Smysl a zodpovědnost

Ondřej Beneš - VI PER 23.4.2018
https://www.facebook.com/events/1978343772480014/

1)    Slabiny a síla fenomenologického přístupu a možná kritika fenomenologie

2) Dočasný odklon od fenomenologie

3) Přirozený svět

4) Přirozený svět a architektura

5) Normalita

6) Etická funkce architektury 

1) Slabiny a síla fenomenologického přístupu a možná kritika fenomenologie

  

Je pozoruhodnou skutečností, že mj. tak významný a fundovaný pojem z oboru filosofie, jakým je „přirozený svět“ v díle Edmunda Husserla a Martina Heideggera, nalezl v českých zemích před rokem 1989 a na počátku devadesátých let své až neuvěřitelně široké mimofilosofické uplatnění. Stalo se tak především ve studiích Václava Bělohradského (Přirozený svět jako politický problém. Praha, 1991), který tento pojem radikálně uplatnil v politice a u Václava Havla (esej Politika a svědomí. In: Havel, Václav: Do různých stran. Praha, 1989). Přirozený svět“ byl zpopularizován – uzpůsoben pro mnohostranné použití. „Potvrdilo se, že pojem přirozeného světa je velmi obsáhlý, dovoluje značnou šíři interpretace a jeho zasazení do filosofie prošlo podstatnými proměnami.“

Znalost fenomenologie v oboru filosofie – viz prof. Patočka, Kosík, Pešková, Michňák atd.-  neměla stejně silnou paralelu v architektuře – Rezek a Hrůša jsou výjimkou; Dalibor Veselý v nuceném exilu je naopak příkladem jakým směrem a s jakými výsledky se mohla teorie architektury ubírat! Nová generace nekomunikuje s architekty nebo oni s ní – to je negativum.

Pro Christiana Norberga- Schulze se fenomenologie stala (především) nástrojem kritiky proti abstrakci v architektuře, tedy nikoli jako popis konkrétního, které so dostává do hry subjektivitou prožitku

  

Moderna (ve smyslu moderní doby) radikálně proměnila lidskou situaci člověka ve světě a tato proměna nalezla vyjádření i v architektuře. Moderna se uskutečnila, ale jinak, než bylo původně zamýšleno, a s jinými důsledky.

Christian Norberg-Schulz pracuje například s těmito pojmy: místo – cesta – existenciální opora – domov. Lidské obydlí v jeho pojetí soustředí krajinu do jednoho místa a kultura pak mluví o kvalitách  a základních elementech této koncentrace.

 Metodologický postup, který Ch. Norberg-Schulz uplatňuje, se vyvíjí. V první etapě jde o analytický přístup (srv. raná práce  Intentions in Architecture). V pozdním velkolepém díle Existence, Space and Architecture  pracuje především s pojmem existenciální prostor. V tomto vrcholném díle Schulz prohlubuje interpretaci vztahu člověka a jeho prostředí.

Ch. Norberg-Schulz především systematicky provádí pokus o vymanění se z dobového architektonického „ducha“, který koncem padesátých let vnímal jako neudržitelný.

2) Dočasný odklon od fenomenologie

V oboru architektury existovalo povědomí o význam této metody, jeho negativem  u nás (tj. toho povědomí o fenomenologii) bylo–a totéž se odehrálo v zahraničí , že se fenomenologie sklouzla/zploštila se/zjednodušila do opozic typu:

         - konstruovaný svět versus přirozený svět,

         - geometricky obecné, technicky dostupné versus lokálně zvláštní,

         - racionální kalkul v projektování versus to, co je neměřitelné, ale podmiňuje naše       - vnímání světa (přitom architektura působí na všechny smysly), atd.

Kritikové fenomenologie hovoří o básnickém, pouhém verbálním „zaklínání“.

3) Přirozený svět

„Přirozený svět“ jako „svět našeho života“ (Jan Patočka) není definován přes přírodu, přes to, co je přirozené, ale přirozený svět je prostředím jednání, „prostředím našeho nelhostejného jednání“ (Josef Moural). Přirozený svět, jako prožívaný svět, uvádí Jan Patočka v Kacířských esejích, je „světem lidského života, dá se však uchopit jen jako celek podstatných způsobů lidského chování, jejich předpokladů a sedimentů.“

                                                                                       

Pojem přirozeného světa tedy nepoužíváme jako označení jen pro jednu oblast naší zkušenosti – pro „předteoretickou oblast zkušenosti“ (naivní, předdějinný, předvědecký, předteoretický svět) , ale pro „jednotu naší zkušenosti, která nechává vystupovat všechny části ve vzájemné neredukovatelné provázanosti.“ (Michal Ajvaz) .    

                                                                

Jednu z nejcennějších prací usilující o aplikaci fenomenologie na architekturu, ve studii Ludmily Hůrkové:  „...na jedné straně je svět, v němž každodenně pobýváme, na druhé straně se nachází svět vědy; jinými slovy svět je rozdělen na ten, ve kterém myslíme , a na ten, v němž žijeme.“ (Hůrková, Ludmila: Jan Patočka a hledání přirozeného světa v architektuře šedesátých let. s.205-206)

To, co zůstává přes revidovaný pojem „přirozeného světa“ nadále ve hře, je kritika a překonání abstraktního karteziánského prostoru, důraz na bohatost naší zkušenosti se světem.  

4) Přirozený světa a architekturu

                           

Je zde na místě připomenout právě architektům, historikům a především teoretikům architektury, že „z rozhovorů o architektuře byla fenomenologie vyloženě vypuzena. Bylo stále obtížnější mluvit o alchymii fenoménů sebevědomí“. ( Francková, Dorothea, Franck Georg: Architektonische Qualität. Mnichov, 2008).

Fenomenologie, nikoli však ve své ortodoxii, ale jako metoda nadále inspirovala, zůstávala ve svých dílčích přístupech všudepřítomná.  K tomu přispívá metodologický pluralismus, jistá metodologická heterogennost: „Jsem si vědom toho, že přiznávám-li zároveň zájem o Deleuze a o fenomenologickou tradici dopouštím se z ortodoxního filosofického pohledu vážného prohřešku proti zákonům soudržnosti.“ (Ignasi de Sola-Morales ) 

    

                 

Z pojmu „přirozeného světa“ nelze odvozovat, co je člověku přirozené, relevatní  a co ne, tento pojem odkazuje na „způsoby našeho všednodenního rozumění a zaobcházení“.  (Zdeněk Kratochvíl) .   

 

                             

Přirozený svět není a nemůže být „poklidnou rajskou zahradou nezkažené přirozenosti, chráněné před odcizením, ale spíše dramatem, vysokou hrou, v níž jde o smysl. Je sférou dění smyslu.“ (Michal Ajvaz).     

                                                                                              

Heideggerovo chápání „přirozeného světa“

 

                                                                    

Heideggerova filosofie je kritikou modernity a tím i moderní architektury. Názor, že by Heidegger nesouhlasil se soudobou moderní architekturou -  protože se v ní produkuje odstup od „skutečného bydlení“je vyslovován často, ale k Heideggerovu konceptu „čtveřiny“ – země a nebe, bohů a lidí a jeho významu se architekti hlásí. I Karsten Harries výslovně vyjadřuje souhlas s tezí „modernita a harmonické bydlení jsou navzájem neslučitelné“

Pojmy „přirozeného světa“, nárok na překonání „bezdomoví“, na obnovu zakořeněnosti v zemi,  zakotvenosti v čase a prostoru, se kterými mimo jiné se setkáme v explikaci Heideggerova pojmu „krize bydlení“, (Martin Heidegger: Básnicky bydlí člověk. Praha, Oikoymenh 2006) - a které jsou výsledkem fenomenologického přístupu - v sobě obsahují velký interpretační potenciál.  

 

                                                                

Heideggerova identifikace „krize bydlení“ obsahovala potenciál pro antitechnokratický diskurz, „soudobý interpretovaný Heidegger“ je přes fenomenologii obezřetný vůči technice, poskytuje nejen podněty, ale i fundament pro „udržitelný“ vývoj, pro starostlivý postoj k životnímu prostředí atd.

Jestliže platí, že žádný architekt v 21. století není imunní vůči rozporům modernity, jak tvrdí Simon Sadler, a to se nikdo doposud nepokusil popřít, pak také platí, že Heidegger a fenomenologie zůstávají v kánonu architektonických teorií.

5) Normalita

Fenomén normality/obyčejnosti v době velmi pozdní moderny  a jeho kontexty v architektuře jako součást hledání relevantních měřítek pro deskripci a hodnocení architektury   

                                                                                              

Se slovem normalita se běžně setkáme v mnoha vědních oborech. V některých oborech, jakými jsou například psychologie, sexuologie upoutává řešení tohoto tématu trvale i širší veřejnost (ze snadno pochopitelných důvodů). Slovo normalita odkazuje přes „normu“ na něco, co je „stanoveno“, tedy na omezení, na hranice, na přijatelnost, na přípustnost, zkrátka na aktuálně platný společenský a axiologický konsensus. Odkazuje na platnou a v příslušném oboru zavedenou axiologii a následně – na její recepci veřejností. 

         

                                                                  

Slovo norma v sobě obsahuje i možnost zneužití. V podobě substantiva „normalizace“ se tzv. normálnost stala symbolem toho nepokleslejšího způsobu použití /zneužití v politice. „Normalizace“, tento formálně, co do obsahu „návrat k normálnímu“ chodu společnosti vedl nejen k prosazení a upevnění autoritativní politické moci vrchnosti (tedy takového provozu společnosti, kterou „vedoucí úloha“ komunistické strany vyžadovala), ale vedl i k destrukci všeho, co bylo mimo subjektivní představy politického diktátu vykonavatelů moci, o tom, co je a co není normální. Výsledkem byla pro dnešní generace těžko představitelná bezútěšnost a sterilita, „kulturní bezčasí“.

Normálnost můžeme pro potřeby oboru architektury „přeložit“ do souboru, komplexu pojmů,  jakými jsou elementárnost (ve smyslu odpovídání na funkci, elementárnost ve smyslu čistoty estetiky, elementárnost ve smyslu srozumitelnosti jazyka architektury, elementárnost materiálů atd.), obyčejnost, přiměřenost/uměřenost , vyváženost, uvolněnost, přirozená míra starého a nového, přirozenost a přiměřenost vztahu k přírodě,  jednota krajiny, sídel a lidských životů, komplexnost, kontextuálnost, kontinuita.

Co je možným úskalím zvoleného postupu? 

                                                                      

Když se z kulturologicko-civilizačního hlediska podíváme na to, jak se se  slovem „normální“, „normalita“ zachází jako s pojmem, tak vidíme, že právě to, co dělá normu normou, čili stanovení hranic, se v pozdně moderní době ve společenských vědách „rozpouští“. Obdobně se – podle našeho názoru - rozpouští a stává se tekutým základ/fundament, na kterém by měly výše uvedené pojmy spočívat- „elementárnost lidského chování.“

Nepochybně i proto, že jedním z rozměrů evoluce moderní společnosti je vystupňovaný individualismus a s ním spojený „pád“ různých tabu;  s tím souvisí stále obtížnější nalézání širokého konsensu. Jakkoli se normy rozpouští, jakkoli se hranice toho, co je normální a co již nikoli, se stávají nejasnými - „tekutými“ (pojem zavedený sociologem Z. Baumanem pro postmoderní společnost) – a to je signum epochy, v níž žijeme, tak samo porušení normy přesto nadále zůstává nadále něčím jako varovným signálem. Zneklidňuje společnost.       

                           

6) Etická funkce architektury

jako součást hledání relevantních měřítek pro deskripci a hodnocení architektury v době pozdní moderny.

„Etická funkce architektury“ je uchopena Karstenem Harriesem přes „éthos“- tj. přes téma našeho místa v širším „řádu světa“ a tím přes odpovědnost architekta vůči sobě a světu, čili přes architektovo pochopení toho, na čem se podílí svojí architektonickou realizací a vyrovnávání se s touto odpovědností.       

                                                  

Tedy: Zde nemá místo ani žádné hypermoralizování, ani žádná redukce etiky architekta do roviny dodavatelsko-odběratelských vztahů  - dvě u nás běžné reakce na téma „etika a architektura“.  

                                           

Stav architektury, tohoto současného labyrintu , je podle Karstena Harriese zřejmý: „Architektura už nějakou dobu neví, jakou cestou se dát.“ (Karsten Harries: Etická funkce architektury. Praha 2011).

Architekturu moderny vystřídala „architektura playboyů…tedy architektura, s níž se zachází stejně, jako playboyové zachází se životem, když přeskakují od vjemu k vjemu a u všeho rychle propadají nudě“(Siegfried Giedion citovaný K. Harriesem). V kultuře společnosti masové spotřeby se stává architektura součástí „rozptylování“.

Obnovit „ztracený hlas architektury“ (Karsten Harries) v soudobé kultuře rozptylování naší pozdněmoderní doby znamená navrátit architektuře „etickou funkci“.   

                                              

Čím je „skutečná architektura“? Je v pozdně moderní kultuře obranou, která pomáhá lidem najít místo v prostoru a čase. Což podle Harriese znamená: potřebujeme architekturu „v zájmu našeho duševního zdraví.“ 

Axiologická sousloví Leona Kriera „anti-architektura“, „anti-město“,„skutečné architektonické inovace“, „takzvané objekty“,  „takzvané domy“ mají u Karstena Harriese analogii v „opravdovém společenství“, „skutečné architektuře“ , „pravém bydlení“,  „pravém domu“ (Harries, Karsten: Etická funkce architektury. 2011), „harmonickém bydlení“ a výše uvedená Krierova konfese má svůj analog v již citované  formulaci: „Architekturu potřebujeme v zájmu našeho duševního zdraví…“ ( Karsten Harries,: Etická funkce architektury. Praha 2011)

Harries interpretuje i reinterpretuje Heideggera, aby nám jako „modernista bez iluzí“ sdělil: „Architektura je zapotřebí k tomu, aby člověka povolala k celému já: k animal i k ratio, k přírodě i duchu “. „Skutečná architektura“ - v dnešní kultuře pozdní moderny, v kultuře ztráty sakrality a nadvlády rozptylování, má nadále svůj étos v tradiční etické funkci – v obraně našeho duševního zdraví. 

   

                                                           

Étos Karsten Harries definuje jako pojmenování „pro způsob lidského přebývání a pobývání“etickou funkcí architektury se stává napomáhání s artikulací společného étosu.

„Limit- norma“ pro architekturu je Harriesem vyložena z Heideggerovy filosofie, z konceptu člověka, který se musí učit bydlet. Architektonické dílo má mít znovu sílu, kterou osvědčovalo v silné architektuře velkých slohů minulosti - ustavit společný svět.