Architektonische Qualitat

Vážení studenti, několikrát jsme v rámci konzultací narazili na estetiku zenové zahrady. Tady k tomu něco více: (z habilitační práce O.B.)

....... Dorothea a Georg Franckovi (rakouští sourozenci a autoři knihy Architektonische Qualitat. Mnichov: Carl Hanusse Verlag, 2008.) si pro zjednodušení svého přístupu při hodnocení architektury – při stanovování kritérií, kterými poměřují složité architektonické koncepční a kompoziční úvahy –, pomáhají poeticky. Chtějí, aby s námi architektura dělala to samé, co s námi dělá třeba japonská zenová zahrada, která je pro ně ekvivalentem literárních forem haiku nebo sonetu.

Podstata uzavřené a ve výsledku vyvážené zenové zahrady je pro Dorotheu a Georga Franckovi právě v ostrosti protikladu. Několik zdánlivě neúmyslně ponechaných kousků skal – přirozené přírody – obklopených úmyslně strukturovanou kresbou ve štěrku. „Úroveň díla vytváří souznačnost, se kterou se protiklad stává symbolem. Struktura štěrkového záhonu se musí stát symbolem přísné disciplíny, úmyslného snažení, napjaté intence. Přirozeně ponechaná příroda se musí stát znakem absence úmyslného vměšování, čistého plynutí událostí, mimo veškerý úmysl.“

Je to dokonalý převod zásad básnické formy do materiální reality. Až se při analýze dostaneme přes bezprostřední fyzické působení jednotlivých částí této skládačky, budeme vnímat do struktury zásad tvorby zenové zahrady vetkaný rozpor, který může být s každou další kompozicí neustále objevován, aniž by se výpověď opakovala. V mimořádně lapidární podobě tu máme před sebou na jedné straně princip náhodný, neúmyslný – pro naši potřebu bychom řekli subjektivní, protože z ničeho dalšího neodvozený –, na druhé straně úmysl záměrný, precizní. Geometrické obrazce ve štěrku jsou navíc v ohrožení deštěm nebo silnějším poryvem větru, jejich striktnost v rámci kompozice může působit až dojmem, že je v našem dnešním způsobu chápání instrumentální částí reprezentace.

Dorothea a Georg Franckovi o neúmyslné úmyslnosti říkají, že : „je bijící do očí, že i čistota náhody je otázkou preciznosti. Je to však perfekce přirozenosti, která celou tu námahu, která se za dílem skrývá, nechává zapomenout. To je nauka zenu ve smyslové evidenci.“   

Protiklad, toto napětí je rozpoznatelné i svou charakteristickou „hustotou“ – atmosféry, nejednoduše uspořádaných sil. Zvláštní je, že toto napětí, tato „hustota“ není hned zcela pochopitelná. Ani samotný kus „náhodné“ skály to nemá jednoduché – je zároveň částí předmětné skutečnosti, neúmyslnosti, která je pak stavem mentální prezence. Jde tedy o spojení „existence věci a existence stavu“ – co může být rozdílnějšího – kladou si řečnickou otázku sourozenci Franckovi.

(snad tento úryvek bude alespoň trochu srozumitelný, případné dotazy zodpovím. Je to převzato z mé doktorské práce str.58-59)

    Trochu přírody pro dokreslení.