Česká cena za architekturu

S panem Ševčíkem jsme napsali esej na téma České ceny za architekturu. Přečtete si v právě vydávaném Bulletinu (snad to stinou před Vánoci) spolu s dalšími texty (Jana Tichá, Karel Doležel, Osamu Okamura, David Vávra).


http://www.archdaily.com/801286/zen-houses-petr-stolin-architekt

ZMĚNA V POSUZOVÁNÍ HODNOT ARCHITEKTURY

Celou dobu přípravy Ceny za architekturu jsme s napětím očekávali, „jak to dopadne“. Výsledek předčil naše očekávání a s cenou spojená společenská událost dodala výsledku lesku. Trvalo mnoho let, než na půdě Komory došlo k vytvoření této samostatné Ceny za architekturu – spolupráce s Obcí architektů se stala neudržitelnou. Soutěž je tak vytvářena organizací, která ke kultivaci prostředí aktivní činností svých členů přispívá nejvíce

Domy se silným konceptem

U  jedinečné mezinárodní poroty mohl vyhrát pouze kvalitní dům, v  kvalitních souvislostech se silným konceptem – takovýchto mimořádných realizací se ale v  nejužším výběru soutěže sešlo mnoho, takže vyhrát mohl v  podstatě každý. O  čem pak vypovídá vítězná realizace?

Panelová výstavba zůstává z  řady důvodů jedním z  důležitých témat architektury celého dvacátého století. Bez průmyslového stavebnictví by obnova světa po zničující válce nebyla myslitelná. V  době, kdy Západ (ten s velkým Z – tedy především euroatlantická civilizace a kultura) začal hledat nové alternativy, u  nás docházelo k  té nejmasivnější výstavbě panelových sídlišť (a  až v  posledních letech nacházíme způsoby, jak s  tímto odkazem nakládat – m.j. práce M. Kohouta a kol.: Sídliště – jak dál?). Individuální výstavba v satelitech se v tomto období tzv. hromadné výstavbě svým pojetím vzdálila nejdál a  řízená exploatace krajiny dosahuje nevídaných rozměrů. Rozumné používání šetrných technologií a postupů se tak stává něčím víc než hledáním tzv. zlaté střední cesty – jde o alternativu, o hledání a nalézání nové perspektivy.

Předefinování prostoru

Slabou stránkou vítězného projektu Petra  Stolína a Aleny Mičekové může být, že se jedná o  drobný rodinný dům, navíc stavěný svépomocí. Ale „věcí, o  niž běží“, je změna v  posuzování hodnot architektury u obyčejných uživatelů, stavebníků – v  „normální“ / obyčejné, nevýjimečné vesnici nebo městě tak, jak ho známe z každodenního života

Vítězný projekt se snaží poukázat, že architektura nemusí být vždy o  individuálně náročných materiálech a konstrukcích – že architektura, tato „poezie prostoru“, je především o  zodpovědném generování prostoru v  určitých, přesně specifikovaných sociálních podmínkách. Manželé Jiří a Jana Ševčíkovi přelom vstupu naší společnosti do devadesátých let definovali jako dobu, kdy mj. docházelo k radikálnímu přehodnocování zásadních prostorových souvislosti. Byli to právě architekti, kterým se hledání nových cest svou prací dařilo (Šrámková, Přikryl, Pleskot).

Hledání nových hodnot

Výzvy, před kterými stojíme nyní, jsou však mnohými chápány jako podstatnější a  zásadnější, než byly ty na počátku devadesátých let (srov. Cílek: Tři svíce pro budoucnost, Něco se muselo stát?) – nečeká nás žádná katastrofa/apokalypsa, ale nebude to ani žádná cesta na Havaj. Proč? Žijeme v  době „žní masové spotřební společnosti “ a  žně jsou vždycky časově omezené. Neměli by to být opět právě architekti, kteří se důsledně budou o takovéto nové „formátování“ snažit?, Nepůjde o nic menšího než o „převedení a předvedení“ nových hodnot do architektury“ – tak jak to architekti učinili pro industriální věk? Proto jsme si kladli otázku: Patří tento dům k  těm, kteří se o něco takového pokouší?

Jak dům působí? Jednoduše, trochu provizorně, tak trochu obyčejně. Takto definované hodnocení však bývá známkou té nejvyšší kvality. Té v  uvozovkách „samozřejmé“ kvality, která nás upomíná na hodnoty, které všichni „tak nějak známe“, ale jsme stále od koncentrování na ně systematicky odváděni. Oceníme pak další smyslové kvality – lehkost finální transparentní stěny i  proměny smyslových kvalit materiálů a  světla během dne, během roku – jsme pak nuceni soustředit se ne na to, co známe, že by mělo být kvalitní, ale takovouto kvalitou být překvapováni.

Sociální utopie a konec „spotřebních žní“

V čem je hodnota realizace? V tom, že důsledně provedený experiment je pevně zakotvený v sociální analýze. I proto může být signálem především pro ty, kteří se k moderní architektuře zatím nedostali a vnímají ji jako drahý doplněk. Tento oceněný projekt nás může přesvědčit, kde máme nacházet vlastní těžiště kvalitní architektury, i  o  tom, že zpracování „sociálních utopií“ je pro otevírání nových horizontů nezbytné. Soutěž by nám asi především měla říkat, že investovat do kvalitní architektury, urbanismu a společné péče o kvalitní vystavěné prostředí se vyplácí. Že je možné odpovídat na stále složitější sociální témata a  stavebně technologická řešení „nekomplikovaně, prostěji, levněji“ – proto, že to jde a bude to stále více odpovídat hodnotám doby, která po výše zmíněné době „spotřebních žní“ přichází. Jistě by bylo dobré, aby se kvalitní architektura a výstavy o ní dostaly do všech sociálních skupin.

Jaké stavby bychom si přáli ocenit příště nebo za pět let? Novou Národní knihovnu, novou filharmonickou síň v  Praze, v  Brně? Novou knihovnu v  Ostravě? Nebo spíš množství obdobně kvalitních nápaditých staveb v obcích?

13.12.2016 
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík



více o analýze současného stavu architektury např. zde:
http://ondrejbenes.blogspot.cz/2016/04/skripta-metody-zkoumani.html 

ps.
A doplnění pod čárou - čím to, že se při navazování kontinuity po obdobích nestability (na konci Sorely, v devadesátých letech, nyní) vždy navracíme k meziválečnému funkcionalistickému odkazu (Expo 58 - Brusel a další, pavilon v Seville a další, dnes třeba právě Zen houses). Návrat je vždy formální, ale obsah - sociální étos tohoto snažení se nám stále nedaří......

Architektura a umění

Úvodní příruční poznámky k věčnému tématu: Architektura a umění

Ondřej Beneš-Oldřich Ševčík

(text pro Bulletin ČKA)

Umění a umělecké dílo bylo vždy nedílnou součástí architektury. Té tzv. vysoké, kterou nyní vnímáme jako záznam vzepjetí významných etap historie, tak i tzv. lidové, kde i v chalupách a na návsích docházelo k přirozenému doplňování uměleckými díly – zde většinou v souladu s místním religiózním cítěním. I prostý vesničan si do svého zorného úhlu umísťoval symboly a předměty, které byly součástí jeho způsobu vnímání a porozumění světu. Architektura a umění velkých stylů minulosti (od antiky přes středověk, renesanci ad.) v sobě nesly aspiraci, řečeno dnešním jazykem moderny, vytvářet komplexní prostor, prostředí smysluplné lidské existence.

Praktikující architekt a především významný teoretik architektury Dalibor Veselý ve své publikaci „Architektura ve věku rozdělené reprezentace“1) obsáhle ( pojednává o způsobu jak, v jakém prostředí docházelo k realizaci těch nejhodnotnějších děl minulosti. Jednou ze stěžejních epoch, na které se při hodnocení komplexnosti dnešního vystavěného prostředí odkazuje, a která je mu pro současnost prubířským kamenem, je i na našem území mimořádně kvalitní epocha baroka.

Odhlédneme-li od architektury „meziválečné doby“ v uplynulém XX. století, pokud jde o moderní dobu, velmi rádi odkazujeme k šedesátým letům. A právem: Spolupráce architektů s výtvarníky, s uměleckými řemesly tehdy přerostla v signum doby („zlatých šedesátých let“) a i v mezinárodním kontextu respektované specifikum české a slovenské architektury uvedeného desítiletí. Dogmatická ideovost, zdobnictví, „pomníkový mor“ patřily přes noc minulosti. Krátký čas bolestného i radostného hledání, opora v ověřeném a experimentování s oporou v kvalitě uměleckých řemesel, byl spojen s invenčním hledáním návratu k podstatě umění.

Souběh aspirací architektů a umělců té doby byl jedinečný fenomén. Rozsah dosažených výsledků zůstává dodnes nedoceněn.2) Provázanost architektury s interiérem („když interiér dnes změníte, je po architektuře“) byla pro práci architektů příznačná, nicméně s odstupem času nelze obejít otázku: Nepotlačila ona jedinečná a právem obdivovaná všepronikající výtvarnost podstatu architektury - uchopení prostoru a nezůstávala proto česká architektura v tomto rozměru dlužna ve srovnání s vývojem architektury v evropském kontextu té doby?

Projekty staveb z konce „zlatých šedesátých let“ se realizovaly ve změněném klimatu  přerůstajícím do „bezčasí normalizace“ s řadou oklik, zjednodušení. Přes omezení a zákazy v sedmdesátých a osmdesátých létech.  Mimořádné, a dnes i záviděníhodné, je například v té době zapojení uměleckých děl při koncipování pražského metra. Velkorysé mozaiky na „pouhých“ ventilačních objektech tunelu na Letné se staly ojedinělou příležitostí pro jedinečný, nadčasový umělecký výboj malíře a výtvarníka Zdeňka Sýkory.

Pavel Karous ve vyhledávané publikaci Vetřelci a volavky (nejtypičtější podoby výtvarného umění 80. let charakterizuje jako pukající vejce nebo vodní ptactvo) charakterizuje umění osmdesátých let jako „unavenou  modernu“ , kdy se vyprazdňuje jak forma, tak obsah.  Nicméně i tehdy dochází k významným realizacím, spoluutvářejícím horizont doby.

V nedávno zbouraném hotelu Praha se naplňovalo „velkoryse masivně co do rozměru stavby a přitom krotce, >unaveně a umírněně<  v parametru výtvarného umění “ nejkomplexnější vyjádření propojení architektury s výtvarnými díly – do exteriéru i interiéru zlikvidovaného obrovitého objektu všemocného klienta - stranické vrchnosti - byla vepsána „unavená moderna“ jedinečným způsobem. Stavby jsou „svědectvím i kritikou doby“: Náhodné i vynucené „potýkání a stýkání“ umělců s politickou mocí vedlo k tomu, že s „výsledky“ v sedmdesátých a osmdesátých létech nakonec nebyli spokojeni ani architekti a umělci, ani všemocná politická vrchnost. Jen jedno je ještě horší - když další generace nevytvoří „klíč“ k přečtení staveb a omezí se na jejich zbourání. 

Je možné dnes stanovit nějaké obecné zásady při navrhování a hodnocení uměleckého díla, které je součástí architektury, nebo veřejného prostoru? Nepochybně ano (samozřejmě nikoli v podobě instruktážního návodu), ty psané i nepsané existují vždy a záleží jen na tom, jak se k nim vztahujeme.   

                                        

Mimo již zmíněné nadčasové dílo Dalibora Veselého je nalezneme pro vývoj české architektury po roce 1989 i pro aktuálně žitou současnost v posledních hodnotících publikacích: „Současná česká architektura a její témata“ 3), dále  „Městský veřejný prostor“4)  Petra Kratochvíla a „Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014“ 5) Jany Tiché, nebo v nedávno vydané publikaci „Metody zkoumání a interpretace architektury“ 6).                                                              

„Čas oponou trhnul“, změnila se sociologie společnosti, ekonomické, stavebně technologické podmínky, způsob financování, proměnil se i klient, horizont doby je charakterizován souslovím „krize modernity,“ je popisován v pojmech postmoderna, pozdní moderna, globalizace atd. Těžiště vztahu „architektury a umění“ je také jinde než tomu bylo v letech šedesátých, sedmdesátých, nebo osmdesátých.

Umělecké dílo v architektuře, ve veřejném prostoru, „městský interiér“ atd. to jsou jen malé významné segmenty mnohem závažnějšího tématu. Stavba byla vždy uměleckým dílem ve veřejném prostoru – takže to samozřejmě není novum, nicméně v soudobé architektuře se v důsledku možností, které otevírají nové materiály, stavebně - technologie, jde o vyrovnávání vztahu techniky a kultury- a právě toto téma , kulturněcivilizační téma, k nám promlouvá z nejvýznamnějších staveb evropských a světových metropolí. Vyrůstají takové stavby, realizace i u nás?

Od vstupu do „otevřené společnosti“ a svobody v devadesátých letech postupně sčítáme využité i promarněné příležitosti – co chybí? Něco velice zásadního: „Málo říkáme, co je dobré a co špatné a proč", sklouzáváme do rázných prohlášení, nevedeme  d i a l o g y –  a co je důležitější než takzvaný „názor“, jeho prohovoření, tedy tématizace, interpretace. Už jenom těch několik artefaktů, soch a staveb, které provází tuto úvahu, k tomu poskytuje dostatek podnětů.

A konec konců máme, my architekti, velký ostudný handycap: již nemalý čas nám chybí příslušné oborové, profesní periodikum, přes které můžeme mezioborově, architekti s umělci, s designéry a s veřejností komunikovat.  

Poznámky

1.Dalibor Veselý: Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti. Problém tvořivosti ve stínu produkce. Praha, Academia 2008                                                              

2.Oldřich Ševčík, Ondřej Beneš: Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha, Grada 2009                                                                              

3. Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011                         

4. Petr Kratochvíl: Městský veřejný prostor. Praha, Zlatý řez 2015                                         
5. Jana Tichá: Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014. Praha, Zlatý řez 2015                                                                                                     

6. Ondřej Beneš: Metody zkoumání a interpretace architektury, Praha, ČVUT 2016

Obrazový doprovod

1. Zdeněk Sýkora, objekty v Litvínově, 1977.

Mnoho invenčně i umělecko-řemeslně jedinečných realizací spojených s šedesátými lety ve veřejném prostoru je stále ohroženo. Velkolepou křišťálovou stélu u „DBK“/metro Budějovická, nebo jedinečnou skleněnou plastiku z vestibulu metra na stanici Národní třída ve zdeúředním jazyce: „nelze dohledat“. Mezi stále ohrožené řadíme řešení chodníku i nástěnnou mozaiku z roku 1977 ve Studentské ulici v Litvínově od tvůrce evropského významu Zdeňka Sýkory.

2. Frank.Owen Gehry a Vlado Milunič: Tančící dům, Praha, 1992 – 1996.                              

Silně skulpturální až figurativní uchopení objektu porušuje konvence a pravidla (nerespektuje výškovou a uliční čáru) a vše podřizuje cílenému vypointování nároží, ve kterém graduje Rašínovo nábřeží.

3. Ondřej Císler: tři kašny na Náměstí republiky v Plzni, 2004-2005.

Heraldické figury velblouda, chrtice a anděla ze znaku města Plzně architekt proměnil v monumenty kašen – artefakty na pomezí plastiky a architektury v centru náměstí.

4. Sporadical: Památník obětem komunismu, Liberec, 2006.

Uprostřed dlážděné cesty vztyčené velké oboustranné zrcadlo vybízí (i nápisem v patě objektu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“), aby se chodec sám sobě podíval do očí. Památník tím nejelementárnějším evokuje potřebu hluboké sebereflexe.

5. Ladislav Kuba-Tomáš Pilař: Památník obětem železné opony, Mikulov, 2014.

Volně stojící objekt složený z 53 vertikál – stél (do jejich povrchu je vyřezáno jméno a rok úmrtí oběti), které symbolizují počet obětí Železné opony v období 1948 – 1989 v tomto úseku hranice s Rakouskem.. Vertikální kompozice památníku se výrazně uplatňuje v této ploché, jen mírně zvlněné krajině.

6. J. Pleskot: Svět techniky, postindustriální oblast Dolní-Vítkovice, 2009- 2014.                    „Revitalizace a konverze“ areálu Dolních Vítkovic je realizována s „konzervativní pietou i radikální dostavbou“ se záměrem otevřít industriální prostředí pro nové aktivity (volnočasové, kulturní, vzdělávací atd.). Ve svých cílech i co do rozsahu a kvality v provedení projekt celoevropského významu.

7. Jaroslav Róna: Jezdecká socha Jošta Lucemburského. Brno, Moravské náměstí,2015.

Jak význam osobnosti moravského markraběte Jošta Lucemburského, tak půdorys Moravského  náměstí i průčelí paláce Místodržitelství (vše v jedinečné citlivé rekonstrukci z dílny Petra Hrůši) si podle Jaroslava Róny říkaly na prahu XXI. století o překvapivý návrat k typologii monumentu jezdecké sochy (v: 8m! ) - Jošta Lucemburského/Odvahy. Její nekonvenční ztvárnění vyvolalo rozdílnou recepci odbornou obcí (věcné námitky historiků, estetiků a d.) a veřejnosti (ta osvědčila brněnský smysl pro humor a nadsázku).

Socha měla být umístěna do jiného města a měla i jiný název. Pozice v Brně je tak trochu z nouze cnost.V žádném případě nemůžeme mluvit o poctě Joštovi. 

8. David Černý: Franz Kafka, Malé náměstí u komplexu Quadrio, Praha 2014.

Jak se s výtvarným dílem ve veřejném prostoru dokáže vypořádat development? Kinetická hlava Franze Kafky, toto dílo dnes možná splňuje vše, co od výtvarného díla ve veřejném prostoru požaduje právě developer– je více než velkorysé velikostí (v: 11m) i invenčním neočekávaným proměnlivým provedením (z 42 segmentů) a  gravituje k sobě pozornost každého, kdo vstoupí do malého polouzavřeného prostoru piazzety.

Developerský pohled je tu uveden trochu pejorativně. Náměstíčku před vstupem do Škodova paláce vévodí několik ventilačních šachet (umístěných na okraji pozemku developera). Socha Kafky je pak umístěna výhodně na středu tohoto pozemku, její umístění nebylo provázeno dotaženou úvahou, kde je těžiště celého tohoto veřejného prostoru vymezeného okolními domy.

9. Soubor soch na Klárově a na náměstí Jana Palacha.

Zatímco na Klárově se improvizovaně vytvořil soubor tématicky propojených, spíše konzervativně pojatých soch (poslední instalace 17.6.2014, pomník československým válečným letcům ve druhé světové válce, Colin Spofforth, Okřídlený lev), tak na protilehlém břehu došlo na náměstí Jana Palacha k uctění jeho památky instalací artefaktů na pomezí plastiky a stavby: Domu syna a Domu matky (John Hejduk; realizace 1980-1991,instalace 16.1. 2016).

Porovnejme s tím reprezentativní sochy a objekty tvořené tandemem TGM-JP na Hradě. Nebo soutěžní návrh na sokl a pozici sochy TGM - realizované řešení na Hradčanském náměstí vzniklo přes velké výhrady odborné veřejnosti.

10. Projektil architekti: Národní technická knihovna, Praha, 2006- 2009.

V atriu uzavřeného kubusu se zaoblenými hranami se interér proměnil přes graffiti na parapetech jednotlivých pater a schodišťových rampách od Dana Perjovschiho ve velkoprostorový „skicář“. Nástěnné kresby a kresbičky, fyzikální a technické údaje, navigační pokyny pro uživatele knihovny spoluúčinkují s proměnou barevnosti podlah, otevřeností a prostupností objektu. Spolupráce s architektů s umělci vykazuje promyšlenost i hravost, sofistikovaná řešení i jednoduchost. Výsledek je hodnocován jako „nová monumentalita“.

Hodnocení atelieru

Komentář? Zdá se, že si v průběhu let nevedeme vůbec špatně - ale, je to především díky vám, studentům :-), děkujeme !!!

Praha

Na téma Prahy připojuji ještě analýzy, které vznikly v sedmdesátých letech v SURPMu - ing.arch.Marie Švábová. Proč by nás měly zajímat? V současnosti je mimořádné množství historických dokumentů přístupné na webových stránkách pražského IPRu, tento podklad tam však není. Jedná se v podstatě o subjektivní prožitkovou mapu území vycházející z celku, z prostoru, z prostorů a jejich charakteru, charakterů. 

Tento v podstatě fenomenologický přístup (v době, kdy u u nás intelektuální nástroje pro tento způsob uchopení prakticky nebyly k dispozici) je důležitý svou důsledností a akcentem na vnímání prostoru, přes který se dostává až k jednotlivým konkrétním budovám (autorka mluví o holistickém přístupu). Tato práce neříká kde a jak stavět, vytváří ale mentální mapu, kde se pohybujeme, která smysluplné tvůrčí přístupy a zásahy může generovat.

Josef Pleskot

Při prezentaci jsme se dostali na téma práce s blokem a domem u Josefa Pleskota. Pro doplnění zde uvádím svůj příspěvek do Pleskotovy poslední publikace, http://www.side2.cz/josef-pleskot-na-ceste kterou vydal i u příležitosti svých šedesátých narozenin. Tedy zde:

Ondřej Beneš

Sounáležitost teorie a praxe u Josefa Pleskota

„Architektura je oblastí, v níž se zřetelně vyjevují základní dilemata doby,

a proto provokuje k otázkám přesahujícím k sebereflexi

člověka a jeho dnešního údělu.“

 „Architekt nemůže proměnit náš svět v ráj,

ale je dobré, když alespoň odpovědně zvažuje, na čem se podílí.“

Petr Kratochvíl (1)

Současná česká architektura je velice rozrůzněná, jsou v ní zastoupeny řady směrů. O to více v ní vyniká tvorba těch architektů, za nimiž je dobře rozpoznatelná „stopa“ jasně vyprofilovaného vývoje. Mezi tyto architekty nepochybně patří i Josef Pleskot. Jeho architektura nachází uznání jak v odborných časopisech, na prestižních přehlídkách, tak na neméně významném poli posuzování „laickou“ veřejností. Nejde jen o Pleskotovy projekty a úpravy Dolních Vítkovic, poutající nyní značnou pozornost neomezující se pouze na regionální hranice. Tato práce získává uznání a ocenění i z pohledu podobných velkorysých konverzí, které patří k významným trendům současné evropské architektury.

            V případě architekta Pleskota chceme upozornit na to, že jde jednak o projekty mimořádného významu a záměru (jako je banka ČSOB v Praze), ale neméně důležitou linii v jeho tvorbě tvoří invenční a pečlivé propojování, vrstvení, spojené s dlouhotrvající promyšlenou prací, dlouhodobým realizováním urbanistické ideje (jako například v Litomyšli). Jestliže „Vítkovice“ mají a budou mít místo ve velkých konverzích průmyslových staveb, Litomyšl má již dnes své pevné místo z hlediska do architektury a urbanistického plánu petrifikovaných hodnot, které vedou k posílení neklidné občanské společnosti.

            Josef Pleskot počíná svou architektonickou dráhu v roce 1979, v době, kdy se ve světě prosazuje postmoderna. Je členem skupiny Středotlací (mimo jiné spolu s Přikrylem, Brixem, Rothbauerovou). Po ukončení studia působil několik let na Fakultě architektury ČVUT v Praze – na Katedře teorie a vývoje architektury v týmu okolo Jiřího Ševčíka, jehož význam je ve zpětném pohledu na scéně české architektonické teorie stále více oceňován (tehdy naprosto výjimečná socio-architektonická analýza Vinohrad). Na tuto teoretickou práci navazuje životní dráha, ve které dominuje architektonická tvorba. Nadále pouze v ní architekt realizuje své aspirace. Josef Pleskot ale patří mezi ty architekty, kteří se nenechali zahltit aktuálními potřebami, útlakem reality, převahou praxe – tedy nároky, kterými je „kolonizována“ práce každého architekta. Vždy dokázal vyvažovat pečlivým promýšlením, kam v architektuře konkrétní realizace směřuje. Chtěli bychom to doložit citací, v níž se ukazuje význam, který Pleskot přikládá vztahu mezi přítomností a minulostí, kontextu, respektu k žité tradici. Jak dokáže promýšlet a uvádět tato témata do vzájemných souvislostí:

            „Od Otto Wagnera po Coop Himelblau… aneb ničím nepřerušený tok kulturních tradic, kdy následující vždy vyplývá z předcházejícího a kdy přirozený vývoj není přerušován skoky způsobenými náhlými změnami ve společnosti uskutečňovanými násilím revolucí. Harmonický vývoj založený na otevřeném řešení problémů je pilířem nepatetického soustředění společnosti s pamětí kontextu. Situace vídeňské architektury je pro mne příhodnou ilustrací odrazu kontextuálně existující společnosti a příkladem onoho tichého soustředění. Naproti situace u nás je poznamenána roztěkanou neukázněností, která již řadu let rezonuje na podněty nejrůznějších usnesení, směrnic a nařízení v kontrastu s ambiciózními úlety jednotlivců. Držet se za této situace kontextu představuje značné intelektuální úsilí. Znamená to uměle a vší silou si udržovat neovlivněný ryzí vztah k minulosti i současnosti, naučit se pokoře a zbavit se ušlápnutosti. Kontext či kontextualismus pro mne není styl ani chvilková nálada. Je spíše jedním z atributů, ze kterých lze vždy těžit ku společenskému prospěchu. Je klimatem, které umožňuje přirozený růst, a myšlením, které drží skvělý průměr i podporuje špičky, stává se základnou pro nejodvážnější starty, které jsou úspěšné, neboť prodělávaly dlouholetou dokonalou průpravu.“ (2)

            Fyzický prožitek je pro něj ale vždycky zásadní a nedá se nahradit. Předběžně lze charakterizovat Pleskotovu tvorbu jako gestickou, materiální, s hledáním jednoduchého, pravdivého smyslu a řádu. Je přitom zřejmé, že k jednoduchým výsledným řešením dospívá náročným zpracováním množství témat – co je složité, komplikované, dokáže převést do srozumitelného gesta, výrazu. Možnosti otevřené postmodernou jsou v jeho tvorbě využívány k návratu – k velice pečlivě vybíraným konceptům, kterým autor dává moderní náboj. Jde o přetavení postmoderní zkušenosti znovuobjevenou vizí moderny. Realizace jsou střízlivé, věcné, ale je v nich zachována vysoká míra empatie.

              Z počátků jeho tvorby jmenujme alespoň realizaci rodinného domu v Písku (1988) a Střední odborné učiliště stavebních strojů Zličín v Benešově (3)(1989) – obojí s jemnou postmoderní hravostí i nadsázkou.

            V devadesátých letech jsme se stali svědky otevření se světu, svobodě. Ale v architektuře se často odehrávalo projektování „přes kopírák“. Devadesátá léta se tak stávala nechtěně v řadě realizací „promarněnou příležitostí“. Bylo tomu tak proto, že svoboda není nikdy jen svobodou od něčeho, co nechceme, co nás omezuje, svoboda je i odvahou dát otevřeným možnostem nový obsah – a to je ten nejtěžší úkol. A právě v této nepřehledné době v díle architekta Pleskota následuje jedna důležitá realizace, nebo projekt, za druhým: Soutěž na obchodní dům Senquer v Litomyšli (1993), Megafyt ve Vraném nad Vltavou (1993), Radnice v Benešově (1995), Lví dvůr na Pražském hradě (realizace 1995), Vila ve Vraném nad Vltavou (1995). Je zjevné, že i pro architekta Pleskota jde o zlomové období. Reaguje nejen výše uvedenými projekty a realizacemi, které jsou klíčové pro tuto celou etapu a které ji přesahují, ale reaguje i kladením naléhavých otázek po cestách a možnostech dalšího vývoje modernismu. Pokud máme nedostatek teorie a k tomu výrazný společenský zlom jako na počátku devadesátých let, dokázali být právě tvůrčí architekti tím orientačním bodem pro nastupující generaci, pomocí něhož je možno porozumět skutečnosti.

            Tady se jeho myšlenky znovu setkávají se zdrojem teoretického myšlení, které představují manželé Ševčíkovi. Ti si tyto otázky kladli se stejnou naléhavostí. Popisují situaci architektury tohoto období přelomu osmdesátých a devadesátých let, problém nástupu české společnosti do „otevřenosti“: „Kde v období přechodu najít správné obrazy, jejichž prostřednictvím bychom mohli situaci analyzovat, jinými slovy, jak a kterými obrazy ‚naformátovat‘ situaci, abychom do ní mohli napsat svůj záznam.“(4) Mluvíme tu o době konce socialismu, kdy se „mění nejen politická, sociální a ekonomická, ale také prostorová struktura celého prostředí.“(5)

            V devadesátých letech se otevírají nová témata pro směřování architektury, pro reinterpretaci moderny a hledání nových východisek. Pro architekta Pleskota, stejně jako pro další řadu významných osobností (filozof Habermas, sociolog Beck, teoretik architektury Moravánsky) moderna neskončila. Pro Josefa Pleskota je důležité především hledání čili to, jaké musí být vize, motivy, které nahradí modernistický utopický úběžník, kam napřít občas provokativní a ostrohrannou modernistickou energii. Dle Pleskota by tuto funkci mohly splnit mimo jiné otázky a vztah k prostředí, kontextualita. Přes vnitřní potřebu vize si je ale vědom nezbytnosti svého vlastního kritického odstupu od ní.

            Po radnici v Benešově Pleskot daleko více rozvíjí modernismus (narážky a hrátky přítomné ve vile ve Vraném – pozitivní spárování betonové zdi, nebo v rekonstrukci Lvího dvora – miesovská klec na dekorativním soklu, nahrazují otázky „modulací“, mající strukturu domu již pevně uchopenou ve své základní osnově) tím, že na něj nechává „působit síly z okolí“ (jako příklad soutěž na Centrálu Elektromontážních závodů v Praze 10). Hledá adekvátní vztah mezi „umělým“ a „přírodním“ – hledá způsob, jak onu základní osnovu „adaptovat“ na místo.

            Postmoderna přinesla a otevřela extrémně široký výrazový slovník – avšak pro Josefa Pleskota je cesta navrhování cestou výběru a redukce. Nebrání se „nedokonalosti formy“, „neortodoxní kontextuálnosti“, „nedotaženosti“. Prioritu mají otázky prostoru před detailem, který ho vlastně „moc nezajímá“. Dává si však pečlivý pozor a takto vzniklé škály konfliktů pořádá a krotí. Pleskot ví, že dokonalá formální vyváženost není zárukou „… dobrého, klidného prostředí“, cesta k němu často bývá opačná – důležitý je pro něj určitý „intenzivní pocit“, který je jedním z jeho vnitřních hodnotících kritérií kvality.

              Architekt Josef Pleskot se ve své práci odkazuje na Heideggerův, pro architekturu a architekty klíčový, pojem „součtveří“.(6) Ke vztahům „božského“ a „lidského“, „nebe“ a „země“. Josef Pleskot k tomu uvádí: „Myslím, že je možné pracovat na díle pozemském tak, aby mělo jistý přesah. Když si pro sebe snažím definovat architekturu, hledám ji někde mezi poezií a geometrií, tím možná myslím mezi lidským a – pokud raději neřeknu přímo božským – nadlidským. Geometrie není z oboru lidských vymyšleností, to je jen objev řádu a jeho definice. Poezie ano, to je typicky lidský produkt. Takže mezi lidským a nadlidským a taky možná mezi uchopitelným a neuchopitelným. Já hledám architekturu někde mezi.“(7) Tyto Pleskotovy věty mají doslova charakter architektova vyznání – jeho architektonické konfese. Jeho jazyk je poetický – vrací se k dávným zážitkům a zkušenostem. 

              Analýzou pro práci Josefa Pleskota typického sociálního étosu dokážeme pak i daleko lépe porozumět, jak chápe Heideggerův pojmem „božské“. Ten spolu s oproštěností od „nepotřebného“ je v jeho tvorbě čím dál tím více patrný. Dokonce bychom mohli tvrdit, že tento étos můžeme chápat i jako subjektivně pojatou, pozitivní, sociální utopii. Může to být zároveň i ten postoj, kterým se snaží do současného stavu společnosti, kterou chápe jako „… silně polarizovanou, silně sobeckou, silně agresivní, silně nevšímavou“,(8) vnést pozitivní náboj. Otevřená občanská společnost překonáním totality nabízí individuální svobody a seberealizaci. Zároveň ale platí – občanská společnost bude takovou, jakou ji lidé udělají. Svobodu lze naplnit i „zmarnit“.

              V architektuře se takto chápaná práce projevuje především „starostí“, „ohledem“ a „péčí“ o veřejný prostor. V každé ze svých realizací se dotýká jiného aspektu jeho utváření. Vine se jeho tvorbou jako červená nit. Jinak mluví o potřebě „dotýkat se“ na úzké stezce v Jelením příkopu pod Pražským hradem, jinak jsou koncipovány komunikační cesty „blokem do dvora“ u budovy Metrostavu v Libni a jinak je akcentována a vtažena historická stopa cesty údolím do „veřejného prostoru“, páteře a společenské osy v realizaci banky ČSOB v Radlicích. Tento důsledný postoj se stává jednou z jeho priorit. Chápe ho jako opozici proti konzumní společnosti, která „… nesměřuje k pospolitosti, ale k sobeckosti, která se neprojevuje svobodou, ale agresivitou“.(9) Architektura Josefa Pleskota tak nemá žádný uzavřený výrazový slovník, ale vždy „… reaguje na mnoho různých podnětů. Vědomě usiluji o interpretaci problémů místa a vztahu k místu a pracuji vždy různým způsobem a vždy individuálně.“(10) Celá jeho tvorba dosvědčuje, že žádné téma není čistě formálním úkolem, ale je vždy řešením konkrétního sociálního problému. Kompromis pak pro něj není negativum, je to schopnost rozvíjet to, co je různým stranám společné.

            Důležité jsou pro Pleskota také i další aspekty Heideggerova „součtveří“, jako je „ukotvení“, což může být v našich podmínkách i opření se o nejlepší tradice české moderny (její sociální aspekty) a zejména pak lepší pochopení aktuálního stavu společnosti.

            Fenomenologicky chápané „místo“ je pro Josefa Pleskota stále zásadní úkol. Vnímání kontextu „místa“ je v jeho tvorbě ale trvale složitější – nechápe ho pouze prostřednictvím vizuální podobnosti. Architekt Pleskot toto téma charakterizuje: „Kontext jako soubor všech textů znamená ctít věci, které na tomto místě ani nemusí být viděny pouhým okem. Proto opravdu radši mluvím o čtení a skládání textů, porozumění jednotlivým odkazům místa, a ty odkazy mohou být i velmi vzdálené. Třeba i desítky a stovky kilometrů.“(11)  

            Jakým způsobem tedy Josef Pleskot odpovídá na současný stav architektury? Současné drama na scéně světa architektury se odehrává mezi dvěma póly a  proniká do obsahu používaných přihrádek -ismů (postmodernismus, neo- a dekonstruktivismus, eko- a technoismus, neo- a metaracionalismus atd.) a možná současně probíhá v současném hektickém dění i 100 + 1 malá renesance architektury, v nichž  se nové nároky společnosti vztahují k podstatě architektury.(12) Jeden pól v údajném „chaosu“ současné architektury se inspiruje možnostmi CAD v rozměru, který se stále větší intenzitou směřuje ke světu neeukleidovské geometrie či k experimentování s organickými tvary (mimo jiné tzv. bublinová architektura, technofuturismus), předvádí až technologická show, tyká si s virtuální architekturou, tedy pól, který nám může reprezentovat  F. Gehry, Asymptote, NOX.  Druhý významový pól mohou reprezentovat  Herzog a De Meuron, Foster (viz Hearst Headquarters), Renzo Piano (viz nová budova New York Times). Otázka však zní: Čím může a čím má být budova ve věku již nastupující informační společnosti, o co architektura může a má usilovat? Pro charakteristiku práce Josefa Pleskota bychom raději odkázali na citát Jacquesa Herzoga a Pierra de Meurona: „Budova dokáže zdůraznit moment skutečného setkávání. Tak tomu bylo vždy a dnes, ve světě, který je ovládán digitálními informačními technologiemi, se to stává ještě zásadnějším. Je to vlastně jediný opravdový klad, který zůstal architektuře.“

            Mezi základní atributy Pleskotovy práce a jeho silného rukopisu můžeme zařadit (1) čisté geometrické tvarosloví, obnovu (2) majestátnosti prostoru, sázku na (3) dokonalost proporcí a pečlivé vylaďování (4) vztahu materiálu a světla, mnohonásobně různými způsoby (5) uchopování a rozvíjení témat ekologie. Čili architekt rozvíjí svou tvorbou témata, která budou vyžadovat stále větší respekt. Pleskot architekturou nerozptyluje. Pohybujeme se sice ve společnosti masové spotřeby, kdy nastupuje fast-foodový přístup k životu („fast food, fast live, fast architecture“) – architekt má ale vždy vědět, na čem se podílí. Architekt Pleskot se od takto chápané odpovědnosti ve své práci nikdy neodchýlil, jeho práce není žádný Entertainment, jeho architektura je vážná záležitost, výše uvedenými pěti aspiracemi se vztahuje k podstatě architektury, jeho rukopis je vždy přísný, strohý – i když bychom mohli místo Šváchou diagnostikované přísnosti jako exkluzivity raději použít Masákem upřednostněného překladu austerity, to jest střízlivost. „Střízlivost, jistá vlídnost“ jsou nepřehlédnutelné hodnoty vlastní jeho tvorbě. Důležitá je pro něj „spolupráce principů a aspirací“, které budovy konstituují, stejně jako rozsah zjevné i skryté inovativnosti.

            Jeho tvorba se stala a zůstává jedinečným naplněním obsahu teze: Architektonické úkoly dneška se rodí na rozhraní vyspělých technologií, humanitních disciplin a respektují kontext. V tomto úběžníku, v tomto střetávání se, se rodí způsoby realizace nejvlastnějšího poslání architekta, jímž je „obec a její trvalost“ (Karel Kosík).

(1) Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011, s. X a Y.

(2) Architektura ČSR 5/1989, s. 61.
(3) Architektura ČSR 1/1990, s. 44-51.

(4) J. Ševčíková – J. Ševčík: Texty. Praha, Tranzit.cz 2010, s. 182.

(5) Tamtéž.

(6)  První zkusmý překlad pojmu „das Geviert“ byl „čtveřina“. Dnes se častěji používá pojem „součtveří“.

(7)  „Josef Pleskot“. In: P. Kratochvíl: Rozhovory s architekty 01. Praha, Prostor 2004, s. 12.

(8)  Tamtéž, s. 10.

(9)  Tamtéž, s. 12.

(10) Tamtéž, s. 14. 

(11)Tamtéž, s. 13. 

(12)  Více viz O. Beneš – O. Ševčík: „Architektura: Devadesátá léta a první desítiletí 21. století“. In: Architektura & Urbanismus XLV, 2011, č. 3–4, s. 104–135. 

Smíchovský blok - zimní semestr 2015

Smíchovský blok jsme řešili v rámci urbanistického konceptu celého Smíchova. Bloková výstavba na Smíchově byla poprvé na konci XX.století prezentována D.A.studiem počátkem devadesátých let - viz jiné příspěvky na tomto blogu.

Koncept blokové výstavby, který byl základem zadání pro studenty vycházel z konceptu Ateliéru 69. Studenti na fakultě v různých ateliérech zpracovávali celkem cca 100 domů. Určitě stojí za to si jednotlivé přístupy k bloku porovnat. 

Náš návrh patří k těm s největším vnitroblokem. Na jih od námi řešeného bloku je tedy veřejný park směřující k řece, vnitroblok má park soukromý využívaný obyvateli domů, Je sice při své jižní a východní straně průchozí, nevede tudy ale žádný hlavní tak, daleko spíše se jedná o "zkratky" pro ty, kdo se tu dobře orientují.

Zvažovali jsme, jestli něco do dvora vestavovat - jestli nějaké luxusní byty, nebo dílny, nebo klubovny, nebo mateřskou školku. Nakonec jsme ho nechali úplně volný. 

Dagmar Andělová Bytový dům

z hodnocení:

Velký bytový dům na hlavní komunikační ose území. Dispozice i konstrukční řešení byla v průběhu semestru věnována mimořádná pozornost. V podstatě jsme si na počátku určili velikost jednotlivých objektů a už jsme zpracovávali varianty řešení garáží. Pokud jsme chtěli, aby se studenti něco naučili, pak to, že se musí naučit v průběhu projekční činnosti spolu komunikovat. V rámci tohoto bloku tak skoro každý zpracoval "svou" variantu řešení suterénu, kde se pak společně hledalo nejlepší řešení (kam výtahy, kam schodiště, kam sklepní kóje, odkud vjezd, měl by být průjezd celým suterénem, nebo ho pod blokem rozdělit na jednotlivé části...).

Jaká jsou při hodnocení semestrálních prací naše hodnotící kritéria? podle čeho se rozhodujem jakou dáme známku? Vždy si říkáme, že A by mělo splňovat veškerá kritéria týkající se již výše zmíněné funkce, dispozic, konstrukcí a materiálů, musí na danou lokalitu dobře "zapadat", musí mít svůj vlastní osobitý charakter a výraz, projekt by měl také hledat vyjádření a kultivaci zadání, ale stejným způsobem by měl přispívat k velkorysosti a jedinečnosti veřejného společenského prostoru. Zjednodušeně řečeno, aby projekt vynikla nejen v rámci ateliéru, ale aby si kdokoli z náhodně příchozích mohl říct - "jo to je jeden z nejlepších projektů toho semestru na škole". Kolega Jano Stempel rád říká : "my se rádi chlubíme".... Ano, každý pedagog na škole se rád chlubí pracemi svých studentů a snaží se během semestru pro to udělat maximum. Druhá věc ale je, že student je většinou na škole z toho důvodu aby se něco naučil. To by právě pro každého studenta mělo být to nejdůležitější - bez ohledu  na výslednou známku. 

tento projekt jsme hodnotili jako kvalitní vyřešení zadání - stejně jako v podstatě všechny domy "Smíchovského bloku". Tento přístup pro nás při zadávání byl asi nejdůležitější - a byl to i záměr celého uurbanismu Smíchova - vymezit na počátku takové parametry, jejichž vyplněním vznikne různorodá směsice domů, veřejných, poloveřejných, polosoukromých a soukromých prostor, míst, zákoutí, místností, bytů, komunit, která až v tomto celku bude mít svůj smysl. Jak se stím má ale vypořádat tvůrčí individualita jednoho konkrétního tvůrce, jednoho konkrétního domu, která se na zpočátku zvolených parametrech a kritériích nepodílí? 

Je to tak ale vždy - jsou parametry, na něž nemáme žádný vliv, a pak jsou parametry, kterých jsme spolutvůrci a za něž neseme zodpovědnost. Rozlišit první od druhých je známkou jisté vyspělosti, stejné jako docílení optimální harmonie všech vlivů a požadavků  v daném místě působících - tedy vytvoření dobrého návrhu.

Když se na to tak dívám, co je při hodnocení nejdůležitější, co vnímáme jako největší hodnotu návrhu? Asi když nás donutí se na konkrétní místo donutí podívat se trochu "jinak" - tedy že na tom "místě" objeví a zformuluje kvality, které tam byly pouze latentně, kdy až konkrétní návrh jim dal tvář a učinil je srozumitelné.

Zpět tedy k této bytovce - vše solidně zpracováno, ale patrně by se nic nestalo, kdyby stála na protějším břehu, nebo v Karlíně. Vztah k vnitrobloku jistě funkční, ale že by z proporcí oken, členění fasády, i materiálovému řešení bylo cítit víc, než právě onen funkční vztah...  Co bychom očekávali? aby z každého domu v bloku doslova vyzařovala komplexnost, složitost, smysluplnost všech těch mezilidských vazeb a vztahů.

Zuzana Butelová Administrativní dům

z hodnocení:

Malá, skoro až drobná, jednoduchá administrativní budova s jednoduchým a přesvědčivým výrazem. Takový ten tip stavby, nad kterým se ani moc nemusíme zamýšlet, ale jsme  rádi, že se staví, že je někdo chce, že v nich lidé pracují.  U domu je sympatické i komplikovanější ustouplé patro. Jeho tvarování  jako by ale bylo na počátku procesu jemného a pečlivého výbrusu této "koruny domu". 

Jako u ostatních domů, i zde je dispoziční skaldba, stejně jako napojení na  suterénní parking, řešena srozumitelně a dobře.

Marko Machala Bytový dům

z hodnocení:

Velkorysý, náročný rohový dům, který se maxinálně snaží získat ze své polohy, z výhledů - snad by z lodžií byl vidět i Hrad...  V kontrastu s těžkým cihelným pláštěm do ulice je vnitroblok řešen diametrálně odlišně. Jakoby autor chtěl pracovat s vnitroblokem jako s "jiným světem", s místěm, které by vybízelo k odpočinku, ke spočinutí. Toto je v kostce asi největší přínos domu k celému vnitrobloku. Škoda, že téma, které dům do zeleného vnitrobloku vkládá není dál tematizováno sousedy, není dál řešeno v parteru nejbližšího okolí. 

Intimita vnitřku je podpořena uklidňujícími horizontálami nároží. Dům jakoby zvenku doslova říkal - tady je klidné, spořádané bydlení. Žádný exces, jen prověřené hodnoty. Žádný zbytečný luxus, nebo marnivost. 

Iveta Hurajčíková Bytový dům

z hodnocení:

Další z těch domů, které bychom si příli vídat na každém rohu.Zvenku do ulice (severní fasáda) nenápadný, ale s pečlivě volenými proporcemi, materiály, měřítkem. Do vnitrobloku pak velkorysé otevření na jih do vnitrobloku, do zeleně pohodlnými lodžiemi. Dům veskrze městský, který ale maximálně využívá klidu společných prostor, které se otevírají před jeho jižní fasádou. Dům je to ale i komplikovaný - právě jím jsou vedeny rampy do společného podzemního parkingu. 

Vztah domu k vnitrobloku je ale trochu komplikovanější. Pokud jsou byty ve vyšších patrech maximálně na jih otevřené, jakoby nám uzavřený parter říkal, že bychom to zas až tak neměli přehánět. Parter je tímto směrem svou uzavřeností odtažitý. Vlastně nám říká, že řešení vnitrobloku - a jeho rozdělení na "průchod" a park zase ani tak nevychází z potřeb a požadavků jednotlivých domů. 

Lubomír Ježek Administrativní dům

z hodnocení:

Asi nejkomplikovaněji koncipovaný dům. Měl to být krystal - nejprve na fasádě, pak i dispozičně a půdorysně. Výsledek je tedy daleko nejspíš kompromisem - tedy takovým, který je dispozičně funkční a snaží se z prokomponovaných složitostí vytěžit maximum.. Nakonec ale barák dopadl poměrně dobře, "Krystaly" skončili jen jako náznaky, 

Kateřina Linartová Bytový dům

z hodnocení:

Velká rozlehlá bytovka na kraji parku, u páteřní komunikační osy územím.. Dům se řešením nárožních balkonů snaží dát tomuto místu jakousi nezaměnitelnou podobu, pečeť. Výsledkem je až monumentální řešení u kterého se musíme ptát, zda je tu adekvátní. Tedy - adekvátní na tomto místě určitě je - park vedoucí k řece, charakteristický železniční viadukt, průhled na Hrad, těsná vazba na jižní svahy smíchovských kopců... jakoby vše s tímto záměrem souhlasilo. vtírá se ale otázka -  je toto tip monumentality, který je Smíchovu vlastní? Těžko lze asi na Smíchově překonat velkorysost koncipování veřejného prostoru v podání J.Nouvela. Na Andělu vznikl nejen velkoměstský dům, ale především velkoměstský prostor, který je doslova monumentální. Co je u něj ale důležité - je to prostor, který nás neutlačuje, kde se necítíme stísněni, kde se mísí nakupující cestou z práce s projíždějícími, se zevlouny i "vnucovači" letáků, kde je příjemné čekat na tramvaj i jen se tak rozhlížet po výlohách. 

Z pět k domu - přes svou jednoznačnou polohu na nároží - stalo by se něco, kdyby byl o blok dál, kdyby byl v Modřanech?  Jak naplnit zadání aby jedno z nejsilnějších křížení v rámci celkového nově koncipovaného urbanismu Smíchova zároveň vyjadřovalo křehkost a nesamozřejmost bydlení "kousek od řeky pod smíchovskými svahy?

Kryštov Pikard Bytový dům

z hodnocení:

U všech domů s obdobnou velikostí tady píšu, že bych je rád viděl na každém rohu. Prostě mají měřítko, na které jsme v urbanizované části Prahy tak nějak zvyklí... Nejde o to, že by dům měl mít pouze nějakou velikost. Projděte se třeba bloky domů mezi Výtoní a Palackého náměstím, nebo jděte z Petrského náměstí směrem k Vltavě. I tam jsou domy, které dokáží zabrat třeba i celý blok, ale je nám to prostě jedno.... ty domy se v rámci svého prostředí, okolí, kontextu (tedy všech kontextů) prostě umějí chovat. Říkáme si, že kdyby tam nebyly, cosi hodně důležitého by nám tam scházelo. 

V rámci tohoto smíchovského bloku jsme se pokoušeli rozvíjet i téma, že by blok nemusel být úplně a zcela uzavřený. Blok devatenáctého století byl uzavřen skoro především z důvodu maximálního využití daného místa, dané parcely. Dnes si ale můžeme říci, že do "hdy" celkového konceptu mohou vstupovat i další elementy, které prověřoval funkcionalismus, Sorela.  Při tomto "otevírání" je ale nezbytné mít dobře zmapované veškeré okolí - složité návaznosi a vztahy - souhrnně řešeno "blok dobrý, ale záruka tvrůrčím způsobem uchopeného urbanismu to ještě není." - ale jistě - zadáním byl "blok"...

Tento dům v rámci semestrálních prací si pro sebe hodnotím jako asi nejpříjemnější. Jednak  materiálovým zpracováním mi na Smíchov celekm sedí, tak i i prací s fasádou, která se směrem vzhůru svým měřítkem zvětšuje (s určitými kompozičními zásadami je záměrně pracováno...), a jako vyvrcholení jsou tu pak jemné obliny dělících zdí... 

Škoda, že dům trochu rezignoval na to co mu máže poskytnout vnitroblok. I když - v tomto případě - kdy dům má jeden park na jih, zelený vnitroblok na sever je jeho rozhodování na kterou stranu se přiklonit a jak se k té konkrétníé straně vyjádřit a tento vztah garmonizovat určitě obtížnejší.

Kryštov Trpělka Bytový dům

z hodnocení:

U tohoto domu lze asi říci mnohé stejně jako  u předchozího - velikost, měřítko, materiály, výhledy, orientace.  Dům ale není řešen s takovým citem a ohledem ke svému okolí jako soused. (A to jsem výs všechny nabádal ať si ještě jednou sami projdete Smíchov zezhora od vil Malvazinek až dolů k vodě, a od sv.Víclava až k lihovaru...). Dům je tu trochu schematičtější, abstraktnější. Tento přístup ale zároveň del autora k vetší otevřenosti a uvolněnosti při hledání vyjadřovacích prostředků.  Vznikla provázaná trojdimenzionální skládačka, kde by v závislosti na orientaci, požadavcích na m3, využití parteru šlo vlastně cokoli upravit a změnit, aniž by se celkový výraz domu nějakým podstatným způsobem musel změnit. Určitě - daní za to je jistý schematismus, který by ale ve svém důsledku mohl být jednou z největších výhod zvoleného řešení. Pokud jsou na počátku do tetrisové skládačky zvolené díly, které odpovídají místu, a cítíme u nich určitý bezprostřední vztah k lokalitě, pak pak "ekonomizace" jejich využití může dopadnou velmi sympaticky - pokud autor stéle pečlivě a velmi, velmi opatrně ohledává velmi jemné limity a poetická omezení, ke kterým kdysi na počátku tvůrčího procesu dospěl. tedy dospěl - skoro až náhodou je se mu během denního snění rozmazané nechaly poznat.

Veronika Suchá Bytový dům

z hodnocení:

Tady jsme si říkali - na to že se jedná o první bytovou stavbu, kterou studentka navrhuje - prostě dobrý... I pohled z interiéru do vnitrobloku dokládá, žeautorka věděla s čím pracuje. Chlěo by se mi se opakovat - "... takovéto domy na každém rohu....".

Mohli bychom se tu zkusmo zamyslet, jestli měřítko staré blokové výstavby je tak dobré prostě proto, že jsme na ně zvyklí - jako nějaký fenomén, který je průběžně kultivován od starověku - a že pokud ho budeme dále opakovat, že budeme dále vytvářet "příjemné a vyladěné prostředí" - viz. odkaz na Miroslava Šika tomto Blogu (téma městské koláže), nebo si do tohoto "řádu" můžeme "vložit" ještě další elementy, které jsou tvorbu "příjemného a vyladěného prostředí" stejně tak důležité - a - pomocí nich se pokoušet v bludišti stavebních stylů různých epoch - které vytváří to "příjemné a vyladěné prostředí" orientovat... 

Úbežníkem rpo nás určitě může být klasický antický vzor s jeho individualizací - je to sázka na jistoru, stejně jako hledání vazeb a vztahů s "přírodou". Dnes už i tu přírodu můžeme ale definovat daleko přesněji než F.L.W., nebo Giotto na počátku renesance.  Mluvíme pak o způsobech "generování prostoru", o "fraktálních analýzách", o "pocitech" které prožíváme, v přírodě, při pohledu na umělecké dílo - a tomuto pocitu se svým návrhem snažíme přiblížit. 

Jakob Zuzula Administrativní dům

z hodnocení:

Zady už snad jen  - viz vše výše napsané. Navíc je tu malá restaurace otevřená do vnitrobloku, do jeho komunikační části. Dům přehledný, racionální. Pro mě je to ale i dům, který je svým výrazem tak trochu "divný" a možná právě takto by mohl do lokality velmi dobře zapadnout. Tedy "divný" ale ctící "pravidla hry"  lokality a právě tím dodávající nový impuls.