středa 14. prosince 2016

Česká cena za architekturu

S panem Ševčíkem jsme napsali esej na téma České ceny za architekturu. Přečtete si v právě vydávaném Bulletinu (snad to stinou před Vánoci) spolu s dalšími texty (Jana Tichá, Karel Doležel, Osamu Okamura, David Vávra).


http://www.archdaily.com/801286/zen-houses-petr-stolin-architekt


ZMĚNA V POSUZOVÁNÍ HODNOT ARCHITEKTURY



Celou dobu přípravy Ceny za architekturu jsme s napětím očekávali, „jak to dopadne“. Výsledek předčil naše očekávání a s cenou spojená společenská událost dodala výsledku lesku. Trvalo mnoho let, než na půdě Komory došlo k vytvoření této samostatné Ceny za architekturu – spolupráce s Obcí architektů se stala neudržitelnou. Soutěž je tak vytvářena organizací, která ke kultivaci prostředí aktivní činností svých členů přispívá nejvíce

Domy se silným konceptem
U  jedinečné mezinárodní poroty mohl vyhrát pouze kvalitní dům, v  kvalitních souvislostech se silným konceptem – takovýchto mimořádných realizací se ale v  nejužším výběru soutěže sešlo mnoho, takže vyhrát mohl v  podstatě každý. O  čem pak vypovídá vítězná realizace?

Panelová výstavba zůstává z  řady důvodů jedním z  důležitých témat architektury celého dvacátého století. Bez průmyslového stavebnictví by obnova světa po zničující válce nebyla myslitelná. V  době, kdy Západ (ten s velkým Z – tedy především euroatlantická civilizace a kultura) začal hledat nové alternativy, u  nás docházelo k  té nejmasivnější výstavbě panelových sídlišť (a  až v  posledních letech nacházíme způsoby, jak s  tímto odkazem nakládat – m.j. práce M. Kohouta a kol.: Sídliště – jak dál?). Individuální výstavba v satelitech se v tomto období tzv. hromadné výstavbě svým pojetím vzdálila nejdál a  řízená exploatace krajiny dosahuje nevídaných rozměrů. Rozumné používání šetrných technologií a postupů se tak stává něčím víc než hledáním tzv. zlaté střední cesty – jde o alternativu, o hledání a nalézání nové perspektivy.

Předefinování prostoru
Slabou stránkou vítězného projektu Petra  Stolína a Aleny Mičekové může být, že se jedná o  drobný rodinný dům, navíc stavěný svépomocí. Ale „věcí, o  niž běží“, je změna v  posuzování hodnot architektury u obyčejných uživatelů, stavebníků – v  „normální“ / obyčejné, nevýjimečné vesnici nebo městě tak, jak ho známe z každodenního života

Vítězný projekt se snaží poukázat, že architektura nemusí být vždy o  individuálně náročných materiálech a konstrukcích – že architektura, tato „poezie prostoru“, je především o  zodpovědném generování prostoru v  určitých, přesně specifikovaných sociálních podmínkách. Manželé Jiří a Jana Ševčíkovi přelom vstupu naší společnosti do devadesátých let definovali jako dobu, kdy mj. docházelo k radikálnímu přehodnocování zásadních prostorových souvislosti. Byli to právě architekti, kterým se hledání nových cest svou prací dařilo (Šrámková, Přikryl, Pleskot).

Hledání nových hodnot
Výzvy, před kterými stojíme nyní, jsou však mnohými chápány jako podstatnější a  zásadnější, než byly ty na počátku devadesátých let (srov. Cílek: Tři svíce pro budoucnost, Něco se muselo stát?) – nečeká nás žádná katastrofa/apokalypsa, ale nebude to ani žádná cesta na Havaj. Proč? Žijeme v  době „žní masové spotřební společnosti “ a  žně jsou vždycky časově omezené. Neměli by to být opět právě architekti, kteří se důsledně budou o takovéto nové „formátování“ snažit?, Nepůjde o nic menšího než o „převedení a předvedení“ nových hodnot do architektury“ – tak jak to architekti učinili pro industriální věk? Proto jsme si kladli otázku: Patří tento dům k  těm, kteří se o něco takového pokouší?

Jak dům působí? Jednoduše, trochu provizorně, tak trochu obyčejně. Takto definované hodnocení však bývá známkou té nejvyšší kvality. Té v  uvozovkách „samozřejmé“ kvality, která nás upomíná na hodnoty, které všichni „tak nějak známe“, ale jsme stále od koncentrování na ně systematicky odváděni. Oceníme pak další smyslové kvality – lehkost finální transparentní stěny i  proměny smyslových kvalit materiálů a  světla během dne, během roku – jsme pak nuceni soustředit se ne na to, co známe, že by mělo být kvalitní, ale takovouto kvalitou být překvapováni.

Sociální utopie a konec „spotřebních žní“
V čem je hodnota realizace? V tom, že důsledně provedený experiment je pevně zakotvený v sociální analýze. I proto může být signálem především pro ty, kteří se k moderní architektuře zatím nedostali a vnímají ji jako drahý doplněk. Tento oceněný projekt nás může přesvědčit, kde máme nacházet vlastní těžiště kvalitní architektury, i  o  tom, že zpracování „sociálních utopií“ je pro otevírání nových horizontů nezbytné. Soutěž by nám asi především měla říkat, že investovat do kvalitní architektury, urbanismu a společné péče o kvalitní vystavěné prostředí se vyplácí. Že je možné odpovídat na stále složitější sociální témata a  stavebně technologická řešení „nekomplikovaně, prostěji, levněji“ – proto, že to jde a bude to stále více odpovídat hodnotám doby, která po výše zmíněné době „spotřebních žní“ přichází. Jistě by bylo dobré, aby se kvalitní architektura a výstavy o ní dostaly do všech sociálních skupin.

Jaké stavby bychom si přáli ocenit příště nebo za pět let? Novou Národní knihovnu, novou filharmonickou síň v  Praze, v  Brně? Novou knihovnu v  Ostravě? Nebo spíš množství obdobně kvalitních nápaditých staveb v obcích?

13.12.2016 

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík



více o analýze současného stavu architektury např. zde:

http://ondrejbenes.blogspot.cz/2016/04/skripta-metody-zkoumani.html 

ps.

A doplnění pod čárou - čím to, že se při navazování kontinuity po obdobích nestability (na konci Sorely, v devadesátých letech, nyní) vždy navracíme k meziválečnému funkcionalistickému odkazu (Expo 58 - Brusel a další, pavilon v Seville a další, dnes třeba právě Zen houses). Návrat je vždy formální, ale obsah - sociální étos tohoto snažení se nám stále nedaří......



Žádné komentáře:

Okomentovat