firma--vlastník, architekti-tvůrci
objektu a „architekti s názorem“, památkáři, veřejnost.
Oč nebetyčně složitější je a teprve bude ustanovování racionality v
diskurzu ve vztahu k Praze, k metropolitnímu plánu.
Patří k věci, že v takovém to diskurzu zaznívají a mají zaznívat
nejrůznější názory, rozumné i nerozumné, extrémní a nesmyslné a nemylme se: i
zjednodušování a hlupáctví má svůj pathos, to co nestihne myšlenka překlene
emoce.
9.
Závěr úvodní přednášky
Architektonické
a urbanistické úkoly/strategie dneška – v době post/
„po té“, po industriální epoše, se podle
našeho názoru
-
rodí na rozhraní vyspělých technologií a humanitárních disciplín; přemýšlí nejen o stavbě, ale o i o tom, co
je za hranicemi architektonické formy.
Oč
zde běží?
V době
„post“ – se obtížně identifikují problémy, de facto nová témata - chápou se
špatně v humanitárním rozměru, to znamená z hledisek vzájemného
působení architektury a člověka, součinnosti se společností, součinnosti
s lidmi s různými, rozdílnými životními zkušenostmi, s různými
hodnotovými orientacemi a očekáváními, s různými typy investorů a spotřebitelů;
to je téma, které dramaticky vystoupí do popředí s tématem „zahušťování“,
s výstavbou každé jednotlivé výškové stavby v Praze!
- v architektonických a urbanistických úkolech
dneška se vyrovnává podle našeho názoru kultura a technologie; To se odehrálo
ve velkých stylech minulých epoch- nyní jsme svědky převahy technologického
momentu;
- žádný problém v architektuře a urbanismu není
čistě formální úkol,
ale je vždy řešením nějakého
sociálního problému,
setkává se v něm tradice a
současnost – a kvalita takového „setkání“ vypovídá o velikosti či malosti
architekta/urbanisty a doby , v níž žijeme:„Jaká doba, taková architektura“ (Karel Kosík)
Resumé?
Na závěr vrátím k terminologii
počátku tohoto vystoupení: ve hře je parametr
„co nám odkázala minulost a co odkážeme budoucím generacím my“
Jde o to zda jsme ochotni a schopni prosadit a
realizovat určitou perspektivu/vizi
-
na úrovni správy města
- na úrovni povědomí obyvatel metropole
- a zaangažovat nastupující generaci
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
EXKURS
1 Pankrácká pláň
Fenomén
: Pankrácká pláň („zlatý vršek“ - sázka developerů na jistotu) –metafory
uchopuji i zamlžují téma: „pankrácká
kupa“ kompozice výškových budov- pražský Manhatten?, pařížská La Defense?
– čili potřebujeme vědět, kde v Praze
mohou vyrůstat výškové stavby/mrakodrapy a kde ne: „jsou místa na které by se nemělo
sahat“ – letenská pláň (příklady)
V podtextu „pankrácké kupy“ tiká emoce jako časovaná mina obsažená v žurnalistické
otázce: Vadí? Nevadí?
„Pankrácká
kupa“ čili tzv. zlatý vršek
-je
to odborná otázka pro experty,
-ale
i téma pro recepci veřejností
-je to otázka, která rozděluje experty i veřejnost
Co si s tím počít? Provedeme rekapitulaci.
- připomeneme
koncepční text k ideji/metafoře pražského Manhattenu filosofa Karla Kosíka
(kdo ho zná?)
-
pankrácká kupa pokračuje v chybě, která má své dějiny – začalo to
v 70tých létech a nyní se v ní pokračuje; to tvrdí historik Rostislav
Švácha
- není „pankrácká kupa“ příliš
odlehlá? Bude v dlouhodobé
perspektivě dostatečně životaschopná ve svém administrativně a bytovém
exkluzivním povedení?
-Neprospěla by metropoli takováto „injekce“ například
v Holešovicích?
- nestavět v ochranném pásmu památkové
rezervace světového dědictví UNESCO; Martin Skalský – Centrum pro podporu občanů
v organizaci Arnika (oprávněně poukazuje na následný nárůst dopravní přepravy
atd.; PS Ve Francii zahájení vlastní realizace La Defence předcházely téměř tři
roky budování infrastruktury)
Budeme otázku radikalizovat:
- můžeme/máme v Praze postavit něco srovnatelného- co do účinku na
kontext - s Paříží/La Défense?
Což znamená: monumentální mrakodrapy,
administrativní-obchodní-kulturní centrum dále se rozrůstající.
Čili: Praha potřebuje „pankráckou kupu“ – tj. stavby
srovnatelné s architektonickými výkony minulosti
- co „Pankrác s výškovými objekty“ znamená pro
panoramatické pohledy ve vztahu k centru? Jedna z odpovědí: Nic
nesnesitelného (?)- je dostatečně vzdálená
EXKURS
2 Komplex budov u Masarykova nádraží. Teze, otázky.
Jde o klíčové území - pro celou Prahu s propojením do centra (to není centru vzdálená Pankrácká
pláň!, kdy architekt a urbanista o vznikajícím novém roztodivném pankráckém panoramatu
řekne – Nevadí to, je to dost daleko).
Jaké
požadavky z toho plynou:
-1.
Nárok/požadavek na mimořádnou kvalitu architektury – do metropole, zdá se, konečně
vstoupí architektura XXI. století.
Projekt
studia Zahy Hadid, o jakou architekturu jde?
Mistrovský, vzrušující - záměrně
vzrušující návrh. Dodejme: Dokonale
promyšlený návrh, nikoli estetický exces. Projekt komplexu pevně zasazeného do vyhrazeného území, sebejistota
k této architektuře neodmyslitelně patří. Z celku a jeho částí
vyzařují tenze. Je to i očekávaná pohledová
architektura. I na to Praha čeká.
Souhrnem
řečeno: Typická architektura Zahy Hadid pozdního období: Silná gestická estetika dynamických forem (plus opuštění ostrých
úhlů apod.), do výsledné estetiky vtělené/petrifikované jisté vizionářství. Tvarosloví nikoli
z katalogu historických motivů, ale z sci-fi informačního věku, z věku
sociálních sítí.
(Jde
o víc než pouhou podařenou nebo nepodařenou formální vynalézavost – v této
architektuře jsme „na ty“, ve střetu s její podstatou.).
To nelze popřít. Takže Googlegeneration s přijetím estetiky tohoto
projektu možná nebude mít problém. Naopak.
(Nesporně:
Architektura s pečetí tvorby Zahy Hadid oživí „tvář metropole“.
Nad návrhem Zahy Hadid pro Prahu se vyřádí malomyslnost,
provincionalismus, pseudopamátkářství (– čili ten druh památkářství, které „uznává/rozeznává
velikost minulosti, ale uzavírá se dobově souměřitelnému činu současnosti“).
Platí: Takovýto návrh má/dokonce z podstaty věci nemůže nemít i
nevýhody, rizika – jde o to, uvědomit si
je a eliminovat – jde-li to.
Proto má smysl připomenout: Pokud
jde o formální vynalézavost, tak jednotlivá
díla Zahy Hadid oceňoval i tak zásadní, tak jednoznačný odpůrce
dekonstruktivismu jakým je respektovaný Jonathan Glancey.
V případě
projektů Zahy Hadid to je, a je tomu i tentokrát v Praze, kontext, který se
stává neuralgickým bodem.
Předešleme: „Je to
všechno jenom náhoda?“, že významné/ikonické stavby v devadesátých létech
XX. století (Foster v Londýně, Nouvel v Barceloně atd.) narušují tradovaná, dosud dodržovaná
pravidla vřazování do kontextu?
Můžeme
a chceme porušit tato pravidla i v Praze a jakou cenu za to případně zaplatíme?
Zde nehovoříme o penězích, o ty jde takřka vždy, ale o hodnotách, o
axiologickém horizontu vtěleném do metropole.
- 2. Projekt studia
Zahy Hadid pro pražskou metropoli vyžaduje detailnější pohled na trojčlenku „místo, kontext, dominace“; čili ptáme se
a čekáme na odpověď:
Co
urbánní prostředí tímto projektem získá a
co ztratí?
Každým projektem se vstupuje do rizik. Žádný velký projekt není bez
rizik a beze ztrát- ptáme se na cenu za jeho přínos, za jeho kvality.
A především, ptáme se na zvolenou strategii
vřazení do stávajícího kontextu.
Projekt intervenuje
do urbánního prostředí a předvádí dominaci. čili je na urbanistovi aby odpověděl na otázky:
-
čeho je v urbanismu dosahováno zvolenou
dominací?- a tento projekt v sobě tuto aspiraci nese! V čem je
jeho klad? Přináší zvolená dominantní forma objektů jak svou formou, tak
estetikou, obsahem nové souvislosti,
novou motivaci?
Ano,
přináší. Nicméně jsou zde další naléhavé otázky.
- je dosahováno „civilizované
dominace“- jinými slovy: Zvolená, oprávněná, žádoucí dominace obsahuje i akt vyváženosti vůči kontextu?
Tento
požadavek lze zkarikovat tak, že se jím bude dekapitovat přínos projektu Zahy
Hadid, proto zjednodušíme téma tohoto pojmu (G. Franck, D. Franck) až do
krajnosti, do dvou otázek, ale zachováme jeho podstatu: Kooperuje projekt se stávajícím urbánním prostředím? Nezhoršuje životní prostředí?
3. Tím se dostáváme k diskutované otázce tzv. prostupnosti objektu a zejména k jeho nárokům na okolní infrastrukturu.
Projekt
studia Zahy Hadid je až monumentálně
velkorysý velikostí i formou. A kdyby tento rozměr neměl – nebyla by to velká
(ideou velká!) architektura Zahy Hadid. I na to, na monumentální stavbu, pražská metropole dlouhodobě čeká! Umíme pak aktuálně
navrženou monumentalitu přijmout, strávit?
Připomeňme
si odmítavou reakci na Schulzův monument, tj. na Zemské, respektive Národní
muzeum a tehdy dobovou situaci - kolkem dvou a třípodlažní domy? Umíme se
z té historické zkušenosti poučit?
Z naplnění toho rozměru, parametru monumentality (a pozor- ten je
i vykročením z limitů moderny a
z běžně provozovaného dekostrutivismu) architektury
a urbanismu v tomto projektu/v této stavbě vyplývají jeho neběžné nároky
na okolí.
Vzhledem
k tomu, k čemu odkazují naše předchozí řádky chceme uvést jen to, co
vidíme jako podstatné. Budeme „příkladovat.“ Zahájení mimořádného projektu,
kterým se završovala sky –line jdoucí od Louvru přes Avenue des Champs-Elysées
k novému monumentálnímu administrativně – obchodním-kulturnímu centru Le Defance předcházely
přípravné práce.
Jenom
příprava místa, jenom přípravné práce na
infrastruktuře trvaly tři roky.
Resumé? Projekt komplexu budov u Masarykova nádraží vyžaduje rozsáhlé přípravné práce na
infrastruktuře v rozsahu, který nemá v dosavadní stavební praxi metropole
obdobu; na pořad dne se tak znovu a naléhavě dostává téma severojižní
magistrály atd. Předložený projekt je řeší
jen částečně a nemůžeme od něj požadovat odpověď na to, co ho přesahuje.
Projekt Zahy Hadid je imperativem nad tím co bylo dlouhodobě zanedbáno a
s čím je třeba pohnout.
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík
Praha, 27. února 2018
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
