Přátelská atmosféra, milé prostředí. Pracovní schůzka, kde si studenti ověřili mnohé z vlastních úvah, ale hlavně si dokázali své koncepty ověřit zkušenostmi, informacemi o historických souvislostech paní místostarostky Roubíkové a pana Studeného.
Architektonický atelier na Fakultě architektury ČVUT v Praze / studio of architecture at the Faculty of Architecture Czech Technical University in Prague (concept, implementation, mangenent of this blog is done by Ondřej Beneš)
úterý 28. dubna 2015
pátek 24. dubna 2015
Miroslav Šik - architekt
Do třetice k textům o teorii doplňuji Miroslava Šika - v jeho výchozí podobě na české scéně počátkem devadesátých let. Kam se do současnosti posunul je možné sledovat například v této oceňované realizaci
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006
Kritika moderní architektury v
pojetí „tradicionalisty“
Miroslava Šika[1] (z habilitační práce O.B.)
Do výčtu teoretiků architektury na české scéně od počátku
devadesátých let náleží Miroslav Šik. Působil na půdě FA ČVUT v letech
1990-1992. V Analogii architektur,
katalogu k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha 20. 11. 1990 – 19. 1.
1991, říká: „ když postmoderna… ukončila věk funkcionalismu, byl nejvyšší čas.
Už nešlo o to vyměnit živoucí
rozmanitost zděděného města s nějakou universální utopií, už došlo
k smyslovému a duchovnímu ochuzení … odkud vedla přímá cesta od zbožněné
technizace k ekologické katastrofě.“[2]
Miroslav Šik kritizuje postmoderní architekturu
následujícím způsobem: „… ve své aroganci k obyčejnému okolnímu světu,
v nesmyslném nadměrném zdůrazňování estetické funkce architektury,
internacionalizaci stylového tvarosloví se začali postmodernisté stále více
podobat svým bývalým protivníkům. A tak bylo logické a bylo jen otázkou času,
kdy se začne zvedat odpor proti tomuto stylu, v němž bylo vše povoleno…“[3]
Přestože Šik nikde ve svých textech nepoužívá termíny
jako Lebenswelt – se smyslem obsahu tohoto slova pracuje, neprovádí pouze
kritiku, ale aktivním způsobem hledá řešení, jak k němu dospět. Jeho práci
nemůžeme nazvat čistě teoretickou – ale v jeho projevu byla vždy důsledná komplexní analýza stavu světa.
Cesta tradiční architektury podle něj osciluje mezi oběma
dominantními interpretacemi postmodernismu –
liberálním postmodernismem a radikálním neomodernismem. Počátkem
devadesátých let mělo toto citlivé „vyvažování a znovunalézání … mnohostranné,
smysluplné a organicky rostoucí tradice, ve které se mísí obraz okolního světa
s obrazy anonymní maloměstské idyly“[4]
pro mnoho studentů architektury klíčový význam.
Tradicionalisté hledají střední cestu mezi bezohlednými
asanacemi a městem jako muzeem, protože „tradice, které se nerozvíjejí, se
pomalu rozpadají… pouze ten uchovává tradici před radikálním zánikem, kdo ji
naplňuje stále novým smyslem a životem, kdo integruje všechno, co ji inovuje…“
Miroslav Šik
hledá pravost, jedinečnost, regionálnost, ale i melancholii, nedokonalost a
ponurost – hledá domov.
Co z toho lze vyvodit pro praktikující architekty?
Miroslav Šik vnímá modernu v jejím vytváření znaků prostřednictvím budov –
v jejím veristickém chápání znaků – oproti tomu bere postmodernu jako
„billboard city“, „decorated sheld“. Šik zdůrazňuje lidskou potřebu obrazového
vnímání světa, které se musí promítnout i do architektury a urbanismu. Tyto
obrazy pro něj „... vytváří život, obrazy přežívají generace a architekti jim
pouze dodávají nové uspořádání. Bez obrazů nelze vyvolávat vzpomínky, obsahy
ani životní styl.“ Jde tu ale ještě o něco jiného o „narážky“, „šeptání“,
„fragmenty“ takovýchto obrazů, které ale „musí působit jednotně, jako
nedělitelný celek, jako monáda“. Důležitá je „... cesta citlivého a poetického
zacházení s naším dědictvím…. Jako… ta správná alternativa k radikálním
apokalypsám.“ Odtud bychom mohli přejít přímo k analýzám vztahu
architektury s dalšími druhy vizuálních umění jako je film. Jeho koncept
práce s filmem jako médiem je architektonický – s propracovaným
přesahem do projekční praxe. Jeho přístup se dá shrnout – na jednu stranu dává
analýzu veškerých technických, limitních, typologických, stavebních požadavků –
na druhé straně má plášť do kterého vše zabalí, a promítá na něj film, ale ne
libovolný. A nyní záleží, kam až „vliv“ filmu do struktury stavby pronikne. Zůstane
na fasádě, stane se fasádou, přeuspořádá skladbu jednotlivých částí domu,
strukturu? Jakou typologii, objemy, konstrukci nebo úplně „všechno“? Jako
bychom před sebou měli universální metodu. Na nás je pak „jediné“ – výběr všech
z počátku nezávislých elementů na obou stranách.
Ve vztahu k architektonickému dílu a architektonické
teorii u Miroslava Šika (při hodnocení), uvedu na závěr ještě dvě jeho sondy do
stavu české společnosti a architektury na počátku 90. let: „Bilance čtyřiceti
let levicové, moderní a revoluční utopie je zničující. Přežilo pouze torzo
střední Evropy. Zdejší západoevropská města byla oloupena o svou živost a
ponechána bez podpory a péče, takže jsou dnes ve stavu naprostého rozpadu. A na
prahu těchto měst leží kulturně ekologické bomby, které – nebudou-li brzo
zneškodněny – vybuchnou. Tohle všechno se stalo díky malé skupině utopistů,
která měla sílu vnutit své ideály většině. Spojili to, co bylo nové,
s maximální roztržkou s tradicí a výsledkem bylo, že mohli vše změnit
v experiment.“[5]
„Hlavní útok však musí být veden proti avantgardní
koncepci umělecké syntézy (Gesamtkunstwerk), která vyloučila z tvorby
města chaos a protiklady člověka.“[6]
V kritice architekta Šika (mj. spolužáka Herzoga a
de Meurona) je obsaženo zároveň kritické vyrovnání se s postmodernou
v podání Alda Rossiho.
(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)
čtvrtek 23. dubna 2015
Jiří Musil - sociolog
Vážení studenti, dnes jsme v atelieru diskutovali o sociologii, zda a jak má význam. Přikládám text o našem asi nejlepším sociologovi druhé půle XX.století (mezi další výrazné osobnosti zejména posledních dvaceti let bychom pak mj. řadili Bělohradského a Kellera. Musil patří v tomto ohledu k tzv. zakladatelské generaci). Text vyšel v posledním Bulletinu ČKA, které má jako hlavní téma "sídliště".
Jiří Musil (1928–2012)
Sociologii začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy
univerzity ještě před rokem 1948 (strávil zde léta 1947–1952). Mezi jeho
učitele patřili mj. sociolog Josef Král, demograf a statistik Antonín Boháč,
filozofové Jan Patočka a J. B. Kozák. Na fakultě tak zažil dobu, kdy
nastupující marxismus (s vyhraněnými vztahy i k sociologii) začal vytlačovat stále
ještě otevřenou, liberální atmosféru poválečné republiky. Musil se, na rozdíl
od mnoha svých vrstevníků, marxismem a komunismem svést nedal a nepošpinil se ani
oportunní spoluprací s totalitním režimem.
Jiří Musil roku 1958 vstupuje do Výzkumného ústavu výstavby
a architektury, následně na Hygienické fakultě UK obhajuje kandidátskou práci
(1961). Uvolňující se atmosféra šedesátých let znamenala i obnovu české
sociologie. Ta jej však zcela nepřijala, respektive zůstal na jejím okraji.
Důvodem bylo i to, že sociologie města ještě nebyla velkým tématem (tím se
stala teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech). „Nevhodná“ byla však i
Musilova orientace na chicagskou školu (teoretickým zázemím šedesátých let byl
spíše strukturní funkcionalismus kombinovaný s marxismem). Vydal knihy Sociologie soudobého města (Svoboda,
Praha 1967), Sociologie bydlení
(Svoboda, Praha 1971) a později i dílo Urbanizace
v socialistických zemích (Svoboda, Praha 1977). Musil v těchto pracích
propojuje důkladnou teoretickou diskusi s analýzami empirického materiálu. V
oblasti sociologie města a bydlení se stává nejen nejvýznamnějším českým
badatelem, ale jeho díla se dočkala také zahraničních překladů.
Jiří Musil zakládá moderní českou sociologii města a
přispívá k poznání sociálně prostorových procesů v současné české společnosti.
Pomáhal nám otevřít dveře do světa a svým dílem a pedagogickým působením
přispěl k výchově nejen sociologů, ale i studentů architektury a urbanismu (v
osmdesátých letech působí na FA ČVUT), demografie a geografie. Byl osobností
evropského významu, z našich současných sociologů ve světě pravděpodobně
nejznámější. Byl mimořádný nejen pro svůj intelektuální rozhled, pracovitost,
ale i odolnost, se kterou dokázal smysluplně pracovat i v období
normalizace,
Po roce 1989 byl mj. jmenován ředitelem obnoveného
Sociologického ústavu ČSAV (1990), habilituje ze sociologie na fakultě
sociálních věd UK (1991). Jiří Musil ale opět, obdobně jako v šedesátých
letech, do české sociologické scény zcela a plně nevstoupil. Často ji kritizoval
už jen srovnáváním se sociologií sousedních zemí (maďarskou a polskou). Předmětem
kritiky české akademické obce bylo především uhýbání před tzv. velkými otázkami,
odtrženost od aktuálního společenského dění, ale i odtrženost od světové
sociologické obce. Svou profesuru tak spojuje se Středoevropskou univerzitou
(1992), i po jejím nuceném přesunu do Budapešti a Varšavy.
LIDÉ A SÍDLIŠTĚ
Jednou z nejvýraznějších Musilových prací
osmdesátých let je publikace Lidé a
sídliště (Svoboda, Praha 1985). Určitým omezením této studie se může zdát to,
že se zakládá především na terénních šetřeních z let 1976–78. Nemohla tak být
zcela zachycena situace na jednom z tehdejších symbolů panelové výstavby –
pražském Jižním Městě. Publikace Lidé a sídliště je však dodnes považována za jednu
z dosud nepřekonaných analýz panelových sídlišť, je také přirozeným výchozím
bodem i pro současnou sociologickou diskuzi.
Sídliště v této publikaci označuje za: „zvláštní typ
městských útvarů, jakýsi kříženec industrialismu, vulgarizovaného pojetí
moderního urbanismu, socialistických představ o kultuře a nedostatečných finančních
zdrojů“. Kniha se zajímá především o vztah mezi lidmi a novými obytnými
soubory, jak je lidé prožívají a jaké vazby a vztahy v tomto prostředí
vytvářejí. Jiří Musil doslova uvádí: „Výstavba
nových obytných souborů, kterým se často jak mezi laiky, tak i odborníky říká
,sídlištěʻ,patří nepochybně k jednomu z nejvýraznějších znaků socialistické
výstavby měst a socialistické architektury.“
Už v sedmdesátých a
osmdesátých letech byl velký rozdíl mezi tím, jak sídliště vnímají jeho
obyvatelé a jak ho vnímá okolí. Jiří
Musil v publikaci nespokojeně poznamenal, že: „sídliště a vše,
co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků,
literatury, divadla a filmu… a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních
obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako
,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“. Spokojenost obyvatel s
čtvrtí, kde bydlí, byla na sídlištích a ve starších čtvrtích podle
dotazníkového šetření té doby srovnatelná, dokonce dosahovala spíše vyšších
hodnot (66% spokojených na sídlištích oproti 50% ve starších čtvrtích vnitřního
města).
Jiří Musil zde
poměrně jasně a srozumitelně popisuje základní problémy sídlišť: nestavěla se pouze v socialistických zemích,
ačkoliv je zřejmé, že „hospodářské a politické podmínky v těchto zemích byly od
konce šedesátých let vhodným, ne-li přímo stimulujícím rámcem pro jejich
nebývalý rozvoj a uplatnění“. Základním podnětem výstavby sídlišť byla napříč
Evropou velká bytová nouze, která nastala po druhé světové válce. Pro řešení
této nouze se jako nejvýhodnější prosadil názor, aby tato zodpovědnost byla
převedena na veřejný sektor – stát, město či společenství s podporou státu. Mohlo
dojít k aplikaci a realizaci konceptů, které byly vypracovány v meziválečném
období. Patřila k nim i vize sociálně motivovaného kvalitního bydlení pro
všechny vrstvy obyvatel.
Trvalejší problémy vznikly v
důsledku přehnané aplikace konceptů založených v tzv.
Athénské chartě (monofunkčnost, špatná vybavenost obchody, restauracemi a
sportovišti, monotónnost budov i prostředí, zvýšené požadavky na dopravu).
Souhrnně řečeno: Jiří Musil uvádí nedostatek urbanity. Právě nedostatek
urbanity neboli městskosti je považován za největší prohřešek socialistické
moderny. Je ale zcela logickým důsledkem pokusů o navrhování obytných čtvrtí,
které se svými velikostmi rovnají středně velkým městům. Z důvodu opuštění
principu městských ulic, náměstí, nedostatku občanského vybavení, výkladních
skříní, pestrosti, nenacházíme na sídlištích žádná silná městská místa, která
by nás přitahovala k pobytu, venkovním procházkám. Dochází tak ke ztrátě identifikace
lidí s místy, v nichž žijí (mj. i vlivem stejných půdorysů bytů, opakujícího se
způsobu a výšky zastavění), místa postrádají jedinečnost a specifičnost.
V publikaci Lidé
a sídliště se ze sociologického hlediska zabývá i typickým rysem sídlišť té
doby – ta byla plánovaná a stavěná převážně pro průměrné rodiny v prvních
fázích tzv. rodinného cyklu. To vedlo k co nejrychlejšímu uspokojování potřeb
mladých rodin a následné jednostranné skladbě obyvatelstva. Scházeli tam středně
staří a starší lidé, což mělo pak dlouhodobé společenské důsledky v kolísání
nároků na občanské vybavení a fungování obytného celku. Tato jednostrannost se
ale postupně stírá až tak, že podle
Jiřího Musila dochází třeba na Jižním Městě – kde došlo k promísení snad
všech sociálních vrstev – ke splnění cílů meziválečné avantgardy, naplnění
konceptu slušného bydlení pro všechny (A2,
r. 2007, č. 41).
V publikaci Lidé
a sídliště Jiří Musil téma strukturuje do tří základních kapitol:
l)
Otázky a východiska
- Proč otázka sídlišť;
- Myšlenková východiska;
- Sociologická hodnocení sídlišť – postupy a metody.
ll)
Výsledky výzkumů a rozborů
1) Kdo žije v nových obytných souborech;
2) Bydlení a obytné prostředí;
3) Obyvatelé sídlišť a architektura;
4) Občanské vybavení v sídlištích;
5) Poloha sídliště a dojíždění obyvatel;
6) Volný čas na sídlištích;
7) Děti a mládež na sídlištích;
8) Staří lidé na sídlištích;
9) Sídliště jako sociální jednotka;
10) Spokojenost obyvatel se životem na sídlištích;
11) Stabilizace obyvatelstva na sídlištích.
lll)
Zamyšlení nad výsledky
Z celé knihy Lidé
a sídliště stojí za to přečíst si alespoň poslední kapitolu. Autor zde
analyzuje ve zhuštěné podobě své poznatky. Dává do souvislostí vazbu možností
tehdejšího socialistického stavebnictví s možnostmi odstranění nedostatků
sídlišť, které byly již tehdy evidentní. Již v té době si je vědom jakým
způsobem, jakou cestou může náprava probíhat.
Jak dosáhnout pocitu bezpečí? Jak dosáhnout úplnosti
prostředí? Mluví především o požadavku na „zvyšování urbánní kvality“. Zabývá se
otázkami zahušťování a rozptylování, zda a jak se vrátit k náměstím, k ulicím.
Řeší témata velikosti obytných bloků, propojenosti s původním městem.
Zabývá se i otázkou, jak zvýšit účast pracujících, zda lze dosáhnout zvýšení
kvality mj. lidsky přiměřenějším měřítkem, dobrou orientací.
Autor systematicky a přehledně otevírá otázky vyžadující
nové přemýšlení. Je si však také vědom úzké vazby tohoto úsilí na technické a
ekonomické možnosti.
V osmdesátých letech byla polovina obyvatel sídlišť
s bydlením v něm spokojena, polovina preferovala rodinné domy. Co je
ale důležité – pojem „zvyšování urbánní kvality“ je v jeho pohledu spojen
s i dnes platným požadavkem na vytvoření místa, které by bylo: „zároveň rušným
městem a zároveň prostředím, které by bylo klidné pro obývání“.
pátek 17. dubna 2015
Muzeum Sýkora
MUZEUM SÝKORA LOUNY
Dům na náročném místě: náročném nejen výjimečností autora, jehož tvorbu by měl soustředit a ve zhuštěné podobě zpřístupnit veřejnosti, ale i svým kulturním, historickým a krajinným kontextem. Výzvou je i fakt, že kousek vedle je jedna z cenných staveb současné české architektury – Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla.
Základní úvaha – proč další galerii do Loun? Říkali jsme si, že čím více takovýchto staveb by na jednom místě vzniklo, tím větší by Louny byly pro potenciálního návštěvníka zajímavější Je určitě třeba doplnit, že zájemci o špičky světového konstruktivismu si díla „svého“ autora najdou vždy.
Pro studenty jsme zadání široce otevřeli – vhodné místo v Lounech si měli najít sami. V rámci analýz a diskusí jsme se zabývali snad každou volnou parcelou ve městě. Dospěli jsme ale zpět k té, kterou jsme již na samém počátku úvah považovali za nejpřijatelnější - místo, které paní Lence Sýkorové – zejména výhledem na České středohoří – nejvíce připomínalo současný atelier.
Důraz jsme se snažili klást, mimo jedinečného výhledu i na vyvážení vztahu „trezoru – pokladnice – díla“ na straně jedné s kultivací veřejného prostoru – zapojení do každodenního provozu a obývání města - na straně druhé.
Studentskými pracemi se ale podařilo na počátku "obrousit hrany" a staly se pak jedním z iniciačních momentů pro zakoupení zmíněného pozemku městem. Ten může být samozřejmě využit pro libovolnou funkci, nabízí se však i možnost vybudování galerie. Vypsání široce otevřené, mezinárodní architektonické soutěže by v tom případě byl ten nejadekvátnější krok.
Muzea věnovaná jednotlivým tvůrcům jsou na západ od našich hranic obvyklá.V českém prostředí, kde stále nejsme schopni naplnit požadavky Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje (odkázal ji městu Praha s podmínkou
výstavby samostatného objektu), z fenomenálního objektu Mánesa se stává komerčně využívaný prostor, a takoví tvůrci jako František Kupka si svou pozici v galeriích a povědomí české veřejnosti probojovávají jen velmi
zvolna – v takovém prostředí očekávat od odborné i laické veřejnosti vstřícnost při koncipování budovy pro současného autora je odvážné.
Pro tvorbu Zdeňka Sýkory je charakteristická silná vazba na lokalitu – na Louny, Ohři, České středohoří. Mohli bychom říci, že je to obdobný příběh jako na místo a lokalitu silně vázaný architekt Karel Hubáček s jeho oceňovanou televizní věží kombinovanou s hotelem na Ještědu. I tam se zpracováváním regionálních,
lokálních témat autorům (zejména spolu se Zdeňkem Patermanem) podařilo dosáhnout světového uznání a ohlasu.
Jeden z prvních návrhů je od Maxe Hoffmeistera, jehož projekt byl nominován na studentskou cenu Olověný Dušan. Koncept maximálně využívá suterén pro společenské funkce muzea. Je v něm kavárna i archiv. Jeho střecha je skleněná, pokrytá vodou. Vlastní výstavní prostory jsou uzavřeny v nadzemní části, v nejvyšším patře osvětleny horním světlem.
http://www.olovenydusan.cz/2013zima/index.php?p=jednotlivci&i=hoffmeister
Dům na náročném místě: náročném nejen výjimečností autora, jehož tvorbu by měl soustředit a ve zhuštěné podobě zpřístupnit veřejnosti, ale i svým kulturním, historickým a krajinným kontextem. Výzvou je i fakt, že kousek vedle je jedna z cenných staveb současné české architektury – Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla.
Základní úvaha – proč další galerii do Loun? Říkali jsme si, že čím více takovýchto staveb by na jednom místě vzniklo, tím větší by Louny byly pro potenciálního návštěvníka zajímavější Je určitě třeba doplnit, že zájemci o špičky světového konstruktivismu si díla „svého“ autora najdou vždy.
Pro studenty jsme zadání široce otevřeli – vhodné místo v Lounech si měli najít sami. V rámci analýz a diskusí jsme se zabývali snad každou volnou parcelou ve městě. Dospěli jsme ale zpět k té, kterou jsme již na samém počátku úvah považovali za nejpřijatelnější - místo, které paní Lence Sýkorové – zejména výhledem na České středohoří – nejvíce připomínalo současný atelier.
Důraz jsme se snažili klást, mimo jedinečného výhledu i na vyvážení vztahu „trezoru – pokladnice – díla“ na straně jedné s kultivací veřejného prostoru – zapojení do každodenního provozu a obývání města - na straně druhé.
parcelu i zadání jsem nejprve prověřil sám:
http://ondrejbenes.blogspot.cz/2015/03/muzeum-sykora.html
Studentskými pracemi se ale podařilo na počátku "obrousit hrany" a staly se pak jedním z iniciačních momentů pro zakoupení zmíněného pozemku městem. Ten může být samozřejmě využit pro libovolnou funkci, nabízí se však i možnost vybudování galerie. Vypsání široce otevřené, mezinárodní architektonické soutěže by v tom případě byl ten nejadekvátnější krok.
Muzea věnovaná jednotlivým tvůrcům jsou na západ od našich hranic obvyklá.V českém prostředí, kde stále nejsme schopni naplnit požadavky Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje (odkázal ji městu Praha s podmínkou
výstavby samostatného objektu), z fenomenálního objektu Mánesa se stává komerčně využívaný prostor, a takoví tvůrci jako František Kupka si svou pozici v galeriích a povědomí české veřejnosti probojovávají jen velmi
zvolna – v takovém prostředí očekávat od odborné i laické veřejnosti vstřícnost při koncipování budovy pro současného autora je odvážné.
Pro tvorbu Zdeňka Sýkory je charakteristická silná vazba na lokalitu – na Louny, Ohři, České středohoří. Mohli bychom říci, že je to obdobný příběh jako na místo a lokalitu silně vázaný architekt Karel Hubáček s jeho oceňovanou televizní věží kombinovanou s hotelem na Ještědu. I tam se zpracováváním regionálních,
lokálních témat autorům (zejména spolu se Zdeňkem Patermanem) podařilo dosáhnout světového uznání a ohlasu.
Jeden z prvních návrhů je od Maxe Hoffmeistera, jehož projekt byl nominován na studentskou cenu Olověný Dušan. Koncept maximálně využívá suterén pro společenské funkce muzea. Je v něm kavárna i archiv. Jeho střecha je skleněná, pokrytá vodou. Vlastní výstavní prostory jsou uzavřeny v nadzemní části, v nejvyšším patře osvětleny horním světlem.
http://www.olovenydusan.cz/2013zima/index.php?p=jednotlivci&i=hoffmeister
Návrh Juraje Biroše vytváří na řešeném pozemku
malé náměstí otevřeném až k hradbám. Velký levý nadzemní objekt obsahuje vstup s
kavárnou, pravý je určen pro administrativu. Rozlehlé výstavní prostory jsou v
suterénu. Specifická pro tento projekt je hrubá struktura betonu pro opláštění.
Jediný projekt, který umísťuje muzeum jinam než
do Hilbertovy ulice, je návrh Jana Gabriela. Využívá eziválečného areálu Výstaviště v ohybu Ohře, který doplňuje.
Je to sice zátopová oblast, ale dům má vstup až nad úrovní vzduté vody. V návrhu se neuvažuje pouze s umístěním díla Zdeňka Sýkory, ale samostatné místo tu má i dílo dalších významných lounských rodáků - Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta.
https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a416501653408101095f
U návrhu Petry Fišerové se do objektu muzea
nevstupuje přímo z ulice, ale z úrovně o patro nižší, z malého otevřeného dvorečku s
atriem. V mohutné, kamenem obložené budově jsou bezpečně skryty exponáty.
https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a40e5016534081010924
Jednoduchý koncept Adama Chtěbora maximálně
využívá otevřensti parteru navazujícího na ulici. Jsou tu jak vstup, kavárna, tak je možno zde přistoupit až k hradbám. Celý parter je částečně chráněn výstavním uzavřeným patrem.
Koncept Jakuba Chaloupka vytváří kubický
objem citlivě zasazený do kontextu města. Maximálně využívá suterén - v rozsahu původního sklepení - pro
společenské funkce a přednášky. V patrech jsou výstavní prostory.
Věra Fišerová – další variace na jednoduchý výstavní
kubus, který je odsazený od sousedních průčelí domů.
A zatím úplně poslední projekt vytvořila Veronika Janstová. Řešení je velmi komplexní - i vzhledem k tomu, že mohla vycházet ze všech dosud odevzdaných prací.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)