pondělí 1. srpna 2016

Architektura a umění

Úvodní příruční poznámky k věčnému tématu: Architektura a umění
Ondřej Beneš-Oldřich Ševčík
(text pro Bulletin ČKA)

Umění a umělecké dílo bylo vždy nedílnou součástí architektury. Té tzv. vysoké, kterou nyní vnímáme jako záznam vzepjetí významných etap historie, tak i tzv. lidové, kde i v chalupách a na návsích docházelo k přirozenému doplňování uměleckými díly – zde většinou v souladu s místním religiózním cítěním. I prostý vesničan si do svého zorného úhlu umísťoval symboly a předměty, které byly součástí jeho způsobu vnímání a porozumění světu. Architektura a umění velkých stylů minulosti (od antiky přes středověk, renesanci ad.) v sobě nesly aspiraci, řečeno dnešním jazykem moderny, vytvářet komplexní prostor, prostředí smysluplné lidské existence.

Praktikující architekt a především významný teoretik architektury Dalibor Veselý ve své publikaci „Architektura ve věku rozdělené reprezentace“1) obsáhle ( pojednává o způsobu jak, v jakém prostředí docházelo k realizaci těch nejhodnotnějších děl minulosti. Jednou ze stěžejních epoch, na které se při hodnocení komplexnosti dnešního vystavěného prostředí odkazuje, a která je mu pro současnost prubířským kamenem, je i na našem území mimořádně kvalitní epocha baroka.

Odhlédneme-li od architektury „meziválečné doby“ v uplynulém XX. století, pokud jde o moderní dobu, velmi rádi odkazujeme k šedesátým letům. A právem: Spolupráce architektů s výtvarníky, s uměleckými řemesly tehdy přerostla v signum doby („zlatých šedesátých let“) a i v mezinárodním kontextu respektované specifikum české a slovenské architektury uvedeného desítiletí. Dogmatická ideovost, zdobnictví, „pomníkový mor“ patřily přes noc minulosti. Krátký čas bolestného i radostného hledání, opora v ověřeném a experimentování s oporou v kvalitě uměleckých řemesel, byl spojen s invenčním hledáním návratu k podstatě umění.

Souběh aspirací architektů a umělců té doby byl jedinečný fenomén. Rozsah dosažených výsledků zůstává dodnes nedoceněn.2) Provázanost architektury s interiérem („když interiér dnes změníte, je po architektuře“) byla pro práci architektů příznačná, nicméně s odstupem času nelze obejít otázku: Nepotlačila ona jedinečná a právem obdivovaná všepronikající výtvarnost podstatu architektury - uchopení prostoru a nezůstávala proto česká architektura v tomto rozměru dlužna ve srovnání s vývojem architektury v evropském kontextu té doby?

Projekty staveb z konce „zlatých šedesátých let“ se realizovaly ve změněném klimatu  přerůstajícím do „bezčasí normalizace“ s řadou oklik, zjednodušení. Přes omezení a zákazy v sedmdesátých a osmdesátých létech.  Mimořádné, a dnes i záviděníhodné, je například v té době zapojení uměleckých děl při koncipování pražského metra. Velkorysé mozaiky na „pouhých“ ventilačních objektech tunelu na Letné se staly ojedinělou příležitostí pro jedinečný, nadčasový umělecký výboj malíře a výtvarníka Zdeňka Sýkory.

Pavel Karous ve vyhledávané publikaci Vetřelci a volavky (nejtypičtější podoby výtvarného umění 80. let charakterizuje jako pukající vejce nebo vodní ptactvo) charakterizuje umění osmdesátých let jako unavenou  modernu“ , kdy se vyprazdňuje jak forma, tak obsah.  Nicméně i tehdy dochází k významným realizacím, spoluutvářejícím horizont doby.

V nedávno zbouraném hotelu Praha se naplňovalo „velkoryse masivně co do rozměru stavby a přitom krotce, >unaveně a umírněně<  v parametru výtvarného umění “ nejkomplexnější vyjádření propojení architektury s výtvarnými díly – do exteriéru i interiéru zlikvidovaného obrovitého objektu všemocného klienta - stranické vrchnosti - byla vepsána „unavená moderna“ jedinečným způsobem. Stavby jsou „svědectvím i kritikou doby“: Náhodné i vynucené „potýkání a stýkání“ umělců s politickou mocí vedlo k tomu, že s „výsledky“ v sedmdesátých a osmdesátých létech nakonec nebyli spokojeni ani architekti a umělci, ani všemocná politická vrchnost. Jen jedno je ještě horší - když další generace nevytvoří „klíč“ k přečtení staveb a omezí se na jejich zbourání. 

Je možné dnes stanovit nějaké obecné zásady při navrhování a hodnocení uměleckého díla, které je součástí architektury, nebo veřejného prostoru? Nepochybně ano (samozřejmě nikoli v podobě instruktážního návodu), ty psané i nepsané existují vždy a záleží jen na tom, jak se k nim vztahujeme.   
                                        
Mimo již zmíněné nadčasové dílo Dalibora Veselého je nalezneme pro vývoj české architektury po roce 1989 i pro aktuálně žitou současnost v posledních hodnotících publikacích: „Současná česká architektura a její témata“ 3), dále  „Městský veřejný prostor“4)  Petra Kratochvíla a „Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014“ 5) Jany Tiché, nebo v nedávno vydané publikaci „Metody zkoumání a interpretace architektury“ 6).                                                              
„Čas oponou trhnul“, změnila se sociologie společnosti, ekonomické, stavebně technologické podmínky, způsob financování, proměnil se i klient, horizont doby je charakterizován souslovím „krize modernity,“ je popisován v pojmech postmoderna, pozdní moderna, globalizace atd. Těžiště vztahu „architektury a umění“ je také jinde než tomu bylo v letech šedesátých, sedmdesátých, nebo osmdesátých.

Umělecké dílo v architektuře, ve veřejném prostoru, „městský interiér“ atd. to jsou jen malé významné segmenty mnohem závažnějšího tématu. Stavba byla vždy uměleckým dílem ve veřejném prostoru – takže to samozřejmě není novum, nicméně v soudobé architektuře se v důsledku možností, které otevírají nové materiály, stavebně - technologie, jde o vyrovnávání vztahu techniky a kultury- a právě toto téma , kulturněcivilizační téma, k nám promlouvá z nejvýznamnějších staveb evropských a světových metropolí. Vyrůstají takové stavby, realizace i u nás?

Od vstupu do „otevřené společnosti“ a svobody v devadesátých letech postupně sčítáme využité i promarněné příležitosti – co chybí? Něco velice zásadního: „Málo říkáme, co je dobré a co špatné a proč", sklouzáváme do rázných prohlášení, nevedeme  d i a l o g y –  a co je důležitější než takzvaný „názor“, jeho prohovoření, tedy tématizace, interpretace. Už jenom těch několik artefaktů, soch a staveb, které provází tuto úvahu, k tomu poskytuje dostatek podnětů.

A konec konců máme, my architekti, velký ostudný handycap: již nemalý čas nám chybí příslušné oborové, profesní periodikum, přes které můžeme mezioborově, architekti s umělci, s designéry a s veřejností komunikovat.  

Poznámky
1.Dalibor Veselý: Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti. Problém tvořivosti ve stínu produkce. Praha, Academia 2008                                                              
2.Oldřich Ševčík, Ondřej Beneš: Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha, Grada 2009                                                                              
3. Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011                         
4. Petr Kratochvíl: Městský veřejný prostor. Praha, Zlatý řez 2015                                         
5. Jana Tichá: Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014. Praha, Zlatý řez 2015                                                                                                     
6. Ondřej Beneš: Metody zkoumání a interpretace architektury, Praha, ČVUT 2016

Obrazový doprovod

1. Zdeněk Sýkora, objekty v Litvínově, 1977.
Mnoho invenčně i umělecko-řemeslně jedinečných realizací spojených s šedesátými lety ve veřejném prostoru je stále ohroženo. Velkolepou křišťálovou stélu u „DBK“/metro Budějovická, nebo jedinečnou skleněnou plastiku z vestibulu metra na stanici Národní třída ve zdeúředním jazyce: „nelze dohledat“. Mezi stále ohrožené řadíme řešení chodníku i nástěnnou mozaiku z roku 1977 ve Studentské ulici v Litvínově od tvůrce evropského významu Zdeňka Sýkory.

2. Frank.Owen Gehry a Vlado Milunič: Tančící dům, Praha, 1992 – 1996.                              
Silně skulpturální až figurativní uchopení objektu porušuje konvence a pravidla (nerespektuje výškovou a uliční čáru) a vše podřizuje cílenému vypointování nároží, ve kterém graduje Rašínovo nábřeží.

3. Ondřej Císler: tři kašny na Náměstí republiky v Plzni, 2004-2005.
Heraldické figury velblouda, chrtice a anděla ze znaku města Plzně architekt proměnil v monumenty kašen – artefakty na pomezí plastiky a architektury v centru náměstí.

4. Sporadical: Památník obětem komunismu, Liberec, 2006.
Uprostřed dlážděné cesty vztyčené velké oboustranné zrcadlo vybízí (i nápisem v patě objektu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“), aby se chodec sám sobě podíval do očí. Památník tím nejelementárnějším evokuje potřebu hluboké sebereflexe.

5. Ladislav Kuba-Tomáš Pilař: Památník obětem železné opony, Mikulov, 2014.
Volně stojící objekt složený z 53 vertikál – stél (do jejich povrchu je vyřezáno jméno a rok úmrtí oběti), které symbolizují počet obětí Železné opony v období 1948 – 1989 v tomto úseku hranice s Rakouskem.. Vertikální kompozice památníku se výrazně uplatňuje v této ploché, jen mírně zvlněné krajině.

6. J. Pleskot: Svět techniky, postindustriální oblast Dolní-Vítkovice, 2009- 2014.                    „Revitalizace a konverze“ areálu Dolních Vítkovic je realizována s „konzervativní pietou i radikální dostavbou“ se záměrem otevřít industriální prostředí pro nové aktivity (volnočasové, kulturní, vzdělávací atd.). Ve svých cílech i co do rozsahu a kvality v provedení projekt celoevropského významu.

7. Jaroslav Róna: Jezdecká socha Jošta Lucemburského. Brno, Moravské náměstí,2015.
Jak význam osobnosti moravského markraběte Jošta Lucemburského, tak půdorys Moravského  náměstí i průčelí paláce Místodržitelství (vše v jedinečné citlivé rekonstrukci z dílny Petra Hrůši) si podle Jaroslava Róny říkaly na prahu XXI. století o překvapivý návrat k typologii monumentu jezdecké sochy (v: 8m! ) - Jošta Lucemburského/Odvahy. Její nekonvenční ztvárnění vyvolalo rozdílnou recepci odbornou obcí (věcné námitky historiků, estetiků a d.) a veřejnosti (ta osvědčila brněnský smysl pro humor a nadsázku).

Socha měla být umístěna do jiného města a měla i jiný název. Pozice v Brně je tak trochu z nouze cnost.V žádném případě nemůžeme mluvit o poctě Joštovi. 

8. David Černý: Franz Kafka, Malé náměstí u komplexu Quadrio, Praha 2014.
Jak se s výtvarným dílem ve veřejném prostoru dokáže vypořádat development? Kinetická hlava Franze Kafky, toto dílo dnes možná splňuje vše, co od výtvarného díla ve veřejném prostoru požaduje právě developer– je více než velkorysé velikostí (v: 11m) i invenčním neočekávaným proměnlivým provedením (z 42 segmentů) a  gravituje k sobě pozornost každého, kdo vstoupí do malého polouzavřeného prostoru piazzety.

Developerský pohled je tu uveden trochu pejorativně. Náměstíčku před vstupem do Škodova paláce vévodí několik ventilačních šachet (umístěných na okraji pozemku developera). Socha Kafky je pak umístěna výhodně na středu tohoto pozemku, její umístění nebylo provázeno dotaženou úvahou, kde je těžiště celého tohoto veřejného prostoru vymezeného okolními domy.

9. Soubor soch na Klárově a na náměstí Jana Palacha.
Zatímco na Klárově se improvizovaně vytvořil soubor tématicky propojených, spíše konzervativně pojatých soch (poslední instalace 17.6.2014, pomník československým válečným letcům ve druhé světové válce, Colin Spofforth, Okřídlený lev), tak na protilehlém břehu došlo na náměstí Jana Palacha k uctění jeho památky instalací artefaktů na pomezí plastiky a stavby: Domu syna a Domu matky (John Hejduk; realizace 1980-1991,instalace 16.1. 2016).

Porovnejme s tím reprezentativní sochy a objekty tvořené tandemem TGM-JP na Hradě. Nebo soutěžní návrh na sokl a pozici sochy TGM - realizované řešení na Hradčanském náměstí vzniklo přes velké výhrady odborné veřejnosti.

10. Projektil architekti: Národní technická knihovna, Praha, 2006- 2009.
V atriu uzavřeného kubusu se zaoblenými hranami se interér proměnil přes graffiti na parapetech jednotlivých pater a schodišťových rampách od Dana Perjovschiho ve velkoprostorový „skicář“. Nástěnné kresby a kresbičky, fyzikální a technické údaje, navigační pokyny pro uživatele knihovny spoluúčinkují s proměnou barevnosti podlah, otevřeností a prostupností objektu. Spolupráce s architektů s umělci vykazuje promyšlenost i hravost, sofistikovaná řešení i jednoduchost. Výsledek je hodnocován jako „nová monumentalita“.



Žádné komentáře:

Okomentovat