pondělí 21. prosince 2015

Uvolněná zdrženlivost

Přikládám jeden ze základních textů k fundamentálně založeným teoriím architektury druhé poloviny dvacátého století. Odkazují se k němu jak Norberg - Schuzl,tak sourozenci Dorothea a Georg Franckovi (viz. další texty na tomto blogu). Doplním tu ještě současný americký kritický diskurs, kde se v podání jednotlivých autorů a škol řeší téma vztahu celostní - fundamentální - teorie, a teorie tzv.projektivní zaměřené daleko spíš na konkrétní urbanistický, architektonický, designový úkol, problém. I tak - fundamentální teorie má tendenci se zabývat celkem - kulturním a hodnotovým horizontem ve kterém se nacházíme, ve kterém projektujeme, ve kterém stavíme, a do kterého pak již zrealizované stavby (design, urmanismus..) zasazujeme a z něhož nové "věci" hodnotíme a přijímáme. 

Ještě bychom dodali, že kritika použití fenomenologického diskusu v architektuře probíhá už od počátku šedesátých let a pro vlastní architektonickou práci tento přístup moc "produktivní" nebývá, ale svý přístupem - od celku k jednotlivosti - detailu (jako protipól technickému způsobu uvažování) je stále nezastupitelný - podobně jako hudba, krásná literatura, výtvarné umění.....






























Pokud jde o případné výhrady vůči MH s ohledem na jeho působení na Akademické půdě v okamžiku nástupu nacismu - doporužuji si toto téma podrobně vygooglovat, stejně jako proměny jeho vztahu ke svému učiteli ve stejné době.

Pokud někdo bude hledat "autority" v českém filosofickém prostředí srovnatelné s výkony TGM, pokud nebude postačovat Jan Patočka, foporuřuji obrátit se na Ladislava Hejdánka (spjatého s protestantským prostředím), nebo Milana Maxhovce (spjatého s katolickým prostředím).


(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)

úterý 24. listopadu 2015

John Hejduk

Několik poznámek na téma pomníku Jana Palacha od Johna Hejduka (z habilitační práce O.B.):

5. g) Vstup do amerického teoretického diskursu


Jméno Johna Hejduka je v českém prostředí na jedné straně mimořádně známé díky jeho Poctě Palachovi, na druhé straně o celé šíři jeho architektonické tvorby v podstatě nevíme „nic“. Obdobným způsobem jako je pro nás stěží uchopitelný Peter Eisenman – obzvlášť jeho „druhé období“.


Úvodem pro nás může být přínosný příspěvek R. E. Somola.  Předně – můžeme zde vnímat pro nás neobvyklý přístup k uchopení architektury. Americká neo-avantgarda 60. a 70. let minulého století se v architektuře vyvinula ruku v ruce s reformací teorie architektury jako takové v to, co by se mělo správně nazývat lingvistický výzkum. Můžeme to vnímat jako pokus nejen o kodifikaci architektury jako jazyka, ale navíc o potlačení rozdílu mezi předmětem architektury a teoretickým textem. V tomto ohledu bychom asi stěží hledali významnějšího představitele, než je právě John Hejduk.


Klíčový závěr architektonického teoretika M. Hayse k tomu zní: „identifikace toho, co se považovalo za předmět architektury, byla přesunuta od jednoduchého, čistě fenomenologického způsobu vnímání k mnohonásobným a diferencovaným ‚textovým‛ strukturám, rezonancím a hrou významů (toto ve skutečnosti začalo již domy v Texasu od Johna Hejduka v polovině padesátých let a jejich textualizací práce Miese a Le Corbusiera).“


Současně s tím, jak sílila vnitřní vazba nově vytvořených textů, architektovy psané texty (expozice, rozhovory, básně, povídky) – dříve jen dodatky k autonomnímu předmětu architektury – získávaly status rovnocenného, protkaného předmětového záznamu, kombinace široké škály znaků a kódů. Nikde to neplatí víc, než v díle Johna Hejduka. Robert Somol přímo uvádí: „je těžké říci, co v díle Johna Hejduka má větší, nebo menší váhu, rozlišit centrální od periferního, celek od viněty.“


Můžeme hledat rozdíly a styčné body mezi „naším“ a americkým chápáním reality. To americké je  spojeno s šíří „nového světa“ s jeho neohraničenosti, expanzi, kde je ukotvení prováděno takřka jen konzervativně striktními mřížkami měst kontrastujícími s volností předměstí, nebo naopak převáděním každodenních komunikativních reálií o různé hustotě – textů, obrazů, symbolů – do architektury. V architektuře je všední den více a hlouběji strukturován. I takto lze chápat moment, ze kterého vychází práce Hejduka i Eisenmana.


Spojené státy zaujmou svým důrazem na empirii, i svou obvykle velkou pragmatičností. Důrazem na empirii, která se projevuje i v oboru „teorie architektury“. Tato tradice teoretického uvažování je radikálně odlišná od evropského přístupu – jakkoli se v minulosti ovlivňovaly a mají do jisté míry společný základ.


V českém prostředí má minimálně ještě jeden američan výjimečné postavení – je to Richard Buckminster "Bucky" Fuller (americký architekt, teoretik, designer, vizionář, myslitel).

V českém prostředí měl „Bucky“ asi největší vliv na formování osobností okolo liberecké Školky. Vzdát hold mu chtěli umístěním tzv.Buckmisterových kupolí na střeše nedávno zdemolovaného OD Ještěd v Liberci. Další objekt kde je jeho vliv jednoznačně patrný je u projektu horní stanice lanovky na Sněžku z počátku sedmdesátých let (opět použití tzv. Buckmisterovy kupole). Tento objekt svou technologickou náročností překračoval do té doby ve Školce SIAL ještě romanticky chápaný „mašinismus“. Dnes v českém prostředí odkazy na „Buckyho“ myšlenky zaznívají především v textech a pracích Mirko Bauma.

Jeho vize jsou vždy naplněny obrovskou sílou, obrovským optimismem, velkou pokorou, erudicí. I odpovědností – nepřekvapí u něj požadavek: “začínat od celého vesmíru“. Autor si jednoduchými, pragmatickými a ověřitelnými postupy dokáže získat odstup od dějů a událostí, které se jeví jako na první pohled nevyhnutelné, nezpochybnitelné. Vytváří  jiný náhled na realitu, skutečnost, na tíži naší současné situace – autor nám tak systematicky ukazuje, že jakýkoli bezvýchodný stav je pouze výzvou, za kterou bychom měli být vlastně vděční – z hlediska analýz „amerického diskursu“ nepřehlédnutelný dynamický moment.


Dle M. Hayse  dominuje v teorii architektury šedesátých až osmdesátých let fenomenologický, strukturalistický a neomarxistický směr, potom nastupuje poststrukturalismus a dekonstrukce, vzápětí to, co nazývá rizomantika (rizom je opak podzemních kořenů, je to oddenek). Žánrová neuchopitelnost současného uvažování o architektuře se pro něj stává tématem s názvem teorie.


V předmluvě knihy Architectural Theory since 1968 je počátek „současné“ architektonické teorie zasazen do šedesátých let.  (Se všemi změnami, které tato perioda přinesla, v neposlední řadě je to patrně také poslední desetiletí, které je možno nazvat jako „optimistické“. Ekologické, energetické, globální a další vykřičníky čekají za dveřmi na zlomu šedesátých a sedmdesátých let.) Od tohoto okamžiku není možno očekávat, že nám kultura (ve všech svých důsledcích a vztazích jako něco, k čemu člověk náleží a co vlastní) spontánně vyvstane před očima – vždy již bude muset být vědomě konstruována, dekonstruována, a znovu utvářena. Šedesátá léta jsou pro něj zároveň obdobím, ve kterém máme...“ zárodky veškerých dalších možných způsobů uvažování“.


Kultura vždy vyvažola váhu technologie a civilizačního procesu – období posledních čtyřiceti let ale představuje ztrátu této rovnováhy. Kultura již technický a technologický pokrok nedokáže legitimizovat a absorbovat – jejím základem se stává otázka: „Bude to mít dost diváků?“


Pro Hayse je architektonická teorie „praxí zprostředkování“, „mediací“. Je vztahem mezi formálními analýzami při práci na architektuře a jejím sociálním základem nebo kontextem. Hays doslova říká: „ve své nejsilnější formě je mediace produkcí vztahů mezi formálními analýzami architektonického díla a jeho sociálním základem či kontextem, avšak takovým způsobem, jakoby bylo cílem ukázat vlastní autonomní sílu architektonického díla, díky níž může být architektonické dílo viděno jako negující, zkreslující, potlačující, kompenzující či dokonce produkující jakožto i reprodukující tento sociální základ – kontext.“ Hays odkazuje na pojmosloví transcoding–překódování, které vypracoval F. Jameson.: „jde o vytvoření soupravy pojmů a strategický výběr určitého kódu či jazyka, kde stejná terminologie může být použita k analýze a jasnému vyjádření dvou docela odlišných typů objektů či ‚textů‛ či dvou velmi odlišných úrovní strukturální reality.“ Nebo: „nová teoretická diskuze vzniká vztahem dvou předem existujících kódů, čímž takto, jakousi molekulární proměnou, vznikne kód nový. Je to spíše otázka spojení dvou skupin pojmů takovým způsobem, že každá může vyjádřit a opravdu interpretovat tu druhou.“


Haysovým úběžníkem pro práci s teorií architektury je možno ve stručnosti shrnout takto: pohybujeme-li se na poli architektury, musíme se neustále snažit pojmy, jejichž problematizace je vlastní filosofii (jako „pravda“, „kvalita“, „poznání“), měnit za pojmy, které jsou vlastní architektonickému myšlení a které nejsou dále redukovatelné. Je třeba se tak dostat na to pole, kde se takovéto pojmy a vztahy mohou navzájem „interpretovat, narušovat, transformovat“.


I Hays má ale pro takovéto postoje, které mohou uvolnit mimořádnou energii své vlastní vztažné body, od kterých jednoznačně odvozuje své vnímání vztahu architektonické teorie a praxe. Hays odkazuje především na Manfreda Tafuriho s jeho výrazně levicovým přístupem a interpretací marxistických pojmů, jako jsou „základna“ a „nadstavba“.  S použitím tohoto rastru pak bude architektura nejsvébytnějším, nejčistším, nejracionálnějším vyjádřením kapitalistického plánování a „nevědomou obětí historického uzavření kapitalismu“ – v těchto dimenzích je dle Tafuriho „architektura nejvíc sama sebou“. Tyto meze pro „kritické teorie“ nebo „zhmotnění“ zanechávají své stopy a vedou až k „všeobecném hnutí směrem k totálně regulovanému světu“.


Další opěrný bod má Hays v sémiologii, kde spojuje architekturu se společenským centrem města prostřednictvím „zlomku znaku“. O tuto bázi je pak možno opřít diskuse o postmodernismu, které v nějaké podobě přetrvávají dodnes. Teorie architektury v takto uchopeném procesu ho jednak dokázala nastartovat, později zároveň dokázala systematicky zpochybňovat sémiologické systémy ve vztahu k činitelům nebo institucím, které je vytvářely.


Důležitý je fakt, že: „logika, komunikace byly prvními produkty teorie architektury znaku, konceptu médií. Zahrnovala jak specifické technologie a instituce, tak formy a byla do 80. let minulého století logickým rozpracováním tohoto znaku.“


Teorie architektury se tak dle Michaela Hayse zabývá jak tím, čemu se říkalo socio-historický kontext produkce architektury (pod tím rozumíme společenství, které je architekturou reprezentováno), tak vytvořený objekt. Oba dva přístupy jsou samy o sobě texty v tom smyslu, že k nim nemůžeme přistupovat odděleně a přímo jako k odlišným, spolu nesouvisejícím věcem, ale pouze skrze jejich prioritní diferenciaci a transmutaci, jež je protknuta ideologickou motivací.



    NY Central Park

úterý 17. listopadu 2015

Městský blok - prezentace 7.11.2015 - zimní semestr 2015







V porovnání s výchozím podkladem z D3A studia jsme blok rozpůlili protažením ulice Fr.Křížka a zmenšili malé horní trojúhelníkové náměstí. 

Jeden ze základních charakteristických rysů Letné je otevření ulic v severojižním směru. Jak je Letná na kopci, otevírají se tak výhledy na sever do Stromovky a na jih do zelené hrany Letenské pláně a pak hlavně dolů na Prahu. Tento pragmatický koncept je umocněn velkoměstskou ulicí Dukelských hrdinů, na kterou jsou napojeny všechny hlavní důležité společenské funkce - Výstaviště, Parkhotel, Veletržák, Štros.nám, dnešní radnice a pak dál na jih otevření do historického jádra města - historickou stopou.

Odtud i čtení a zapojení navrhovaného bloku do kontextu města - jedním z hlavních cílů by mělo být vytvoření smysluplného "náměstí" okolo Parkhotelu. Tedy "náměstí" - tento objekt jak je koncipován by měl vyrůstat ze zeleně - je ale v rostlém městě, kde, je "hraní si" na park poměrně komplikované. V každém případě by ale námi navrhovaný blok měl být prioritně přístupný a otevřený právě do "plácku" okolo Parkhotelu (prověřujeme variantu vytvoření něčeho jako "urbanizované krajiny" okolo Parkhotelu) . Třída Dukelských hrdinů by tak mohla získat - tedy potvrdit - svůj význam a roli v struktuře Letné.

Protažením ulice Fr.Křížka by na Letné vznikla první ulice, která by byla "průhledová" v celé délce - od zeleně na severu po zeleň na jihu. 



Zde je jasně patrné uzavření náměstí okolo Parkhotelu.


Průhled ulicí Fr.Křížka navrhovaným blokem na sever na zelené stráně nad Trojou.

U začlenění Policejního prezídia do navrhovaného bloku vycházíme také  z konceptu D3A studia - jehož cílem je "zapojení" tohoto hmotného bloku do struktury města a hlavně podpořen elegance Parkhotelů.




Průhled Veletržní vzhůru.

čtvrtek 29. října 2015

Městský blok - text 03 - zimní semestr 2015

Ze staršího Google EARTu doplňuji nadhledové fotky celé Letné-Holešovic, Ale záměrně to u uveřejňuju, protože je to abstraktnější.

Celkový pohled na meandr vymezující Holešovice a Letnou. Těžko věřit, že centrální neutěšená část je skoro stejně velká jako obývané území a přesto je těsně přiléhající drobounká Letná v současnosti jednou z nejoblíbenějších čtvrtí. Čím to je? Vynecháme-li složení současné radnice, může být jedním z důvodů velmi příjemná poloha "nad" městem - přetížené historické jádro je v docházkové vzdálenosti, ale ne Letné jsou už rozsáhlé a krásné parky - je to vždy dilema - jestli jít do parku na hranu letenské pláně - k Zámečku, nebo platanové aleji u Bruselského pavilonu, nebo dolu, "ke kačenám" - tedy do Stromovky.


Při pohledu na polohu ve vztahu k centru města je více než zřejmé, že toto území bylo spojeno s vizí nového administrativního a správního centra metropole.



Pohled do trojské kotliny - již mimo kotlinu historického jádra s vlastními přírodními dominantami, s jemným upozorněním katedrály.






Pohled na původní historické jádro a těžiště Holešovic - dnes se tomu dá jen těžko uvěřit.


Pohled na místo původního rozlehlého rybníka.


Dnes už bychom tu doplnili nový most včetně rozlehlých inženýrských objektů - na trojské straně původně s romantickými meandry a rybářskými domky.











https://web.natur.cuni.cz/~sykora/pdf/Sykora_1993_Teoreticke_pristupy_ke_studiu_mesta.pdf



pátek 16. října 2015

Městský blok - text 02 - zimní semestr 2015


Po přednášce Járy Zimy je patrně jasnější dilema, které každý (normální) architekt má. Zároveň je také jasné, že se vždy odkazovat k "zadávacím podmínkám", nebo "regulativům" není adekvátní. Jako v tomto případě:


https://www.stream.cz/gebrianvs/10007736-quadrio-narodni


(kde za nekvalitu v globále údajně může špatné rozhodnutí magistrátu - že to prodal jednomu investorovi. Kvízová otázka - kolik developerů bylo v případě smíchovského bloku ABC?)

Co je ale důležité - pokud je nový dům sebehorší - jako příklad můžeme uvést třeba ART GEN v Argentinské (ta velká černá věc) - ale funguje tam parter (v tomto případě venkovní zahrádky, stromy v ulicích, voda, umělecká díla), tak se dům velice sympaticky "zapojí" do struktury veřejných prostranství okolí a mnohé mu dokážeme odpustit....

V případě výše zmíněné stavby na národní byla ale struktura veřejných prostranství jednoznačně založena již obchodním domem Máj (MY) se zadní pasáží, která byla zamýšlena jako komunikační kostra celého území (za zmínku stojí jakým způsobem se o novém nákupáku vyjádřil Rajniš - a to s Cíglerem léta učil na UMPRUMu). Ano, určitě - i rekonstrukci Máje lze mnohé vyčíst - zmizel především základní koncept - volné otevřené nákupní plochy obsluhované velkorysou prosklenou pasáží (je třeba ještě podotknout, že tato úžasná pasáž vznikla vlastně "nedopatřením"). Co tedy rekonstrukcí Máje zmizelo především je "sociální" rozměr obchoďáku - který je s jeho vznikem těsně spjat.....  nový dům tak řeší čistě a jen "své" problémy.


Pokud jde o "velké domy" - tak problém je trošku v tom, že jejich "děláním" (jen z toho pouhého pohledu že je velký) se chlubí daleko lépe, než "...uhnutím pokračování trasy Strahovského tunelu..." - jak se o tom vyjádřil Jára Zima.  Patrně málokdo, kdo realizoval některý z domů "nového karlína" by svých počinů litoval....


Reference je reference. Člověk má ale vždy možnost volby (hyperbola - kdysi jsem na toto téma nastudovával výpovědi nacistů za druhé světové války, kteří byli v podstatě slušní - jak se to přihodilo, že se podíleli na něčem, co bylo proti jejich přirozenosti - proti lidskosti. Václav Bělohradský mluví o "skrupulích", které každému říkají co je dobré a co ne, staří Řekové měli svá Daimonia. Když tato jemná našeptávání v sobě zahlušíte - vše se zjednodušší, a to že svodů v "kalkulující racionalitě" doby velmi, velmi pozdní moderny je více než dost. Jak to pak dopadá? Stačí jít pěšky z Kulaťáku na Hrad a "užívat si" synchronní pohled na Katedrálu a vjezdy a výjezdy do a z podzemní dálnice. Co se tady pokazilo?


Co je tedy při úvahách o městě nezbytné? Pokud je základní urbanistická úvaha špatně - sebelepší dům to nedotáhne. A je vždy lepší špatný dům na dobrém místě, než exkluzivně dobrý dům na špatném místě - proto je třeba věnovat daleko více času a energie kvalifikované rozvaze o "místu", "účelu", programu" a "povaze" domu -  v konkrétní lokalitě. Dnes člověk nemusí být ani moc chytrý aby dokázal obhájit cokoliv - a věznice jsou z pohledu odsouzených plné "nespravedlivě trestaných". Dostáváme se tak k tématu "míry"a "uměřenosti". Filosofové používají Heideggerův pojem "zdrželivá uvolněnost".


Dnešní město se nedá navrhovat ani tak, že budeme dělat bezhlavou koláž kvalitních zahraničních (švýcarských, britských - amerických - ty jsou u nás nejčastější) příkladů. Městu je třeba porozumět, Prahu je třeba umět číst - není to bonboniéra kde vybíráme jen dobré kousky a když jí celou sníme vyhodíme ji do koše. Jeden ze způsobů jak rozeznat, jestli "jsme na dobré cestě" je ten nejprostší - dokážete si dům, který navrhujete představit v Praze na místě, které máte nejraději - a pokud byste ho ještě nestavěli vy, ale váš soused....


Opět Generel Vltavy - jak čte Prahu? Bere ji jako místo k bydlení a životu mezi vodou v údolí a blízkými zelenými kopci.(tečka). A tomu je podřízeno vše (tečka).


Jsme zvyklí ztěžovat si na "český šlendrián" "švejkování" - jenže těmito mechanismy jsme se naučili vzdorovat hlouposti "vrchnosti". Jistě - dnešní doba má pouze "parciální" řešení. Nejsme přece modernisté abychom chtěli racionálně konstruovat "nový lepší svět". My ho nebudeme ale racionalisticky konstruovat - pouze hledáme jeho tvář.

neděle 11. října 2015

Městský blok - text 01 - zimní semestr 2015

Schválně jsem na úvodní stránku zadání ateliéru dal příklady bloků z celého světa, abychom si lépe uvědomili co je pro nás – na našem místě, kde žijeme – to „normální“, prověřené - akcent na to, abyste se sami pokoušeli "číst město". Jinak výchozí je v každém případě moment - "přesunutí" n místo vašeho bloku nějaký ze sousedství - jak jsme o tom mluvili - ten blok pak korigujete požadovanými dispozicemi, sociální skladbou, parterem, současnou konstrukcí a materiálem - fasádou. 

Kultura má základ ve slově kultivace – v tomto případě ve smyslu zlepšování něčeho jak reálně, tak ideově v hlavách lidí - kultuře - existujícího. O české krajině a jejích hodnotách se třeba hodně dovíme z díla K.H.Máchy, Borovského, a dalších.

Devadesátá léta byla v ohledu brutalityextrémní - viz hodnocení českých devadesátých let v textech autorů od Pleskota, Masáka, až po Suchomela, nebo nás s panem docentem Ševšíkem - kdy o devadesátých letech mluvíme jako o tzv "zmarnění svobody".

Kdo jsou v případě Letenského trojůhelníku (Smíchovského bloku) aktéři reálného rozvoje? Jsou to: Město, Developr, Investor, Přímý uživatel (kdo si dům koupí, nebo pronajme) Nepřímý uživatel (běžný občan). Mantra zní - vyhrát musí všichni (v managerských příručkách se tomu říká vin-vin řešení). Nejhůř ale vždy vyhrává „běžný občan“ – soused, návštěvník, turista, důchodce, dítě, které tudy jde do školy, pán se psem. „Běžný občan“ to je ale konkrétní člověk – subjekt - ten, ze kterých se vytváří komunitu, pospolitost, obec. „Jeho“ zájmy pak nejlépe zajistí jasné regule ze strany města (tedy s harmonicky vyváženo mírou vztahu striktních daných omezení a dostatečné volnosti).

A ještě k tématům zadání – co budeme kultivovat?: potenciál místa, městský blok, administrativa, obchody, kavárny, restaurace, letenská komunita, parter, šoa, bydlení v místě kde je to obtížné (zatížení dopravou, …), různorodá skladba bydlení, dostupné bydlení, dotvoření souvisejícího veřejného prostoru, kvalita parteru domu, dobrý vztah veřejného – poloveřejného – polosoukromého a soukromého prostoru, střídmost-pestrost.

A na závěr – jak jsme o tom mluvili při prezentaci – vše by navíc mělo být „krásné“ :-)




V jednom svém starém portfoliu jsem našel podrobnější dokumentaci jak k původním úvahám o rekonstrukci Synagogy, tak část dokumentace k Územnímu řízení na areál staveb ABC - něco jsem tu již umísťoval, ale tady to máte kompletnější: