2. 2 Kosíkovo pojetí krize moderní architektury – kritika adorace dopravy a
ztráty „vznešeného“[1]
Významný český angažovaný
intelektuál, aktér událostí „pražského jara“ Karel Kosík,[2] se na
sklonku svého života radikálním způsobem pouští do kritiky společnosti
prostřednictvím architektury – to samo o sobě je hodno pozornosti. Aby se
vyhnul námitkám proti své potenciální nekompetentnosti (jeho kritika je vedena
z filozofických pozic), poukáže na svou metodu: „architektura … re-produkuje předpoklady své vlastní činnosti, o
jejichž činnosti nemá většinou ani tušení a pro něž nemá ani porozumění“.
Architektura nevidí na kořeny, které ji zakládají, na rámec, ve kterém se
pohybuje a který předdefinuje její výsledky. Zde tedy nastupuje filozofie, aby
mohla naznačit širší souvislosti.
Ale od teorie podle Karla Kosíka nemůžeme očekávat technické
a technologické nástroje „jak“ projektovat. Teorie uchopuje architekturu jako v dějinách prohlubované rozvrhování
skutečnosti.[3]
Pro současnost navíc s akcentovám správné „metody“. Descartes ve své Rozpravě
o metodě[4]
uvádí způsob (při hledání pevných základů veškerého pravdivého vědění), jak
překonat roztříštěnost, nahodilost, nepravidelnost, chaotičnost, nevyrovnanost
– jak dosáhnout „uspořádanosti a řádu“. Řešení
nalézá v metodě,[5], [6]
metoda se stává nadvládou nad
objektem zkoumání.
„Skrytého pána moderní doby“ vidí Kosík v nepřetržitosti a
všudypřítomnosti provozu – petrifikaci a zbožštění jednoho jeho momentu –
transportu. Architekti na tento stav
reagovali prohlášeními, jakým je Athénská charta z roku 1933, kde městu přisuzují
čtyři elementární funkce (bydlení, práce, rekreace, doprava) a jednotlivým
funkcím přináleží přesně definované kompetence.
V čem spočívá krize petrifikovaná do architektury? Jak
je možné, že úžasná racionalita Řeků v moderní době, počínaje osvícenstvím,
hypertrofovala do doslova obludných rozměrů a člověk je redukován na číslo?
táže se Karel Kosík. Autor klade otázku,
zda krize města nespočívá především v tom, že se z něho vytrácí
poetické. Tedy krásné, intimní, vznešené,[7]
důvěrné.[8]
Zda si vůbec dnešní moderní doba zachovala smysl pro
„vznešené“, „monumentální“, je jednou ze základních otázek současnosti. Autor
dokládá, že dnes se ze vznešenosti
stává kolosálnost, povznesenost a zpupnost. Nejdůležitější je požadavek „mít se dobře“ (tento požadavek od
počátku devadesátých let v českém prostředí nabývá specifických rozměrů). Na poli architektury mluvíme o
grandióznosti, impozantnosti, kolosálnosti, mohutnosti. Člověk si však pouze
náhražkovitě sugeruje své nade vším nadřazené místo. Krása se mění na
pohlednost a líbivost, vznešené na impozantní, intimita věcí je vystřídána
agresivitou.
Především – architektura je pro Kosíka jako filozofa, který
se zamýšlí nad architekturou a společností, oblastí, ze které je možno vyčíst,
čím naše epocha vlastně je: Každá doba staví města i domy ke své podobě: proto
výsledky jejího stavitelství... se stávají nejen viditelným vtělením tohoto
obrazu, ale také zrcadlem, v němž každá epocha lidí nahlíží sama sebe,
s tím důležitým dodatkem ovšem, že se některé epochy v tomto zrcadle
nepoznávají nebo odmítají brát na vědomí svoji skutečnou podobu... ve své moderní
podobě je město daleko spíše vnímatelným, tj. viditelným, slyšitelným a
pociťovatelným projevem podstaty moderní doby, tj. doby, která ztratila
architektoniku nebo se jí vzdala a nahradila ji něčím jiným, tj. fungujícím
systémem... Architektonika sjednocuje vznešené, patetické, monumenátlní
s běžným, triviálním, banálním, a v tomto sjednocení dovoluje a
umožňuje také triviálnímu, aby se mohlo chlubit svou poetičností. Jestliže však
vznešené zmizí a je nahrazeno racionalistko-technickou impozantností, mění se
trivialita a banalita na vulgární nevkus, a architektonika se hroutí.“[9]
[1] Kosík specifickým způsobem
propojuje výsledky moderní architektury a „krize architektury“ s fundamentálně
filozoficky založenou kritikou. Jeho vliv je sice nesrovnatelně menší než
obdobně – rovněž nezávisle marxisticky – orientovaného Manfreda Tafuriho, jehož
mezinárodní ohlas je nezanedbatelný, přesto Kosík svými přednáškami vyvolal
pozornost zejména ve Francii.
[2] PhDr. Karel
Kosík, DrSc. (1926−2003) byl český filozof, ale také historik a
sociolog. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let.
Především díky své knize Dialektika
konkrétního, která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal
respektovaným intelektuálem (zmiňoval ji prý i někdejší prezident USA R. Reagan
při návštěvě Prahy).
[3] „Antika zakládala města a měla architekturu,
protože samo rozvržení skutečnosti bylo
architektonické. V moderní době se architektura mění na
inženýrsko-technické stavebnictví, protože základní rozvržení doby je –
antiarchitektonické“. Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: Torst,
1997, s 54.
[4] Decartes, R.: Rozprava
o metodě. Praha: Svoboda, 1992.
[5] Nietzche v publikaci Der Wille zur Macht
v osmdesátých letech devatenáctého století komentuje výsledky: „… věda se
stala provozem a není již moudrostí, jak ji ještě chápali renesanční myslitelé…
moderní doba není charakterizována triumfem vědy, nýbrž metody nad vědou.“
[6] Umělecké podobenství vítězství metody zpracoval – podle Kosíka – i J. W.
Goethe ve svém Faustovi.
[7] Kosík odkazuje mimo jiné na rozdíl mezi krásným a vznešeným obsažený v práci E. Burkeho (již z roku
1756), kde klade tyto dva pojmy přímo proti sobě: „Vznešenost je moc, která
člověka povznáší nikoli do neskutečna a do oblasti plané fantazie, ale je
produktivní zakladatelskou úctou, která činí svět obyvatelným a chrání ho před
pádem do přízemnosti.“
[8] „V uspěchaném transportu a návalu věcí a lidí
ztrácí město blízkost a důvěrnost, jeho atmosféru čím dál více určuje
odcizenost a lhostejnost bez kouzla a tajemnosti.“ Kosík, K. Předpotopní
úvahy. Praha: Torst, 1997, s. 64.
[9] Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha:
TORST, 1997, s. 77–78.
Žádné komentáře:
Okomentovat