Josef Pleskot

Při prezentaci jsme se dostali na téma práce s blokem a domem u Josefa Pleskota. Pro doplnění zde uvádím svůj příspěvek do Pleskotovy poslední publikace, http://www.side2.cz/josef-pleskot-na-ceste kterou vydal i u příležitosti svých šedesátých narozenin. Tedy zde:

Ondřej Beneš

Sounáležitost teorie a praxe u Josefa Pleskota

„Architektura je oblastí, v níž se zřetelně vyjevují základní dilemata doby,

a proto provokuje k otázkám přesahujícím k sebereflexi

člověka a jeho dnešního údělu.“

 „Architekt nemůže proměnit náš svět v ráj,

ale je dobré, když alespoň odpovědně zvažuje, na čem se podílí.“

Petr Kratochvíl (1)

Současná česká architektura je velice rozrůzněná, jsou v ní zastoupeny řady směrů. O to více v ní vyniká tvorba těch architektů, za nimiž je dobře rozpoznatelná „stopa“ jasně vyprofilovaného vývoje. Mezi tyto architekty nepochybně patří i Josef Pleskot. Jeho architektura nachází uznání jak v odborných časopisech, na prestižních přehlídkách, tak na neméně významném poli posuzování „laickou“ veřejností. Nejde jen o Pleskotovy projekty a úpravy Dolních Vítkovic, poutající nyní značnou pozornost neomezující se pouze na regionální hranice. Tato práce získává uznání a ocenění i z pohledu podobných velkorysých konverzí, které patří k významným trendům současné evropské architektury.

            V případě architekta Pleskota chceme upozornit na to, že jde jednak o projekty mimořádného významu a záměru (jako je banka ČSOB v Praze), ale neméně důležitou linii v jeho tvorbě tvoří invenční a pečlivé propojování, vrstvení, spojené s dlouhotrvající promyšlenou prací, dlouhodobým realizováním urbanistické ideje (jako například v Litomyšli). Jestliže „Vítkovice“ mají a budou mít místo ve velkých konverzích průmyslových staveb, Litomyšl má již dnes své pevné místo z hlediska do architektury a urbanistického plánu petrifikovaných hodnot, které vedou k posílení neklidné občanské společnosti.

            Josef Pleskot počíná svou architektonickou dráhu v roce 1979, v době, kdy se ve světě prosazuje postmoderna. Je členem skupiny Středotlací (mimo jiné spolu s Přikrylem, Brixem, Rothbauerovou). Po ukončení studia působil několik let na Fakultě architektury ČVUT v Praze – na Katedře teorie a vývoje architektury v týmu okolo Jiřího Ševčíka, jehož význam je ve zpětném pohledu na scéně české architektonické teorie stále více oceňován (tehdy naprosto výjimečná socio-architektonická analýza Vinohrad). Na tuto teoretickou práci navazuje životní dráha, ve které dominuje architektonická tvorba. Nadále pouze v ní architekt realizuje své aspirace. Josef Pleskot ale patří mezi ty architekty, kteří se nenechali zahltit aktuálními potřebami, útlakem reality, převahou praxe – tedy nároky, kterými je „kolonizována“ práce každého architekta. Vždy dokázal vyvažovat pečlivým promýšlením, kam v architektuře konkrétní realizace směřuje. Chtěli bychom to doložit citací, v níž se ukazuje význam, který Pleskot přikládá vztahu mezi přítomností a minulostí, kontextu, respektu k žité tradici. Jak dokáže promýšlet a uvádět tato témata do vzájemných souvislostí:

            „Od Otto Wagnera po Coop Himelblau… aneb ničím nepřerušený tok kulturních tradic, kdy následující vždy vyplývá z předcházejícího a kdy přirozený vývoj není přerušován skoky způsobenými náhlými změnami ve společnosti uskutečňovanými násilím revolucí. Harmonický vývoj založený na otevřeném řešení problémů je pilířem nepatetického soustředění společnosti s pamětí kontextu. Situace vídeňské architektury je pro mne příhodnou ilustrací odrazu kontextuálně existující společnosti a příkladem onoho tichého soustředění. Naproti situace u nás je poznamenána roztěkanou neukázněností, která již řadu let rezonuje na podněty nejrůznějších usnesení, směrnic a nařízení v kontrastu s ambiciózními úlety jednotlivců. Držet se za této situace kontextu představuje značné intelektuální úsilí. Znamená to uměle a vší silou si udržovat neovlivněný ryzí vztah k minulosti i současnosti, naučit se pokoře a zbavit se ušlápnutosti. Kontext či kontextualismus pro mne není styl ani chvilková nálada. Je spíše jedním z atributů, ze kterých lze vždy těžit ku společenskému prospěchu. Je klimatem, které umožňuje přirozený růst, a myšlením, které drží skvělý průměr i podporuje špičky, stává se základnou pro nejodvážnější starty, které jsou úspěšné, neboť prodělávaly dlouholetou dokonalou průpravu.“ (2)

            Fyzický prožitek je pro něj ale vždycky zásadní a nedá se nahradit. Předběžně lze charakterizovat Pleskotovu tvorbu jako gestickou, materiální, s hledáním jednoduchého, pravdivého smyslu a řádu. Je přitom zřejmé, že k jednoduchým výsledným řešením dospívá náročným zpracováním množství témat – co je složité, komplikované, dokáže převést do srozumitelného gesta, výrazu. Možnosti otevřené postmodernou jsou v jeho tvorbě využívány k návratu – k velice pečlivě vybíraným konceptům, kterým autor dává moderní náboj. Jde o přetavení postmoderní zkušenosti znovuobjevenou vizí moderny. Realizace jsou střízlivé, věcné, ale je v nich zachována vysoká míra empatie.

              Z počátků jeho tvorby jmenujme alespoň realizaci rodinného domu v Písku (1988) a Střední odborné učiliště stavebních strojů Zličín v Benešově (3)(1989) – obojí s jemnou postmoderní hravostí i nadsázkou.

            V devadesátých letech jsme se stali svědky otevření se světu, svobodě. Ale v architektuře se často odehrávalo projektování „přes kopírák“. Devadesátá léta se tak stávala nechtěně v řadě realizací „promarněnou příležitostí“. Bylo tomu tak proto, že svoboda není nikdy jen svobodou od něčeho, co nechceme, co nás omezuje, svoboda je i odvahou dát otevřeným možnostem nový obsah – a to je ten nejtěžší úkol. A právě v této nepřehledné době v díle architekta Pleskota následuje jedna důležitá realizace, nebo projekt, za druhým: Soutěž na obchodní dům Senquer v Litomyšli (1993), Megafyt ve Vraném nad Vltavou (1993), Radnice v Benešově (1995), Lví dvůr na Pražském hradě (realizace 1995), Vila ve Vraném nad Vltavou (1995). Je zjevné, že i pro architekta Pleskota jde o zlomové období. Reaguje nejen výše uvedenými projekty a realizacemi, které jsou klíčové pro tuto celou etapu a které ji přesahují, ale reaguje i kladením naléhavých otázek po cestách a možnostech dalšího vývoje modernismu. Pokud máme nedostatek teorie a k tomu výrazný společenský zlom jako na počátku devadesátých let, dokázali být právě tvůrčí architekti tím orientačním bodem pro nastupující generaci, pomocí něhož je možno porozumět skutečnosti.

            Tady se jeho myšlenky znovu setkávají se zdrojem teoretického myšlení, které představují manželé Ševčíkovi. Ti si tyto otázky kladli se stejnou naléhavostí. Popisují situaci architektury tohoto období přelomu osmdesátých a devadesátých let, problém nástupu české společnosti do „otevřenosti“: „Kde v období přechodu najít správné obrazy, jejichž prostřednictvím bychom mohli situaci analyzovat, jinými slovy, jak a kterými obrazy ‚naformátovat‘ situaci, abychom do ní mohli napsat svůj záznam.“(4) Mluvíme tu o době konce socialismu, kdy se „mění nejen politická, sociální a ekonomická, ale také prostorová struktura celého prostředí.“(5)

            V devadesátých letech se otevírají nová témata pro směřování architektury, pro reinterpretaci moderny a hledání nových východisek. Pro architekta Pleskota, stejně jako pro další řadu významných osobností (filozof Habermas, sociolog Beck, teoretik architektury Moravánsky) moderna neskončila. Pro Josefa Pleskota je důležité především hledání čili to, jaké musí být vize, motivy, které nahradí modernistický utopický úběžník, kam napřít občas provokativní a ostrohrannou modernistickou energii. Dle Pleskota by tuto funkci mohly splnit mimo jiné otázky a vztah k prostředí, kontextualita. Přes vnitřní potřebu vize si je ale vědom nezbytnosti svého vlastního kritického odstupu od ní.

            Po radnici v Benešově Pleskot daleko více rozvíjí modernismus (narážky a hrátky přítomné ve vile ve Vraném – pozitivní spárování betonové zdi, nebo v rekonstrukci Lvího dvora – miesovská klec na dekorativním soklu, nahrazují otázky „modulací“, mající strukturu domu již pevně uchopenou ve své základní osnově) tím, že na něj nechává „působit síly z okolí“ (jako příklad soutěž na Centrálu Elektromontážních závodů v Praze 10). Hledá adekvátní vztah mezi „umělým“ a „přírodním“ – hledá způsob, jak onu základní osnovu „adaptovat“ na místo.

            Postmoderna přinesla a otevřela extrémně široký výrazový slovník – avšak pro Josefa Pleskota je cesta navrhování cestou výběru a redukce. Nebrání se „nedokonalosti formy“, „neortodoxní kontextuálnosti“, „nedotaženosti“. Prioritu mají otázky prostoru před detailem, který ho vlastně „moc nezajímá“. Dává si však pečlivý pozor a takto vzniklé škály konfliktů pořádá a krotí. Pleskot ví, že dokonalá formální vyváženost není zárukou „… dobrého, klidného prostředí“, cesta k němu často bývá opačná – důležitý je pro něj určitý „intenzivní pocit“, který je jedním z jeho vnitřních hodnotících kritérií kvality.

              Architekt Josef Pleskot se ve své práci odkazuje na Heideggerův, pro architekturu a architekty klíčový, pojem „součtveří“.(6) Ke vztahům „božského“ a „lidského“, „nebe“ a „země“. Josef Pleskot k tomu uvádí: „Myslím, že je možné pracovat na díle pozemském tak, aby mělo jistý přesah. Když si pro sebe snažím definovat architekturu, hledám ji někde mezi poezií a geometrií, tím možná myslím mezi lidským a – pokud raději neřeknu přímo božským – nadlidským. Geometrie není z oboru lidských vymyšleností, to je jen objev řádu a jeho definice. Poezie ano, to je typicky lidský produkt. Takže mezi lidským a nadlidským a taky možná mezi uchopitelným a neuchopitelným. Já hledám architekturu někde mezi.“(7) Tyto Pleskotovy věty mají doslova charakter architektova vyznání – jeho architektonické konfese. Jeho jazyk je poetický – vrací se k dávným zážitkům a zkušenostem. 

              Analýzou pro práci Josefa Pleskota typického sociálního étosu dokážeme pak i daleko lépe porozumět, jak chápe Heideggerův pojmem „božské“. Ten spolu s oproštěností od „nepotřebného“ je v jeho tvorbě čím dál tím více patrný. Dokonce bychom mohli tvrdit, že tento étos můžeme chápat i jako subjektivně pojatou, pozitivní, sociální utopii. Může to být zároveň i ten postoj, kterým se snaží do současného stavu společnosti, kterou chápe jako „… silně polarizovanou, silně sobeckou, silně agresivní, silně nevšímavou“,(8) vnést pozitivní náboj. Otevřená občanská společnost překonáním totality nabízí individuální svobody a seberealizaci. Zároveň ale platí – občanská společnost bude takovou, jakou ji lidé udělají. Svobodu lze naplnit i „zmarnit“.

              V architektuře se takto chápaná práce projevuje především „starostí“, „ohledem“ a „péčí“ o veřejný prostor. V každé ze svých realizací se dotýká jiného aspektu jeho utváření. Vine se jeho tvorbou jako červená nit. Jinak mluví o potřebě „dotýkat se“ na úzké stezce v Jelením příkopu pod Pražským hradem, jinak jsou koncipovány komunikační cesty „blokem do dvora“ u budovy Metrostavu v Libni a jinak je akcentována a vtažena historická stopa cesty údolím do „veřejného prostoru“, páteře a společenské osy v realizaci banky ČSOB v Radlicích. Tento důsledný postoj se stává jednou z jeho priorit. Chápe ho jako opozici proti konzumní společnosti, která „… nesměřuje k pospolitosti, ale k sobeckosti, která se neprojevuje svobodou, ale agresivitou“.(9) Architektura Josefa Pleskota tak nemá žádný uzavřený výrazový slovník, ale vždy „… reaguje na mnoho různých podnětů. Vědomě usiluji o interpretaci problémů místa a vztahu k místu a pracuji vždy různým způsobem a vždy individuálně.“(10) Celá jeho tvorba dosvědčuje, že žádné téma není čistě formálním úkolem, ale je vždy řešením konkrétního sociálního problému. Kompromis pak pro něj není negativum, je to schopnost rozvíjet to, co je různým stranám společné.

            Důležité jsou pro Pleskota také i další aspekty Heideggerova „součtveří“, jako je „ukotvení“, což může být v našich podmínkách i opření se o nejlepší tradice české moderny (její sociální aspekty) a zejména pak lepší pochopení aktuálního stavu společnosti.

            Fenomenologicky chápané „místo“ je pro Josefa Pleskota stále zásadní úkol. Vnímání kontextu „místa“ je v jeho tvorbě ale trvale složitější – nechápe ho pouze prostřednictvím vizuální podobnosti. Architekt Pleskot toto téma charakterizuje: „Kontext jako soubor všech textů znamená ctít věci, které na tomto místě ani nemusí být viděny pouhým okem. Proto opravdu radši mluvím o čtení a skládání textů, porozumění jednotlivým odkazům místa, a ty odkazy mohou být i velmi vzdálené. Třeba i desítky a stovky kilometrů.“(11)  

            Jakým způsobem tedy Josef Pleskot odpovídá na současný stav architektury? Současné drama na scéně světa architektury se odehrává mezi dvěma póly a  proniká do obsahu používaných přihrádek -ismů (postmodernismus, neo- a dekonstruktivismus, eko- a technoismus, neo- a metaracionalismus atd.) a možná současně probíhá v současném hektickém dění i 100 + 1 malá renesance architektury, v nichž  se nové nároky společnosti vztahují k podstatě architektury.(12) Jeden pól v údajném „chaosu“ současné architektury se inspiruje možnostmi CAD v rozměru, který se stále větší intenzitou směřuje ke světu neeukleidovské geometrie či k experimentování s organickými tvary (mimo jiné tzv. bublinová architektura, technofuturismus), předvádí až technologická show, tyká si s virtuální architekturou, tedy pól, který nám může reprezentovat  F. Gehry, Asymptote, NOX.  Druhý významový pól mohou reprezentovat  Herzog a De Meuron, Foster (viz Hearst Headquarters), Renzo Piano (viz nová budova New York Times). Otázka však zní: Čím může a čím má být budova ve věku již nastupující informační společnosti, o co architektura může a má usilovat? Pro charakteristiku práce Josefa Pleskota bychom raději odkázali na citát Jacquesa Herzoga a Pierra de Meurona: „Budova dokáže zdůraznit moment skutečného setkávání. Tak tomu bylo vždy a dnes, ve světě, který je ovládán digitálními informačními technologiemi, se to stává ještě zásadnějším. Je to vlastně jediný opravdový klad, který zůstal architektuře.“

            Mezi základní atributy Pleskotovy práce a jeho silného rukopisu můžeme zařadit (1) čisté geometrické tvarosloví, obnovu (2) majestátnosti prostoru, sázku na (3) dokonalost proporcí a pečlivé vylaďování (4) vztahu materiálu a světla, mnohonásobně různými způsoby (5) uchopování a rozvíjení témat ekologie. Čili architekt rozvíjí svou tvorbou témata, která budou vyžadovat stále větší respekt. Pleskot architekturou nerozptyluje. Pohybujeme se sice ve společnosti masové spotřeby, kdy nastupuje fast-foodový přístup k životu („fast food, fast live, fast architecture“) – architekt má ale vždy vědět, na čem se podílí. Architekt Pleskot se od takto chápané odpovědnosti ve své práci nikdy neodchýlil, jeho práce není žádný Entertainment, jeho architektura je vážná záležitost, výše uvedenými pěti aspiracemi se vztahuje k podstatě architektury, jeho rukopis je vždy přísný, strohý – i když bychom mohli místo Šváchou diagnostikované přísnosti jako exkluzivity raději použít Masákem upřednostněného překladu austerity, to jest střízlivost. „Střízlivost, jistá vlídnost“ jsou nepřehlédnutelné hodnoty vlastní jeho tvorbě. Důležitá je pro něj „spolupráce principů a aspirací“, které budovy konstituují, stejně jako rozsah zjevné i skryté inovativnosti.

            Jeho tvorba se stala a zůstává jedinečným naplněním obsahu teze: Architektonické úkoly dneška se rodí na rozhraní vyspělých technologií, humanitních disciplin a respektují kontext. V tomto úběžníku, v tomto střetávání se, se rodí způsoby realizace nejvlastnějšího poslání architekta, jímž je „obec a její trvalost“ (Karel Kosík).

(1) Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011, s. X a Y.

(2) Architektura ČSR 5/1989, s. 61.
(3) Architektura ČSR 1/1990, s. 44-51.

(4) J. Ševčíková – J. Ševčík: Texty. Praha, Tranzit.cz 2010, s. 182.

(5) Tamtéž.

(6)  První zkusmý překlad pojmu „das Geviert“ byl „čtveřina“. Dnes se častěji používá pojem „součtveří“.

(7)  „Josef Pleskot“. In: P. Kratochvíl: Rozhovory s architekty 01. Praha, Prostor 2004, s. 12.

(8)  Tamtéž, s. 10.

(9)  Tamtéž, s. 12.

(10) Tamtéž, s. 14. 

(11)Tamtéž, s. 13. 

(12)  Více viz O. Beneš – O. Ševčík: „Architektura: Devadesátá léta a první desítiletí 21. století“. In: Architektura & Urbanismus XLV, 2011, č. 3–4, s. 104–135.