Co mnohdy postrádáme ve městě, ale i tam, kde to bylo vždy skoro až bytostně přítomné - v krajině, na vesnici? Jakým směrem napřít tvůrčí úsilí a pokusit se vnuknout "vznešenost ducha" mnohdy parciálním racionalistickým řešením? Lze vůbec do dnešních "spotřebních žní" vstupovat? Nebo až nějaká obvyklá radikální modernistická krize změní naše vnímání hodnot a priorit? (z habilitační práce O.B.)
V centru Bangsovy kritiky je „racionální architektura dvacátého století“, tedy produkce staveb
zahrnovaná pod pojmy "moderní funkcionalistická architektura", "mezinárodní styl", "postmoderna". Jeho cílem je odvrat od „propagandy církve Pokroku“ a
návrat ke „starobylým tradicím posvátné geometrie“, a tím i k bezpečnému
archetypálnímu tvarosloví. Odmítá sémiotiku, přiklání se k takovým zákonům, „... jimiž se řídí vesmír“.[1]
Důsledné až „nelítostné“ dovedení principů moderny do konce – a v tom je hodnota těchto
realizací, v tom je jejich místo v dějinách architektonického provozu
– odkrylo nebezpečí a stavby se staly předmětem kritiky – dějiny moderny jsou dějinami sebekritiky, bylo
ale mnoho „modern“ (to Bangs i Krier přehlíží).
Bangs přímočaře kritizuje ikony moderny:
Le Corbusierovu vilu Savoy,[2] Miesův dům pro dr.
Farnsworthovou a jeho Barcelonský pavilon, Johnsonův Glass House v Connecticutu,
Gehryho Guggenheimovo muzeum v Bilbau a další. Bangs například zdůrazňuje
téma „neobyvatelnosti“ - Tugendhatu a
Farnsworthu od Miese van der Rohe,
Glass Housu od P. C. Johnsona. Ta je pro
něj důsledkem dovedení principů moderny do konce (miesovský koncept prostoru –
„karteziánský a apollonský“, Miesova zásada „beinahe nichts“). Umělecká
krása těchto objektů proměněných v artefakt v sobě nese popření účelu
– dům se nestane domovem. Otevřenost staveb popírá „princip
jeskyně“, nenaplňuje elementární potřebu útočiště.
Bangsem je současně kritizován i kontext – podhoubí
takovýchto realizací – „vědecký materialismus dvacátého století“. Moderní
architektura se legitimizovala logikou, rozumem, účelností a ztratila při tom
kontakt se „starobylými zákony proporcí“.
Bangs si dlouho vystačí s metaforou „přesné
rovnováhy“ mezi archetypálními principy „mýtiny“
(otevřenost), „jeskyně“, „zahrady“ a „vody“ („jsou funkční realitou,
zakořeněnou v instinktech přežití a v požitcích lidského druhu“[3]).
Narušení této rovnováhy vede ke ztrátě jistoty, pocitu dezorientace, stavby
pociťujeme jako „nepříjemné“. Alternativou k neúspěchu moderny budou
stavby integrující výše uvedené čtyři principy v architektonické
realizaci. Dále do hry vstupuje respektování principů duality, hierarchie (příkladem selhání v naplňování
tohoto principu je pro H. Bangse i Centre
Pompidou v Paříži[4]),
respekt k materiálu (použití
materiálu „nejen podle váhy a podle rozměrů, ale také podle jejich symbolické a
archetypální důležitosti a podle psychického významu“[5]).
Krize
architektury má pro Bangse svoji náboženskou
podobu v té míře, v níž vytvoření
domova je víc než fyzická kontrola nad prostředím. Architektura je ustavením
duchovního řádu, a tudíž překonáním toho, co je náhodné, pomíjivé,
chaotické. Dle Bangse „… Jung nepovažoval archetypy pouze za podněty,
vyzdvižené z celkového objemu kolektivního nevědomí, ale za tu část
organizované struktury vědomí, která umožňuje naše myšlení a vnímání okolního
světa“[6].
Od proporcí, harmonií a vztahů v přírodě, které staří filosofové považovali za klíč
k poznání vesmíru, se dostává až k magii a nepochopitelným shodám
okolností, které Jung nazýval „synchronicitami“. Záměr jeho uvažování je jasný
– pokouší se o vymanění z úpadkových tendencí, které viní ze současné,
několik století trvající krize.
Bangs kritizuje rovněž zjednodušené materialistické
uvažování, které prostřednictvím institucí, sdělovacích prostředků, škol a
univerzit ovládl dle Bangse náš svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat