úterý 28. dubna 2015

.Foto z prezentace





Přátelská atmosféra, milé prostředí. Pracovní schůzka, kde si studenti ověřili mnohé z vlastních úvah, ale hlavně si dokázali své koncepty ověřit zkušenostmi, informacemi o historických souvislostech paní místostarostky Roubíkové a pana Studeného.

pátek 24. dubna 2015

Miroslav Šik - architekt

Do třetice k textům o teorii doplňuji Miroslava Šika - v jeho výchozí podobě na české scéně počátkem devadesátých let. Kam se do současnosti posunul je možné sledovat například v této oceňované realizaci 
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006 

Kritika moderní architektury v pojetí „tradicionalisty“ Miroslava Šika[1] (z habilitační práce O.B.)

Do výčtu teoretiků architektury na české scéně od počátku devadesátých let náleží Miroslav Šik. Působil na půdě FA ČVUT v letech 1990-1992.  V Analogii architektur, katalogu k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, říká: „ když postmoderna… ukončila věk funkcionalismu, byl nejvyšší čas. Už nešlo o to vyměnit živoucí rozmanitost zděděného města s nějakou universální utopií, už došlo k smyslovému a duchovnímu ochuzení … odkud vedla přímá cesta od zbožněné technizace k ekologické katastrofě.“[2]

Miroslav Šik kritizuje postmoderní architekturu následujícím způsobem: „… ve své aroganci k obyčejnému okolnímu světu, v nesmyslném nadměrném zdůrazňování estetické funkce architektury, internacionalizaci stylového tvarosloví se začali postmodernisté stále více podobat svým bývalým protivníkům. A tak bylo logické a bylo jen otázkou času, kdy se začne zvedat odpor proti tomuto stylu, v němž bylo vše povoleno…“[3]

Přestože Šik nikde ve svých textech nepoužívá termíny jako Lebenswelt – se smyslem obsahu tohoto slova pracuje, neprovádí pouze kritiku, ale aktivním způsobem hledá řešení, jak k němu dospět. Jeho práci nemůžeme nazvat čistě teoretickou – ale v jeho projevu byla vždy důsledná komplexní analýza stavu světa.

Cesta tradiční architektury podle něj osciluje mezi oběma dominantními interpretacemi postmodernismu – liberálním postmodernismem a radikálním neomodernismem. Počátkem devadesátých let mělo toto citlivé „vyvažování a znovunalézání … mnohostranné, smysluplné a organicky rostoucí tradice, ve které se mísí obraz okolního světa s obrazy anonymní maloměstské idyly“[4] pro mnoho studentů  architektury klíčový význam.

Tradicionalisté hledají střední cestu mezi bezohlednými asanacemi a městem jako muzeem, protože „tradice, které se nerozvíjejí, se pomalu rozpadají… pouze ten uchovává tradici před radikálním zánikem, kdo ji naplňuje stále novým smyslem a životem, kdo integruje všechno, co ji inovuje…“

Miroslav Šik hledá pravost, jedinečnost, regionálnost, ale i melancholii, nedokonalost a ponurost – hledá domov.

Co z toho lze vyvodit pro praktikující architekty? Miroslav Šik vnímá modernu v jejím vytváření znaků prostřednictvím budov – v jejím veristickém chápání znaků – oproti tomu bere postmodernu jako „billboard city“, „decorated sheld“. Šik zdůrazňuje lidskou potřebu obrazového vnímání světa, které se musí promítnout i do architektury a urbanismu. Tyto obrazy pro něj „... vytváří život, obrazy přežívají generace a architekti jim pouze dodávají nové uspořádání. Bez obrazů nelze vyvolávat vzpomínky, obsahy ani životní styl.“ Jde tu ale ještě o něco jiného o „narážky“, „šeptání“, „fragmenty“ takovýchto obrazů, které ale „musí působit jednotně, jako nedělitelný celek, jako monáda“. Důležitá je „... cesta citlivého a poetického zacházení s naším dědictvím…. Jako… ta správná alternativa k radikálním apokalypsám.“ Odtud bychom mohli přejít přímo k analýzám vztahu architektury s dalšími druhy vizuálních umění jako je film. Jeho koncept práce s filmem jako médiem je architektonický – s propracovaným přesahem do projekční praxe. Jeho přístup se dá shrnout – na jednu stranu dává analýzu veškerých technických, limitních, typologických, stavebních požadavků – na druhé straně má plášť do kterého vše zabalí, a promítá na něj film, ale ne libovolný. A nyní záleží, kam až „vliv“ filmu do struktury stavby pronikne. Zůstane na fasádě, stane se fasádou, přeuspořádá skladbu jednotlivých částí domu, strukturu? Jakou typologii, objemy, konstrukci nebo úplně „všechno“? Jako bychom před sebou měli universální metodu. Na nás je pak „jediné“ – výběr všech z počátku nezávislých elementů na obou stranách.

Ve vztahu k architektonickému dílu a architektonické teorii u Miroslava Šika (při hodnocení), uvedu na závěr ještě dvě jeho sondy do stavu české společnosti a architektury na počátku 90. let: „Bilance čtyřiceti let levicové, moderní a revoluční utopie je zničující. Přežilo pouze torzo střední Evropy. Zdejší západoevropská města byla oloupena o svou živost a ponechána bez podpory a péče, takže jsou dnes ve stavu naprostého rozpadu. A na prahu těchto měst leží kulturně ekologické bomby, které – nebudou-li brzo zneškodněny – vybuchnou. Tohle všechno se stalo díky malé skupině utopistů, která měla sílu vnutit své ideály většině. Spojili to, co bylo nové, s maximální roztržkou s tradicí a výsledkem bylo, že mohli vše změnit v experiment.“[5]

„Hlavní útok však musí být veden proti avantgardní koncepci umělecké syntézy (Gesamtkunstwerk), která vyloučila z tvorby města chaos a protiklady člověka.“[6]

V kritice architekta Šika (mj. spolužáka Herzoga a de Meurona) je obsaženo zároveň kritické vyrovnání se s postmodernou v podání Alda Rossiho.


(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)






[1]   Šik, M.: Architecture 1988–2012. Luzern: Quart, 2012.
[2]   Šik, M.: In: Analogie architektur. Katalog k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha: 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, s. 6.
[3]   Ibidem, s 6.
[4]   Ibidem, s. 8.
[5]   Šik, M.: In: časopis Architekt, 1990, č. 4, s. 5. 
[6]   Ibidem.  

čtvrtek 23. dubna 2015

Jiří Musil - sociolog

Vážení studenti, dnes jsme v atelieru diskutovali o sociologii, zda a jak má význam. Přikládám text o našem asi nejlepším sociologovi druhé půle XX.století (mezi další výrazné osobnosti zejména posledních dvaceti let bychom pak mj. řadili Bělohradského a Kellera. Musil patří v tomto ohledu k tzv. zakladatelské generaci). Text vyšel v posledním Bulletinu ČKA, které má jako hlavní téma "sídliště".



Jiří Musil (1928–2012)

Sociologii začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity ještě před rokem 1948 (strávil zde léta 1947–1952). Mezi jeho učitele patřili mj. sociolog Josef Král, demograf a statistik Antonín Boháč, filozofové Jan Patočka a J. B. Kozák. Na fakultě tak zažil dobu, kdy nastupující marxismus (s vyhraněnými vztahy i k sociologii) začal vytlačovat stále ještě otevřenou, liberální atmosféru poválečné republiky. Musil se, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, marxismem a komunismem svést nedal a nepošpinil se ani oportunní spoluprací s totalitním režimem.

Jiří Musil roku 1958 vstupuje do Výzkumného ústavu výstavby a architektury, následně na Hygienické fakultě UK obhajuje kandidátskou práci (1961). Uvolňující se atmosféra šedesátých let znamenala i obnovu české sociologie. Ta jej však zcela nepřijala, respektive zůstal na jejím okraji. Důvodem bylo i to, že sociologie města ještě nebyla velkým tématem (tím se stala teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech). „Nevhodná“ byla však i Musilova orientace na chicagskou školu (teoretickým zázemím šedesátých let byl spíše strukturní funkcionalismus kombinovaný s marxismem). Vydal knihy Sociologie soudobého města (Svoboda, Praha 1967), Sociologie bydlení (Svoboda, Praha 1971) a později i dílo Urbanizace v socialistických zemích (Svoboda, Praha 1977). Musil v těchto pracích propojuje důkladnou teoretickou diskusi s analýzami empirického materiálu. V oblasti sociologie města a bydlení se stává nejen nejvýznamnějším českým badatelem, ale jeho díla se dočkala také zahraničních překladů.

Jiří Musil zakládá moderní českou sociologii města a přispívá k poznání sociálně prostorových procesů v současné české společnosti. Pomáhal nám otevřít dveře do světa a svým dílem a pedagogickým působením přispěl k výchově nejen sociologů, ale i studentů architektury a urbanismu (v osmdesátých letech působí na FA ČVUT), demografie a geografie. Byl osobností evropského významu, z našich současných sociologů ve světě pravděpodobně nejznámější. Byl mimořádný nejen pro svůj intelektuální rozhled, pracovitost, ale i odolnost, se kterou dokázal smysluplně pracovat i v období normalizace,

Po roce 1989 byl mj. jmenován ředitelem obnoveného Sociologického ústavu ČSAV (1990), habilituje ze sociologie na fakultě sociálních věd UK (1991). Jiří Musil ale opět, obdobně jako v šedesátých letech, do české sociologické scény zcela a plně nevstoupil. Často ji kritizoval už jen srovnáváním se sociologií sousedních zemí (maďarskou a polskou). Předmětem kritiky české akademické obce bylo především uhýbání před tzv. velkými otázkami, odtrženost od aktuálního společenského dění, ale i odtrženost od světové sociologické obce. Svou profesuru tak spojuje se Středoevropskou univerzitou (1992), i po jejím nuceném přesunu do Budapešti a Varšavy.  

LIDÉ A SÍDLIŠTĚ

Jednou z nejvýraznějších Musilových prací osmdesátých let je publikace Lidé a sídliště (Svoboda, Praha 1985). Určitým omezením této studie se může zdát to, že se zakládá především na terénních šetřeních z let 1976–78. Nemohla tak být zcela zachycena situace na jednom z tehdejších symbolů panelové výstavby – pražském Jižním Městě. Publikace Lidé a sídliště je však dodnes považována za jednu z dosud nepřekonaných analýz panelových sídlišť, je také přirozeným výchozím bodem i pro současnou sociologickou diskuzi.

Sídliště v této publikaci označuje za: „zvláštní typ městských útvarů, jakýsi kříženec industrialismu, vulgarizovaného pojetí moderního urbanismu, socialistických představ o kultuře a nedostatečných finančních zdrojů“. Kniha se zajímá především o vztah mezi lidmi a novými obytnými soubory, jak je lidé prožívají a jaké vazby a vztahy v tomto prostředí vytvářejí. Jiří Musil doslova uvádí: „Výstavba nových obytných souborů, kterým se často jak mezi laiky, tak i odborníky říká ,sídlištěʻ,patří nepochybně k jednomu z nejvýraznějších znaků socialistické výstavby měst a socialistické architektury.“

Už v sedmdesátých a osmdesátých letech byl velký rozdíl mezi tím, jak sídliště vnímají jeho obyvatelé a jak ho vnímá okolí. Jiří Musil v publikaci nespokojeně poznamenal, že: „sídliště a vše, co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků, literatury, divadla a filmu… a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako ,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“. Spokojenost obyvatel s čtvrtí, kde bydlí, byla na sídlištích a ve starších čtvrtích podle dotazníkového šetření té doby srovnatelná, dokonce dosahovala spíše vyšších hodnot (66% spokojených na sídlištích oproti 50% ve starších čtvrtích vnitřního města).

Jiří Musil zde poměrně jasně a srozumitelně popisuje základní problémy sídlišť: nestavěla se pouze v socialistických zemích, ačkoliv je zřejmé, že „hospodářské a politické podmínky v těchto zemích byly od konce šedesátých let vhodným, ne-li přímo stimulujícím rámcem pro jejich nebývalý rozvoj a uplatnění“. Základním podnětem výstavby sídlišť byla napříč Evropou velká bytová nouze, která nastala po druhé světové válce. Pro řešení této nouze se jako nejvýhodnější prosadil názor, aby tato zodpovědnost byla převedena na veřejný sektor – stát, město či společenství s podporou státu. Mohlo dojít k aplikaci a realizaci konceptů, které byly vypracovány v meziválečném období. Patřila k nim i vize sociálně motivovaného kvalitního bydlení pro všechny vrstvy obyvatel.

Trvalejší problémy vznikly v důsledku přehnané aplikace konceptů založených v tzv. Athénské chartě (monofunkčnost, špatná vybavenost obchody, restauracemi a sportovišti, monotónnost budov i prostředí, zvýšené požadavky na dopravu). Souhrnně řečeno: Jiří Musil uvádí nedostatek urbanity. Právě nedostatek urbanity neboli městskosti je považován za největší prohřešek socialistické moderny. Je ale zcela logickým důsledkem pokusů o navrhování obytných čtvrtí, které se svými velikostmi rovnají středně velkým městům. Z důvodu opuštění principu městských ulic, náměstí, nedostatku občanského vybavení, výkladních skříní, pestrosti, nenacházíme na sídlištích žádná silná městská místa, která by nás přitahovala k pobytu, venkovním procházkám. Dochází tak ke ztrátě identifikace lidí s místy, v nichž žijí (mj. i vlivem stejných půdorysů bytů, opakujícího se způsobu a výšky zastavění), místa postrádají jedinečnost a specifičnost.

V publikaci Lidé a sídliště se ze sociologického hlediska zabývá i typickým rysem sídlišť té doby – ta byla plánovaná a stavěná převážně pro průměrné rodiny v prvních fázích tzv. rodinného cyklu. To vedlo k co nejrychlejšímu uspokojování potřeb mladých rodin a následné jednostranné skladbě obyvatelstva. Scházeli tam středně staří a starší lidé, což mělo pak dlouhodobé společenské důsledky v kolísání nároků na občanské vybavení a fungování obytného celku. Tato jednostrannost se ale postupně stírá až tak, že podle Jiřího Musila dochází třeba na Jižním Městě – kde došlo k promísení snad všech sociálních vrstev – ke splnění cílů meziválečné avantgardy, naplnění konceptu slušného bydlení pro všechny (A2, r. 2007, č. 41).

V publikaci Lidé a sídliště Jiří Musil téma strukturuje do tří základních kapitol:

l) Otázky a východiska
- Proč otázka sídlišť;
- Myšlenková východiska;
- Sociologická hodnocení sídlišť – postupy a metody.

ll) Výsledky výzkumů a rozborů
1) Kdo žije v nových obytných souborech;
2) Bydlení a obytné prostředí;
3) Obyvatelé sídlišť a architektura;
4) Občanské vybavení v sídlištích;
5) Poloha sídliště a dojíždění obyvatel;
6) Volný čas na sídlištích;
7) Děti a mládež na sídlištích;
8) Staří lidé na sídlištích;
9) Sídliště jako sociální jednotka;
10) Spokojenost obyvatel se životem na sídlištích;
11) Stabilizace obyvatelstva na sídlištích.

lll) Zamyšlení nad výsledky

Z celé knihy Lidé a sídliště stojí za to přečíst si alespoň poslední kapitolu. Autor zde analyzuje ve zhuštěné podobě své poznatky. Dává do souvislostí vazbu možností tehdejšího socialistického stavebnictví s možnostmi odstranění nedostatků sídlišť, které byly již tehdy evidentní. Již v té době si je vědom jakým způsobem, jakou cestou může náprava probíhat.

Jak dosáhnout pocitu bezpečí? Jak dosáhnout úplnosti prostředí? Mluví především o požadavku na „zvyšování urbánní kvality“. Zabývá se otázkami zahušťování a rozptylování, zda a jak se vrátit k náměstím, k ulicím. Řeší témata velikosti obytných bloků, propojenosti s původním městem. Zabývá se i otázkou, jak zvýšit účast pracujících, zda lze dosáhnout zvýšení kvality mj. lidsky přiměřenějším měřítkem, dobrou orientací.

Autor systematicky a přehledně otevírá otázky vyžadující nové přemýšlení. Je si však také vědom úzké vazby tohoto úsilí na technické a ekonomické možnosti.

V osmdesátých letech byla polovina obyvatel sídlišť s bydlením v něm spokojena, polovina preferovala rodinné domy. Co je ale důležité – pojem „zvyšování urbánní kvality“ je v jeho pohledu spojen s i dnes platným požadavkem na vytvoření místa, které by bylo: „zároveň rušným městem a zároveň prostředím, které by bylo klidné pro obývání“.




pátek 17. dubna 2015

Muzeum Sýkora

MUZEUM SÝKORA LOUNY

Dům na náročném místě: náročném nejen výjimečností autora, jehož tvorbu by měl soustředit a ve zhuštěné podobě zpřístupnit veřejnosti, ale i svým kulturním, historickým a krajinným kontextem. Výzvou je i fakt, že kousek vedle je jedna z cenných staveb současné české architektury – Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla.

Základní úvaha – proč další galerii do Loun? Říkali jsme si, že čím více takovýchto staveb by na jednom místě vzniklo, tím větší by Louny byly pro potenciálního návštěvníka zajímavější Je určitě třeba doplnit, že zájemci o špičky světového konstruktivismu si díla „svého“ autora najdou vždy.


Pro studenty jsme zadání široce otevřeli – vhodné místo v Lounech si měli najít sami. V rámci analýz a diskusí jsme se zabývali snad každou volnou parcelou ve městě. Dospěli jsme ale zpět k té, kterou jsme již na samém počátku úvah považovali za nejpřijatelnější - místo, které paní Lence Sýkorové – zejména výhledem na České středohoří – nejvíce připomínalo současný atelier.


Důraz jsme se snažili klást, mimo  jedinečného výhledu i na vyvážení vztahu „trezoru – pokladnice – díla“ na straně jedné s kultivací veřejného prostoru – zapojení do každodenního provozu a obývání města - na straně druhé.


parcelu i zadání jsem nejprve prověřil sám:
http://ondrejbenes.blogspot.cz/2015/03/muzeum-sykora.html

Studentskými pracemi se ale podařilo na počátku "obrousit hrany" a staly se pak jedním z iniciačních momentů pro zakoupení zmíněného pozemku městem. Ten může být samozřejmě využit pro libovolnou funkci, nabízí se však i možnost vybudování galerie. Vypsání široce otevřené, mezinárodní architektonické soutěže by v tom případě byl ten nejadekvátnější krok. 

Muzea věnovaná jednotlivým tvůrcům jsou na západ od našich hranic obvyklá.V českém prostředí, kde stále nejsme schopni naplnit požadavky Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje (odkázal ji městu Praha s podmínkou
výstavby samostatného objektu), z fenomenálního objektu Mánesa se stává komerčně využívaný prostor, a takoví tvůrci jako František Kupka si svou pozici v galeriích a povědomí české veřejnosti probojovávají jen velmi
zvolna – v takovém prostředí očekávat od odborné i laické veřejnosti vstřícnost při koncipování budovy pro současného autora je odvážné.

Pro tvorbu Zdeňka Sýkory je charakteristická silná vazba na lokalitu – na Louny, Ohři, České středohoří. Mohli bychom říci, že je to obdobný příběh jako na místo a lokalitu silně vázaný architekt Karel Hubáček s jeho oceňovanou televizní věží kombinovanou s hotelem na Ještědu. I tam se zpracováváním regionálních,
lokálních témat autorům (zejména spolu se Zdeňkem Patermanem) podařilo dosáhnout světového uznání a ohlasu.


Jeden z prvních návrhů je od Maxe Hoffmeistera, jehož projekt byl nominován na studentskou cenu Olověný Dušan. Koncept maximálně využívá suterén pro společenské funkce muzea. Je v něm kavárna i archiv. Jeho střecha je skleněná, pokrytá vodou. Vlastní výstavní prostory jsou uzavřeny v nadzemní části, v nejvyšším patře osvětleny horním světlem.
http://www.olovenydusan.cz/2013zima/index.php?p=jednotlivci&i=hoffmeister




Návrh Juraje Biroše vytváří na řešeném pozemku malé náměstí otevřeném až k hradbám. Velký levý nadzemní objekt obsahuje vstup s kavárnou, pravý je určen pro administrativu. Rozlehlé výstavní prostory jsou v suterénu. Specifická pro tento projekt je hrubá struktura betonu pro opláštění.








Jediný projekt, který umísťuje muzeum jinam než do Hilbertovy ulice, je návrh Jana Gabriela. Využívá eziválečného areálu Výstaviště v ohybu Ohře, který doplňuje. Je to sice zátopová oblast, ale dům má vstup až nad úrovní vzduté vody. V návrhu se neuvažuje pouze s umístěním díla Zdeňka Sýkory, ale samostatné místo tu má i dílo dalších významných lounských rodáků - Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta.
https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a416501653408101095f







U návrhu Petry Fišerové se do objektu muzea nevstupuje přímo z ulice, ale z úrovně o patro nižší, z malého otevřeného dvorečku s atriem. V mohutné, kamenem obložené budově jsou bezpečně skryty exponáty.
https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a40e5016534081010924








Jednoduchý koncept Adama Chtěbora maximálně využívá otevřensti parteru navazujícího na ulici. Jsou tu jak vstup, kavárna, tak je možno zde přistoupit až k hradbám. Celý parter je částečně chráněn výstavním uzavřeným patrem.






Koncept  Jakuba Chaloupka vytváří kubický objem citlivě zasazený do kontextu města. Maximálně využívá suterén - v rozsahu původního sklepení - pro společenské funkce a přednášky. V patrech jsou výstavní prostory.







Věra Fišerová – další variace na jednoduchý výstavní kubus, který je odsazený od sousedních průčelí domů.



¨



Zatím poslední projekt muzea vytvořila Markéta Poláková. Velkoryse propojuje město s řekou. Zároveň tu vytváří napětí mezi levým větším – výstavním objektem a pravým, menším objektem se schodišti a výtahy. V místě dvojitého křížení je hlavní vstup a spleť lávek vytvářející živé atraktivní prostředí.















středa 15. dubna 2015

Genius loci

Něco k fenomenologii - tedy přesněji ke GENIU LOCI. Tady je text zabývající se tímto tématem poněkud podrobněji. Vždy ale říkáme, že pro navrhování a projektování tato "metoda" moc produktivní není, ale je skvělá pro poměrně podrobnou analýzu reality. Opět - kdybyste k tomu měli nějaké otázky a připomínky - sem s nimi. (z habilitační práce O.B.)

Pro čtení české krajiny je Ch. Norberg-Schulz nezastupitelný.

Fenomenologický koncept Christiana Norberga–Schulze při zkoumání krize moderní architektury [1], [2]

Tento autor se výrazně zapojuje do debaty o krizi moderny už od počátku šedesátých let, kdy pojem krize především v souvislosti s mezinárodním slohem začíná být stále více frekventovaný.[3] Ch. Norberg-Schulz pracuje s pojmy jako: místo – cesta – existenciální opora – domov. Lidské obydlí v jeho pojetí soustředí krajinu a kultura pak mluví o kvalitách této koncentrace a základních elementů.

Metodologický postup, který Ch. Norberg-Schulz uplatňuje, se vyvíjí. V první etapě jde o analytický
přístup (srv. raná práce Intentions in Architecture[4]). V pozdním velkolepém díle Existence, Space and Architecture[5] pracuje především s pojmem existenciální prostor. V tomto vrcholném díle Schulz prohlubuje interpretaci vztahu člověka a jeho prostředí.

Ch. Norberg-Schulz především systematicky provádí pokus o vymanění se z dobového architektonického „ducha“, který koncem padesátých let vnímal jako neudržitelný.[6] Kritizoval moderní architekturu za anonymnost, rozpad tradičních městských struktur, ztrátu identity místa. Můžeme říci, že se s touto výzvou vyrovnává celý život. Kdo chce docenit jedinečné interpretace obsažené v deskripcích místa, jedinečné ve své konkrétnosti a barvitosti – ať je to Praha, Chartúm či Řím – by si měl položit otázku: v jakých pojmech, v jakých kategoriích zachycuje Ch. Norberg-Schulz existenciální dimenzi místa.

Ch. Norberg- Schulz[7] programově odkazuje k podstatě svého uvažování: „Místo představuje účast architektury na pravdě.“[8] Další jeho teze zní: „Dnešní architekti potřebují teorii, protože se už nemohou opírat o tradici. V minulosti architekt pracoval vždy v rámci tradice, která mu říkala, co dělat a jak to dělat. V moderní době už tato opora neexistuje. Proto musíme své téma promýšlet.“[9]

Svůj požadavek na překonání úpadkových tendencí v architektuře definuje jako: „pokus nezmrazit architekturu do abstraktních dimenzí, které mají pouze omezený kontakt s aktuální realitou.“

Základní problém vidí Ch. Norberg-Schulz v  termínu „domov“.[10] Ve svém díle se především pokouší tento pojem znovu definovat a uvést do života. Krizi vidí ve svodu propadnutí technickému pokroku.[11]
Norberg-Schulz si uvědomuje nové požadavky, které již v průběhu devatenáctého, a pak i ve 20.  století počínají být kladeny na prostor – dům. Architektura má pomáhat člověku především cítit se na světě jako doma. Jedním z pojmů, se kterými Ch. Norberg-Schulz pracuje, je kategorie atmosférična – jak je možno s ní pracovat nám nepovrchně předvádí, rozkrývá a konkretizuje například Zumthor: smyslově konkrétní se stalo obzvláště důležité.

Jak své téma postupně zpracovává? Ch. Norberg-Schulz ve své první knize Intentions in Architecture využívá lingvistiku, „gestalt - psychologii“ a fenomenologii k náročnému pokusu konstruovat obsáhlou teorii architektury.[12] V rámci této publikace jde o pokus o novou fundamentální obecnou teorii architektury, kdy architektura naplňuje tři aspekty-rozměry: 1. funkci, 2. tvorbu prostředí, 3.  symbolické zprostředkování.

Je zajímavé, že přes svůj vztah k fenomenologii se v rejstříku literatury této knihy neobjevují žádné fenomenologické tituly – k problematice vnímání prostoru se tehdy dopracovává především přes psychologii dítěte.[13]

Autor postupnou analýzou krizové situace počátku šedesátých let – klient, společnost, architekt – dospívá k formulaci problému: jeden z důvodů, proč veřejnost negativně reaguje na moderní architekturu, je ten, že prostě nepřináší žádný nový vizuální řád namísto zavrhnutých a devalvovaných stylů minulosti. Ch.Norberg-Schulz si uvědomuje neudržitelnost tohoto stavu, dochází ale k závěru, že „propadnutí do minulosti“ nejde, ale „projektovat budoucnost“ jako doposud také není možné. Nachází vlastní cestu  – řešení vidí v inspiraci již provedenými vybranými realizacemi, u kterých zkoumá, proč jsou nám sympatické, proč se nám líbí – zajímá se o základní vztahy mezi člověkem a jeho prostředím.

Místo popisování krize a jejích aspektů si dává principiální otázky po znovuzaložení architektonického uvažování na správném náhledu: Jaký účel má architektura jako lidský produkt? Funkčně-praktický, tvorbu prostředí či symbolický? Jak nás architektura ovlivňuje? Čím je dáno, že budova z určité doby má určitou formu? Co znamená architektonická forma? Dospívá k závěru, že překládáme konkrétní prakticko-psychologicko-sociálně-kulturní situaci do architektury (pokud bychom ale chtěli tuto tezi brát doslovně – nebylo by možno proti nekvalitní architektuře nic dělat – proto požadavek na znovuzaložení).

Knihou Existence, Space and Architecture[14] začíná jeho fenomenologické období. Je tu již teorie prostoru. Tato knížka – malá rozsahem, má kolem 100 str. – s podtitulem New concepts of architecture (Nové koncepty architektury) pojmově však uchopuje samu podstatu architektury: to jest generování prostoru. Činí to excelentně, jak co do teorie, tak co do konkrétnosti (i zde v pečlivě vybraných instruktivních fotografiích nalezneme Prahu i Klatovy – Orsiniho kostel).

Základní teze této práce je formulována lakonicky a jasně: „Architektonický prostor je konkretizací existenciálního prostoru člověka.“ Vychází z analýzy existenciálního prostoru člověka, který je rozčleněn do komplementárních termínů „prostor“ a „charakter“, jimž odpovídají základní psychická funkce „orientace“ a „identifikace“.

V době vydání této knihy bylo semiologické přiblížení rozpracováváno jak francouzským strukturalismem a lingvistickými teoriemi Naoma Chomského, tak i Christopherem Alexanderem, Robertem Venturim. Snad i z těchto důvodů je další kniha Norberga-Schulze daleko koncentrovanější a soustředěnější. Zde se jedná především o uchopení prostoru jako dimenze lidské existence – prostor zde má existenciální kořeny – je vyjádřením rozmanitých lidských potřeb.

Kniha je rozdělena do dvou základních bloků – Existenciální prostor a Architektonický prostor. Zjednodušeně řečeno v první části autor pojmenovává požadavky na obývaný prostor, ve druhé části podrobně analyzuje, jak jsou tyto požadavky uspokojovány architekturou.

Základní úvaha vychází z faktu, že se orientujeme na „objekty“, což znamená, že se fyzicky a technologicky adaptujeme na konkrétní věci, provádíme interakce s ostatními, vytváříme abstraktní svět – „mínění“. Realizované věci se pak mohou stát základem komunikace o pohnutkách, které nás k nim vedly. Mezi prostorové aspekty patří pojmy jako venku a uvnitř, daleko a blízko, osamocený a společný, kontinuální a diskontinuální. Takto postupně dokáže člověk pochopit prostorové vztahy a sjednotit je do „prostorového konceptu“. Zároveň takto vytváří svůj vlastní pojmový aparát architektonické teorie.

Jak artikulovat euklidovský prostor? Ch. Norberg-Schulz ve své práci navazuje na svého učitele Giediona a jeho Space, Time, Architecture s jeho třemi základními koncepty. [15]

Norberg-Schulz analyzuje lidskou schopnost „vnímat“, „mít zkušenosti“ a „obývat prostor“ i ve svých pozdních dílech.[16] Koncentruje se na vztah mezi moderní architekturou a realitou. Rozlišuje: vztah mezi člověkem a prostorem (přítomnost), designem a jeho nástroji, a architektury v jeho vztahu ke krajině (místo). Četné příklady moderní a staré architektury a urbanistických a krajinných celků (Paříž, Urbino, Jeruzalém) posilují a ilustrují teoretické pojmy, další doplnění je i o bohatou sbírku obrazů.

V práci Concept of Dwelling[17] se dívá na bydlení ve městě – jsou tu různé podoby bydlení v lidském prostředí od soukromého po celospolečenské. Bydlení se zde nechápe jako pouhé „nocování“ či „přebývání někde“, ale ve filosofickém smyslu jako[18] setkávání se s druhými a vyměňování si produktů, myšlenek a pocitů, tj. prožívání života jako mnohosti možností;[19] být ve shodě s druhými, tj. přijmout množinu společných, sdílených hodnot;[20] bydlení dále znamená být sám sebou, možnost mít kousek světa sám pro sebe. Ch. Norberg-Schulz to nazývá kolektivní, veřejné a soukromé bydlení.[21]

Norberg-Schulz patří mezi významné kritiky moderní architektury.[22] Je však zároveň i její obhájce - neviděl jinou alternativu a chápal také její velká pozitiva.[23]

V publikaci Genius Loci[24] autor pojmenovává již provedené pokusy o definici konkrétních kvalitativních kategorií (srv. str. 12 ad.): Giedion použil rozlišení mezi „vnitřkem“ a „vnějškem“ jako základ pro svůj velký přehled architektury,[25] Kevin Lynch[26] zavedl pojmy „uzel“, „výrazový bod“, „cesta“, „hranice“ a „oblast“ jako prvky, které tvoří základ orientace člověka v prostoru a Paolo Portoghesi definuje prostor jako „systém míst“ – i pro něj má pojem prostoru své kořeny v konkrétních situacích. U každého z těchto autorů dochází v podstatě k rozpracování Heideggerovy teze, že konkrétní prostory mají svůj původ v místech, nikoli v „prostoru“[27](jde o spojení prostoru s pobytem člověka – prostor ožívá i mezilidskými vztahy).

(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)



[1]   Christian Norberg-Schulz (1926-2000). Po druhé světové válce studoval architekturu na ETH v Curychu u Siegfrieda Giediona. Po dokončení studií se vrací do Norska, kde na Giedionovu žádost zakládá norskou pobočku CIAM. Celý život, až na časté cesty a hostování, učí v Norsku. Byl děkanem Institutu architektury na universitě v Oslu.
[2]   Výběr z prací:
               Norberg-Schulz, Ch.: Intentions in Architecture. Cambridge, Mass: MIT Press, 1965;
               Norberg-Schulz, Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971;.
               Norberg-Schulz, Ch.: Meaning in Western Architecture. New York: Rizzoli, 1974;
               Norberg-Schulz, Ch.: Baroque Architecture. Milan: Rizzoli, 1979;
Norberg-Schulz, Ch.: Late Baroque and Rococo Architecture. Milan: Rizzoli 1980;
Norberg-Schulz, Ch.: Genius Loci, Towards a Phenomenology of Architecture. New York: Rizzoli, 1980;
Norberg-Schulz, Ch.: Modern Norwegian Architecture. Oslo: Scandinavian University Press, 1987;
Norberg-Schulz, Ch.: New World Architecture. New York: Princeton Architectural Press, 1988;
               Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York, Rizzoli: 1993;
Norberg-Schulz, Ch.: Nightlands. Nordic Building. Cambridge, Mass: MIT Press, 1997;
Norberg-Schulz, Ch.: Principles of Modern Architecture. London: Andreas Papadakis Publishers 2000;
               Norberg-Schulz, Ch.: Architecture: Presence, Language, Place. Milan: Skira, 2000;
               Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994, 2010.
[3]   Počátek šedesátých let se stal pro architekty na Západě „léty nového orientování“ (1960-1962) ve vztahu k modernitě. „Na počátku šedesátých let sílilo vědomí, že hodnoty uznávané architekty v běžné praxi vůbec neodpovídají potřebám a zvykům uživatelů“, K. Frampton: Moderní architektura. Kritické dějiny. Praha: Academia 2004, str. 337. Na pořad dne – metaforicky řečeno – se dostávají omyly moderny. Omyly moderny (souhrnem: zejména vůči „Lebensweltu“ – „přirozenému světu“ ve prospěch světa konstruovaného, projektovaného) je třeba respektovat, jsou to omyly, které vytvořily celou epochu. Proto vyrovnávání, potýkání se s modernou bylo od samotného počátku zatíženo rozpory. Moderna (ve smyslu moderní doby) radikálně proměnila lidskou situaci člověka ve světě a tato proměna nalezla vyjádření i v architektuře. Moderna se uskutečnila, ale jinak než bylo původně zamýšleno a s jinými důsledky.
[4]   Sám autor se později o této knize vyjádřil, že umění a architekturu analyzoval „vědecky“, tj. pomocí metod převzatých z přírodních věd.
[5]   NorbergSchulz, Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971.
[6]   Nesouhlas, odmítání a výslovný odpor vůči moderně nalezl vyjádření i v periodicích (časopis Forum se v letech 1959-1964 pod vedením H. Hertzbergera, van Eyckem, J. Berendem a J. Bakemou změnil v platformu systematické kritiky funkcionalistického urbanismu ve jménu principů strukturalismu; další periodikum Fluxus založené v roce 1961 a s největším vlivem v letech 1962-1978 tematizuje kritiku, revizi pojmů a tradice modernismu ad.). V roce 1968 vychází dvojčíslo časopisu Bau 1/2, kterému dal H. Hollein s O. Oberhuberem a G. Peichlem sebevědomý název „Vše je architektura“ - byl to tehdy výraz přesvědčení a víry těchto architektů, že nadešla doba, kdy mají padnout hranice omezující architekturu. V Itálii podobnou roli naplňoval v druhé polovině šedesátých let vydávaný časopis Contraspazio (E. Bonfati a M. Solari).
               Dále se kritika moderny rozvíjí v publikacích z počátku šedesátých let (zejména K. Lynch: The Image of the City, 1960 – jedna z prvních masivních kritik modernismu; V. Gregotti: Il territorio dell´ architektura, 1960; J. Jacobs: The Death and Life of Great American Cities, 1961 – publikace této autorky ukázala jaký vliv na hodnotové orientace veřejnosti i odborné obce může mít publikace pracující v agresivním žurnalistickém stylu! A i později inflační protimodernistická rétorika prokazovala svoji účinnost) a poloviny šedesátých let (A. Rossi: L´architetura della citta, 1966 – publikace iniciovala tzv. neorealismus v Itálii; G. Grazzi: La construzione logica dell´ architettura, 1967; H. J. Gans: The Levittowners, 1967 – publikace přinesla objevná sociologická data o životě v předměstích a bez této fakticity nelze ani pomyslet na vznik ovšem časově pozdější proslulé radikálně postmodernistické publikace Learning from Las Vegas Venturiho, Brownové a Izenoura , 1972; R. Venturiho Complexity and Contradiction in Architecture, 1966 – nejprovokativnější a nejinspirativnější teoretická polemika s architekturou moderny psaná na rozdíl od kritických esejí akademickým jazykem a záhy přeložená do 16 jazyků ad.).
               Symbolem proměny doby se stala proměna role publikací Nicolause Pevsnera Pioneers of Modern Design (1. vyd. 1936) a On Outline of European Architecture (1. vyd. 1945), které díky své přesvědčivosti, věcnosti a jisté přitažlivě podané doktrinálnosti nadlouho prosadily, zakotvily velice vyhraněný koncept moderní architektury – tj. dějiny architektury se v rukou jejího autoritativního historika proměnily doslova v magistrálu neúprosně směřující k funkcionalismu a internacionalismu; a právě tyto dva tituly se vydávají znovu v roce 1960 a opakovaně v následujících letech, ale tentokrát pro kritické studium, pro poznání toho, jak se toto sui generis doktrinální pojetí moderny zrodilo a prosadilo.
               Proti moderně v architektuře i urbanismu se formulují postoje i v prohlášeních a programech (R. Gieselman, O. M. Ungers: Zu einer neuen Architektur, 1960; Program pro moderní výstavbu, 1960 – seskupení GIAM; Metabolismus, 1960; Benátská charta, 1964; H. Hollein: Budoucnost architektury, 1965; L. I. Kahn, Řád je, 1960; Y. Friedman, 10 principů stavební činnosti v městském prostoru, 1962; W. Pichler, H. Hollein: Absolutní architektura, 1962 ad.).
               Týž nesouhlas a odpor vůči moderně je přítomen nejen v periodikách, v textech-programech, ale i v projektech a realizacích, především, máme-li se omezit na strohý výčet, v gestickém prolomení tabu moderny L. I. Kahnem (L. I. Kahn se stal pro nastupující generaci architektů určující a vysoce respektovanou osobností po velmistrech moderny, tento architekt obnovuje vznešenost, pathos, monumentalitu objektu – a toto směřování má paralelu v pozdním díle Le Corbusiera v Čandigharu), dále v příklonu k historizující estetice (P. C. Johnson – stavby v linii různých neoklasicismů: Sheldon Art – Gallery, Universita v Lincolnu, 1963; New York State Theater pro Lincolnovo centrum, 1963); dále v expresivitě v blízkosti sci-fi se pohybující skulpturální estetiky (H. Scharoun koncertní síň Berlínské filharmonie, 1960-1963 – stavba rozvíjející předválečný německý expresionismus; E. Saarinen Kennedyho letiště, dokončeno 1962; F. L. Wright Guggenheimovo museum v New Yorku, 1956-1959; J. Utzon budova opery v Sydney realizovaná se značnými peripetiemi v letech 1957-1959-1973); dále v prosazení brutalismu opřeného o koncept strukturalismu (Alison a Peter Smithsonovi, Economist Building, Londýn, 1962-1964, nade vší pochybnost jeden z nejlepších objektů realizovaných v estetice brutalismu), ale i v pokračujícím modifikovaném funkcionalismu (v opozici proti eklekticismu a formalismu pozdní moderny: Marcel Breuer kostel St. John´s Abbey, Collegeville, USA, 1953-1961).         
[7]   V českém prostředí je autor známý především prací Genius Loci (první vydání v Londýně v roce 1981, u nás vychází v nakladatelství Odeon v roce 1994) obsahující mj. fenomenologickou analýzu Prahy. Podrobně tu zpracovává pocity jako „okouzlení“, „tajemství“, „hloubka“, které popisuje na konkrétních pražských reáliích. Sleduje nejen architektonické články, domy, čtvrtě, terénní konfiguraci, krajinu ale i literaturu a poezii. Odkazujíc se ke konkrétním reáliím plasticky staví před náš duševní horizont fenomenologické pojmy jako místo, prostor, charakter.
[8]   Fenomenologicky založení autoři by použili termín: bytostné – ontologické – zakotvení pravdy.
[9]   Rozhovor s Ch. Norbergem-Schulzem v časopise Architekt, srpen 1990.
[10]   Není tomu tak, že nadále plně platí výměr vyslovený Ch. Norbergem-Schulzem roku 1981?:“Postrádáme sídlo jakožto místo v přírodě, postrádáme městská ohniska jako místa společenského života, postrádáme budovy jako významuplné součásti místa, kde člověk může zakončit zároveň svou individualitu a sounáležitost s druhými. Vytratil se vztah k zemi a nebi. Většina moderních staveb existuje v jakémsi nikde; nemají vztah ke krajině, ani ke koherentnímu městskému celku, nýbrž žijí svůj abstraktní život v jakémsi matematicko-technologickém prostoru, v němž se stěží rozlišuje mezi nahoře a dole…Souhrnně řečeno, byly ztraceny všechny kvality a můžeme opravdu hovořit o krizi prostředí…S krizí prostředí proto souvisí krize člověka.“
[11]   Sám Ch. Norberg-Schulz je ale ve svých vývodech do jisté míry kritizován, že se jedná pouze o „reakci“ na modernismus.
[12]   Norberg-Schulz, Ch.: The Phenomenon of Place, Introduction. In.: Nesbitt, Kate (ed): Theorizing a new Agenda for Architecture: an Anthology of Architectural Theory 1965–1995. New York: Princeton Architectural Press, 1996, s. 412.
[13]   Raumperzeption – ontogenetické aspekty pojetí prostoru v díle Jeana Piageta.
[14]   Norberg-Schulz, Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971.

[15]   Giedion uvádí, že způsob jak prostorová představa přechází do emocionální sféry je vyjádřována prostorovým konceptem – jedná se o vztah mezi člověkem a jeho okolím.
[16]   Norberg-Schulz, Ch.: Architecture: presence, language and place. Principles of Modern Architecture. London: Andreas Papadakis Publishers, 2000.
[17] Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York: Rizzoli, 1993.
[18] Norberg-Schulz, Ch: The Phenomenon of Place. Introduction. In.: Nesbitt, Kate (ed): Theorizing a new Agenda for Architecture: an Anthology of architestural Theory 1965–1995. New York: Princeton Architectural Press, 1996, s. 412.
[19] Kratochvíl, P.: Doslov. In.: Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci. Praha: Odeon, 1994, s. 209.
[20]   Rozhovor s Ch. Norbergem-Schulzem v časopise Architekt, srpen 1990.
[21]   Kratochvíl, P.: Doslov. In.: Norberg-Schulz, Ch: Genius loci. Praha: Odeon, 1994, s. 211.
[22] Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York: Rizzoli 1993, s. 7.
[23] Heinen, Hilde: Architektura a modernita. In.: Kratochvíl, P. (ed.): O Smyslu a interpretaci architektury. Praha: VŠUP, 2005, s. 95 a následující.
[24] Norberg-Schulz, Ch.: Genius Loci, Towards a Phenomenology of Architecture. New York: Rizzoli 1980. Přístup, který tu autor použil, lze shrnout dvěma slovy: návrat k věcem. Věda jde od konkrétní věci k obecně platné teorii, naopak fenomenologie jde od abstraktní teorie ke konkrétní věci, ke konkrétnímu místu. Prostor krajiny má svůj základ v místech. Existenciálním úkolem architektury je proměnit nějakou polohu v místo, tedy odhalit významy potenciálně přítomné v daném prostředí. Důležitý je charakter prostředí – atmosféra. Uchovávat génia loci neznamená konzervovat, ale podle Ch. Norberga-Schulze zviditelňovat jeho podstatu v daném historickém, společenském a kulturním kontextu. V knize Genius loci dělí Schulz krajinu na místa přírodní a umělá. Tři kategorie přírodních míst, které nenajdeme v čisté podobě, podle něj jsou:
- Romantická krajina – Alpy, severská krajina – špatně srozumitelná až chaotická, schází jí výrazný jednotící prvek, charakterizuje ji rozdrobenost;- 
- Kosmická krajina – poušť – taková krajina naopak neobsahuje individuální místa, je monotónní s výrazně přítomným řádem;
Klasická krajina – Řecko, Řím, ale také česká zemědělská krajina – jasně definovaná přírodní místa jsou individualizována láskyplnou péčí člověka.
Umělá místa dělí obdobně na romantická, kosmická a klasická.
Romantické místo – středověké město – je typické rozmanitostí, mnohostí, tajemností, složitostí, je lokální;
Kosmické místo – islámská města či barokní palác s parkem – uniformita, absolutní řád, i racionalita, abstrakce, přísná geometrie;
Klasické místo – charakterizuje ji práce s obrazy i artikulovaný řád. Logická organizace s požadavkem na participaci.
Jak se umělá místa vztahují k přírodě?
- člověk zviditelňuje své pochopení - například cesta procházející krajinou;
- člověk přidává, co chybí - vertikála aleje do ploché krajiny;
- člověk symbolicky přenáší význam - především tvorba ve městě.
Bydlet v nějakém místě znamená identifikaci s místem a orientaci v něm. Moderní společnost rozvíjí především praktickou funkci orientace, na úkor identifikace. Město, stejně jako dům je dle Ch. Norberga-Schulze založené na symbolickém shromáždění krajiny, krajin na jediném místě. Město i  dům můžeme chápat jako koncentraci světa plného významů. Na rozdíl od krajiny, která je lokální.
               Konkrétním domem, městem jsou v něm obsažené krajiny vizualizovány. Uspořádání je provedeno prostřednictvím prostorové organizace – strukturou, charakterem. Dnešek ale dle Ch.Norberga-Schulze charakterizuje ztráta takto chápaného místa. Městská tkáň je poškozená, postrádáme radost z rozkrývání jednotlivých významů v ní uložených.
[25]   Giedion, S., The Eternal Present: The Beginnings of Architecture. London: 1964.
[26]   Lynch, K., The Image of the City. Cambridge Mass.: MIT Press, 1960.
[27]   Heidegger, M., Bauen Wohnen Denken, In: ders., Vorträge und Aufsätze. 9. Aufl. Stuttgart 2000. (BWD) s. 155, dále též: Heidegger M., Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh, 2006.

(Opět převzato z mé doktorské práce str. 17-23, Ondřej Beneš.)