Postteorie v současném americkém architektonickém diskursu

Když jsem tu uvedl Hejduka, ještě pro doplnění něco o současném americkém architektonickém diskursu (z habilitační práce).

4. e) Postteorie v současném americkém architektonickém diskursu

Vedle celé řady dalších interpretačních přístupů nás tu bude zajímat koncept, který byl počátkem prvního desetiletí rozpracováván na půdě MoMa v New Yorku a pro který je charakteristický pojem postteorie.[1] Debata měla název „Věci v procesu utváření: současná architektura a pragmatická interpretace“. Na jedné straně Michael Hays (m.j. autor publikace Architecture Theory since 1968), na straně druhé Stan Allen. Na jedné straně směr ontologický, zabývající se hranicemi architektury, hledající její ukotvení v co nejširším společenském a kulturním rámci, na straně druhé reprezentant „projektivního“ uvažování.

Jedna z výchozích tezí této diskuse zněla: široká debata a sentiment nad proběhlými třemi dekádami znamená, že kulturní produkce již nemůže být déle chápána spontánně, jako záležitost přirozeného sociálního postupu, ale musí být čím dál tím více konstruována uvědomělými teoretickými procedurami.

Interpretační modely jako – poststrukturalismus, marxismus, fenomenologie, psychoanalýza, stejně jako nekonformní nebo výstřední přístupy nám poskytují možnost pro znovupromýšlení architektury v relaci s ostatními obory a znovuprosazení mimořádného významu architektury v intelektuálním diskursu uvažování. Stan Allen[2] ve svém uvažování posunuje relaci vztahu teorie versus praxe: „Oproti konvenčnímu rozlišení teorie/praxe bude možná užitečnější rozlišovat mezi praktikami, které jsou primárně hermeneutické, tedy zaměřené na interpretaci a analýzu reprezentace…a materiálními praktikami-činnostmi, které proměňují realitu tím, že produkují nové objekty nebo nové uspořádání materiálu.“

Je to jeden ze způsobů uvažování, které definujeme jako „projektivní“. Od teorie je vyžadováno daleko více. Jestliže hermeneutické praktiky směřují do minulosti, tak materiální praktiky ovládané logikou materiálu a jeho sil analyzují současnost a směřují do budoucnosti. „Teorie potřebuje projekt: statický konstrukt, trvalou šablonu přesvědčení…naproti tomu praktiky předpokládají posun směrem k performativitě – věnují pozornost důsledkům a vlivům. Ne to, co budova, text nebo kresba znamená, ale co může udělat; jak ve světě a na svět působí.“[3] Jinými slovy: pro Stana Allena se „projektivní“ propojuje s konkrétním aktem projektování, kde je teorie spjata daleko více s dynamickými, neustále se během projektování a i během realizace ovlivňujícími vztahy a vazbami mezi materiálním aktem tvoření a průběžnou teoretickou reflexí tohoto činu v mysli architekta.

Lze ještě pak stále vytvořit celkovou, komplexní teorii architektury? Téma takovéhoto směru architektonického uvažování – o výsledcích, selháních a možnostech úsilí kritiků-teoretiků tvoří „metakritický diskurs“ – vytvářející celistvou, univerzální teorii architektury. „Architektura v minulosti čerpala podněty pro svůj metakritický diskurs ze sociálních věd a ze souvislosti s inženýrstvím nebo z diskursu vizuálního umění a jeho návaznosti na filozofii a literární kritiku…je možné, že je zapotřebí najít pro architekturu metakritický diskurs, který by ji uvedl do bližších souvislostí s interpretačním uměním, tancem, hudbou, hudbou, divadlem,“[4] uvádí Jeffrey Kipnis ve studii „Je odpor marný?“

Je možné sloučit obě pozice? Přístup Stana Allena a naproti tomu zde uvedený požadavek na „metateorii“ Jeffrey Kipnise? Jeffrey Kipnis je přesvědčen, že to možné je – dle něj je propojení „kritické teorie“ a „projektivní teorie architektury“ pouze na „první pohled“ hloupé a nepřípadné, naopak možné je – i když je to oxymorón. Novou architekturu pak Kipnis definuje metaforou: „taková architektura se bude chovat jako koncertní skladba hraná naživo.“ [5]        

Do českého prostředí uvedenou tematiku – a především její kořeny ve filozofickém myšlení dvacátého století přivádí Monika Mitášová v předmluvě knihy Oxymorón & pleonasmus. Poprvé tu sledujeme i kořeny levicového uvažování, které jsou architektonickému teoretickému diskursu na geopolitickém Západě do značné míry vlastní (o co všechno nás naše slepá skvrna způsobená brutální totalitní minulostí připravila).

Ve hře je architektura sama, teorie, praxe a praktiky architektury, výzkum působení architektury na trhu architektonických služeb – architektura v těchto textech znovu objevuje sama sebe – je „na cestě“. Neméně důležité je ovšem pro americké autory souběžné odkrývání tkaniva, kterým je architektura a projektování a architektova práce jako taková, mnohonásobně propojena s totalitou světa, „zatímco jakákoliv teorie, která se zabývá pouze architekturou – která nespojuje architekturu s širším, sociálním, materiálním polem – je prakticky k ničemu, tak zároveň jakákoliv teorie, která nevysvětluje konkrétní specifičnost a poloautonomii kódů a postupů architektury, postrádá hlavní médium sociální praxe.“ (M. Hays).

V textech Michaela Hayse – klíčového představitele kritické teorie „Kritická architektura: Mezi architekturou a formou“[6] – pokračuje Framptnovo sbližování americké architektonické teorie s evropskou tradicí. V původně katalogovém textu Marka Wigleyho „Dekostruktivistická architektura“[7] se dekonstruktivismus rehabilituje, obhajuje. Dekonstruktivistická architektura „vytahuje na světlo neznámé skryté uvnitř dávného“,  jde o architekturu, která „nekontrolovaně klouže od známého k neznámému… k architektuře, v níž forma posléze deformuje sebe sama, aby se znovu zjevila…architektura byla odjakživa plná hádanek a tajemství, které jsou zdrojem její síly a jejího kouzla.“[8]

Pozoruhodná jsou hodnocení rané ruské avantgardy – její konfliktní formy „rozrušují modernismus zevnitř, rozvracejí jej prostřednictvím jeho vlastního rodokmenu“[9] a v tom soudobí dekonstruktivisté vědomě pokračují – architektura se tak má zevnitř osvobozovat od svazující tradice, odkrývat skrytý potenciál.

Stena Allena, bychom rádi z jeho kapitoly „Praktiky vs. projekt“[10] citovali: „Oproti konvenčnímu rozlišení teorie/praxe bude možná užitečnější rozlišovat mezi praktikami, které jsou primárně hermeneutické, tedy zaměřené na interpretaci a analýzu reprezentace…a materiálními praktikami-činnostmi, které proměňují realitu tím, že produkují nové objekty nebo nové uspořádání materiálů.“[11] Ty první směřují do minulosti, zatímco materiální praktiky ovládané logikou materiálu a sil analyzují současnost a směřují do budoucnosti, „teorie potřebuje projekt: statický konstrukt, trvalou šablonu přesvědčení…naproti tomu praktiky předpokládají posun směrem k performativitě – věnují pozornost důsledkům a vlivům. Ne to, co budova, text nebo kresba znamená, ale co může udělat; jak ve světě a na svět působí.“

Jeffrey Kipnis u nás zůstával dlouho neznámý. Nicméně jeho studie „Je odpor marný?“[12]je zásadní úvahou o výsledcích, selháních a možnostech úsilí kritiků-teoretiků vytvořit „metakritický diskurs“ – celistvou, univerzální teorií architektury: „Architektura v minulosti čerpala podněty pro svůj metakritický diskurs ze sociálních věd a ze souvislosti s inženýrstvím nebo z diskursu vizuálního umění a jeho návaznosti na filozofii a literární kritiku…je možné, že je zapotřebí najít pro architekturu metakritický diskurs, který by ji uvedl do bližších souvislostí s interpretačním uměním, tancem, hudbou, divadlem.“[13]

Kipnis se metakritického diskursu nezříká (i teoretizování může vytvořit novou citlivost, po které volají a na kterou se odvolávají stoupenci projektivních teorií architektury), stejně tak chce zachovat přínos projektivních teorií architektury

---

[1]   Prohlášení v dnešní „post-kritické“ a „sebevědomé“ době by se mohlo duchem blížit k práci Tristana Tzary Dada Manifesto (1918), ve kterém autor uvedl: „Píšu manifest a nechci nic, říkám však určité věci, a v principu jsem proti manifestům a jsem také proti principům“.

[2]   In: Mitášová, M. (ed.): Oxymorón & pleonasmus. Texty kritické a projektivní teorie architektury. Praha: Zlatý řez ve spolupráci s Vysokou školou výtvarných umění v Bratislavě, 2011, s. 173-195, „Praktiky vs. projekt“.

[3]   Ibidem, s. 195.

[4]   Ibidem, s. 244.

[5]   Ibidem, s. 243.

[6] Ibidem, s. 243. s. 60–81

[7] Ibidem, s. 87–99

[8] Ibidem, s. 99

[9] Ibidem, s. 92

[10] Ibidem, s.173–195

[11] Ibidem, s.187

[12] Ibidem, s.240–244

[13] Ibidem, s.244