Něco k fenomenologii - tedy přesněji ke GENIU LOCI. Tady je text zabývající se tímto tématem poněkud podrobněji. Vždy ale říkáme, že pro navrhování a projektování tato "metoda" moc produktivní není, ale je skvělá pro poměrně podrobnou analýzu reality. Opět - kdybyste k tomu měli nějaké otázky a připomínky - sem s nimi. (z habilitační práce O.B.)
Pro čtení české krajiny je Ch. Norberg-Schulz nezastupitelný.
Pro čtení české krajiny je Ch. Norberg-Schulz nezastupitelný.
Fenomenologický koncept Christiana Norberga–Schulze
při zkoumání krize moderní architektury [1], [2]
Tento autor se výrazně zapojuje do debaty o krizi moderny už od počátku šedesátých let, kdy
pojem krize především v souvislosti s mezinárodním slohem začíná být stále
více frekventovaný.[3]
Ch. Norberg-Schulz pracuje s pojmy jako: místo – cesta – existenciální opora –
domov. Lidské obydlí v jeho pojetí soustředí
krajinu a kultura pak mluví o kvalitách této koncentrace a základních
elementů.
Metodologický postup, který Ch.
Norberg-Schulz uplatňuje, se vyvíjí. V první etapě jde o analytický
přístup (srv. raná práce Intentions in Architecture[4]). V pozdním velkolepém díle Existence, Space and Architecture[5] pracuje především
s pojmem existenciální
prostor. V tomto vrcholném díle Schulz
prohlubuje interpretaci vztahu člověka a jeho prostředí.
Ch. Norberg-Schulz především
systematicky provádí pokus o vymanění se z dobového architektonického
„ducha“, který koncem padesátých let vnímal jako neudržitelný.[6] Kritizoval moderní architekturu za
anonymnost, rozpad tradičních městských struktur, ztrátu
identity místa. Můžeme říci, že se s touto výzvou vyrovnává celý život.
Kdo chce docenit jedinečné interpretace obsažené v deskripcích místa,
jedinečné ve své konkrétnosti a barvitosti – ať je to Praha, Chartúm či Řím –
by si měl položit otázku: v jakých pojmech, v jakých kategoriích
zachycuje Ch. Norberg-Schulz existenciální dimenzi místa.
Ch. Norberg- Schulz[7]
programově odkazuje k podstatě svého uvažování: „Místo představuje účast
architektury na pravdě.“[8] Další jeho teze zní: „Dnešní architekti potřebují teorii, protože se už nemohou opírat o
tradici. V minulosti architekt pracoval vždy v rámci tradice, která mu říkala,
co dělat a jak to dělat. V moderní době už tato opora neexistuje. Proto musíme
své téma promýšlet.“[9]
Svůj požadavek na překonání úpadkových tendencí
v architektuře definuje jako: „pokus nezmrazit architekturu do
abstraktních dimenzí, které mají pouze omezený kontakt s aktuální
realitou.“
Základní problém vidí Ch.
Norberg-Schulz v termínu „domov“.[10] Ve svém
díle se především pokouší tento pojem znovu definovat a uvést do života. Krizi
vidí ve svodu propadnutí technickému
pokroku.[11]
Norberg-Schulz
si uvědomuje nové požadavky, které již v průběhu devatenáctého, a pak i ve
20. století počínají být kladeny na
prostor – dům. Architektura má
pomáhat člověku především cítit se na světě jako doma. Jedním z pojmů, se kterými Ch. Norberg-Schulz pracuje,
je kategorie
atmosférična – jak je možno s ní
pracovat nám nepovrchně předvádí, rozkrývá a
konkretizuje například Zumthor: smyslově konkrétní se stalo obzvláště důležité.
Jak své téma postupně zpracovává? Ch. Norberg-Schulz ve své první knize Intentions in Architecture využívá lingvistiku, „gestalt -
psychologii“ a fenomenologii k náročnému pokusu konstruovat obsáhlou teorii
architektury.[12] V rámci této publikace jde o
pokus o novou fundamentální obecnou teorii architektury, kdy
architektura naplňuje tři aspekty-rozměry: 1. funkci, 2. tvorbu prostředí, 3. symbolické zprostředkování.
Je zajímavé, že přes svůj vztah k
fenomenologii se v rejstříku literatury této knihy neobjevují žádné fenomenologické
tituly – k problematice vnímání prostoru se tehdy dopracovává především
přes psychologii dítěte.[13]
Autor postupnou
analýzou krizové situace počátku šedesátých let – klient, společnost, architekt
– dospívá k formulaci problému: jeden z důvodů, proč veřejnost negativně reaguje na moderní architekturu, je ten, že
prostě nepřináší žádný nový vizuální řád namísto zavrhnutých a
devalvovaných stylů minulosti. Ch.Norberg-Schulz si uvědomuje neudržitelnost
tohoto stavu, dochází ale k závěru, že „propadnutí do minulosti“ nejde, ale
„projektovat budoucnost“ jako doposud také není možné. Nachází vlastní
cestu – řešení vidí v inspiraci již provedenými vybranými realizacemi, u
kterých zkoumá, proč jsou nám sympatické, proč se nám líbí – zajímá se o
základní vztahy mezi člověkem a jeho prostředím.
Místo
popisování krize a jejích aspektů si dává principiální otázky po znovuzaložení architektonického uvažování
na správném náhledu: Jaký účel má architektura jako lidský produkt?
Funkčně-praktický, tvorbu prostředí či symbolický? Jak nás architektura
ovlivňuje? Čím je dáno, že budova z určité doby má určitou formu? Co
znamená architektonická forma? Dospívá k závěru, že překládáme konkrétní
prakticko-psychologicko-sociálně-kulturní situaci do architektury (pokud bychom
ale chtěli tuto tezi brát doslovně – nebylo by možno proti nekvalitní
architektuře nic dělat – proto požadavek na znovuzaložení).
Knihou Existence, Space and
Architecture[14] začíná jeho fenomenologické období.
Je tu již teorie prostoru. Tato knížka – malá
rozsahem, má kolem 100 str. – s podtitulem New
concepts of architecture (Nové koncepty
architektury) pojmově však uchopuje samu podstatu architektury: to jest generování
prostoru. Činí to excelentně, jak co do teorie, tak co do
konkrétnosti (i zde v pečlivě vybraných instruktivních fotografiích
nalezneme Prahu i Klatovy – Orsiniho kostel).
Základní teze této práce je
formulována lakonicky a jasně: „Architektonický prostor je konkretizací
existenciálního prostoru člověka.“ Vychází z analýzy existenciálního prostoru
člověka, který je rozčleněn do komplementárních termínů „prostor“ a
„charakter“, jimž odpovídají základní psychická funkce „orientace“ a
„identifikace“.
V době vydání této knihy bylo semiologické přiblížení
rozpracováváno jak francouzským strukturalismem a lingvistickými teoriemi Naoma
Chomského, tak i Christopherem Alexanderem, Robertem Venturim. Snad i z těchto
důvodů je další kniha Norberga-Schulze daleko koncentrovanější a
soustředěnější. Zde se jedná především o uchopení
prostoru jako dimenze lidské existence – prostor zde má existenciální kořeny – je vyjádřením rozmanitých lidských potřeb.
Kniha je rozdělena do dvou základních bloků – Existenciální prostor a Architektonický
prostor. Zjednodušeně řečeno v první části autor pojmenovává požadavky na
obývaný prostor, ve druhé části podrobně analyzuje, jak jsou tyto požadavky
uspokojovány architekturou.
Základní úvaha vychází z faktu, že se orientujeme na „objekty“, což znamená, že se fyzicky a technologicky
adaptujeme na konkrétní věci, provádíme interakce s ostatními, vytváříme
abstraktní svět – „mínění“. Realizované věci se pak mohou stát základem
komunikace o pohnutkách, které nás k nim vedly. Mezi prostorové aspekty patří pojmy jako venku a uvnitř, daleko a
blízko, osamocený a společný, kontinuální a diskontinuální. Takto postupně
dokáže člověk pochopit prostorové vztahy a sjednotit je do „prostorového
konceptu“. Zároveň takto vytváří svůj vlastní pojmový aparát architektonické
teorie.
Jak artikulovat euklidovský prostor? Ch. Norberg-Schulz
ve své práci navazuje na svého učitele Giediona a jeho Space, Time, Architecture
s jeho třemi základními koncepty. [15]
Norberg-Schulz
analyzuje lidskou schopnost „vnímat“, „mít zkušenosti“ a „obývat prostor“ i ve
svých pozdních dílech.[16]
Koncentruje se na vztah mezi moderní architekturou a realitou. Rozlišuje: vztah
mezi člověkem a prostorem (přítomnost), designem a jeho nástroji, a
architektury v jeho vztahu ke krajině (místo). Četné příklady moderní a staré
architektury a urbanistických a krajinných celků (Paříž, Urbino, Jeruzalém)
posilují a ilustrují teoretické pojmy, další doplnění je i o bohatou sbírku
obrazů.
V práci Concept of Dwelling[17]
se dívá na bydlení ve městě – jsou tu různé podoby bydlení v lidském prostředí
od soukromého po celospolečenské. Bydlení se zde nechápe jako pouhé „nocování“
či „přebývání někde“, ale ve filosofickém smyslu jako[18]
setkávání se s druhými a vyměňování si
produktů, myšlenek a pocitů, tj. prožívání života jako mnohosti možností;[19]
být ve shodě s druhými, tj. přijmout
množinu společných, sdílených hodnot;[20]
bydlení dále znamená být sám sebou, možnost mít kousek světa sám pro sebe. Ch.
Norberg-Schulz to nazývá kolektivní,
veřejné a soukromé bydlení.[21]
Norberg-Schulz patří mezi významné
kritiky moderní architektury.[22]
Je však zároveň i její obhájce - neviděl jinou alternativu a chápal také její
velká pozitiva.[23]
V publikaci
Genius
Loci[24]
autor pojmenovává již provedené pokusy o definici konkrétních kvalitativních
kategorií (srv. str. 12 ad.): Giedion použil rozlišení mezi „vnitřkem“ a
„vnějškem“ jako základ pro svůj velký přehled architektury,[25] Kevin
Lynch[26] zavedl
pojmy „uzel“, „výrazový bod“, „cesta“, „hranice“ a „oblast“ jako prvky, které
tvoří základ orientace člověka v prostoru a Paolo Portoghesi definuje
prostor jako „systém míst“ – i pro něj má pojem prostoru své kořeny
v konkrétních situacích. U každého z těchto autorů dochází
v podstatě k rozpracování Heideggerovy teze, že konkrétní prostory mají svůj původ v místech, nikoli v „prostoru“[27](jde o spojení prostoru s pobytem člověka
– prostor ožívá i mezilidskými vztahy).
(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)
[1] Christian
Norberg-Schulz (1926-2000). Po druhé světové válce studoval architekturu na ETH
v Curychu u Siegfrieda Giediona. Po dokončení studií se vrací do Norska, kde na
Giedionovu žádost zakládá norskou pobočku CIAM. Celý život, až na časté cesty a
hostování, učí v Norsku. Byl děkanem Institutu architektury na universitě v
Oslu.
[2] Výběr z prací:
Norberg-Schulz, Ch.: Intentions in
Architecture. Cambridge, Mass: MIT Press, 1965;
Norberg-Schulz, Ch.: Existence,
Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971;.
Norberg-Schulz, Ch.: Meaning in
Western Architecture.
New York: Rizzoli, 1974;
Norberg-Schulz, Ch.: Baroque
Architecture. Milan: Rizzoli, 1979;
Norberg-Schulz, Ch.: Late Baroque
and Rococo Architecture.
Milan: Rizzoli 1980;
Norberg-Schulz, Ch.: Genius Loci,
Towards a Phenomenology of Architecture. New York: Rizzoli, 1980;
Norberg-Schulz, Ch.: Modern
Norwegian Architecture.
Oslo: Scandinavian
University Press, 1987;
Norberg-Schulz, Ch.: New World
Architecture. New York: Princeton Architectural Press, 1988;
Norberg-Schulz, Ch.: Concept of
Dwelling. New York, Rizzoli: 1993;
Norberg-Schulz, Ch.: Nightlands.
Nordic Building.
Cambridge, Mass:
MIT Press, 1997;
Norberg-Schulz, Ch.: Principles of
Modern Architecture. London: Andreas Papadakis Publishers 2000;
Norberg-Schulz, Ch.: Architecture:
Presence, Language, Place.
Milan: Skira, 2000;
Norberg-Schulz, Ch.: Genius
loci. K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994, 2010.
[3]
Počátek šedesátých let se stal pro architekty na
Západě „léty nového orientování“ (1960-1962) ve vztahu k modernitě. „Na
počátku šedesátých let sílilo vědomí, že hodnoty uznávané architekty
v běžné praxi vůbec neodpovídají potřebám a zvykům uživatelů“, K.
Frampton: Moderní architektura. Kritické dějiny. Praha: Academia 2004,
str. 337. Na pořad dne – metaforicky řečeno – se dostávají omyly moderny. Omyly moderny (souhrnem: zejména vůči
„Lebensweltu“ – „přirozenému světu“ ve prospěch světa konstruovaného,
projektovaného) je třeba respektovat, jsou
to omyly, které vytvořily celou epochu. Proto vyrovnávání, potýkání se
s modernou bylo od samotného počátku zatíženo rozpory. Moderna (ve
smyslu moderní doby) radikálně proměnila lidskou situaci člověka ve světě a
tato proměna nalezla vyjádření i v architektuře. Moderna se uskutečnila,
ale jinak než bylo původně zamýšleno a s jinými důsledky.
[4]
Sám autor se později o této knize vyjádřil, že umění a architekturu
analyzoval „vědecky“, tj. pomocí metod převzatých z přírodních věd.
[5] NorbergSchulz,
Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971.
[6] Nesouhlas, odmítání a výslovný odpor vůči
moderně nalezl vyjádření i v periodicích (časopis Forum se v letech 1959-1964 pod
vedením H. Hertzbergera, van Eyckem, J. Berendem a J. Bakemou změnil
v platformu systematické kritiky funkcionalistického urbanismu ve jménu
principů strukturalismu; další periodikum Fluxus založené
v roce 1961 a s největším vlivem v letech 1962-1978 tematizuje
kritiku, revizi pojmů a tradice modernismu ad.). V roce 1968 vychází
dvojčíslo časopisu Bau 1/2, kterému dal H. Hollein s O. Oberhuberem a G.
Peichlem sebevědomý název „Vše je architektura“ - byl to tehdy výraz
přesvědčení a víry těchto architektů, že nadešla doba, kdy mají padnout hranice
omezující architekturu. V Itálii podobnou roli naplňoval v druhé
polovině šedesátých let vydávaný časopis Contraspazio (E. Bonfati a M.
Solari).
Dále se kritika moderny rozvíjí v publikacích z počátku šedesátých
let (zejména K. Lynch: The Image of the City, 1960 – jedna
z prvních masivních kritik modernismu; V. Gregotti: Il territorio dell´ architektura,
1960; J. Jacobs: The Death and Life of Great American Cities, 1961 – publikace
této autorky ukázala jaký vliv na hodnotové orientace veřejnosti i odborné obce
může mít publikace pracující v agresivním žurnalistickém stylu! A i
později inflační protimodernistická rétorika prokazovala svoji účinnost) a poloviny šedesátých let (A. Rossi: L´architetura
della citta, 1966 – publikace iniciovala tzv. neorealismus
v Itálii; G. Grazzi: La construzione logica dell´ architettura,
1967; H. J. Gans: The Levittowners, 1967 – publikace přinesla objevná
sociologická data o životě v předměstích a bez této fakticity nelze ani
pomyslet na vznik ovšem časově pozdější proslulé radikálně postmodernistické
publikace Learning from Las Vegas Venturiho, Brownové a Izenoura , 1972;
R. Venturiho Complexity and Contradiction in Architecture, 1966 –
nejprovokativnější a nejinspirativnější teoretická polemika
s architekturou moderny psaná na rozdíl od kritických esejí akademickým
jazykem a záhy přeložená do 16 jazyků ad.).
Symbolem proměny doby
se stala proměna role publikací
Nicolause Pevsnera Pioneers of Modern Design (1. vyd. 1936) a On
Outline of European Architecture (1. vyd. 1945), které díky své
přesvědčivosti, věcnosti a jisté přitažlivě podané doktrinálnosti nadlouho
prosadily, zakotvily velice vyhraněný koncept moderní architektury – tj. dějiny
architektury se v rukou jejího autoritativního historika proměnily doslova
v magistrálu neúprosně směřující k funkcionalismu a
internacionalismu; a právě tyto dva tituly se vydávají znovu v roce 1960 a opakovaně v následujících
letech, ale tentokrát pro kritické studium, pro poznání toho, jak se toto sui
generis doktrinální pojetí moderny zrodilo a prosadilo.
Proti moderně
v architektuře i urbanismu se formulují postoje i v prohlášeních a
programech (R. Gieselman, O.
M. Ungers: Zu einer neuen Architektur, 1960; Program pro moderní výstavbu,
1960 – seskupení GIAM; Metabolismus, 1960; Benátská charta, 1964; H. Hollein: Budoucnost
architektury, 1965; L. I. Kahn, Řád je, 1960; Y. Friedman, 10
principů stavební činnosti v městském prostoru, 1962; W. Pichler,
H. Hollein: Absolutní architektura, 1962 ad.).
Týž nesouhlas a odpor vůči
moderně je přítomen nejen v periodikách, v textech-programech, ale i
v projektech a realizacích, především, máme-li se omezit na strohý výčet,
v gestickém prolomení tabu moderny L. I. Kahnem (L. I. Kahn se stal pro
nastupující generaci architektů určující a vysoce respektovanou osobností po
velmistrech moderny, tento architekt obnovuje
vznešenost, pathos, monumentalitu objektu – a toto směřování má
paralelu v pozdním díle Le Corbusiera v Čandigharu), dále v příklonu
k historizující estetice (P. C. Johnson – stavby v linii různých
neoklasicismů: Sheldon Art – Gallery, Universita v Lincolnu, 1963; New
York State Theater pro Lincolnovo centrum, 1963); dále v expresivitě
v blízkosti sci-fi se pohybující skulpturální estetiky (H. Scharoun
koncertní síň Berlínské filharmonie, 1960-1963 – stavba rozvíjející předválečný
německý expresionismus; E. Saarinen Kennedyho letiště, dokončeno 1962; F. L.
Wright Guggenheimovo museum v New Yorku, 1956-1959; J. Utzon budova opery
v Sydney realizovaná se značnými peripetiemi v letech
1957-1959-1973); dále v prosazení brutalismu opřeného o koncept
strukturalismu (Alison a Peter Smithsonovi, Economist Building, Londýn,
1962-1964, nade vší pochybnost jeden z nejlepších objektů realizovaných
v estetice brutalismu), ale i v pokračujícím modifikovaném
funkcionalismu (v opozici proti eklekticismu a formalismu pozdní moderny:
Marcel Breuer kostel St. John´s Abbey, Collegeville, USA, 1953-1961).
[7] V českém prostředí je autor známý
především prací Genius Loci (první vydání v Londýně v roce 1981, u
nás vychází v nakladatelství Odeon v roce 1994) obsahující mj.
fenomenologickou analýzu Prahy. Podrobně tu zpracovává pocity jako „okouzlení“,
„tajemství“, „hloubka“, které popisuje na konkrétních pražských reáliích.
Sleduje nejen architektonické články, domy, čtvrtě, terénní konfiguraci,
krajinu ale i literaturu a poezii. Odkazujíc se ke konkrétním reáliím plasticky
staví před náš duševní horizont fenomenologické
pojmy jako místo, prostor, charakter.
[8] Fenomenologicky
založení autoři by použili termín: bytostné
– ontologické – zakotvení pravdy.
[9] Rozhovor
s Ch. Norbergem-Schulzem v časopise Architekt, srpen 1990.
[10]
Není tomu tak, že nadále plně platí výměr vyslovený Ch. Norbergem-Schulzem
roku 1981?:“Postrádáme sídlo jakožto
místo v přírodě, postrádáme městská ohniska jako místa společenského
života, postrádáme budovy jako významuplné součásti místa, kde člověk může
zakončit zároveň svou individualitu a sounáležitost s druhými. Vytratil se
vztah k zemi a nebi. Většina moderních staveb existuje v jakémsi ‚nikde‛; nemají vztah ke krajině, ani ke
koherentnímu městskému celku, nýbrž žijí svůj abstraktní život v jakémsi
matematicko-technologickém prostoru, v němž se stěží rozlišuje mezi nahoře
a dole…Souhrnně řečeno, byly ztraceny všechny kvality a můžeme opravdu hovořit
o krizi prostředí…S krizí prostředí proto souvisí krize člověka.“
[11]
Sám Ch. Norberg-Schulz je ale ve svých vývodech do jisté míry
kritizován, že se jedná pouze o „reakci“ na modernismus.
[12]
Norberg-Schulz, Ch.: The Phenomenon of Place, Introduction.
In.: Nesbitt, Kate (ed): Theorizing a new Agenda for Architecture: an Anthology
of Architectural Theory 1965–1995. New York: Princeton Architectural Press,
1996, s. 412.
[13]
Raumperzeption – ontogenetické aspekty pojetí prostoru v díle Jeana
Piageta.
[14] Norberg-Schulz,
Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971.
[15]
Giedion uvádí, že způsob jak prostorová představa přechází do
emocionální sféry je vyjádřována prostorovým konceptem – jedná se o vztah mezi
člověkem a jeho okolím.
[16] Norberg-Schulz, Ch.: Architecture: presence,
language and place. Principles of Modern
Architecture. London: Andreas
Papadakis Publishers, 2000.
[17]
Norberg-Schulz, Ch.: Concept of
Dwelling. New York: Rizzoli, 1993.
[18] Norberg-Schulz, Ch: The Phenomenon of Place. Introduction.
In.: Nesbitt, Kate (ed): Theorizing a new Agenda for Architecture: an
Anthology of architestural Theory 1965–1995. New York: Princeton
Architectural Press, 1996, s. 412.
[19] Kratochvíl, P.: Doslov. In.:
Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci. Praha: Odeon, 1994, s.
209.
[20]
Rozhovor s Ch. Norbergem-Schulzem v časopise Architekt,
srpen 1990.
[21] Kratochvíl, P.:
Doslov. In.: Norberg-Schulz, Ch: Genius loci. Praha: Odeon, 1994, s.
211.
[22]
Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York:
Rizzoli 1993, s. 7.
[23] Heinen, Hilde: Architektura a modernita. In.:
Kratochvíl, P. (ed.): O Smyslu a interpretaci architektury. Praha: VŠUP, 2005,
s. 95 a následující.
[24]
Norberg-Schulz, Ch.: Genius Loci,
Towards a Phenomenology of Architecture. New York: Rizzoli 1980.
Přístup, který tu autor použil, lze shrnout dvěma slovy: návrat k věcem. Věda jde od konkrétní věci k obecně platné teorii,
naopak fenomenologie jde od abstraktní teorie ke konkrétní věci, ke
konkrétnímu místu. Prostor krajiny má svůj základ v místech. Existenciálním
úkolem architektury je proměnit nějakou
polohu v místo, tedy odhalit významy potenciálně přítomné v daném
prostředí. Důležitý je charakter prostředí – atmosféra. Uchovávat génia loci neznamená konzervovat, ale podle
Ch. Norberga-Schulze zviditelňovat jeho podstatu v daném historickém,
společenském a kulturním kontextu. V knize Genius loci dělí Schulz krajinu na místa přírodní a umělá. Tři kategorie
přírodních míst, které nenajdeme v čisté podobě, podle něj jsou:
- Romantická
krajina – Alpy, severská krajina – špatně srozumitelná až chaotická, schází
jí výrazný jednotící prvek, charakterizuje ji rozdrobenost;-
- Kosmická krajina – poušť – taková krajina naopak neobsahuje individuální místa, je monotónní s výrazně přítomným řádem;
- Klasická krajina – Řecko, Řím, ale také česká zemědělská krajina – jasně definovaná přírodní místa jsou individualizována láskyplnou péčí člověka.
Umělá místa dělí obdobně na romantická, kosmická a klasická.
- Romantické místo – středověké město – je typické rozmanitostí, mnohostí, tajemností, složitostí, je lokální;
- Kosmické místo – islámská města či barokní palác s parkem – uniformita, absolutní řád, i racionalita, abstrakce, přísná geometrie;
- Klasické místo – charakterizuje ji práce s obrazy i artikulovaný řád. Logická organizace s požadavkem na participaci.
Jak se umělá místa vztahují k přírodě?
- člověk zviditelňuje své pochopení - například cesta procházející krajinou;
- člověk přidává, co chybí - vertikála aleje do ploché krajiny;
- člověk symbolicky přenáší význam - především tvorba ve městě.
Bydlet v nějakém místě znamená identifikaci s místem a orientaci v něm. Moderní společnost rozvíjí především praktickou funkci orientace, na úkor identifikace. Město, stejně jako dům je dle Ch. Norberga-Schulze založené na symbolickém shromáždění krajiny, krajin na jediném místě. Město i dům můžeme chápat jako koncentraci světa plného významů. Na rozdíl od krajiny, která je lokální.
- Kosmická krajina – poušť – taková krajina naopak neobsahuje individuální místa, je monotónní s výrazně přítomným řádem;
- Klasická krajina – Řecko, Řím, ale také česká zemědělská krajina – jasně definovaná přírodní místa jsou individualizována láskyplnou péčí člověka.
Umělá místa dělí obdobně na romantická, kosmická a klasická.
- Romantické místo – středověké město – je typické rozmanitostí, mnohostí, tajemností, složitostí, je lokální;
- Kosmické místo – islámská města či barokní palác s parkem – uniformita, absolutní řád, i racionalita, abstrakce, přísná geometrie;
- Klasické místo – charakterizuje ji práce s obrazy i artikulovaný řád. Logická organizace s požadavkem na participaci.
Jak se umělá místa vztahují k přírodě?
- člověk zviditelňuje své pochopení - například cesta procházející krajinou;
- člověk přidává, co chybí - vertikála aleje do ploché krajiny;
- člověk symbolicky přenáší význam - především tvorba ve městě.
Bydlet v nějakém místě znamená identifikaci s místem a orientaci v něm. Moderní společnost rozvíjí především praktickou funkci orientace, na úkor identifikace. Město, stejně jako dům je dle Ch. Norberga-Schulze založené na symbolickém shromáždění krajiny, krajin na jediném místě. Město i dům můžeme chápat jako koncentraci světa plného významů. Na rozdíl od krajiny, která je lokální.
Konkrétním
domem, městem jsou v něm obsažené krajiny vizualizovány. Uspořádání je
provedeno prostřednictvím prostorové organizace – strukturou, charakterem.
Dnešek ale dle Ch.Norberga-Schulze charakterizuje ztráta takto chápaného místa.
Městská tkáň je poškozená, postrádáme radost z rozkrývání jednotlivých
významů v ní uložených.
[25]
Giedion, S., The Eternal Present: The Beginnings of Architecture. London:
1964.
[26]
Lynch, K., The Image of the City. Cambridge Mass.: MIT Press, 1960.
[27]
Heidegger, M., Bauen Wohnen Denken, In: ders., Vorträge
und Aufsätze. 9. Aufl. Stuttgart 2000. (BWD) s. 155, dále též:
Heidegger M., Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh, 2006.
(Opět převzato z mé doktorské práce str. 17-23, Ondřej Beneš.)
(Opět převzato z mé doktorské práce str. 17-23, Ondřej Beneš.)
Žádné komentáře:
Okomentovat