Do třetice k textům o teorii doplňuji Miroslava Šika - v jeho výchozí podobě na české scéně počátkem devadesátých let. Kam se do současnosti posunul je možné sledovat například v této oceňované realizaci
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006
Kritika moderní architektury v
pojetí „tradicionalisty“
Miroslava Šika[1] (z habilitační práce O.B.)
Do výčtu teoretiků architektury na české scéně od počátku
devadesátých let náleží Miroslav Šik. Působil na půdě FA ČVUT v letech
1990-1992. V Analogii architektur,
katalogu k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha 20. 11. 1990 – 19. 1.
1991, říká: „ když postmoderna… ukončila věk funkcionalismu, byl nejvyšší čas.
Už nešlo o to vyměnit živoucí
rozmanitost zděděného města s nějakou universální utopií, už došlo
k smyslovému a duchovnímu ochuzení … odkud vedla přímá cesta od zbožněné
technizace k ekologické katastrofě.“[2]
Miroslav Šik kritizuje postmoderní architekturu
následujícím způsobem: „… ve své aroganci k obyčejnému okolnímu světu,
v nesmyslném nadměrném zdůrazňování estetické funkce architektury,
internacionalizaci stylového tvarosloví se začali postmodernisté stále více
podobat svým bývalým protivníkům. A tak bylo logické a bylo jen otázkou času,
kdy se začne zvedat odpor proti tomuto stylu, v němž bylo vše povoleno…“[3]
Přestože Šik nikde ve svých textech nepoužívá termíny
jako Lebenswelt – se smyslem obsahu tohoto slova pracuje, neprovádí pouze
kritiku, ale aktivním způsobem hledá řešení, jak k němu dospět. Jeho práci
nemůžeme nazvat čistě teoretickou – ale v jeho projevu byla vždy důsledná komplexní analýza stavu světa.
Cesta tradiční architektury podle něj osciluje mezi oběma
dominantními interpretacemi postmodernismu –
liberálním postmodernismem a radikálním neomodernismem. Počátkem
devadesátých let mělo toto citlivé „vyvažování a znovunalézání … mnohostranné,
smysluplné a organicky rostoucí tradice, ve které se mísí obraz okolního světa
s obrazy anonymní maloměstské idyly“[4]
pro mnoho studentů architektury klíčový význam.
Tradicionalisté hledají střední cestu mezi bezohlednými
asanacemi a městem jako muzeem, protože „tradice, které se nerozvíjejí, se
pomalu rozpadají… pouze ten uchovává tradici před radikálním zánikem, kdo ji
naplňuje stále novým smyslem a životem, kdo integruje všechno, co ji inovuje…“
Miroslav Šik
hledá pravost, jedinečnost, regionálnost, ale i melancholii, nedokonalost a
ponurost – hledá domov.
Co z toho lze vyvodit pro praktikující architekty?
Miroslav Šik vnímá modernu v jejím vytváření znaků prostřednictvím budov –
v jejím veristickém chápání znaků – oproti tomu bere postmodernu jako
„billboard city“, „decorated sheld“. Šik zdůrazňuje lidskou potřebu obrazového
vnímání světa, které se musí promítnout i do architektury a urbanismu. Tyto
obrazy pro něj „... vytváří život, obrazy přežívají generace a architekti jim
pouze dodávají nové uspořádání. Bez obrazů nelze vyvolávat vzpomínky, obsahy
ani životní styl.“ Jde tu ale ještě o něco jiného o „narážky“, „šeptání“,
„fragmenty“ takovýchto obrazů, které ale „musí působit jednotně, jako
nedělitelný celek, jako monáda“. Důležitá je „... cesta citlivého a poetického
zacházení s naším dědictvím…. Jako… ta správná alternativa k radikálním
apokalypsám.“ Odtud bychom mohli přejít přímo k analýzám vztahu
architektury s dalšími druhy vizuálních umění jako je film. Jeho koncept
práce s filmem jako médiem je architektonický – s propracovaným
přesahem do projekční praxe. Jeho přístup se dá shrnout – na jednu stranu dává
analýzu veškerých technických, limitních, typologických, stavebních požadavků –
na druhé straně má plášť do kterého vše zabalí, a promítá na něj film, ale ne
libovolný. A nyní záleží, kam až „vliv“ filmu do struktury stavby pronikne. Zůstane
na fasádě, stane se fasádou, přeuspořádá skladbu jednotlivých částí domu,
strukturu? Jakou typologii, objemy, konstrukci nebo úplně „všechno“? Jako
bychom před sebou měli universální metodu. Na nás je pak „jediné“ – výběr všech
z počátku nezávislých elementů na obou stranách.
Ve vztahu k architektonickému dílu a architektonické
teorii u Miroslava Šika (při hodnocení), uvedu na závěr ještě dvě jeho sondy do
stavu české společnosti a architektury na počátku 90. let: „Bilance čtyřiceti
let levicové, moderní a revoluční utopie je zničující. Přežilo pouze torzo
střední Evropy. Zdejší západoevropská města byla oloupena o svou živost a
ponechána bez podpory a péče, takže jsou dnes ve stavu naprostého rozpadu. A na
prahu těchto měst leží kulturně ekologické bomby, které – nebudou-li brzo
zneškodněny – vybuchnou. Tohle všechno se stalo díky malé skupině utopistů,
která měla sílu vnutit své ideály většině. Spojili to, co bylo nové,
s maximální roztržkou s tradicí a výsledkem bylo, že mohli vše změnit
v experiment.“[5]
„Hlavní útok však musí být veden proti avantgardní
koncepci umělecké syntézy (Gesamtkunstwerk), která vyloučila z tvorby
města chaos a protiklady člověka.“[6]
V kritice architekta Šika (mj. spolužáka Herzoga a
de Meurona) je obsaženo zároveň kritické vyrovnání se s postmodernou
v podání Alda Rossiho.
(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)
Žádné komentáře:
Okomentovat