čtvrtek 3. května 2018

Praha - metropole - vize


                   S čím je spojeno uvažování nad metropolí Prahou
                              a metropolitním plánem


               
Osnova

1. Parametr srovnání Prahy s výsledky a dynamikou rozvoje                                                              Varšavy, Bratislavy a Budapešti                                                                                            
2. Význam Návrhu metropolitního plánu Prahy.                                                                            
3. Parametr ohrožení. Co Prahu ohrožuje?                                                                                 
4. Co Prahu neohrožuje?                                                                                                                           
5. Parametr vize, strategie, „odvahy do budoucnosti“                                                                   
6. Parametr výškových budov, ikonických/emblematických staveb – obecně, v metropolích vyšegradské čtyřky/ V4, v Praze plus parametr kontextu výškových budov                                                      
7. Téma kvality diskurzu o Praze a metropolitním plánu                                                                
Závěr úvodní přednášky

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Předběžná studie v tezích - verze 02; text je upraven stylem i grafikou pro přednes.

Úvod
Současný nárůst literatury s tématem se světem se něco děje“/ „něco se muselo stát“ (což jsou názvy publikací) poukazuje na rozsah a hloubku probíhajících změn.                                                    

Žijeme ve věku sociálních sítí (navíc: internet lidí stále víc doprovází „internet věcí“), ,, žijeme v době, která dostává předponu – post, čili „doba  po té“.
                                                            
Žijeme v době postindustriální, postmoderní, která je nyní upřesňována sociology a kulturology na dobu velmi, velmi pozdní moderny,  
                                                                               
žijeme v době globalizace – a výčet by vydal na další přednášku.
Pro úvod se zastavíme u jednoho souhrnného konceptu: u globalizace. Víme a přiznáváme  - více nebo  méně - , že stavební boom se odehrává v Asii a jiných částech světa. (1)                                                                  
Nicméně: V době globalizace se posiluje i role protipólu globalizujících tendencí – tedy význam regionů – čili i „náš“ středoevropský region je hráčem.                                                              
Jak významným? O tom spolurozhodujeme. „Dnes“.
                                                                                                       

Co je třeba mít na paměti : Globalizace a regionalizace jsou dva póly jedné a téže mince.                                                        
V takových převratných dobách/obdobích se dá mnoho získat i – ztratit. Připomínám co tento rozměr/parametr zlomu znamenal pro architekturu šedesátých let a pro českou architekturu! (Jakkoli zlom přišel následně až s tzv. dnem Kuvajtu – zdražení nafty a surovin zasáhlo i architekturu)

Oč jde:  Budoucnosti se lze „otevřít“, ale lze ji i „spotřebovat“. To je to, oč tu běží.
Praha jako metropole ve středu Evropy
-          není ani fatálně, beznadějně malá, ani fatálně, nezvladatelně velká - Praha má do blízké perspektivy potenciál  metropole s 1 a půl milionem stálých obyvatel; Nejsou tu ghetta (trvá tzv. sociální propustnost“) a ani se zatím netvoří. Praha má v srovnání s jinými evropskými městy vysoký stupeň bezpečnosti.                                                                      
       A právě to se může v tomto historickém okamžiku stát její významnou výhodou – tím navozujeme pro úvod jistý opatrný optimismus.
-          historická/památkově chráněná část Prahy ( 2) je sice velká, mimořádně velká, ale celá metropole je dost velká na to, aby se s tím dokázala spojit, soužít a nestala se jako celek skanzenem (2A)
-          jde o místo Prahy v Evropě, o „místo na Slunci/specifickou roli“ Prahy v Evropě:                                 
      Praha  centrum vzdělanosti a kultury?; - má na to „geografický potenciál“, ale vyžaduje vysokorychlostní dopravu (v „napojení na svět odpovídající době“  Praha zaspala- teze IPR);                                                                                 
      takže „Praha malý Brusel kultury“? – Havlovo sídlo evropských kulturních institucí                                                                                       
      Je to reálné? Je o to třeba usilovat, hledat cesty/perspektivu budoucnosti. Polsko o to dravě usiluje a petrifikuje toto úsilí do staveb!                                                                                  - respektovaná „turistická destinace“- i pro turistiku je třeba Prahu kultivovat! To vyžaduje citlivé rekonstrukce (2B)                              
                                       
      Závěr? Atraktivnost pro turisty je třeba zvyšovat (srv. sociologická skladba „turismu“);            - doktorand ze SRN v Zeit: Praha je krásná, stačí na to 2-3 měsíce a potom rychle pryč do Paříže atd., doktorandem uváděný důvod: Praha není město trendů.                                           

       Vnímáme to také tak?



Uvidíme, co z opatrného optimismu zůstane na konci našeho dnešního setkání.                                                                                                          
Dále: Praha je jedinečná- co se pod „jedinečností“ skrývá:                                                          

-Žádné jiné město na světě v sobě nemá takovou škálu různých architektonických stylů od středověku až po současnost. To vytváří úžasnou mozaiku.“ (Zdeněk Lukeš) (3 ) (3A)
Prahu lze „číst“ jako svého druhu cenný/nezaměnitelný atlas evoluce městské struktury!

-Prahu jako jedinečný fenomén spoluutváří řeka Vltava a krajinný reliéf

To všichni svým způsobem víme – ale je vždy dobré poodstoupit a připomenout, co máme až příliš blízko před očima – ta pražská mozaika upoutává i zavazuje nás současníky jako předané dědictví                                                                                                          

 (I raritní události o něčem vypovídají. Obdiv je cítěn i z jiných kulturně civilizačních okruhů: V Koreji si postavili Staroměstskou radnici s orlojem –(4) srv. čínský multimiliardář postavil pro veřejnost v Číně Versailles – i v tomto fenoménu je obsažena dynamika Asie).                                                                                                   

Co Praha vyžaduje dnes? Architekti vyslovují tezi/aspiraci:„ „Pokud má ale zůstat živým městem i nadále, a nemá se stát skanzenem, musí se v centru objevit nové budovy“. (5; 5A)                                                                                                            
Znovu-co Praha vyžaduje dnes? Rovněž respekt ke stavbám minulosti – aktuální příklad: Libeňský most (5B) je architektonický unikát (jediný kubistický most ve světě); je třeba mít strategii- vědět co zbourat, co naopak zachovat bez ohledu na náklady vzhledem k hodnotám které jsou do stavby petrifikovány; zatím se stavby zachraňují na poslední chvíli (a s „povykem“), „bourá“ se nahodile, zmatečně (aktuální příklad: 5C AULICKY: TRANSGAS).  

Uvidíme, co vše takový nárok na zachování a na nezbytné inovativní intervence znamená.
Takže na našem setkání tématizujeme, jak se Praha v době post - ať je již jakákoliv - vyrovnává se svojí minulostí, současností a – s budoucností.                                                                                    

K takovémuto pohledu požijeme                                                                                                 

1. Parametr srovnání s výsledky a dynamikou rozvoje                                                              

~Prahy, Varšavy, Bratislavy a Budapešti
- Prahu, Varšavu, Bratislavu a Budapešť- hlavní města vyšegrádské V4 spojuje v posledních více než pětadvaceti létech/po čtvrt století (!) – tedy se nemůžeme vymlouvat na minulost, která svazovala perspektivu, tady jde o naši současnou elitu, o její výkon, o výsledky generací, kteří propojují dobu autoritativního, totalitárního režimu se svobodnou, demokratickou společností a … jde již o architekty nastupujících generací, výsledky jejich práce!                                                         

 - spojuje výstavba nových doslova ikonických/emblematických staveb:                                                                                                                                                                                      

nových národních knihoven - tato aspirace zůstala v pražské metropoli – na rozdíl od Polska ( snímek), Maďarska (obr. 6 ,7,8,9) navzdory mezinárodní soutěži nenaplněna (srv. tezi: nová národní knihovna není zapotřebí, rekonstrukce Klementina postačuje atd., srv. protikladné teze! Zmatečná situace – zmatečná situace pro veřejnost, pro obec architektů, pro „svět sedící armády“ {Max Weber} – čili pro svět administrativy, který má v rukou výkonnou moc atd.)                                                           

- nových koncertních sálů splňujících současné nároky na akustiku - i zde Praha zaostala za partnery V4 (nejen za Polskem, ale i za Maďarskem, (10) aspirace na novou koncertní síň splňující řádově nové nároky na akustiku prošla Evropou: (11) Jakkoli záměr postavit novou koncertní síň byl obnoven, tak pořád zůstává v povědomí, že mnohdy šlo v tomto příběhu o hru/scénář s otevřeným koncem, že jde o epizodu v řadě dalších epizod a nikoli o rozhodnutí/akty, kterými se vyznačuje strategie města a  ministerstva kultury směřující do budoucnosti.                                                                                           

(srv. jak se ze strany administrativy/správy města argumentovalo a co s nástupem nového ministra kultury přestalo platit:                                                                                                   

 není dostatek peněz, není dostatek návštěvníků, Praha nemá dynamiku městské aglomerace a národního obrození 19. století { velkolepé či megalomalské záměry s Václavským náměstím v 19. stol.- propojit Václavské náměstí se Staroměstským. A dnes? Dnes postačí „Václavák“ jako „lesopark“ 12 } – nový koncertní sál je nadbytečný atd.

-nové sportovní objekty (12A)

- vyrostla nová obchodní centra – jsou svědectvím nástupu masové spotřební společnosti a proměn její sociologie (snímky)

- vyrostla a nadále rostou administrativní centra pro „sedící armádu“ (Max Weber) - která identifikuje a řídí zájmy korporací a společnosti;
Nová signifikantní administrativní-obchodní –kulturní centra –plus velmi, velmi  luxusní byty pro bohaté plují na vlně konjuktury,                                                                                                  

V Praze: „pankrácká kupa“(tzv. „zlatý vršek“ – viděno developery (13), okolí Masarykova nádraží a Florence,  Anděl v Praze - Smíchově, lokalita u stanice metra Vltavská (nová filharmonická hala plus další), drážní území Bubny-Zátory (100 ha)

- pro země V4 se stal neméně příznačný enormní nárůst výstavby rodinných domů na okrajích metropolí, který kompenzuje potlačení individuálních zájmů v předchozích desítiletích; problematika suburbanizace metropolí V4 (snímky). Neúnosná extenze města dále do krajiny.

- vyrostly nebo se plánují ambiciózní výškové stavby. Co je nesporné – tyto stavby představují nepřehlédnutelný pozdněmoderní architektonický „upgrade“ identity příslušných metropolí.

- země V4  investují/rozvíjí infrastrukturu; čtyřicetimiliardová Blanka ( 14) zajišťuje Praze v rámci V4 prvenství ( 15, 15A)

- parametr sídlišť , to je/zůstává  celoevropským tématem (nebudu se jím zabývat, odkazuji na skvělou obsažnou monografii prof.M. Kohouta
- parametr srovnání s Vídní, Drážďany nesrovnáváme s Berlínem (prozatím…) atd.-
tento parametr, zejména srovnání s Vídní, sehrával v období první republiky iniciační, motivační roli – Praha se chtěla Vídni vyrovnat a v oblasti kultury začalo platit „nebylo nové ideje v oblasti kultury, která by v Praze aspoň >nepřespala<“(doyen české historiografie Robert Kvaček).                                                                                    

Byl zde prvorepublikový étos- touha účasti na nových idejích, úsilí překonávat provincionalismus v české společnosti.                                                                                

Překonání provincionalismu architekturou má velkou výhodu – je doslova vizuální.                                                                                                         

Schopnost recepce a realizace nových idejí se v tomto časovém úseku dynamicky rozvíjela – kubismus, Le Corbusier (uvést příklady)                                                                            

Takže: ptáme se po subjektu, který je dnes nositelem takového sebevědomí a vůle k realizaci! Neselhávají naše elity?

2. Význam Návrhu metropolitního plánu Prahy.                                                                  
Pražská metropole se potřebuje v důsledku fatálního zanedbání tohoto rozměru v předchozích desítiletích vyrovnat                                                                                                    
- nejen s vývojem před rokem 1989,                                                                                    
- ale neméně v posledních desítiletích („zmatečná devadesátá léta“).                                                                                   
Proč? To, co je přítomno a co hrozí, je vývoj po pokleslé trajektorii k zmatečnému urbanismu pražské metropole – což znamená, že hrozí další a již nenapravitelné „spotřebovávání budoucnosti“.                                                                                                  
Není pochyb (Pozor! Toto tvrzení při změně uvažovacího paradigmatu lze zpochybnit, to zatím neučiníme) - Praha potřebuje znát svoje priority, perspektivní výhled do budoucnosti - strategii směřování, svoji vizi.                                                                                           

Úvaha o perspektivách metropole založená pouze na tom, co nechceme, na pouhé negaci vývoje před rokem 1989, nezakládá skutečnou perspektivu.
Je třeba změnit základu/fundament.                                                                             
Co je proto, z tohoto hlediska, nejdůležitější?                                                                                                   
Metropolitní plán opouští přístupy, které jsou spjaty s industriální společností, které se realizovaly, vyčerpaly a - odkryly se i ve svém selhání.                                        
Rozčlenění území na lokality spojované neodmyslitelně s architektem a Romanem Kouckým směřuje přes topologii metropole (čili směřuje od již nadále neúnosných, „spotřebovaných“ modernistických konceptů spjatých s industriální společností) k topografii (to je třeba docenit!):   
                              
Romanem Kouckým zvolený přístup nepodřizuje uchopení místa univerzálním idejím, které produkovala moderní industriální epocha, naopak propojuje místo, aktuální stav s perspektivou, neruší v realitě obsažené „funkce“ (doprava atd., takto konstruovaná kompozice neruší funkcionalitu města), ale svazuje je s dalšími hodnotami historicky rostlého města ( krása – „obraz města“ atd.).                                                                                                 

A především: „neprotahuje“, neprolonguje minulost do budoucnosti, ale jde o tvoření budoucnosti.                                                                                                        

Ve světě stále více prosáklém informačními technologiemi a virtualitou nadále existuje a nabývá na významu „architektonická událost,“ to jeden významný teoretik architektury nazval „vytvoření mnohohlasého souzvuku v srdci chaotické metropole.“(I. de Sola-Morales).
Souhrnně řečeno: Praha má Metropolitní plán, má strategii (možná) a má Územní plán plus další dokumenty.                                                                                               

S Metropolitním plánem se Praha dostává /má šanci na bezpečnější, perspektivní trajektorii vývoje.                                                                                                                      

Co Prahu ohrožuje?
3. parametr ohrožení. Co Prahu ohrožuje?                                                                             

Je toho víc.                                                                                                     

Můžeme započít paradoxem- co Prahu neohrožuje - Prahu neohrožuje - kupodivu!-  neschopnost formulovat strategické cíle.                                                                                                       

Prahu ohrožuje neschopnost strategické cíle přijmout, rozpracovat, prosadit, realizovat.                                                                                                         
Položme si otázku: Jak efektivní je- a vůbec může být- veřejná správa, tento svět sám o sobě? (22 okrsků-„okresů“!)

Nejprve uvedeme známá fakta.                                                                                         

Návrh Metropolitního plánu Prahy byl dokončen v roce 2017, od roku 2018 bude probíhat jednání s orgány státní správy a městskými částmi a v platnost vstoupí - možná - v roce 2022.

Prahu ohrožuje absence propojení profesní urbanistické vize (klíčový je Metropolitní plán)
  s iniciační vizí, která by byla přítomna v kulturním povědomí veřejnosti;                                   -   čili propojení s podstatnou součástí spouštěcího mechanismu.

Z toho plynou, „odtud“ otázky:
Dokáží naši historici, teoretici architektury s „památkaři“ spolu s  praktiky/architekty-urbanisty postavit společnosti před oči výsledky a étos dob rozkvětu architektury                                         

 (nejen doba Karla IV. s finančními možnostmi císaře,                                                             

nejen baroko,                                                                                                           

ale máme na mysli k urbánnímu životu přívětivou výstavbu XIX. století (Vinohrady)                                          

a konec konců i k dnešku promlouvající brownfields z industriální éry spojené s národním obrozením atd.?                                                                                                       

 { srovnat se situací v Polsku!, se Slovinskem! (možná i s Moskvou- tamní extrémy)- tam všude se srovnávají aktualitu – současnost, s výkony minulých století!)

A kdo to dělal s mimořádnou odezvou před veřejností a pro veřejnost v šedesátých létech u nás - V. V. Štech? A proč dosahoval mimořádné odezvy? Protože na jeho hlavní hodnocení navazovaly články atd.                                                                                                                      

Čili: Byla zde kontinuita kritické myšlenky, která byla postupně rozvíjena – dalšími osobnostmi z řady oborů; nebyl to intelektuální přepad kunsthistorika                                  
- dnes Lukeš, Masák, Švácha, Vávra
My, „veřejnost“, ztrácíme povědomí o kontinutině témat, potýkáme v mediálním světě epizodicky s tématy s velkým zázemím. Periodika píší o architektuře – ale fatálně chybí kontinuita témat!
-  je zde, působí zde absence činného propojení se stimulující politickou vizí,dlouhodobou politickou vizí,                                                                                                             

 (čili partikulární zájmy jednotlivých politických stran/subjektů tlumí vůli/étos stavět.)

-  absence povědomí o tom, že to, co stavíme „zde a nyní“( hic et nunc), předáváme dalším generacím a že i budeme v dějinách poměřováni s výkony předchozích epoch.                                           

Toto povědomí, kdy se konkrétně poměřujeme s dějinami, není „artikulováno“.                                           

Je to jedna z mnoha příčin příčin oslabené národní identity.

Takže znovu:                                                                                                           

- nová Národní knihovna, nový Koncertní sál, dokončení vnějšího dopravního a vnitřního dopravního okruhu – to jsou varovně spletité příběhy, které vydávají svědectví o rozhodování, , které vede nejen k aktuálně neúnosným, tíživým situacím, ale které podlamuje důvěru v rozhodovací procesy, v instituce.

Souhrnem/Resumé: Je nezbytná celospolečenská diskuze nejenom o tom, že „zda vůbec stavět“ (Ondřej Boháč, ředitel IPR,
-  co je třeba: „překonat obranný reflex“- ten je mnohdy iracionální,
-  důvod? „Vzniká před fakty“,
-  co je v podtextu? „Politické elity vyrostly na slibech, co se nestane a co se zastaví.“
Resumé:                                                                                                
-  rozdrobenost veřejné správy metropole (22 okrsků),                                                          
- „vlastně jsme ztratili schopnost o sobě rozhodovat“ (ředitel IPR O. Boháč)


4. Co Prahu neohrožuje
Praha se nestane skanzenem historických staveb, i kdyby památkáři získali tu moc, po které touží a kterou neměli nikdy – vždyť developeři invazivně zasahují již dnes a není důvod si myslet, že tento tlak, jakkoli podléhá konjukturálním výkyvům (a zdaleka nemusí být jen negativní) by zcela odezněl.                                                                                                              

Nebezpečí je v otevření prostoru neseriózním developerům.                                                   

Toto bezedné téma aktuálního stavu a perspektiv metropole má v popisu práce Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR).

5. Parametr vize, strategie odvaha do budoucnosti,
Proto již sama frekvence slov odvaha do budoucnosti, vize, strategie v diskuzním (dvacetidílném!) seriálu „Pražské perspektivy“ na stránkách Lidových novin/Orientace                                        

spolu s protikladnými tezemi                                                                                            

  „nemáme dlouhodobou strategii kulturního rozvoje“ (Leoš Válka, DOX),                                                          

- „nemáme vizi politického rozměru“(Josef Pleskot, architekt) na straně jedné                                           
a/versus                                                                                                                  
 -„máme strategii“,                                                                                                       
-„vize byla definována“ (Ondřej Boháč, ředitel IPR)

Ta opozice vypovídá o tom, že je zde - že máme jako občané České republiky, jako obyvatelé metropole, a zcela zjevně i jako architekti/urbanisté/památkáři – vyostřené rozporuplné povědomí pro téma perspektiv našeho hlavního města.                                                                                    

To je ovšem téma, které je navíc podminováno pocitem, povědomím v široké veřejnosti, „náladou“ , že se něco daří anebo nikoli.                                                                                                     

A pozor - takováto nálada není bouří ve sklenici vody, je hodnototvorná – proto se k tomuto tématu později vrátíme.
Co pokládáme za důležité? Obecné i specifické vývojové trendy/ tendence jsou nejlépe čitelné na proměnách metropolí.
Proto je na místě otázka, jak se – to, co nazveme prozatím, pro úvod neurčitě- jak se „proměny světa“ - projevují v naší metropoli – v Praze.
Téma strategie zahrnuje mj.
- „moderování“ vstupu soudobé/světové architektury do Prahy


6. Parametr výškových budov, ikonických/emblematických staveb                                                          

 – obecně, v metropolích vyšegradské čtyřky/ V4, v Praze                                                              -  plus parametr kontextu výškových budov
6A obecná rovina tématu výškových staveb
Současnost, řekněme poslední dvě desítiletí (PS ovšem v historizujích publikacích s názvy Architekture now, Architektur heute  trvá to now nebo heute čili ona „současnost“posledních pět let- „utíkáme do budoucnosti“, M. Weber), a je to ještě závažnější „přítomnost se stává funkcí budoucnosti. “                                                                                    

Takže když přece jen budeme skromnější, nebudeme překotně utíkat do budoucnosti, a budou „naší aktuální současností“ devadesátá léta a první desítiletí XXI. století to je doba, kdy do panoramatu měst vstupují, doslova intervenují nové typy výškových staveb.                                                                                      

Uvedeme příklad a budeme zobecňovat.                                                                            

St. Mary Axe – sídlo Swiss Re, tzv. okurka, tyčící se 180 m nad City z ateliéru Normana Fostera, foto                                                                                                                   

Tato známá stavba v sobě koncentruje několik velmi témat aktuálních pro desítiletí přelomu XX. a XXI. století:                                                                                                               

-téma pokračujícího militantního výškového stavění, (u nás s předstihem provedl Aulický: TV Praha-Žižkov, foto); čili:                                                                                    

 - technologicky i architektonicky výjimečných řešení a – problém kontextu                                             

- s tím spojené téma tzv. privatizace horizontů v metropolích                                                 

- téma „civilizované dominace“,                                                                                         

- tzv. nový funkcionalismus,                                                                                                 

-dále vztah technické optimalizace a architektonického nalézání formy.                                                        

To jsou nepochybně témata, která přesahují i k nám.                                                                  
Druhé detailnější čtení tématumísto, kontext, dominace“ v případě St. Mary Axe:                                                                                                       

 -Samořejmé konstatování: S architekturou nevznikají pouze vnitřní, ale i vnější prostory- pro budovu není možné se ke svému okolí nijak nechovat.                                                               

-Jak se chová Swiss Re Building ke svému okolí?                                                              

Do stoosmdesáti metrů výšky deroucí se Swiss Re Building  intervenuje do urbánního prostředí  a předvádí dominaci.                                                                                                                     -„civilizovaná dominace“ (D. Franck, G. Franck) výškové budovy předpokládá „akt vyváženosti“;                                                                                                         

-odtud otázka, co urbánní okolí od výškové dominantní stavby získává a co ztrácí.                              To je otázka, otázka, která „visí“ i nad uvažovaným výškovým zahušťováním Prahy (srv.  – „neučinit okolí horším“), nad každým jednotlivým projektem výškové stavby                                                                                                       

-Znamená to orientovat se nově podle historických vzorů?                                                        -„Civilizovaná dominace výškové budovy“ nemá utlačovat, ale motivovat – evokovat nové souvislosti.                                                                                                 

-Kooperaci očekáváme nejen od lidí, ale i od budov! – dominující budova má „kooperovat“. Což znamená …]                                                                                              

- Výrazným znakem Swiss Re Building  je to, že „nijak neakceptuje vztah se svým okolím, dokonce se brání jakémukoliv zřeteli.“  (Nabízí se srovnání s Miesovým Seagram Building , ten se se drží zpátky, vztah ale velmi přesně navazuje.  Swiss Re Building  „zde stojí jako raketa, která přistála z jiného světa. Seagram Building předvádí, jak se architektura tohoto světa může chovat ke svému okolí a všeobecnému publiku).                                                                                                                                                             
Je tomu tak?                                                                                                   

Ať je tomu jakkoli v tomto konkrétním případě tak bychom měli vědět, že podobné otázce se nevyhneme ani v případě pražských realizací a projektů.                                                                              

Objekt švýcarské pojišťovny, Fosterova tzv. „okurka“ působí, jakoby byla částí uzavřeného systému prostorových kapslí, které – izolovány – komunikují již jen samy mezi sebou“.  
                                 
Každou stavbu je třeba posuzovat jednotlivě, každá výšková stavba je „událostí“ pro okolí i pro horizonty – nicméně: devadesátá léta přinesla zvláštní necitlivost?/odvahu? pro intervence do historických horizontů. (snímky: Londýn a d.)                                                                     

Příklady: Agbar Tower v Barceloně z ateliéru Nouvela, kolosální a současně neméně diskutabilní projekty pro Petrohrad a Moskvu.                                                                                                   

 (16 ,17)
(Je Evropa oslněna/zaslepena ohromujícími výškovými stavbami v arabském světě, na Tchaj-wanu, Indonézii a – pochopitelně - v Číně? To je ovšem i jiný kulturněcivilizační kontext! Ztrácí snad kontext na významu?)  (snímky 18)  
EXKURS                                                                                                         

Témata, která jsme naznačili, můžeme identifikovat projektu studia Zahy Hadid pro území Maarykova nádraží (19)

6 B                                                                                                   

 - kulturní a technologický parametr výškových staveb                                                        
– potřebuje Praha mrakodrapy?                                                                               
- stává se tato otázka po mrakodrapech otázkou po „vizi“ Prahy budoucnosti?                                    

 Předběžná odpověď: Ano a řekneme z jakých důvodů.
Soutěžení „kdo výše“ v architektuře bylo vždy a zůstává součástí kultury a civilizace.
Vertikála proto bývá předmětem soutěže a tato soutěž pokračuje do dnešních dní.
Vertikála ve městě byla vždy symbolickým elementem, vždy to byla a je symbolika moci -  náboženské nebo světské .                                                                                                     

Dnes je to nepřehlédnutelný dominantní symbol moci peněz, dynamiky rozvoje                                                  

a především technologické vyspělosti.                                                                         

(Ale: „hvězdami“ v masmédiích se nestávají prvotně architekti, ale firmy/společnosti, které tyto stavby v ateliérech zadávají, platí)                                                                                   

 (Mumford napsal,                                                                                           

-že mrakodrap má svůj původ ve vysoké ceně půdy (Chicago)–a je to faktor spoluúčinkující dodnes                                                                                                                       
- ve vynálezu výtahu (i zde soupeří technologie a estetika výtahů)                                                                                                               
  -ve vášni Američanů k vizuální reprezentaci v reklamě. ( reklama je jedním z důležitějších nástrojů  motivujících výstavbu výškových budov);                                                                       
tento soupis je třeba ve vztahu k současnosti rozšířit                                                                
- nové typy výškových budov jsou produktem celosvětové soutěže
-vertikála jako symbol moci a proměny společnosti – tj. konce autoritativních režimů v zemích V4 a nastoupení nových perspektiv – účinkuje: srv. diskuze ve Varšavě spojené s nárokem na demolici staveb/symbolů minulosti! (analogie u nás: hotel Praha- zařízení KSČ, Praha-Dejvice, vilová čtvrť Hanspaulka, )

K technologickému parametru výškových budov                                                                                – ten neustále graduje, ale v architektonickém projektování a realizacích má své hranice, bariéry:                                                               
 - neomezený růst staveb do výšky není možný, pro množství nezbytné průvodní infrastruktury, výtahů a strukturních systémů, ty obsazují stále větší část půdorysu budovy a činí tím další růst do výšky nesmyslným.                                                                                        

 -koncentrace takového množství lidí na malém kousíčku místa vede k zahuštění městské tkáně a i to má své hranice a stává se velkým problémem.                                                                       

S tím urbanisté/obyvatelé střetli v řadě měst - dopravní systémy zahlcují, nejsou sto zabezpečit  normální provoz.                                                                                                              

Pro historicky rostlé město se z toho stává obrovský problém.                                                 

Proto si klademe otázku k pražské metropoli: kde se téma, zdůvodněné /odůvodněné téma „ zahuštování Prahy“ a výstavby výškových budov do stávající struktury, spojuje s vyhodnocením zvýšených nároků na přepravu?
                                                                                                                               
6 C Parametr kontextu výškových budov a strategie jejich vřazování do kontextu 19B
Otázka: Jaké strategie vřazování do kontextu metropole byly uplatňovány v Praze a jaké jsou uplatňovány v současnosti? 19A
Ze známých strategií ze světových metropolí (Barcelona, Londýn, Paříž- vždyť jde o města s cenným historickým jádrem) odkazujeme na                                                                                                                    

kompoziční strategie (zde se mají na mysli stavby //budovy, které na určitou historickou dobu vydefinovaly >skyline< příslušné metropole).                                                                                                           
Takto můžeme uvažovat, ale i o Torre Agbar v Barceloně, která uzavírá diagonálu, fixuje určitou osu a stává se důležitým prvkem barcelonské skyline. (snímky)                                                              

Podobně můžeme uvažovat o francouzské La Defanse, která je prodloužením, rozvinutím osy, která jde přes Vítězný oblouk v centru Paříže a završuje se kompozicí výškových budov.(20)
Co charakterizuje kompoziční strategii vřazování nových výškových budov do kontextu ?                            

-respekt k historickému skyline a jeho dovršení, dotažení, akcentace.                                                                   

-A co zpochybňuje vstupování do kontextu dnes?                                                              

Objevení se výškových dominantních staveb vůbec není spojeno s kompozičními představami, ale především s investičními záměry.                                                                   

A výsledek: Vzniká živelná skyline.

Resumé pro úvodní slovo k tomuto tématu?                                                                              

1. Historicky vzniklý kontext zůstává tím nejcennějším (snímky)- a to živelné výškové stavění v historicky rostlých historický kontext zcela destruuje. (snímky: Londýn a to obrovské kolo v centru)                                                                                                              

Platí tato teze?                                                                                                   

Nebo je to to konzervativní v dnešní době „post“ k prohře odsouzená teze?                                         

Architekti se – zatím ojediněle –hlásí k intervenci do historického kontextu, do skyline Prahy.  Obecně: Bez jistého experimentování a vystavování se rizikům architekt/urbanista nemá jasno co je nepříjemnost a co je katastrofa - a co má potenciál přerůst v úspěch.
                                                                                                      

 2. Současně platí – a to říkáme ve vztahu nejen k památkářům: sama idea kontextu v současnosti vyžaduje redefinování, přehodnocení.                                                                           

Kontext to nejsou mimikry, to není historický šat budov ( k postmodernisům - kontext  to není pokračování v textu)                                                                                                       

Co je zde „věcí o níž běží“?:                                                                                           

Jestliže budeme hovořit o „městu v globálu“, které zaujímá větší plochu než vlastní historické město - a to je případ Prahy -tak vzniká problém nejen podpory a udržení historického kontextu, ale především vytvoření kontextu.                                                                                   

 A ten se dnes spoluutváří na sociálních sítích!                                                                                        

V současnosti fyzický prostor ustupuje ve své roli mediálnímu prostoru.                                          

Vlastní fyzický kontext jakoby se stával stále méně podstatným ve srovnání s mediálně produkovaným kontextem.                                                                                                                                         

V tom mají původ brutálně přímočaré otázky, které kladou novináři a tím pádem i „veřejnost“: Když to má Frankfurt nad Mohanem, když to má Paříž atd. proč ne Praha?                                                                                                    

A odpovědi vypadají podle toho, zda se zeptáme na kulturněcivilizační předpoklady takového stavění a tázaní, nebo je odložíme, takže: buď uslyšíme – Díky Bohu, že v Praze ne, anebo – i v Praze se musíme odvážit.

Odtud otázka: Jaký mediální kontext provází pankráckou kupu?                                                                                

Vracíme se k pražskému kontextu.                                                                                  

„Tradiční pražský kontext“                                                                                            

 - v čem je pro obyvatele Prahy identita metropole                                               

-  ptáme se po tom, co se obecně přijímá jako prvky identity Prahy ­                                                           

 -  jak přijímají obyvatelé Prahy multifunkční kolosy, administrativní objekty, výstavbu nových                                    
 čtvrtí                                                                                                              

-  víme, jak se proměňuje vztah k jednotlivým pražským sídlištím? (vyjmenovat plus snímky, ano)                                                                                                                       

 -  víme, co obyvatelé nepřijímají?                                                                                      

-  doceňují naši architekti a urbanisté plus minorita teoretiků architektury, že stavby se nepředstavují v jednom prostoru - fyzickém, ale ve virtuálním prostoru. A přes web k sobě poutají pozornost, produkují emoce a podněcují nebo likvidují aspirace.                                                                                              

Srovnávání staveb probíhá ani ne tak v reálném kontextu, ale v prostoru virtuálním, v mediálním prostředí.                                                                                                              

A sociální sítě snesou všechno – racionální i iracionální i non- racionální úvahu.
(Pozor: neprobíráme další strategie vstupování nových staveb do kontextu)     

                                    
8. Téma diskurzu o Praze a metropolitním plánu
K diskurzu v demokratické společnosti patří, že i samozřejmosti odborníka, profesionála, architekta, urbanisty se musí osvědčit vůči racionalitě, která se teprve právě v takovém diskurzu ustavuje.
Čili své zájmy odborníci z profese musí představit a obhájit – nejen před sebou jako experti-ale před veřejností. Přitom zažívají překvapení i uvnitř své odborné obce/monady.                              

V názorové bublině/monádě žijí jak experti, tak veřejnost.                                                                                                                   
Síla ustavující se ve veřejném prostoru například v diskuzi kolem OD Máj ukázala, že oprávněnost zájmových řešení prosazovaných tehdejším aktuálním vlastníkem nemůže být legitimizována jen ekonomickým kalkulem. Hráči tehdy byli: firma--vlastník, architekti-tvůrci objektu a „architekti s názorem“, památkáři, veřejnost.                                                                                     

Oč nebetyčně složitější je a teprve bude ustanovování racionality v diskurzu ve vztahu k Praze, k metropolitnímu plánu.                                                                                           

Patří k věci, že v takovém to diskurzu zaznívají a mají zaznívat nejrůznější názory, rozumné i nerozumné, extrémní a nesmyslné a nemylme se: i zjednodušování a hlupáctví má svůj pathos, to co nestihne myšlenka překlene emoce.

                                  
9. Závěr úvodní přednášky              
                                                          
Architektonické a urbanistické úkoly/strategie dneška – v době post/ „po té“, po industriální epoše, se podle  našeho názoru                                                                                                              

- rodí na rozhraní vyspělých technologií a humanitárních disciplín; přemýšlí nejen o stavbě, ale o i o tom, co je za hranicemi architektonické formy.                                                                                         

Oč zde běží?                                                                                                   

V době „post“ – se obtížně identifikují problémy, de facto nová témata - chápou se špatně v humanitárním rozměru, to znamená z hledisek vzájemného působení architektury a člověka, součinnosti se společností, součinnosti s lidmi s různými, rozdílnými životními zkušenostmi, s různými hodnotovými orientacemi a očekáváními, s různými typy investorů a spotřebitelů; to je téma, které dramaticky vystoupí do popředí s tématem „zahušťování“, s výstavbou každé jednotlivé výškové stavby v Praze!

- v architektonických a urbanistických úkolech dneška se vyrovnává podle našeho názoru kultura a technologie; To se odehrálo ve velkých stylech minulých epoch- nyní jsme svědky převahy technologického momentu;

- žádný problém v architektuře a urbanismu není čistě formální úkol, 
                                                
ale je vždy řešením nějakého sociálního problému,                                                                  

setkává se v něm tradice a současnost – a kvalita takového „setkání“ vypovídá o velikosti či malosti architekta/urbanisty a doby , v níž žijeme:„Jaká doba, taková architektura“ (Karel Kosík)
Resumé?  Na závěr vrátím k terminologii počátku tohoto vystoupení: ve hře je parametr „co nám odkázala minulost a co odkážeme budoucím generacím my“

Jde o to zda jsme ochotni a schopni prosadit a realizovat určitou perspektivu/vizi                                                                                                      

- na úrovni správy města                                                                                              

- na úrovni povědomí obyvatel metropole                                                                 

- a zaangažovat nastupující generaci


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


EXKURS 1 Pankrácká pláň                                                                                      

Fenomén : Pankrácká pláň („zlatý vršek“ - sázka developerů na jistotu) –metafory uchopuji i zamlžují  téma:  „pankrácká kupa“ kompozice výškových budov- pražský Manhatten?, pařížská La Defense?                     
                                                        
– čili potřebujeme vědět,  kde v Praze mohou vyrůstat výškové stavby/mrakodrapy a kde ne:        „jsou místa na které by se nemělo sahat“ – letenská pláň (příklady)   
V  podtextu „pankrácké kupy“ tiká emoce jako časovaná mina obsažená v žurnalistické otázce: Vadí? Nevadí?                                                                                                        

 „Pankrácká kupa“ čili tzv. zlatý vršek                                                                                                              
-je to odborná otázka pro experty,                                                                                  

  -ale i téma pro recepci veřejností                                                                               

-je to otázka, která rozděluje experty i veřejnost                                          
Co si s tím počít? Provedeme rekapitulaci. 
                                                                                                   
- připomeneme koncepční text k ideji/metafoře pražského Manhattenu filosofa Karla Kosíka (kdo ho zná?)                
                                                                                                 
 - pankrácká kupa pokračuje v chybě, která má své dějiny – začalo to v 70tých létech a nyní se v ní pokračuje; to tvrdí historik Rostislav Švácha                                                                         

 - není „pankrácká kupa“ příliš odlehlá?  Bude v dlouhodobé perspektivě dostatečně životaschopná ve svém administrativně a bytovém exkluzivním povedení?                                                                          

-Neprospěla by metropoli takováto „injekce“ například v Holešovicích?                                                                             

- nestavět v ochranném pásmu památkové rezervace světového dědictví UNESCO; Martin Skalský – Centrum pro podporu občanů v organizaci Arnika (oprávněně poukazuje na následný nárůst dopravní přepravy atd.; PS Ve Francii zahájení vlastní realizace La Defence předcházely téměř tři roky budování infrastruktury)                                    
Budeme otázku radikalizovat:                                                                                 

- můžeme/máme v Praze postavit něco srovnatelného- co do účinku na kontext - s Paříží/La Défense?                                                                                                              

Což znamená: monumentální mrakodrapy, administrativní-obchodní-kulturní centrum dále se rozrůstající.                                                                                                             

Čili:  Praha potřebuje „pankráckou kupu“ – tj. stavby srovnatelné s architektonickými výkony minulosti

- co „Pankrác s výškovými objekty“ znamená pro panoramatické pohledy ve vztahu k centru? Jedna z odpovědí: Nic nesnesitelného (?)- je  dostatečně vzdálená  

EXKURS 2 Komplex budov u Masarykova nádraží. Teze, otázky.
Jde o klíčové území - pro celou Prahu s propojením do centra (to není centru vzdálená Pankrácká pláň!, kdy architekt a urbanista o vznikajícím novém roztodivném pankráckém panoramatu řekne – Nevadí to, je to dost daleko).                                                                                                                

Jaké požadavky z toho plynou:                                                                                                   

 -1. Nárok/požadavek na mimořádnou kvalitu architektury – do metropole, zdá se, konečně vstoupí architektura XXI. století.                                                                                                            

Projekt studia Zahy Hadid, o jakou architekturu jde?                                                         

Mistrovský, vzrušující - záměrně vzrušující návrh. Dodejme: Dokonale promyšlený návrh, nikoli estetický exces. Projekt komplexu pevně zasazeného do vyhrazeného území, sebejistota k této architektuře neodmyslitelně patří. Z celku a jeho částí vyzařují tenze. Je to i očekávaná pohledová architektura. I na to Praha čeká.                                                                                               

Souhrnem řečeno: Typická architektura Zahy Hadid pozdního období: Silná gestická estetika dynamických forem (plus opuštění ostrých úhlů apod.), do výsledné estetiky vtělené/petrifikované jisté vizionářství. Tvarosloví nikoli z katalogu historických motivů, ale z sci-fi informačního věku, z věku sociálních sítí.                                                                                                      

(Jde o víc než pouhou podařenou nebo nepodařenou formální vynalézavost – v této architektuře jsme „na ty“, ve střetu s její podstatou.).                                                                             

To nelze popřít. Takže Googlegeneration s přijetím estetiky tohoto projektu možná nebude mít problém. Naopak.                                                                                                

(Nesporně: Architektura s pečetí tvorby Zahy Hadid oživí „tvář metropole“.                                                 

Nad návrhem Zahy Hadid pro Prahu se vyřádí malomyslnost, provincionalismus, pseudopamátkářství (– čili ten druh památkářství, které „uznává/rozeznává velikost minulosti, ale uzavírá se dobově souměřitelnému činu současnosti“).                                                                                  

Platí: Takovýto návrh má/dokonce z podstaty věci nemůže nemít i nevýhody, rizika – jde o to,  uvědomit si je a eliminovat – jde-li to.                                                                         

Proto má smysl připomenout: Pokud jde o formální vynalézavost, tak jednotlivá díla Zahy Hadid oceňoval i tak zásadní, tak jednoznačný odpůrce dekonstruktivismu jakým je respektovaný Jonathan Glancey.                                                                                                             

V případě projektů Zahy Hadid to je, a je tomu i tentokrát v Praze, kontext, který se stává  neuralgickým bodem.                                                                               

Předešleme: „Je to všechno jenom náhoda?“, že významné/ikonické stavby v devadesátých létech XX. století (Foster v Londýně, Nouvel v Barceloně atd.) narušují tradovaná, dosud dodržovaná pravidla vřazování do kontextu?

Můžeme a chceme porušit tato pravidla i v Praze a jakou cenu za to případně zaplatíme? Zde nehovoříme o penězích, o ty jde takřka  vždy, ale o hodnotách, o axiologickém horizontu vtěleném do metropole.

 - 2. Projekt studia Zahy Hadid pro pražskou metropoli vyžaduje detailnější pohled na trojčlenku místo, kontext, dominace“; čili ptáme se a čekáme na odpověď:                                                                                                       

Co urbánní prostředí tímto projektem získá a co ztratí?                                                            

Každým projektem se vstupuje do rizik. Žádný velký projekt není bez rizik a beze ztrát- ptáme se na cenu za jeho přínos, za jeho kvality.                                                                    

A především, ptáme se na zvolenou strategii vřazení do stávajícího kontextu.
Projekt intervenuje do urbánního prostředí a předvádí dominaci. čili je na urbanistovi aby odpověděl na otázky:                                                                                                   

- čeho je v urbanismu dosahováno zvolenou dominací?- a tento projekt v sobě tuto aspiraci nese! V čem je jeho klad? Přináší zvolená dominantní forma objektů jak svou formou, tak estetikou, obsahem nové souvislosti, novou motivaci?                                                                        

Ano, přináší. Nicméně jsou zde další naléhavé otázky.                                                                                
- je dosahováno „civilizované dominace“- jinými slovy: Zvolená, oprávněná, žádoucí dominace obsahuje i akt vyváženosti vůči kontextu?                                                                                  

Tento požadavek lze zkarikovat tak, že se jím bude dekapitovat přínos projektu Zahy Hadid, proto zjednodušíme téma tohoto pojmu (G. Franck, D. Franck) až do krajnosti, do dvou otázek, ale zachováme jeho podstatu: Kooperuje projekt se stávajícím urbánním prostředím? Nezhoršuje životní prostředí?   
   
3. Tím se dostáváme k diskutované otázce tzv. prostupnosti objektu a zejména k jeho nárokům na okolní infrastrukturu.                                                                                                    

Projekt studia Zahy Hadid je až monumentálně velkorysý velikostí i formou. A kdyby tento rozměr neměl – nebyla by to velká (ideou velká!) architektura Zahy Hadid. I na to, na monumentální stavbu, pražská metropole dlouhodobě čeká! Umíme pak aktuálně navrženou monumentalitu přijmout, strávit?                                                                                                   

Připomeňme si odmítavou reakci na Schulzův monument, tj. na Zemské, respektive Národní muzeum a tehdy dobovou situaci - kolkem dvou a třípodlažní domy? Umíme se z té historické zkušenosti poučit?                                                                                             

Z naplnění toho rozměru, parametru monumentality (a pozor- ten je i vykročením z limitů  moderny a z běžně provozovaného dekostrutivismu) architektury a urbanismu v tomto projektu/v této stavbě vyplývají jeho neběžné nároky na okolí.                                                                                               

 Vzhledem k tomu, k čemu odkazují naše předchozí řádky chceme uvést jen to, co vidíme jako podstatné. Budeme „příkladovat.“ Zahájení mimořádného projektu, kterým se završovala sky –line jdoucí od Louvru přes Avenue des Champs-Elysées k novému monumentálnímu administrativně – obchodním-kulturnímu centru Le Defance předcházely přípravné práce.               

 Jenom příprava místa, jenom přípravné práce na infrastruktuře trvaly tři roky.                                                                                    

Resumé? Projekt komplexu budov u Masarykova nádraží vyžaduje rozsáhlé přípravné práce na infrastruktuře v rozsahu, který nemá v dosavadní stavební praxi metropole obdobu; na pořad dne se tak znovu a naléhavě dostává téma severojižní magistrály atd.  Předložený projekt je řeší jen částečně a nemůžeme od něj požadovat odpověď na to, co ho přesahuje. Projekt Zahy Hadid je imperativem nad tím co bylo dlouhodobě zanedbáno a s čím je třeba pohnout.


Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík

Praha, 27. února 2018

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Žádné komentáře:

Okomentovat