MUZEUM SÝKORA LOUNY
Dům na náročném místě: náročném nejen výjimečností autora, jehož tvorbu by měl soustředit a ve zhuštěné podobě zpřístupnit veřejnosti, ale i svým kulturním, historickým a krajinným kontextem. Výzvou je i fakt, že kousek vedle je jedna z cenných staveb současné české architektury – Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla.
Základní úvaha – proč další galerii do Loun? Říkali jsme si, že čím více takovýchto staveb by na jednom místě vzniklo, tím větší by Louny byly pro potenciálního návštěvníka zajímavější Je určitě třeba doplnit, že zájemci o špičky světového konstruktivismu si díla „svého“ autora najdou vždy.
Pro studenty jsme zadání široce otevřeli – vhodné místo v Lounech si měli najít sami. V rámci analýz a diskusí jsme se zabývali snad každou volnou parcelou ve městě. Dospěli jsme ale zpět k té, kterou jsme již na samém počátku úvah považovali za nejpřijatelnější - místo, které paní Lence Sýkorové – zejména výhledem na České středohoří – nejvíce připomínalo současný atelier.
Důraz jsme se snažili klást, mimo jedinečného výhledu i na vyvážení vztahu „trezoru – pokladnice – díla“ na straně jedné s kultivací veřejného prostoru – zapojení do každodenního provozu a obývání města - na straně druhé.
Studentskými pracemi se ale podařilo na počátku "obrousit hrany" a staly se pak jedním z iniciačních momentů pro zakoupení zmíněného pozemku městem. Ten může být samozřejmě využit pro libovolnou funkci, nabízí se však i možnost vybudování galerie. Vypsání široce otevřené, mezinárodní architektonické soutěže by v tom případě byl ten nejadekvátnější krok.
Muzea věnovaná jednotlivým tvůrcům jsou na západ od našich hranic obvyklá.V českém prostředí, kde stále nejsme schopni naplnit požadavky Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje (odkázal ji městu Praha s podmínkou
výstavby samostatného objektu), z fenomenálního objektu Mánesa se stává komerčně využívaný prostor, a takoví tvůrci jako František Kupka si svou pozici v galeriích a povědomí české veřejnosti probojovávají jen velmi
zvolna – v takovém prostředí očekávat od odborné i laické veřejnosti vstřícnost při koncipování budovy pro současného autora je odvážné.
Pro tvorbu Zdeňka Sýkory je charakteristická silná vazba na lokalitu – na Louny, Ohři, České středohoří. Mohli bychom říci, že je to obdobný příběh jako na místo a lokalitu silně vázaný architekt Karel Hubáček s jeho oceňovanou televizní věží kombinovanou s hotelem na Ještědu. I tam se zpracováváním regionálních,
lokálních témat autorům (zejména spolu se Zdeňkem Patermanem) podařilo dosáhnout světového uznání a ohlasu.
Jeden z prvních návrhů je od Maxe Hoffmeistera, jehož projekt byl nominován na studentskou cenu Olověný Dušan. Koncept maximálně využívá suterén pro společenské funkce muzea. Je v něm kavárna i archiv. Jeho střecha je skleněná, pokrytá vodou. Vlastní výstavní prostory jsou uzavřeny v nadzemní části, v nejvyšším patře osvětleny horním světlem.
http://www.olovenydusan.cz/2013zima/index.php?p=jednotlivci&i=hoffmeister
Dům na náročném místě: náročném nejen výjimečností autora, jehož tvorbu by měl soustředit a ve zhuštěné podobě zpřístupnit veřejnosti, ale i svým kulturním, historickým a krajinným kontextem. Výzvou je i fakt, že kousek vedle je jedna z cenných staveb současné české architektury – Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla.
Základní úvaha – proč další galerii do Loun? Říkali jsme si, že čím více takovýchto staveb by na jednom místě vzniklo, tím větší by Louny byly pro potenciálního návštěvníka zajímavější Je určitě třeba doplnit, že zájemci o špičky světového konstruktivismu si díla „svého“ autora najdou vždy.
Pro studenty jsme zadání široce otevřeli – vhodné místo v Lounech si měli najít sami. V rámci analýz a diskusí jsme se zabývali snad každou volnou parcelou ve městě. Dospěli jsme ale zpět k té, kterou jsme již na samém počátku úvah považovali za nejpřijatelnější - místo, které paní Lence Sýkorové – zejména výhledem na České středohoří – nejvíce připomínalo současný atelier.
Důraz jsme se snažili klást, mimo jedinečného výhledu i na vyvážení vztahu „trezoru – pokladnice – díla“ na straně jedné s kultivací veřejného prostoru – zapojení do každodenního provozu a obývání města - na straně druhé.
parcelu i zadání jsem nejprve prověřil sám:
http://ondrejbenes.blogspot.cz/2015/03/muzeum-sykora.html
Studentskými pracemi se ale podařilo na počátku "obrousit hrany" a staly se pak jedním z iniciačních momentů pro zakoupení zmíněného pozemku městem. Ten může být samozřejmě využit pro libovolnou funkci, nabízí se však i možnost vybudování galerie. Vypsání široce otevřené, mezinárodní architektonické soutěže by v tom případě byl ten nejadekvátnější krok.
Muzea věnovaná jednotlivým tvůrcům jsou na západ od našich hranic obvyklá.V českém prostředí, kde stále nejsme schopni naplnit požadavky Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje (odkázal ji městu Praha s podmínkou
výstavby samostatného objektu), z fenomenálního objektu Mánesa se stává komerčně využívaný prostor, a takoví tvůrci jako František Kupka si svou pozici v galeriích a povědomí české veřejnosti probojovávají jen velmi
zvolna – v takovém prostředí očekávat od odborné i laické veřejnosti vstřícnost při koncipování budovy pro současného autora je odvážné.
Pro tvorbu Zdeňka Sýkory je charakteristická silná vazba na lokalitu – na Louny, Ohři, České středohoří. Mohli bychom říci, že je to obdobný příběh jako na místo a lokalitu silně vázaný architekt Karel Hubáček s jeho oceňovanou televizní věží kombinovanou s hotelem na Ještědu. I tam se zpracováváním regionálních,
lokálních témat autorům (zejména spolu se Zdeňkem Patermanem) podařilo dosáhnout světového uznání a ohlasu.
Jeden z prvních návrhů je od Maxe Hoffmeistera, jehož projekt byl nominován na studentskou cenu Olověný Dušan. Koncept maximálně využívá suterén pro společenské funkce muzea. Je v něm kavárna i archiv. Jeho střecha je skleněná, pokrytá vodou. Vlastní výstavní prostory jsou uzavřeny v nadzemní části, v nejvyšším patře osvětleny horním světlem.
http://www.olovenydusan.cz/2013zima/index.php?p=jednotlivci&i=hoffmeister
Návrh Juraje Biroše vytváří na řešeném pozemku
malé náměstí otevřeném až k hradbám. Velký levý nadzemní objekt obsahuje vstup s
kavárnou, pravý je určen pro administrativu. Rozlehlé výstavní prostory jsou v
suterénu. Specifická pro tento projekt je hrubá struktura betonu pro opláštění.
Jediný projekt, který umísťuje muzeum jinam než
do Hilbertovy ulice, je návrh Jana Gabriela. Využívá eziválečného areálu Výstaviště v ohybu Ohře, který doplňuje.
Je to sice zátopová oblast, ale dům má vstup až nad úrovní vzduté vody. V návrhu se neuvažuje pouze s umístěním díla Zdeňka Sýkory, ale samostatné místo tu má i dílo dalších významných lounských rodáků - Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta.
https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a416501653408101095f
U návrhu Petry Fišerové se do objektu muzea
nevstupuje přímo z ulice, ale z úrovně o patro nižší, z malého otevřeného dvorečku s
atriem. V mohutné, kamenem obložené budově jsou bezpečně skryty exponáty.
https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a40e5016534081010924
Jednoduchý koncept Adama Chtěbora maximálně
využívá otevřensti parteru navazujícího na ulici. Jsou tu jak vstup, kavárna, tak je možno zde přistoupit až k hradbám. Celý parter je částečně chráněn výstavním uzavřeným patrem.
Koncept Jakuba Chaloupka vytváří kubický
objem citlivě zasazený do kontextu města. Maximálně využívá suterén - v rozsahu původního sklepení - pro
společenské funkce a přednášky. V patrech jsou výstavní prostory.
Věra Fišerová – další variace na jednoduchý výstavní
kubus, který je odsazený od sousedních průčelí domů.
¨
A zatím úplně poslední projekt vytvořila Veronika Janstová. Řešení je velmi komplexní - i vzhledem k tomu, že mohla vycházet ze všech dosud odevzdaných prací.
Žádné komentáře:
Okomentovat