pátek 24. dubna 2015

Miroslav Šik - architekt

Do třetice k textům o teorii doplňuji Miroslava Šika - v jeho výchozí podobě na české scéně počátkem devadesátých let. Kam se do současnosti posunul je možné sledovat například v této oceňované realizaci 
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006 

Kritika moderní architektury v pojetí „tradicionalisty“ Miroslava Šika[1] (z habilitační práce O.B.)

Do výčtu teoretiků architektury na české scéně od počátku devadesátých let náleží Miroslav Šik. Působil na půdě FA ČVUT v letech 1990-1992.  V Analogii architektur, katalogu k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, říká: „ když postmoderna… ukončila věk funkcionalismu, byl nejvyšší čas. Už nešlo o to vyměnit živoucí rozmanitost zděděného města s nějakou universální utopií, už došlo k smyslovému a duchovnímu ochuzení … odkud vedla přímá cesta od zbožněné technizace k ekologické katastrofě.“[2]

Miroslav Šik kritizuje postmoderní architekturu následujícím způsobem: „… ve své aroganci k obyčejnému okolnímu světu, v nesmyslném nadměrném zdůrazňování estetické funkce architektury, internacionalizaci stylového tvarosloví se začali postmodernisté stále více podobat svým bývalým protivníkům. A tak bylo logické a bylo jen otázkou času, kdy se začne zvedat odpor proti tomuto stylu, v němž bylo vše povoleno…“[3]

Přestože Šik nikde ve svých textech nepoužívá termíny jako Lebenswelt – se smyslem obsahu tohoto slova pracuje, neprovádí pouze kritiku, ale aktivním způsobem hledá řešení, jak k němu dospět. Jeho práci nemůžeme nazvat čistě teoretickou – ale v jeho projevu byla vždy důsledná komplexní analýza stavu světa.

Cesta tradiční architektury podle něj osciluje mezi oběma dominantními interpretacemi postmodernismu – liberálním postmodernismem a radikálním neomodernismem. Počátkem devadesátých let mělo toto citlivé „vyvažování a znovunalézání … mnohostranné, smysluplné a organicky rostoucí tradice, ve které se mísí obraz okolního světa s obrazy anonymní maloměstské idyly“[4] pro mnoho studentů  architektury klíčový význam.

Tradicionalisté hledají střední cestu mezi bezohlednými asanacemi a městem jako muzeem, protože „tradice, které se nerozvíjejí, se pomalu rozpadají… pouze ten uchovává tradici před radikálním zánikem, kdo ji naplňuje stále novým smyslem a životem, kdo integruje všechno, co ji inovuje…“

Miroslav Šik hledá pravost, jedinečnost, regionálnost, ale i melancholii, nedokonalost a ponurost – hledá domov.

Co z toho lze vyvodit pro praktikující architekty? Miroslav Šik vnímá modernu v jejím vytváření znaků prostřednictvím budov – v jejím veristickém chápání znaků – oproti tomu bere postmodernu jako „billboard city“, „decorated sheld“. Šik zdůrazňuje lidskou potřebu obrazového vnímání světa, které se musí promítnout i do architektury a urbanismu. Tyto obrazy pro něj „... vytváří život, obrazy přežívají generace a architekti jim pouze dodávají nové uspořádání. Bez obrazů nelze vyvolávat vzpomínky, obsahy ani životní styl.“ Jde tu ale ještě o něco jiného o „narážky“, „šeptání“, „fragmenty“ takovýchto obrazů, které ale „musí působit jednotně, jako nedělitelný celek, jako monáda“. Důležitá je „... cesta citlivého a poetického zacházení s naším dědictvím…. Jako… ta správná alternativa k radikálním apokalypsám.“ Odtud bychom mohli přejít přímo k analýzám vztahu architektury s dalšími druhy vizuálních umění jako je film. Jeho koncept práce s filmem jako médiem je architektonický – s propracovaným přesahem do projekční praxe. Jeho přístup se dá shrnout – na jednu stranu dává analýzu veškerých technických, limitních, typologických, stavebních požadavků – na druhé straně má plášť do kterého vše zabalí, a promítá na něj film, ale ne libovolný. A nyní záleží, kam až „vliv“ filmu do struktury stavby pronikne. Zůstane na fasádě, stane se fasádou, přeuspořádá skladbu jednotlivých částí domu, strukturu? Jakou typologii, objemy, konstrukci nebo úplně „všechno“? Jako bychom před sebou měli universální metodu. Na nás je pak „jediné“ – výběr všech z počátku nezávislých elementů na obou stranách.

Ve vztahu k architektonickému dílu a architektonické teorii u Miroslava Šika (při hodnocení), uvedu na závěr ještě dvě jeho sondy do stavu české společnosti a architektury na počátku 90. let: „Bilance čtyřiceti let levicové, moderní a revoluční utopie je zničující. Přežilo pouze torzo střední Evropy. Zdejší západoevropská města byla oloupena o svou živost a ponechána bez podpory a péče, takže jsou dnes ve stavu naprostého rozpadu. A na prahu těchto měst leží kulturně ekologické bomby, které – nebudou-li brzo zneškodněny – vybuchnou. Tohle všechno se stalo díky malé skupině utopistů, která měla sílu vnutit své ideály většině. Spojili to, co bylo nové, s maximální roztržkou s tradicí a výsledkem bylo, že mohli vše změnit v experiment.“[5]

„Hlavní útok však musí být veden proti avantgardní koncepci umělecké syntézy (Gesamtkunstwerk), která vyloučila z tvorby města chaos a protiklady člověka.“[6]

V kritice architekta Šika (mj. spolužáka Herzoga a de Meurona) je obsaženo zároveň kritické vyrovnání se s postmodernou v podání Alda Rossiho.


(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)






[1]   Šik, M.: Architecture 1988–2012. Luzern: Quart, 2012.
[2]   Šik, M.: In: Analogie architektur. Katalog k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha: 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, s. 6.
[3]   Ibidem, s 6.
[4]   Ibidem, s. 8.
[5]   Šik, M.: In: časopis Architekt, 1990, č. 4, s. 5. 
[6]   Ibidem.  

Žádné komentáře:

Okomentovat