středa 14. prosince 2016

Česká cena za architekturu

S panem Ševčíkem jsme napsali esej na téma České ceny za architekturu. Přečtete si v právě vydávaném Bulletinu (snad to stinou před Vánoci) spolu s dalšími texty (Jana Tichá, Karel Doležel, Osamu Okamura, David Vávra).


http://www.archdaily.com/801286/zen-houses-petr-stolin-architekt


ZMĚNA V POSUZOVÁNÍ HODNOT ARCHITEKTURY



Celou dobu přípravy Ceny za architekturu jsme s napětím očekávali, „jak to dopadne“. Výsledek předčil naše očekávání a s cenou spojená společenská událost dodala výsledku lesku. Trvalo mnoho let, než na půdě Komory došlo k vytvoření této samostatné Ceny za architekturu – spolupráce s Obcí architektů se stala neudržitelnou. Soutěž je tak vytvářena organizací, která ke kultivaci prostředí aktivní činností svých členů přispívá nejvíce

Domy se silným konceptem
U  jedinečné mezinárodní poroty mohl vyhrát pouze kvalitní dům, v  kvalitních souvislostech se silným konceptem – takovýchto mimořádných realizací se ale v  nejužším výběru soutěže sešlo mnoho, takže vyhrát mohl v  podstatě každý. O  čem pak vypovídá vítězná realizace?

Panelová výstavba zůstává z  řady důvodů jedním z  důležitých témat architektury celého dvacátého století. Bez průmyslového stavebnictví by obnova světa po zničující válce nebyla myslitelná. V  době, kdy Západ (ten s velkým Z – tedy především euroatlantická civilizace a kultura) začal hledat nové alternativy, u  nás docházelo k  té nejmasivnější výstavbě panelových sídlišť (a  až v  posledních letech nacházíme způsoby, jak s  tímto odkazem nakládat – m.j. práce M. Kohouta a kol.: Sídliště – jak dál?). Individuální výstavba v satelitech se v tomto období tzv. hromadné výstavbě svým pojetím vzdálila nejdál a  řízená exploatace krajiny dosahuje nevídaných rozměrů. Rozumné používání šetrných technologií a postupů se tak stává něčím víc než hledáním tzv. zlaté střední cesty – jde o alternativu, o hledání a nalézání nové perspektivy.

Předefinování prostoru
Slabou stránkou vítězného projektu Petra  Stolína a Aleny Mičekové může být, že se jedná o  drobný rodinný dům, navíc stavěný svépomocí. Ale „věcí, o  niž běží“, je změna v  posuzování hodnot architektury u obyčejných uživatelů, stavebníků – v  „normální“ / obyčejné, nevýjimečné vesnici nebo městě tak, jak ho známe z každodenního života

Vítězný projekt se snaží poukázat, že architektura nemusí být vždy o  individuálně náročných materiálech a konstrukcích – že architektura, tato „poezie prostoru“, je především o  zodpovědném generování prostoru v  určitých, přesně specifikovaných sociálních podmínkách. Manželé Jiří a Jana Ševčíkovi přelom vstupu naší společnosti do devadesátých let definovali jako dobu, kdy mj. docházelo k radikálnímu přehodnocování zásadních prostorových souvislosti. Byli to právě architekti, kterým se hledání nových cest svou prací dařilo (Šrámková, Přikryl, Pleskot).

Hledání nových hodnot
Výzvy, před kterými stojíme nyní, jsou však mnohými chápány jako podstatnější a  zásadnější, než byly ty na počátku devadesátých let (srov. Cílek: Tři svíce pro budoucnost, Něco se muselo stát?) – nečeká nás žádná katastrofa/apokalypsa, ale nebude to ani žádná cesta na Havaj. Proč? Žijeme v  době „žní masové spotřební společnosti “ a  žně jsou vždycky časově omezené. Neměli by to být opět právě architekti, kteří se důsledně budou o takovéto nové „formátování“ snažit?, Nepůjde o nic menšího než o „převedení a předvedení“ nových hodnot do architektury“ – tak jak to architekti učinili pro industriální věk? Proto jsme si kladli otázku: Patří tento dům k  těm, kteří se o něco takového pokouší?

Jak dům působí? Jednoduše, trochu provizorně, tak trochu obyčejně. Takto definované hodnocení však bývá známkou té nejvyšší kvality. Té v  uvozovkách „samozřejmé“ kvality, která nás upomíná na hodnoty, které všichni „tak nějak známe“, ale jsme stále od koncentrování na ně systematicky odváděni. Oceníme pak další smyslové kvality – lehkost finální transparentní stěny i  proměny smyslových kvalit materiálů a  světla během dne, během roku – jsme pak nuceni soustředit se ne na to, co známe, že by mělo být kvalitní, ale takovouto kvalitou být překvapováni.

Sociální utopie a konec „spotřebních žní“
V čem je hodnota realizace? V tom, že důsledně provedený experiment je pevně zakotvený v sociální analýze. I proto může být signálem především pro ty, kteří se k moderní architektuře zatím nedostali a vnímají ji jako drahý doplněk. Tento oceněný projekt nás může přesvědčit, kde máme nacházet vlastní těžiště kvalitní architektury, i  o  tom, že zpracování „sociálních utopií“ je pro otevírání nových horizontů nezbytné. Soutěž by nám asi především měla říkat, že investovat do kvalitní architektury, urbanismu a společné péče o kvalitní vystavěné prostředí se vyplácí. Že je možné odpovídat na stále složitější sociální témata a  stavebně technologická řešení „nekomplikovaně, prostěji, levněji“ – proto, že to jde a bude to stále více odpovídat hodnotám doby, která po výše zmíněné době „spotřebních žní“ přichází. Jistě by bylo dobré, aby se kvalitní architektura a výstavy o ní dostaly do všech sociálních skupin.

Jaké stavby bychom si přáli ocenit příště nebo za pět let? Novou Národní knihovnu, novou filharmonickou síň v  Praze, v  Brně? Novou knihovnu v  Ostravě? Nebo spíš množství obdobně kvalitních nápaditých staveb v obcích?

13.12.2016 

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík



více o analýze současného stavu architektury např. zde:

http://ondrejbenes.blogspot.cz/2016/04/skripta-metody-zkoumani.html 

ps.

A doplnění pod čárou - čím to, že se při navazování kontinuity po obdobích nestability (na konci Sorely, v devadesátých letech, nyní) vždy navracíme k meziválečnému funkcionalistickému odkazu (Expo 58 - Brusel a další, pavilon v Seville a další, dnes třeba právě Zen houses). Návrat je vždy formální, ale obsah - sociální étos tohoto snažení se nám stále nedaří......



pondělí 1. srpna 2016

Architektura a umění

Úvodní příruční poznámky k věčnému tématu: Architektura a umění
Ondřej Beneš-Oldřich Ševčík
(text pro Bulletin ČKA)

Umění a umělecké dílo bylo vždy nedílnou součástí architektury. Té tzv. vysoké, kterou nyní vnímáme jako záznam vzepjetí významných etap historie, tak i tzv. lidové, kde i v chalupách a na návsích docházelo k přirozenému doplňování uměleckými díly – zde většinou v souladu s místním religiózním cítěním. I prostý vesničan si do svého zorného úhlu umísťoval symboly a předměty, které byly součástí jeho způsobu vnímání a porozumění světu. Architektura a umění velkých stylů minulosti (od antiky přes středověk, renesanci ad.) v sobě nesly aspiraci, řečeno dnešním jazykem moderny, vytvářet komplexní prostor, prostředí smysluplné lidské existence.

Praktikující architekt a především významný teoretik architektury Dalibor Veselý ve své publikaci „Architektura ve věku rozdělené reprezentace“1) obsáhle ( pojednává o způsobu jak, v jakém prostředí docházelo k realizaci těch nejhodnotnějších děl minulosti. Jednou ze stěžejních epoch, na které se při hodnocení komplexnosti dnešního vystavěného prostředí odkazuje, a která je mu pro současnost prubířským kamenem, je i na našem území mimořádně kvalitní epocha baroka.

Odhlédneme-li od architektury „meziválečné doby“ v uplynulém XX. století, pokud jde o moderní dobu, velmi rádi odkazujeme k šedesátým letům. A právem: Spolupráce architektů s výtvarníky, s uměleckými řemesly tehdy přerostla v signum doby („zlatých šedesátých let“) a i v mezinárodním kontextu respektované specifikum české a slovenské architektury uvedeného desítiletí. Dogmatická ideovost, zdobnictví, „pomníkový mor“ patřily přes noc minulosti. Krátký čas bolestného i radostného hledání, opora v ověřeném a experimentování s oporou v kvalitě uměleckých řemesel, byl spojen s invenčním hledáním návratu k podstatě umění.

Souběh aspirací architektů a umělců té doby byl jedinečný fenomén. Rozsah dosažených výsledků zůstává dodnes nedoceněn.2) Provázanost architektury s interiérem („když interiér dnes změníte, je po architektuře“) byla pro práci architektů příznačná, nicméně s odstupem času nelze obejít otázku: Nepotlačila ona jedinečná a právem obdivovaná všepronikající výtvarnost podstatu architektury - uchopení prostoru a nezůstávala proto česká architektura v tomto rozměru dlužna ve srovnání s vývojem architektury v evropském kontextu té doby?

Projekty staveb z konce „zlatých šedesátých let“ se realizovaly ve změněném klimatu  přerůstajícím do „bezčasí normalizace“ s řadou oklik, zjednodušení. Přes omezení a zákazy v sedmdesátých a osmdesátých létech.  Mimořádné, a dnes i záviděníhodné, je například v té době zapojení uměleckých děl při koncipování pražského metra. Velkorysé mozaiky na „pouhých“ ventilačních objektech tunelu na Letné se staly ojedinělou příležitostí pro jedinečný, nadčasový umělecký výboj malíře a výtvarníka Zdeňka Sýkory.

Pavel Karous ve vyhledávané publikaci Vetřelci a volavky (nejtypičtější podoby výtvarného umění 80. let charakterizuje jako pukající vejce nebo vodní ptactvo) charakterizuje umění osmdesátých let jako unavenou  modernu“ , kdy se vyprazdňuje jak forma, tak obsah.  Nicméně i tehdy dochází k významným realizacím, spoluutvářejícím horizont doby.

V nedávno zbouraném hotelu Praha se naplňovalo „velkoryse masivně co do rozměru stavby a přitom krotce, >unaveně a umírněně<  v parametru výtvarného umění “ nejkomplexnější vyjádření propojení architektury s výtvarnými díly – do exteriéru i interiéru zlikvidovaného obrovitého objektu všemocného klienta - stranické vrchnosti - byla vepsána „unavená moderna“ jedinečným způsobem. Stavby jsou „svědectvím i kritikou doby“: Náhodné i vynucené „potýkání a stýkání“ umělců s politickou mocí vedlo k tomu, že s „výsledky“ v sedmdesátých a osmdesátých létech nakonec nebyli spokojeni ani architekti a umělci, ani všemocná politická vrchnost. Jen jedno je ještě horší - když další generace nevytvoří „klíč“ k přečtení staveb a omezí se na jejich zbourání. 

Je možné dnes stanovit nějaké obecné zásady při navrhování a hodnocení uměleckého díla, které je součástí architektury, nebo veřejného prostoru? Nepochybně ano (samozřejmě nikoli v podobě instruktážního návodu), ty psané i nepsané existují vždy a záleží jen na tom, jak se k nim vztahujeme.   
                                        
Mimo již zmíněné nadčasové dílo Dalibora Veselého je nalezneme pro vývoj české architektury po roce 1989 i pro aktuálně žitou současnost v posledních hodnotících publikacích: „Současná česká architektura a její témata“ 3), dále  „Městský veřejný prostor“4)  Petra Kratochvíla a „Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014“ 5) Jany Tiché, nebo v nedávno vydané publikaci „Metody zkoumání a interpretace architektury“ 6).                                                              
„Čas oponou trhnul“, změnila se sociologie společnosti, ekonomické, stavebně technologické podmínky, způsob financování, proměnil se i klient, horizont doby je charakterizován souslovím „krize modernity,“ je popisován v pojmech postmoderna, pozdní moderna, globalizace atd. Těžiště vztahu „architektury a umění“ je také jinde než tomu bylo v letech šedesátých, sedmdesátých, nebo osmdesátých.

Umělecké dílo v architektuře, ve veřejném prostoru, „městský interiér“ atd. to jsou jen malé významné segmenty mnohem závažnějšího tématu. Stavba byla vždy uměleckým dílem ve veřejném prostoru – takže to samozřejmě není novum, nicméně v soudobé architektuře se v důsledku možností, které otevírají nové materiály, stavebně - technologie, jde o vyrovnávání vztahu techniky a kultury- a právě toto téma , kulturněcivilizační téma, k nám promlouvá z nejvýznamnějších staveb evropských a světových metropolí. Vyrůstají takové stavby, realizace i u nás?

Od vstupu do „otevřené společnosti“ a svobody v devadesátých letech postupně sčítáme využité i promarněné příležitosti – co chybí? Něco velice zásadního: „Málo říkáme, co je dobré a co špatné a proč", sklouzáváme do rázných prohlášení, nevedeme  d i a l o g y –  a co je důležitější než takzvaný „názor“, jeho prohovoření, tedy tématizace, interpretace. Už jenom těch několik artefaktů, soch a staveb, které provází tuto úvahu, k tomu poskytuje dostatek podnětů.

A konec konců máme, my architekti, velký ostudný handycap: již nemalý čas nám chybí příslušné oborové, profesní periodikum, přes které můžeme mezioborově, architekti s umělci, s designéry a s veřejností komunikovat.  

Poznámky
1.Dalibor Veselý: Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti. Problém tvořivosti ve stínu produkce. Praha, Academia 2008                                                              
2.Oldřich Ševčík, Ondřej Beneš: Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha, Grada 2009                                                                              
3. Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011                         
4. Petr Kratochvíl: Městský veřejný prostor. Praha, Zlatý řez 2015                                         
5. Jana Tichá: Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014. Praha, Zlatý řez 2015                                                                                                     
6. Ondřej Beneš: Metody zkoumání a interpretace architektury, Praha, ČVUT 2016

Obrazový doprovod

1. Zdeněk Sýkora, objekty v Litvínově, 1977.
Mnoho invenčně i umělecko-řemeslně jedinečných realizací spojených s šedesátými lety ve veřejném prostoru je stále ohroženo. Velkolepou křišťálovou stélu u „DBK“/metro Budějovická, nebo jedinečnou skleněnou plastiku z vestibulu metra na stanici Národní třída ve zdeúředním jazyce: „nelze dohledat“. Mezi stále ohrožené řadíme řešení chodníku i nástěnnou mozaiku z roku 1977 ve Studentské ulici v Litvínově od tvůrce evropského významu Zdeňka Sýkory.

2. Frank.Owen Gehry a Vlado Milunič: Tančící dům, Praha, 1992 – 1996.                              
Silně skulpturální až figurativní uchopení objektu porušuje konvence a pravidla (nerespektuje výškovou a uliční čáru) a vše podřizuje cílenému vypointování nároží, ve kterém graduje Rašínovo nábřeží.

3. Ondřej Císler: tři kašny na Náměstí republiky v Plzni, 2004-2005.
Heraldické figury velblouda, chrtice a anděla ze znaku města Plzně architekt proměnil v monumenty kašen – artefakty na pomezí plastiky a architektury v centru náměstí.

4. Sporadical: Památník obětem komunismu, Liberec, 2006.
Uprostřed dlážděné cesty vztyčené velké oboustranné zrcadlo vybízí (i nápisem v patě objektu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“), aby se chodec sám sobě podíval do očí. Památník tím nejelementárnějším evokuje potřebu hluboké sebereflexe.

5. Ladislav Kuba-Tomáš Pilař: Památník obětem železné opony, Mikulov, 2014.
Volně stojící objekt složený z 53 vertikál – stél (do jejich povrchu je vyřezáno jméno a rok úmrtí oběti), které symbolizují počet obětí Železné opony v období 1948 – 1989 v tomto úseku hranice s Rakouskem.. Vertikální kompozice památníku se výrazně uplatňuje v této ploché, jen mírně zvlněné krajině.

6. J. Pleskot: Svět techniky, postindustriální oblast Dolní-Vítkovice, 2009- 2014.                    „Revitalizace a konverze“ areálu Dolních Vítkovic je realizována s „konzervativní pietou i radikální dostavbou“ se záměrem otevřít industriální prostředí pro nové aktivity (volnočasové, kulturní, vzdělávací atd.). Ve svých cílech i co do rozsahu a kvality v provedení projekt celoevropského významu.

7. Jaroslav Róna: Jezdecká socha Jošta Lucemburského. Brno, Moravské náměstí,2015.
Jak význam osobnosti moravského markraběte Jošta Lucemburského, tak půdorys Moravského  náměstí i průčelí paláce Místodržitelství (vše v jedinečné citlivé rekonstrukci z dílny Petra Hrůši) si podle Jaroslava Róny říkaly na prahu XXI. století o překvapivý návrat k typologii monumentu jezdecké sochy (v: 8m! ) - Jošta Lucemburského/Odvahy. Její nekonvenční ztvárnění vyvolalo rozdílnou recepci odbornou obcí (věcné námitky historiků, estetiků a d.) a veřejnosti (ta osvědčila brněnský smysl pro humor a nadsázku).

Socha měla být umístěna do jiného města a měla i jiný název. Pozice v Brně je tak trochu z nouze cnost.V žádném případě nemůžeme mluvit o poctě Joštovi. 

8. David Černý: Franz Kafka, Malé náměstí u komplexu Quadrio, Praha 2014.
Jak se s výtvarným dílem ve veřejném prostoru dokáže vypořádat development? Kinetická hlava Franze Kafky, toto dílo dnes možná splňuje vše, co od výtvarného díla ve veřejném prostoru požaduje právě developer– je více než velkorysé velikostí (v: 11m) i invenčním neočekávaným proměnlivým provedením (z 42 segmentů) a  gravituje k sobě pozornost každého, kdo vstoupí do malého polouzavřeného prostoru piazzety.

Developerský pohled je tu uveden trochu pejorativně. Náměstíčku před vstupem do Škodova paláce vévodí několik ventilačních šachet (umístěných na okraji pozemku developera). Socha Kafky je pak umístěna výhodně na středu tohoto pozemku, její umístění nebylo provázeno dotaženou úvahou, kde je těžiště celého tohoto veřejného prostoru vymezeného okolními domy.

9. Soubor soch na Klárově a na náměstí Jana Palacha.
Zatímco na Klárově se improvizovaně vytvořil soubor tématicky propojených, spíše konzervativně pojatých soch (poslední instalace 17.6.2014, pomník československým válečným letcům ve druhé světové válce, Colin Spofforth, Okřídlený lev), tak na protilehlém břehu došlo na náměstí Jana Palacha k uctění jeho památky instalací artefaktů na pomezí plastiky a stavby: Domu syna a Domu matky (John Hejduk; realizace 1980-1991,instalace 16.1. 2016).

Porovnejme s tím reprezentativní sochy a objekty tvořené tandemem TGM-JP na Hradě. Nebo soutěžní návrh na sokl a pozici sochy TGM - realizované řešení na Hradčanském náměstí vzniklo přes velké výhrady odborné veřejnosti.

10. Projektil architekti: Národní technická knihovna, Praha, 2006- 2009.
V atriu uzavřeného kubusu se zaoblenými hranami se interér proměnil přes graffiti na parapetech jednotlivých pater a schodišťových rampách od Dana Perjovschiho ve velkoprostorový „skicář“. Nástěnné kresby a kresbičky, fyzikální a technické údaje, navigační pokyny pro uživatele knihovny spoluúčinkují s proměnou barevnosti podlah, otevřeností a prostupností objektu. Spolupráce s architektů s umělci vykazuje promyšlenost i hravost, sofistikovaná řešení i jednoduchost. Výsledek je hodnocován jako „nová monumentalita“.



úterý 23. února 2016

Hodnocení atelieru

Komentář? Zdá se, že si v průběhu let nevedeme vůbec špatně - ale, je to především díky vám, studentům :-), děkujeme !!!

čtvrtek 11. února 2016

Praha

Na téma Prahy připojuji ještě analýzy, které vznikly v sedmdesátých letech v SURPMu - ing.arch.Marie Švábová. Proč by nás měly zajímat? V současnosti je mimořádné množství historických dokumentů přístupné na webových stránkách pražského IPRu, tento podklad tam však není. Jedná se v podstatě o subjektivní prožitkovou mapu území vycházející z celku, z prostoru, z prostorů a jejich charakteru, charakterů. 

Tento v podstatě fenomenologický přístup (v době, kdy u u nás intelektuální nástroje pro tento způsob uchopení prakticky nebyly k dispozici) je důležitý svou důsledností a akcentem na vnímání prostoru, přes který se dostává až k jednotlivým konkrétním budovám (autorka mluví o holistickém přístupu). Tato práce neříká kde a jak stavět, vytváří ale mentální mapu, kde se pohybujeme, která smysluplné tvůrčí přístupy a zásahy může generovat.






středa 3. února 2016

Josef Pleskot

Při prezentaci jsme se dostali na téma práce s blokem a domem u Josefa Pleskota. Pro doplnění zde uvádím svůj příspěvek do Pleskotovy poslední publikace, http://www.side2.cz/josef-pleskot-na-ceste kterou vydal i u příležitosti svých šedesátých narozenin. Tedy zde:


Ondřej Beneš
Sounáležitost teorie a praxe u Josefa Pleskota


„Architektura je oblastí, v níž se zřetelně vyjevují základní dilemata doby,
a proto provokuje k otázkám přesahujícím k sebereflexi
člověka a jeho dnešního údělu.“

 „Architekt nemůže proměnit náš svět v ráj,
ale je dobré, když alespoň odpovědně zvažuje, na čem se podílí.“

Petr Kratochvíl (1)

Současná česká architektura je velice rozrůzněná, jsou v ní zastoupeny řady směrů. O to více v ní vyniká tvorba těch architektů, za nimiž je dobře rozpoznatelná „stopa“ jasně vyprofilovaného vývoje. Mezi tyto architekty nepochybně patří i Josef Pleskot. Jeho architektura nachází uznání jak v odborných časopisech, na prestižních přehlídkách, tak na neméně významném poli posuzování „laickou“ veřejností. Nejde jen o Pleskotovy projekty a úpravy Dolních Vítkovic, poutající nyní značnou pozornost neomezující se pouze na regionální hranice. Tato práce získává uznání a ocenění i z pohledu podobných velkorysých konverzí, které patří k významným trendům současné evropské architektury.
            V případě architekta Pleskota chceme upozornit na to, že jde jednak o projekty mimořádného významu a záměru (jako je banka ČSOB v Praze), ale neméně důležitou linii v jeho tvorbě tvoří invenční a pečlivé propojování, vrstvení, spojené s dlouhotrvající promyšlenou prací, dlouhodobým realizováním urbanistické ideje (jako například v Litomyšli). Jestliže „Vítkovice“ mají a budou mít místo ve velkých konverzích průmyslových staveb, Litomyšl má již dnes své pevné místo z hlediska do architektury a urbanistického plánu petrifikovaných hodnot, které vedou k posílení neklidné občanské společnosti.
            Josef Pleskot počíná svou architektonickou dráhu v roce 1979, v době, kdy se ve světě prosazuje postmoderna. Je členem skupiny Středotlací (mimo jiné spolu s Přikrylem, Brixem, Rothbauerovou). Po ukončení studia působil několik let na Fakultě architektury ČVUT v Praze – na Katedře teorie a vývoje architektury v týmu okolo Jiřího Ševčíka, jehož význam je ve zpětném pohledu na scéně české architektonické teorie stále více oceňován (tehdy naprosto výjimečná socio-architektonická analýza Vinohrad). Na tuto teoretickou práci navazuje životní dráha, ve které dominuje architektonická tvorba. Nadále pouze v ní architekt realizuje své aspirace. Josef Pleskot ale patří mezi ty architekty, kteří se nenechali zahltit aktuálními potřebami, útlakem reality, převahou praxe – tedy nároky, kterými je „kolonizována“ práce každého architekta. Vždy dokázal vyvažovat pečlivým promýšlením, kam v architektuře konkrétní realizace směřuje. Chtěli bychom to doložit citací, v níž se ukazuje význam, který Pleskot přikládá vztahu mezi přítomností a minulostí, kontextu, respektu k žité tradici. Jak dokáže promýšlet a uvádět tato témata do vzájemných souvislostí:
            „Od Otto Wagnera po Coop Himelblau… aneb ničím nepřerušený tok kulturních tradic, kdy následující vždy vyplývá z předcházejícího a kdy přirozený vývoj není přerušován skoky způsobenými náhlými změnami ve společnosti uskutečňovanými násilím revolucí. Harmonický vývoj založený na otevřeném řešení problémů je pilířem nepatetického soustředění společnosti s pamětí kontextu. Situace vídeňské architektury je pro mne příhodnou ilustrací odrazu kontextuálně existující společnosti a příkladem onoho tichého soustředění. Naproti situace u nás je poznamenána roztěkanou neukázněností, která již řadu let rezonuje na podněty nejrůznějších usnesení, směrnic a nařízení v kontrastu s ambiciózními úlety jednotlivců. Držet se za této situace kontextu představuje značné intelektuální úsilí. Znamená to uměle a vší silou si udržovat neovlivněný ryzí vztah k minulosti i současnosti, naučit se pokoře a zbavit se ušlápnutosti. Kontext či kontextualismus pro mne není styl ani chvilková nálada. Je spíše jedním z atributů, ze kterých lze vždy těžit ku společenskému prospěchu. Je klimatem, které umožňuje přirozený růst, a myšlením, které drží skvělý průměr i podporuje špičky, stává se základnou pro nejodvážnější starty, které jsou úspěšné, neboť prodělávaly dlouholetou dokonalou průpravu.“ (2)
            Fyzický prožitek je pro něj ale vždycky zásadní a nedá se nahradit. Předběžně lze charakterizovat Pleskotovu tvorbu jako gestickou, materiální, s hledáním jednoduchého, pravdivého smyslu a řádu. Je přitom zřejmé, že k jednoduchým výsledným řešením dospívá náročným zpracováním množství témat – co je složité, komplikované, dokáže převést do srozumitelného gesta, výrazu. Možnosti otevřené postmodernou jsou v jeho tvorbě využívány k návratu – k velice pečlivě vybíraným konceptům, kterým autor dává moderní náboj. Jde o přetavení postmoderní zkušenosti znovuobjevenou vizí moderny. Realizace jsou střízlivé, věcné, ale je v nich zachována vysoká míra empatie.
              Z počátků jeho tvorby jmenujme alespoň realizaci rodinného domu v Písku (1988) a Střední odborné učiliště stavebních strojů Zličín v Benešově (3)(1989) – obojí s jemnou postmoderní hravostí i nadsázkou.
            V devadesátých letech jsme se stali svědky otevření se světu, svobodě. Ale v architektuře se často odehrávalo projektování „přes kopírák“. Devadesátá léta se tak stávala nechtěně v řadě realizací „promarněnou příležitostí“. Bylo tomu tak proto, že svoboda není nikdy jen svobodou od něčeho, co nechceme, co nás omezuje, svoboda je i odvahou dát otevřeným možnostem nový obsah – a to je ten nejtěžší úkol. A právě v této nepřehledné době v díle architekta Pleskota následuje jedna důležitá realizace, nebo projekt, za druhým: Soutěž na obchodní dům Senquer v Litomyšli (1993), Megafyt ve Vraném nad Vltavou (1993), Radnice v Benešově (1995), Lví dvůr na Pražském hradě (realizace 1995), Vila ve Vraném nad Vltavou (1995). Je zjevné, že i pro architekta Pleskota jde o zlomové období. Reaguje nejen výše uvedenými projekty a realizacemi, které jsou klíčové pro tuto celou etapu a které ji přesahují, ale reaguje i kladením naléhavých otázek po cestách a možnostech dalšího vývoje modernismu. Pokud máme nedostatek teorie a k tomu výrazný společenský zlom jako na počátku devadesátých let, dokázali být právě tvůrčí architekti tím orientačním bodem pro nastupující generaci, pomocí něhož je možno porozumět skutečnosti.
            Tady se jeho myšlenky znovu setkávají se zdrojem teoretického myšlení, které představují manželé Ševčíkovi. Ti si tyto otázky kladli se stejnou naléhavostí. Popisují situaci architektury tohoto období přelomu osmdesátých a devadesátých let, problém nástupu české společnosti do „otevřenosti“: „Kde v období přechodu najít správné obrazy, jejichž prostřednictvím bychom mohli situaci analyzovat, jinými slovy, jak a kterými obrazy ‚naformátovat‘ situaci, abychom do ní mohli napsat svůj záznam.“(4) Mluvíme tu o době konce socialismu, kdy se „mění nejen politická, sociální a ekonomická, ale také prostorová struktura celého prostředí.“(5)
            V devadesátých letech se otevírají nová témata pro směřování architektury, pro reinterpretaci moderny a hledání nových východisek. Pro architekta Pleskota, stejně jako pro další řadu významných osobností (filozof Habermas, sociolog Beck, teoretik architektury Moravánsky) moderna neskončila. Pro Josefa Pleskota je důležité především hledání čili to, jaké musí být vize, motivy, které nahradí modernistický utopický úběžník, kam napřít občas provokativní a ostrohrannou modernistickou energii. Dle Pleskota by tuto funkci mohly splnit mimo jiné otázky a vztah k prostředí, kontextualita. Přes vnitřní potřebu vize si je ale vědom nezbytnosti svého vlastního kritického odstupu od ní.
            Po radnici v Benešově Pleskot daleko více rozvíjí modernismus (narážky a hrátky přítomné ve vile ve Vraném – pozitivní spárování betonové zdi, nebo v rekonstrukci Lvího dvora – miesovská klec na dekorativním soklu, nahrazují otázky „modulací“, mající strukturu domu již pevně uchopenou ve své základní osnově) tím, že na něj nechává „působit síly z okolí“ (jako příklad soutěž na Centrálu Elektromontážních závodů v Praze 10). Hledá adekvátní vztah mezi „umělým“ a „přírodním“ – hledá způsob, jak onu základní osnovu „adaptovat“ na místo.
            Postmoderna přinesla a otevřela extrémně široký výrazový slovník – avšak pro Josefa Pleskota je cesta navrhování cestou výběru a redukce. Nebrání se „nedokonalosti formy“, „neortodoxní kontextuálnosti“, „nedotaženosti“. Prioritu mají otázky prostoru před detailem, který ho vlastně „moc nezajímá“. Dává si však pečlivý pozor a takto vzniklé škály konfliktů pořádá a krotí. Pleskot ví, že dokonalá formální vyváženost není zárukou „… dobrého, klidného prostředí“, cesta k němu často bývá opačná – důležitý je pro něj určitý „intenzivní pocit“, který je jedním z jeho vnitřních hodnotících kritérií kvality.
              Architekt Josef Pleskot se ve své práci odkazuje na Heideggerův, pro architekturu a architekty klíčový, pojem „součtveří“.(6) Ke vztahům „božského“ a „lidského“, „nebe“ a „země“. Josef Pleskot k tomu uvádí: „Myslím, že je možné pracovat na díle pozemském tak, aby mělo jistý přesah. Když si pro sebe snažím definovat architekturu, hledám ji někde mezi poezií a geometrií, tím možná myslím mezi lidským a – pokud raději neřeknu přímo božským – nadlidským. Geometrie není z oboru lidských vymyšleností, to je jen objev řádu a jeho definice. Poezie ano, to je typicky lidský produkt. Takže mezi lidským a nadlidským a taky možná mezi uchopitelným a neuchopitelným. Já hledám architekturu někde mezi.“(7) Tyto Pleskotovy věty mají doslova charakter architektova vyznání – jeho architektonické konfese. Jeho jazyk je poetický – vrací se k dávným zážitkům a zkušenostem. 
              Analýzou pro práci Josefa Pleskota typického sociálního étosu dokážeme pak i daleko lépe porozumět, jak chápe Heideggerův pojmem „božské“. Ten spolu s oproštěností od „nepotřebného“ je v jeho tvorbě čím dál tím více patrný. Dokonce bychom mohli tvrdit, že tento étos můžeme chápat i jako subjektivně pojatou, pozitivní, sociální utopii. Může to být zároveň i ten postoj, kterým se snaží do současného stavu společnosti, kterou chápe jako „… silně polarizovanou, silně sobeckou, silně agresivní, silně nevšímavou“,(8) vnést pozitivní náboj. Otevřená občanská společnost překonáním totality nabízí individuální svobody a seberealizaci. Zároveň ale platí – občanská společnost bude takovou, jakou ji lidé udělají. Svobodu lze naplnit i „zmarnit“.
              V architektuře se takto chápaná práce projevuje především „starostí“, „ohledem“ a „péčí“ o veřejný prostor. V každé ze svých realizací se dotýká jiného aspektu jeho utváření. Vine se jeho tvorbou jako červená nit. Jinak mluví o potřebě „dotýkat se“ na úzké stezce v Jelením příkopu pod Pražským hradem, jinak jsou koncipovány komunikační cesty „blokem do dvora“ u budovy Metrostavu v Libni a jinak je akcentována a vtažena historická stopa cesty údolím do „veřejného prostoru“, páteře a společenské osy v realizaci banky ČSOB v Radlicích. Tento důsledný postoj se stává jednou z jeho priorit. Chápe ho jako opozici proti konzumní společnosti, která „… nesměřuje k pospolitosti, ale k sobeckosti, která se neprojevuje svobodou, ale agresivitou“.(9) Architektura Josefa Pleskota tak nemá žádný uzavřený výrazový slovník, ale vždy „… reaguje na mnoho různých podnětů. Vědomě usiluji o interpretaci problémů místa a vztahu k místu a pracuji vždy různým způsobem a vždy individuálně.“(10) Celá jeho tvorba dosvědčuje, že žádné téma není čistě formálním úkolem, ale je vždy řešením konkrétního sociálního problému. Kompromis pak pro něj není negativum, je to schopnost rozvíjet to, co je různým stranám společné.
            Důležité jsou pro Pleskota také i další aspekty Heideggerova „součtveří“, jako je „ukotvení“, což může být v našich podmínkách i opření se o nejlepší tradice české moderny (její sociální aspekty) a zejména pak lepší pochopení aktuálního stavu společnosti.
            Fenomenologicky chápané „místo“ je pro Josefa Pleskota stále zásadní úkol. Vnímání kontextu „místa“ je v jeho tvorbě ale trvale složitější – nechápe ho pouze prostřednictvím vizuální podobnosti. Architekt Pleskot toto téma charakterizuje: „Kontext jako soubor všech textů znamená ctít věci, které na tomto místě ani nemusí být viděny pouhým okem. Proto opravdu radši mluvím o čtení a skládání textů, porozumění jednotlivým odkazům místa, a ty odkazy mohou být i velmi vzdálené. Třeba i desítky a stovky kilometrů.“(11)  
            Jakým způsobem tedy Josef Pleskot odpovídá na současný stav architektury? Současné drama na scéně světa architektury se odehrává mezi dvěma póly a  proniká do obsahu používaných přihrádek -ismů (postmodernismus, neo- a dekonstruktivismus, eko- a technoismus, neo- a metaracionalismus atd.) a možná současně probíhá v současném hektickém dění i 100 + 1 malá renesance architektury, v nichž  se nové nároky společnosti vztahují k podstatě architektury.(12) Jeden pól v údajném „chaosu“ současné architektury se inspiruje možnostmi CAD v rozměru, který se stále větší intenzitou směřuje ke světu neeukleidovské geometrie či k experimentování s organickými tvary (mimo jiné tzv. bublinová architektura, technofuturismus), předvádí až technologická show, tyká si s virtuální architekturou, tedy pól, který nám může reprezentovat  F. Gehry, Asymptote, NOX.  Druhý významový pól mohou reprezentovat  Herzog a De Meuron, Foster (viz Hearst Headquarters), Renzo Piano (viz nová budova New York Times). Otázka však zní: Čím může a čím má být budova ve věku již nastupující informační společnosti, o co architektura může a má usilovat? Pro charakteristiku práce Josefa Pleskota bychom raději odkázali na citát Jacquesa Herzoga a Pierra de Meurona: „Budova dokáže zdůraznit moment skutečného setkávání. Tak tomu bylo vždy a dnes, ve světě, který je ovládán digitálními informačními technologiemi, se to stává ještě zásadnějším. Je to vlastně jediný opravdový klad, který zůstal architektuře.“
            Mezi základní atributy Pleskotovy práce a jeho silného rukopisu můžeme zařadit (1) čisté geometrické tvarosloví, obnovu (2) majestátnosti prostoru, sázku na (3) dokonalost proporcí a pečlivé vylaďování (4) vztahu materiálu a světla, mnohonásobně různými způsoby (5) uchopování a rozvíjení témat ekologie. Čili architekt rozvíjí svou tvorbou témata, která budou vyžadovat stále větší respekt. Pleskot architekturou nerozptyluje. Pohybujeme se sice ve společnosti masové spotřeby, kdy nastupuje fast-foodový přístup k životu („fast food, fast live, fast architecture“) – architekt má ale vždy vědět, na čem se podílí. Architekt Pleskot se od takto chápané odpovědnosti ve své práci nikdy neodchýlil, jeho práce není žádný Entertainment, jeho architektura je vážná záležitost, výše uvedenými pěti aspiracemi se vztahuje k podstatě architektury, jeho rukopis je vždy přísný, strohý – i když bychom mohli místo Šváchou diagnostikované přísnosti jako exkluzivity raději použít Masákem upřednostněného překladu austerity, to jest střízlivost. „Střízlivost, jistá vlídnost“ jsou nepřehlédnutelné hodnoty vlastní jeho tvorbě. Důležitá je pro něj „spolupráce principů a aspirací“, které budovy konstituují, stejně jako rozsah zjevné i skryté inovativnosti.
            Jeho tvorba se stala a zůstává jedinečným naplněním obsahu teze: Architektonické úkoly dneška se rodí na rozhraní vyspělých technologií, humanitních disciplin a respektují kontext. V tomto úběžníku, v tomto střetávání se, se rodí způsoby realizace nejvlastnějšího poslání architekta, jímž je „obec a její trvalost“ (Karel Kosík).




(1) Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011, s. X a Y.
(2) Architektura ČSR 5/1989, s. 61.
(3) Architektura ČSR 1/1990, s. 44-51.
(4) J. Ševčíková – J. Ševčík: Texty. Praha, Tranzit.cz 2010, s. 182.
(5) Tamtéž.
(6)  První zkusmý překlad pojmu „das Geviert“ byl „čtveřina“. Dnes se častěji používá pojem „součtveří“.
(7)  Josef Pleskot“. In: P. Kratochvíl: Rozhovory s architekty 01. Praha, Prostor 2004, s. 12.
(8)  Tamtéž, s. 10.
(9)  Tamtéž, s. 12.
(10) Tamtéž, s. 14. 
(11)Tamtéž, s. 13. 
(12)  Více viz O. Beneš – O. Ševčík: „Architektura: Devadesátá léta a první desítiletí 21. století“. In: Architektura & Urbanismus XLV, 2011, č. 3–4, s. 104–135. 

neděle 24. ledna 2016

Karel Kosík

Drobnost od Karla Kosíka:


2. 2 Kosíkovo pojetí krize moderní architektury – kritika adorace dopravy a ztráty „vznešeného“[1]
Významný český angažovaný intelektuál, aktér událostí „pražského jara“ Karel Kosík,[2] se na sklonku svého života radikálním způsobem pouští do kritiky společnosti prostřednictvím architektury – to samo o sobě je hodno pozornosti. Aby se vyhnul námitkám proti své potenciální nekompetentnosti (jeho kritika je vedena z  filozofických pozic), poukáže na svou metodu: „architektura … re-produkuje předpoklady své vlastní činnosti, o jejichž činnosti nemá většinou ani tušení a pro něž nemá ani porozumění“. Architektura nevidí na kořeny, které ji zakládají, na rámec, ve kterém se pohybuje a který předdefinuje její výsledky. Zde tedy nastupuje filozofie, aby mohla naznačit širší souvislosti.
Ale od teorie podle Karla Kosíka nemůžeme očekávat technické a technologické nástroje „jak“ projektovat. Teorie uchopuje architekturu jako v dějinách prohlubované rozvrhování skutečnosti.[3] Pro současnost navíc s akcentovám správné „metody“. Descartes ve své Rozpravě o metodě[4] uvádí způsob (při hledání pevných základů veškerého pravdivého vědění), jak překonat roztříštěnost, nahodilost, nepravidelnost, chaotičnost, nevyrovnanost – jak dosáhnout „uspořádanosti a řádu“. Řešení nalézá v metodě,[5], [6] metoda se stává nadvládou nad objektem zkoumání.
„Skrytého pána moderní doby“ vidí Kosík v nepřetržitosti a všudypřítomnosti provozu – petrifikaci a zbožštění jednoho jeho momentu – transportu. Architekti na tento stav reagovali prohlášeními, jakým je Athénská charta z roku 1933, kde městu přisuzují čtyři elementární funkce (bydlení, práce, rekreace, doprava) a jednotlivým funkcím přináleží přesně definované kompetence.    
V čem spočívá krize petrifikovaná do architektury? Jak je možné, že úžasná racionalita Řeků v moderní době, počínaje osvícenstvím, hypertrofovala do doslova obludných rozměrů a člověk je redukován na číslo? táže se Karel Kosík. Autor klade otázku, zda krize města nespočívá především v tom, že se z něho vytrácí poetické. Tedy krásné, intimní, vznešené,[7] důvěrné.[8]
Zda si vůbec dnešní moderní doba zachovala smysl pro „vznešené“, „monumentální“, je jednou ze základních otázek současnosti. Autor dokládá, že dnes se ze vznešenosti stává kolosálnost, povznesenost a zpupnost. Nejdůležitější je požadavek „mít se dobře“ (tento požadavek od počátku devadesátých let v českém prostředí nabývá specifických rozměrů). Na poli architektury mluvíme o grandióznosti, impozantnosti, kolosálnosti, mohutnosti. Člověk si však pouze náhražkovitě sugeruje své nade vším nadřazené místo. Krása se mění na pohlednost a líbivost, vznešené na impozantní, intimita věcí je vystřídána agresivitou.
Především – architektura je pro Kosíka jako filozofa, který se zamýšlí nad architekturou a společností, oblastí, ze které je možno vyčíst, čím naše epocha vlastně je: Každá doba staví města i domy ke své podobě: proto výsledky jejího stavitelství... se stávají nejen viditelným vtělením tohoto obrazu, ale také zrcadlem, v němž každá epocha lidí nahlíží sama sebe, s tím důležitým dodatkem ovšem, že se některé epochy v tomto zrcadle nepoznávají nebo odmítají brát na vědomí svoji skutečnou podobu... ve své moderní podobě je město daleko spíše vnímatelným, tj. viditelným, slyšitelným a pociťovatelným projevem podstaty moderní doby, tj. doby, která ztratila architektoniku nebo se jí vzdala a nahradila ji něčím jiným, tj. fungujícím systémem... Architektonika sjednocuje vznešené, patetické, monumenátlní s běžným, triviálním, banálním, a v tomto sjednocení dovoluje a umožňuje také triviálnímu, aby se mohlo chlubit svou poetičností. Jestliže však vznešené zmizí a je nahrazeno racionalistko-technickou impozantností, mění se trivialita a banalita na vulgární nevkus, a architektonika se hroutí.“[9]






[1] Kosík specifickým způsobem propojuje výsledky moderní architektury a „krize architektury“ s fundamentálně filozoficky založenou kritikou. Jeho vliv je sice nesrovnatelně menší než obdobně – rovněž nezávisle marxisticky – orientovaného Manfreda Tafuriho, jehož mezinárodní ohlas je nezanedbatelný, přesto Kosík svými přednáškami vyvolal pozornost zejména ve Francii.     
[2] PhDr. Karel Kosík, DrSc. (1926−2003) byl český filozof, ale také historik a sociolog. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let. Především díky své knize Dialektika konkrétního, která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal respektovaným intelektuálem (zmiňoval ji prý i někdejší prezident USA R. Reagan při návštěvě Prahy).
[3] „Antika zakládala města a měla architekturu, protože samo rozvržení skutečnosti bylo architektonické. V moderní době se architektura mění na inženýrsko-technické stavebnictví, protože základní rozvržení doby je – antiarchitektonické“. Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: Torst, 1997, s 54.
[4] Decartes, R.: Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992.
[5] Nietzche v publikaci Der Wille zur Macht v osmdesátých letech devatenáctého století komentuje výsledky: „… věda se stala provozem a není již moudrostí, jak ji ještě chápali renesanční myslitelé… moderní doba není charakterizována triumfem vědy, nýbrž metody nad vědou.“      
[6] Umělecké podobenství vítězství metody zpracoval – podle Kosíka – i J. W. Goethe ve svém Faustovi.
[7] Kosík odkazuje mimo jiné na rozdíl mezi krásným a vznešeným obsažený v práci E. Burkeho (již z roku 1756), kde klade tyto dva pojmy přímo proti sobě: „Vznešenost je moc, která člověka povznáší nikoli do neskutečna a do oblasti plané fantazie, ale je produktivní zakladatelskou úctou, která činí svět obyvatelným a chrání ho před pádem do přízemnosti.“      
[8] „V uspěchaném transportu a návalu věcí a lidí ztrácí město blízkost a důvěrnost, jeho atmosféru čím dál více určuje odcizenost a lhostejnost bez kouzla a tajemnosti.“ Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: Torst, 1997, s. 64.        
[9] Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: TORST, 1997, s. 77–78.

středa 20. ledna 2016

Letenský trojúhelník - zimní semestr 2015

Finální prezentace


zadání:
http://stempelbenes.blogspot.cz/2015/06/zadani-zimni-semestr-2015.html
analýzy:

Pohledy na celkový model. Při koncipování jsme vycházeli z práce Járy Zimy atelieru D3A. Důležité pro studenty bylo propojení ulicí prostředkem řešeného území. Mohlo by tak ve spodní části Letné vzniknout propojení "od hřbitova ke hřbitovu", což jako připomenutí v dnešní době zatlačování smrti někam hluboko do podvědomí a navíc na Letné - tom "slunném kopci nad Prahou" není vůbec nezajímavé. 

Zadáním bylo vypořádání se s městským blokem s inspirací řešením souboru staveb ABC na Smíchově od D.A.studia. Jak toto řešení tak celý Generel Vltavy jsem na tomto Blogu už zveřejnil. Vychází z postmoderního uvažování osmdesátých let - snad nejvíce zpopularizované prací Leona Kriera. V českém prostředí známého prací Architektura-volba nebo osud. Nadčasový je tento přístup zejména z toho důvodu, že je to jeden z nejpragmatičtějších způsobů jak je možné město zahušťovat. 

první prezentace:
http://stempelbenes.blogspot.cz/2015/11/mestsky-blok-prezentace-7112015-v.html
prezentace developera
http://stempelbenes.blogspot.cz/2016/01/hny-2016.html

Do jaké míry je tento způsob práce s městem reálný? Když Roman Koucký  na počátku devadesátých let dělal územní plán Ústí nad Labem (postupně velice zdárně naplňovaný), tak údajně první věc, která šla stranou byla parcelace - tedy velikost jednotlivých domů. 

Záleží tedy do značné míry na kultivovanosti a aspiracích jednotlivých konkrétních developerů. Jak jsem již několikrát poukazoval v případě smíchovského souboru staveb ABC je to ale možné - navíc to může být pro investory výhodné i ekonomicky. Architekti a developeři se ale chtějí prezentovat. Na developerskou soutěž jsme poukázali jinde. Stručně řečeno - s nastupující tzv.novou modernou od konce osmdesátých let dochází k nové fázi soutěže soukromého kapitálu a korporací - viz např. Barcelona, nebo Londýn (a vlastně i Moskva) - tento kapitál razantně vstupující do měst se chce adekvátním způsobem prezentovat. Mluvíme o militantním výškovém stavění. Tyto tendence se projevují i v tzv.. normálním stavění - záleží pak na síle komunity, místa, oblasti jak se mu podaří své zájmy a aspirace převést do regulativů, nebo požadavků na území. Pro developera je to pak jednodušší - ví jak se v konkrétním území chovat (ideálně ještě před tím, než si pozemek koupí).  



Je tedy tento způsob uvažování v Praze na "pořadu dne"? Pokouší se o to dnes zejména připravovaný Metropolitní plán.  (náš příspěvek na toto téma zde: http://stempelbenes.blogspot.cz/2015/07/metropolitni-plan.html )


Náměstí okolo Parkhotelu - tento prostor jsme řešili v návaznosti na třídu Dukelských hrdinů - velkoměstskou třídu. 



Doprava? Po zprovoznění Blanky došlo k úbytku počtu aut ve Veletržní daleko spíš redukcí počtu jízdních pruhů, než že by se tam autům nechtělo... V konceptu dopravy se jako nejživotuschopnější jeví vedení páteřní dopravy v Bubenské a Veletržní. Uvolnila by se tak Strojnická a Dukelských hrdinů. Obě dvě by šlo řešit obdobně jako Milady Horákové - tam je zakázaný vjezd z konců, ale z libovolné jiné ulice se  vjet dá. Není  možno ji tedy použít jako průjezd. Zklidněním Dukelských hrdinů, rozšířením chodníků, doplněním zeleně, otevřením prostoru před Veletržním palácem se otevírá prostor pro smysluplné řešení jednotlivých částí veřejných prostor.

Abychom byli v rámci naší akademické práce důslední měli bychom ale (pokud zde uvažujeme se zrušením Billy na Letenském náměstí) do námi koncipovaného celku začlenit tzv.supermarket potravin - tedy ne "megamarket" jak má v projektu na toto místo současný developer, ale něco úměrného povaze a charakteru čtvrti, něco adekvátního i velikostí. Možná ideálně přístupného z ulice Fr.Křížka - ta by pak - s kulturním těžištěm v biu Oko mohla získat pro tuto čtvrť další smysluplný akcent.)



Zadáním bylo ctít uliční čáru a korunní římsu Dokázali bychom si ale určitě představit její zvýšení. Můžeme odkázat na Palác Euro na Václavském náměstí, kde je "moderní věž", která nepobuřuje ani památkáře. Vyhmátnout ale v rámci Letenského trojúhelníku "místa" která by si to zasluhovala je trochu jiná úloha, a to si necháváme napříště - v tomto semestru se Letenským trojúhelníkem opět zabýváme.


Základní schéma využití bloku - na rohu nad parkhotelem je Radnice Prahy 7,(koncept vznikl ještě před koupí objektu dole v Holešovicích)  zbytek jsou administrativní a obytné objekty: 




Půdorys parteru - vstupy do bytových i administrativních domů, služby, kavárna, restaurace, otevřený vnitroblok. Vjezd do podzemního parkingu je zespodu od Parkhotelu.





Na začátku několik celkových vizualizací vyjadřujících celkovou atmosféru. 





Krystýna Hanušová Bytový Dům










z hodnocení:
 Jednoduchý bytový dům trochu se odvracející od severní Strojnické ulice, plně otevřený obytnými místnostmi  na jih do vnitrobloku. Do ulice umístěn volně využívatelný parter - komerční, pronajímatelný, nebo jako klubové prostory občanských sdružení. I na tomto projektu je jednoznačně patrná výhoda přijatelné velikosti domu nakombinovaná se standardním typologickým a materiálovým řešením. Z hlediska výrazu si dům nevypůjčuje historické styly minulosti. I když chápeme, že klasicismus v poslední u nás použité verzi z padesátých let je vždy velmi lákavé řešení. Najít specifický a silný výraz domu za použití současných technologií odpovídající  typologii, funkci, požadované atmosféře bývá obtížnější. Vždy bychom byli rádi, aby dům byl sice nenápadný, ale jednoduše a jasně rozpoznatelný a zapamatovatelný. Možná jsou tmavé rámy oken při pohledu z interiéru u bytů příliš tvrdé - v jakém interiéru byte si přála bydlet?

Karel Goláň  Bytový dům










z hodnocení:
Koncept, jehož závěr zcela neodpovídá průběhu práce v semestru. Výsledek je až tak neutrální, jakoby na tom místě dům skoro ani nebyl - vše nasvědčovalo tomu, že dům bude  různorodou materiálovou skladbou reflektující velikosti a standardy bytů, které obsahuje.  

Marek Schneider Administrativní budova









z hodnocení:
Typ administrativní budovy, který si na místě dokážeme představit asi bez problémů. Možná pro Letnou až příliš strohá a tvrdá. Záleželo by pak především na konkrétním materiálovém zpracování. Administrativní budova je v rostlé struktuře Letné vlastně cizorodý prvek. Čistě administrativní objekt je tu vyjímkou Pokud by tu takové monofunkční objekty byly, patrně by se dost podstatně proměnil i způsob života na Letné. Pokud je na ní život - právě díky převažujícímu bydlení velmi klidný a vytváří její neopakovatelnou atmosféru, stálo by za to udlat podrobnější analýzu, jak by se Letná změnila. Větší "živost" nemusí být vždy ku prospěchu věci. Jako příklad můžeme uvést pražskou náplavku, kde s jistou nadsázkou můžeme říci, že všichni, kdo tam procházeli se znali. Dnes je to jistě velmi dobře fungující velkoměstský prostor, ale značná část její poezie vzala za své (nejde o to ani tady ani tam tyto společenské aktivity omezovat, jen problematiku vnímat v daleko širším kontextu). 


Adam Homola Administrativní budova









z hodnocení:
Druhý z nejkomplikovanějších domů v bloku. Kontroverzní by tu jistě byla malá vzdálenost od parteru Parkhotelu. Přesto tu vzniká půvabné místo a průchod, který ve vazbě na Parkhotel a Policejní prezidium má svou specifickou atmosféru s překvapivým pláckem s malou vodní plochou. Nárožní část domu jde do výšky - je to skoro až věž, vymezující v rovině korunních říms plochu náměstí, kterému vévodí Parkhotel. Opět- parter je pronajímatelný - v tomto případě je z něj přístupný i vnitroblok. Nejen věž, dům se v této komplikované situaci skládá vlastně z několika hmot, které do jisté míry odpovídají i jeho vnitřnímu uspořádání.

Tomáš Fiala Bytový dům






z hodnocení: 
Příjemná bytovka parafrázující současnými materiály členění, měřítko i výraz okolních modernistických domů. 

Michaela Křižáková Administrativa s knihovnou v přízemí a patře






z hodnocení:
Dům se sympatickým mixem funkcí. Ulice Fr.Křížka procházející "od hřbitova ke hřbitovu" je zároveň především funkcionalistickým blokem s biem Oko ve struktuře Letné tou z nejoblíbenějších. Městská knihovna na rohu by k tomu mohla přispět. Určitě - pro děti by mohlo být nepříjemné přecházet rušnou komunikaci, kompenzací by tu ale mohlo být otevření knihovny do klidného vnitrobloku, stejně jako zklidnění konce ulice Fr.Křížka. To jsou asi největší klady, které pak "utáhnou" celé nároží, celý výraz domu a jeho význam ve struktuře města.

Vlastní dům je úměrný místu (jeho výraz obzvlášť v poslední fázi před odevzdáním prodělal bouřlivý vývoj a ověřování). 

Kája Pettíková Administrativní budova







z hodnocení:
Mezi všemi administrativními objekty, které jsou tu předvedeny je tento asi ten úplně nejjednodušší. Žádné nároží, žádné nepravé úhly, žádné komplikace s dopravou - tedy snad jen (a možná i podstatné) komplikace způsobené výraznou svažitostí terénu podél ulice Veletržní.

Dům se ale nepokouší nad svou nekomplikovaností lámat hůl a naopak si ji plně užívá. Přízemní kavárna je otočena jak do rušné ulice, tak do klidného vnitrobloku - může se tedy stát jedním z vůbec společensky nejdůležitějších míst celého bloku. 

Dispoziční skladba je jasné a jednoduchá (Jano by ani žádné jiné řešení - a nejen u tohoto domu - nepustil). Fasáda se pak pokouší rozehrávat velice jemné hry - striktnost průčelí je tam na druhý pohled jen velice mírně narušena a jen tak, abychom si uvědomili to správné místo tohoto domu když jdeme do kopce nahoru na Letenské náměstí. I u tohoto domu bude velmi důležité jemně dohrát naznačené hry s materiály, detaily, celkovým výrazem.


Nikola Procházková Administrativní budova










z hodnocení:
Nejobtížnější parcela, nejsložitější spodní stavba, nejkomplikovanější vazba na souseda, navíc v řešeném území vnímaného jako nejméně hodnotného (který mi navíc na dotazy a výzvy aby se k našemu záměru vyjádřil nereagoval ). Bylo třeba tu prověřit a přepracovat rampu do garáží pod Policejní prezídium. Rampa je tu pozoruhodně vedena z nejvyššího bodu - s nejvyšším převýšením - prostě normalizační sedmdeátky.  

Jak se v tomto místě vypořádat s blokem? U Parkhotelu jsou rady jednodušší - je to parádní stavba, která přes svou odlišnost "ví" o tom, že je ve městě. U budovy Policejního prezídia to moc tvrdit nemůžeme. Pokusili jsme se trochu začlenit do "hry" bloku. I ulice, možná spíše ulička, kterou tam vytváříme je tak trochu podružná, jakoby to měl být jen průchod mezi domy - intimní zkratka, o které ví jen ti co tam bydlí a pracují, jakobychom brutalitu architektonického výrazu chtěli kompenzovat množstvím a kvalitou mezilidských vazeb a vztahů, které bychom tu rádi vytvářeli, generovali. Odtud bychom chtěli obhájit i větší uzavření průchodu mezi Parkhotelem a navrhovaným blokem domů. 

Administrativní budova má i komplikovaný půdorys, konstrukční řešení - které muselo počítat s překlenutím rampy do garáží. Po mnoha a mnoha variantách půdorysů se podařilo najít ekonomicky přijatelou a srozumitelnou půdorysnou skladbu. Výraz domu je prostý, administrativa mezi administrativami, jenže komplikovaný půdorys i urbanistické souvislosti z této jednoduchosti dělají něco úplně jiného.

Radka Smičková Bytový dům







z hodnocení:
Bytové domy jsou na severu bloků všechny řešeny v podstatě jako bariérové - pokud možno odvrácené od ulice a soustředěné do vnitrobloku. Vnitrobloky jsou i proto otevřené, prostorné, se stromy. Toto řešen vychází z úvahy, že Strojnická ulice bude i nadále dopravně dost zatížena. Během práce jsme ale dospěli k závěru - spolu s dopraváky - že by tato ulice mohla být daleko klidnější (viz systémové kroky výše). Naštěstí tato omezení u navrhovaných bytových domů neomezují kvalitu dispozic, nebo jejich užitné hodnoty.

Jednoduchý, obyčejný dům - tedy v tom nejlepším způsobu vyjádření jednoduchý a obyčejný dům. Žádné zbytečné předstírání a exhibice. Dům akorát tak veliký a akorát takovou reminiscencí na staré pavlačáky. Dům u kterého je ale daleko větší důraz při vnímání kladen na jednoduchý, systematicky opakovatelný detail. Těším se tu na bakalářu - na ověřování, jestli zrovna tato hloubka ostění, jestli zrovna tato šíře a materiál rámu oken, jestli zrovna tkto vysunout oplechování, jestli tvrdá omítka v kontaktu s chodníkem má mít barvu jako zbytek fasády, nebo jen o malilinko tmavší....




Tereza Houdková Administrativní budova






Z hodnocení:
Další jedinečné míso v bloku. Navrhovaná budova uzavírá malé náměstíčko, které v struktuře veřejných prostor na Letné vnímáme jako velmi důležité. Určitě - Letenské náměstí nahoře je "obsazenou" supermarketem - ale ten tam nemusí být navždy. Pokud by se tedy Letenské náměstí uvolnilo, trojzubec ulic by na své severní straně měl "na tom správném místě" oživení. I proto je dům koncipován jako průčelí do významného společenského prostoru (skvěle to je vidět na modelu, kde nápis "Božkov" dokonale odpovídá určité civilnosti celkového záměru. 
Celý objekt je administrativní, parter je pronajímatelný, ale hlavně patro "piano nobile" je využitelné pro veřejnost - kavárna - taneční sál. Letná má spoustu kaváren, hospůdek, restaurací, ale co jí chybí je "velkoměstská kavárna" - něco jako Louvre na Národní. Tady u sevřeného troúůhelníkového náměstí, přes které bude i do budoucna procházet páteřní doprava územím, a které je navíc "navěšeno" na základní východozápadní "městskou osu" Prahy - (podle Metropolitního plánu) se umístění kavárny srovnatelné s meziválečným Arcem (oblíbená kavárna F.Kafky a M.Broda) u nejrušnějšího dopravního uzlu v centru metropole, jeví jako v pořádku   

Vyjadřovací prostředky jsou "klasičtější" Nabádal jsem ke studiu klasické Sorely, která přes svůj diktát využívala (v lepších případech) to nejlepší z architektonických principů tvorby jak staveb, tak veřejného prostoru. Určitě je to tím, že architekti si v té době ještě "pamatovali" na modernu, na funkcionalismus i na stavby realizované ve dvacátých a třicátých letech ale ještě radikálněji zahleděné do minulosti (pokud jde o minulost, nacistickou mezihru s jejím ještě radikálnějším pohledem do minulosti - i když inspirativní z hlediska šíře uchopení, ne výsledků - bych raději ponechal stranou). Uváděl jsem sice příklady mimopražské, ale v Praze si minimálně stojí za to pozorně projít Revoluční ulici, od náměstí republiky k vodě. Na jedné straně různé reminiscence, a na straně druhé doslova klasicistní, lehce vystavěné město - tedy žádná "okna bloudící po fasádě".

Pohledy do interiéru byly zpracován poněkud schematicky a jakoby na zásah architekta ještě čekaly. Jak vypadaly noblesní meziválečné kavárny? jaký náboj by mělo mít Letenské centrum pro pozdně večerní život, kam by se měl dres kód mít značku black tie (klidně s dřevorubeckou kostkovanou šerpou, motýlkem  - když už vousy musí sahat nejlépe  k prvnímu knoflíku saka).


Jan Doušek Radnice Prahy 7







Z hodnocení:
Koncept na nejvýznamnější místo bloku  Radnice je tu zcela adekvátní (i když z hlediska velikosti neodpovídá plošným požadavků) - přiléhá k jednomu ze společensky nejfrekventovanějším prostorům Prahy 7. Ulici Dukelských hrdinů chápeme i do budoucna jako jakýsi společenský bulvár (po vyřešení vztahů s Veletržním paláce, vyřešení dopravy, atd...) a vstup do ní z náměstí koncipovaného okolo Parkhotelu se zdá být adekvátní. Pro radnici je tu ale důležitý uvážlivý urbanistický koncept bloku, který těsně navazuje na Parkhotel. Během práce na zadání jsem studenty nabádal ať se nebojí parter domů přiléhajících k Parkhotelu ještě velkoryseji otevřít do vnitrobloku - Parkhotel "svázat"do urbánních souvislostí v rovině korunních říms a naopak uvolnit ho v parteru - umožnit pozvolné přechody (možná ale že tento koncept bude ještě hlouběji prověřen v právě zpracovávaném diplomním zadání řešícím v tomto místě rozšíření Národní galerie).

Vlastní návrh domu je jednoduchý, lapidární. Jen pevností a strohostí se tento dům vymaňuje svou funkcí s klasického bloku s byty a komerčními administrativními objekty. V tom je asi největší síla této radnice - je pro ni daleko důležitější najít dobré místo - zhodnocení urbánních souvislostí a veřejných prostor, než nákladně tuto společenskou funkci řešit na vlastní náklady. Možná je al tento dům v parteru ale zavřen příliš a ono výše zmíněné velkorysejší propojení prostoru okolo Parkhotelu s vnitroblokem jehož je radnice součástí by řešení prospělo. 

Mohutný cihelný roh instituce jemně napovídá na protilehlou estetickou jemnost činžáku z třicátých let.  Když pak nad rovinou korunní římsy i tento oblý roh uskočí, jakoby dům říkal - i když jsem radnicí a spravuji vás tu všechny a z mého područí se jen velmi těžko vymaníte, i já musím ctít obecná pravidla slušnosti a nemůžu si moc vyskakovat.

Jako u všech projektů i tady jsme při konzultacích kladli velký důraz na dobré a přehledné strukturní řešení dispozic ve vazbě na společné parkovací prostory pod domem. Co by ale i u tohoto projektu mohlo být přínosem je vydefinovat ještě konkrétnější, ještě specifičtější charakter, chuť, interiéru - abychom neměli pocit, že jsme v nějaké řadové administrativě, ani že jsme v nějakém superdesignově utvářeném interiéru, prostě aby se ta péče a starostlivost, kterou o dění ve své čtvrti projevuje nyní vedení radnice (a občané Prahy 7 o sou radnici a věci obecné) projevila i v interiéru.  



Závěrem:
Bylo skvělé vyzkoušet si, že město je možno realizovat i jiným způsobem než monofunkčními  koncepty a realizacemi. V průběhu práce jsme měli možnost vyslechnout i zástupce developera  - společnosti Lordship. Jakým způsobem se architekti mohou podílet na kvalitě vystavěného prostředí? minimálně tím, že se nebudou podílet na projektech a konceptech, které nejsou jim nepřipadají kvalitní. a smysluplnné 



z ostatních studentských projektů:
vesnice - Petrovice u Sedlčan:
http://stempelbenes.blogspot.cz/search/label/Letn%C3%AD%20semestr%20%202015
město, kde Národní obrození ještě neskončilo - Litomyšl:
http://olovenydusan.cz/2014/index.php?p=ateliery&i=stempel