Dobricyna
Můj oblíbený text - ohlédnutí po klíčových momentech 20. století v pojetí Iriny Dobricyny
Svébytnou analýzu architektonické krize na přelomu milénia vypracovala ruská autorka Irina Dobricyna na stránkách knihy Od postmoderny – k nelineární architektuře vydané v roce 2004 v Moskvě (nakladatelství Progress-Tradice).
Zásadní pro pochopení přístupu autorky, je pro nás obdobný výchozí moment z počátku devadesátých let, o kterém autorka mluví ve vztahu k architektonické teorii druhé poloviny dvacátého století jako o „bodu nula“. Vstřebávání tendencí a směrů posledních několika desetiletí tady muselo probíhat bez náročné předchozí kultivace architektonického diskursu. Přestože v sedmdesátých a osmdesátých letech se na půdě českého disentu, a občas i v oficiálních periodikách, teoretické úvahy objevovaly, nejednalo se o systematický přístup. Pro nás je proto mimořádně přínosné její přehledné a srozumitelné shrnutí uvedeného období, na které se dá navazovat.
Autorka vidí na rozmezí 20. a 21. století, v období, které trvalo déle než třicet let, probíhat významné změny ve vnímání architektury. Jedná se o změny vztahů mezi architektonickým povědomím a filosofií, vědou, novými technologiemi. Vnímá architektonickou tvůrčí činnost, rozvoj architektonické formy jako „komplexní evoluční proces, který je schopen sám se podporovat ve svém vývoji. Je podoben organické formaci, která prochází obdobím stability a nestability, krize. Nestabilitou se otevře skrytá energie architektury, aktivuje její možnost stanovit konkrétní spojení s kulturním kontextem, za účelem prorážet nové principy formování procesů. Tím máme na mysli takové souvislosti kultury jako celku umění, filosofie, vědy, náboženství, technologie, sociálních procesů, politiky.“
Posledních třicet let v oblasti architektury, zhruba od roku 1970 až po rok 2000, vnímá jako období nestability. Pokouší se podívat na architekturu tohoto období jako na druh samoorganizovaného systému produkujícího různé „strategie rizik“.
Nestabilita je přímo svázána s post-klasickou filosofií. I. Dobricyna pro zdůvodnění svého přístupu argumentuje Richardem Rortym. Tento americký filosof uvádí, že již před dvěma sty lety vzniká názor, že pravda je vytvářena – na rozdíl od metafyzického přístupu s jeho neměnnými pravdami – a toto nové paradigma si začíná dobývat své místo v Evropě.
Přímý zlom pak dle autorky probíhá Nietzscheho prací. Nietzscheho studie jsou považovány za hranici mezi klasickou a non-klasickou filosofií (následující 20. století je pak už epochou mnoha radikálních objevů a změn). Filosofie sleduje vývoj mnoha jiných klasických trendů, umění prochází revolučními změnami, věda zpochybňuje do té doby platná paradigmata přijímání přírody – probíhá krize v „karteziánské epistemologii“, která se projevuje příchodem teorie relativity, kvantové mechaniky, vlnové mechaniky, můžeme pozorovat krize analytického přístupu k vědě. Gaston Bachelard přijímá dialektiku přehodnocení minulosti, vzniká něco jako „převrácení perspektivy“.
Nicméně non-klasická tendence ve vědě na počátku a uprostřed století nebyla přijata architekturou v době svého zrání, ale daleko později, téměř na samém konci 20. století. Pokud jde o non-klasickou filosofii, ta byla přijata architekturou jen částečně. Důvod je jasný – leží ve specifické netečnosti architektury, která nese zatížení významy a nutností zabezpečovat život obyvatel. Ve 20. století tedy architektura musela komunikovat s rychle se měnícím kulturním kontextem poněkud selektivně.
Období architektura moderny je dnes považována za čtyřicet let stability. Její estetika částečně integrovala Nietzscheho myšlenky na „vůli k moci“ a „potvrzení člověka jako supermana“, které se promítly do svobody rozsáhlých kompozic klasické moderny, v globalizujících se myšlenkách mezinárodní architektury. Nicméně na úrovni formálního jazyka je estetika modernismu v architektuře pevně spojená s filosofickými idejemi nové doby, „karteziánskou ideou“ – geometrickým řádem vesmíru.
Zatímco v jiných oblastech umění moderny se objevují další tendence (dadaismus, surrealismus) architektura své zaměření nemění. Postupně se stává modernismus hermetickou strukturou, je rukojmím rychlého rozvoje stavebnictví.
Modernismus v architektuře se postupně transformoval do klasiky dvacátého století. V době hledání cesty ven z vlády jednotné modernistické estetiky v architektuře let 1960-1970 se ve svém usilování o nové pohledy ve formativních procesech obrátil k moderní filosofii a vědě. Například profesionální architektonické pojetí životního prostředí na Západě po roce 1970 bylo vyvinuto i za pomoci analytické psychologie Karla Gustava Junga a fenomenologie Mircea Eliadeho, či existencialismu Otto Friedricha Bolnowa.
Postmodernismus a dekonstruktivismus, které jsou na první pohled tak daleko od sebe, vedl stejný požadavek ničení přeživšího stereotypu modernismu a současně nejsou bez patosu konstruktivní strategie formativních procesů. Je příznačné, že na konci 70. let architektura našla jeden ze svých „energetických“ zdrojů pro svůj rozvoj – historii.
Použití techniky koláže dalo předmětům z minulosti nové životní impulsy. Nicméně bylo nutné vypracovat novou sémiotiku. To znamená, že brzy po architektonickém modernismu zraje na myšlenkách post-non-klasické francouzské humanitní školy, která byla zaměřena na představě světa jako „textu“ (Jacques Derrida, Roland Barthes, Michel Foucault). Post-modernistické architektury jsou první alternativou k modernismu, je to první pokus odchýlit se od filosofie a estetiky čisté geometrie.
Zároveň je v architektuře deklarována vzdálenost mezi formou a funkcí. Architektonický objekt dostane status „textu“. Architektura je osvobozena od logických kompozičních pravidel. Po nastavení nového vektoru vývoje, který byl spojen s historií architektury postmodernismu, se začal postupně měnit a nastupuje další vývoj k neo-klasice či neo-racionalismu. Zpětně mluvíme o „jazykových hrách“, „postmoderní citlivosti“ spjatých s fenoménem pozdního kapitalismu.
Dekonstruktivistická estetika „ničení dokonalosti“ je také bez logických kompozičních pravidel a je podporována strukturální filosofií, která měla velký kulturní vliv v 70. až 80. letech minulého století. Dekonstrukce, jak víme, měla vliv na všechny typy umění, filosofii a vědu. Dekonstrukce nutila architekta používat vysoce intelektuální postupy „rozkladu“ objektu, který pak považuje za „text“.
Nelineární experiment devadesátých let lze považovat za další radikální krok architektury, což znamená další fázi „rozvodu“ s modernistickou estetikou. Nové i staré objevy non-klasické vědy 20. století se staly pro architekturu životně důležité. Nová teorie formy, založená na nelineární fraktální geometrii začala být prováděna v polovině 70. let, s pracemi francouzského matematika Benoita Mandelbrotha, který zavedl termín „fraktál“. Zlomem v nových formativních procesech bylo i následné zavedení počítačových technologií.
Nelineární architektura se snaží vyjít za rámec euklidovské geometrie, založené racionálními formami, ohraničené hladkými povrchy, zavádí práci s křivočarými povrchy. V tomto novém přístupu není místo pro návrat do historie, a není zde ani místo pro „reminiscenci“ moderny. Estetika nelineární architektury se nachází v blízkosti estetiky dekonstrukce, i když tíhne k ekologické architektuře. Nelineární architektura je také závislá na vysoce vyspělých technologiích nutných pro samu realizaci. Počítačové technologie jsou používány jinak – nejsou nástrojem pro vytvoření mistrovských obrazů, ale hlavně pomáhají při formování nového typu procesů.
Dobricyna říká, že vzniká systém schopný růstu a změny, který není pouze statickým objektem. Je zvykem domnívat se, že architektura „textu“, se stává historií. Architektonické myšlení se pohybuje od diskursu Jacquese Derridy, po diskurs Gillese Deleuze. Nicméně, některé pojmy sémiotiky jsou silně integrovány do paradigmat této architektury. Logika výkladu založeného na sémiotických metodách se chystá do zapomnění.
Zvláštní vliv na změnu architektonického teoretického paradigmatu má i nástup komplexnosti vědeckého poznání, myšlenky přechodu z chaosu do řádu, teorie katastrof. Jednadvacáté století – to je začátek éry tzv. technogenní architektury. Nelineární experimenty, které se vyvinuly v polovině 90. let, byly procesem, který do této nové éry pootevřel dveře. Dialogem profese s vědou a technikou vzniká vnitřní síla architektury, posílení tohoto záměru výběrem variant vývoje, pomáhá zachovat architekturu jako systém.
Kniha Od postmoderny – k nelineární architektuře byla dána do tisku v roce 2002, korekci svých vývodů publikovala Dobricyna v roce 2009 v samostatném sborníku. Pokud bychom měli aktualizovat její pojem krize v architektuře – nejpalčivější problém dnes vidí v krizi „veřejného prostoru“[1].
[1] Téma veřejného prostoru je v poslední době zpracováváno architekty i teoretiky – začínáme mluvit o hybridních stavbách, především na stránkách díla Dorothey a Georga Franckových. Jednu z prvních realizací – Cinema Center v Drážďanech architektů Coop Himmelblau – hodnotí Wolf D. Prix takto: „Pro nás je UFA Cinema Center reprezentací nového typu prostorové definice a formálním designem založeným na dvou propojených myšlenkách: volná konfigurace trojrozměrných číslic (podobná šachovým figurkám na čistém plátně) a překlenující kryt, který je spojuje. V následných projektech jsme rozvinuli tento vzorec, zejména v našem projektu pro městské centrum zábavy v Guadalajaře v Mexiku.“ Z publikace: Tschumi, B. – Cheng, I. (eds.): The State of Architecture at the Beginning of the 21st Century. Crown Publishing Group, 2004.
Skvělý text!
OdpovědětVymazatTaké si myslím, že architektura (a urbanismus snad ještě víc) je oproti vědě i filosofii ve velkém závěsu (proč tomu tak je, a snad i, dobře, že tak, to říká Kosík dole na stránce :-)). Ono dopracovat se k tomu, že i města lze chápat svým způsobem jako živé bytosti (k čemuž podle mě systémová teorie směřuje), to přeci jen není jen tak. Nehledě na to tuhle teorii začít realizovat. Možná se ale za pár desetiletí nestačíme divit!
Ta kniha je, předpokládám, pouze v ruštině, že?
Derridu jsem tedy ještě číst nezkoušel, ale Tisíc plošin od D&G rozhodně doporučuji. A taky Niklase Luhmanna!
Ano, kniha je pouze v ruštině, ale je tam obsáhlý anglický doslov.
OdpovědětVymazat