Asse "Prosté stavění"

ASSE "Prosté stavění"

Proč Asse? Obdobně jako Dobricyna poskytuje pohled z poněkud neobvyklého úhlu. Asse je členěm Evropského kulturního parlamentu, měl několikrát na starosti Ruský pavilon v Benátkách, je souputník světoznámých "buážníků" sedmdesátých a osmdesátých let - z nichž asi největší renomé má Alexander Brodskyj, přítel Zumthorův. Níže uvedený text je sympatický akcentem na "výchozí na naladění" se kterým přistupujeme k práci.

Můžeme říci, že moralizuje, ale způsobem, který je obohacující.

J.ASSE 

Apologie prostého: Několik tezí (2009)

… Ideje prosté architektury trvale bloudí ve vzduchu, ale aktualizují se v dobách krize, přičemž ani ne tolik v ekonomických, jako v kulturních, kdy se nerozum stává ve světě očividným  a vyzývá k očištění. 

Za posledních sto let formální svoboda výrazu v architektuře dosáhla toho, že je prakticky vše dovoleno.  Čím je soudobá architektura tak složitá? Co nutí architekty stavět budovy podivných forem, obtížných pro realizování a sémanticky nesrozumitelných? 

Problém kvality architektonické formy je do krajnosti zamlžen. Pojmy dobrý, špatný, krásný, zmrzačený, správný nebo nesprávný mají dílčí a relativní uplatnění v soudobé kultuře. V epoše totálního manýrismu, který se stal stylem doby, orientace na prostotu-jednoduchost se ukazuje jako jedi- ná radikální a současně zodpovědná profesionální pozice. 

„Architektura nulové úrovně“ – jak ji nazval Kenneth Frampton-„odpovídá na narůstající kakofonii současného světa hmatatelným  mlčením.“                                                                                                                                                                                                             

Paradox, pozoruhodně přesně zachycený Pasternakem: umělci, který netají prostotu, se nedostane slitování od lidí, pro které prostota nutná, ale kteří dávají přednost její složitosti“. Prostota je lidem nanejvýš nepotřebná proto, že je projekcí „přirozeného“, organického, „sounáležitosti se vším existujícím“.

Lidé se jí lekají, tak jak se lekají jasnosti a pravdy.

V ní se vždy chrání nějaké tajemství, skryté v nevyřčenosti. Lidem je dražší povznášející klam ve složitosti, který obsahuje mnoho uznaných rysů a je proto pro ně pochopitelnější. .

Prostota- to je odpovědnost. Učit se prostému – to je učení se odpovědnosti. Domácí propedeutika architektury počínaje prvním ročníkem vrhá studenta na cestu neodpovědného vytváření forem. Veškerý kurs kompozice objemů a prostranství je postaven na nesmyslném kombinování abstraktních forem, zbavených jakéhokoliv lidského obsahu.

Prostá architektura vibruje mezi abstrakcí a konkrétností. Abstrakce geometrické typologie prostoro- vých forem je artikulována krajní konkrétností materiální realizace. Mallarmé, podle svědectví Paula Valéry, jednou řekl Degasovi: „Verše, drahý Degasi, se netvoří z idejí. Vytvoří se ze slov.“ V tomto smyslu se architektura také netvoří z idejí, ale z materiálních faktů.

Oblast prosté architektury – to nejsou architektonické texty, ale materiální substance bytí. Architektonické formy se definují v pro ně vlastních termínech, přes jejich substancionální nebo typologické kvality. Zde není místo pro symboly a metafory, ale všechny věci přímo vyjadřují své funkční, prostorové nebo materiální vlastnosti. Tuto architekturu můžeme nazvat „architekturou substantiv“, v protikladu k mnohoslovné „architektuře metafor.“

Podstata této estetické a etické strategie – je v obratu k živé zkušenosti s prostorem,  k bezprostřednímu taktilnímu a vizuálnímu prožívání světa, k texturám materiálů, jejich teplu či chla- du. V souhlase s tím i všechny kulturní smysly a asociace se rodí nikoli na úrovni vyobrazení či jazy- ka, ale na úrovni prvotních vjemů.

Prostota- to je především určitý způsob myšlení, pohledu na svět a teprve v druhé řadě forma. Forma, vyrůstající z pochopení prostého, redukovaná ne jako následek mučivého procesu odse- kávání zbytečného, ale jako poznaná nesložitost původního. Při použití paralely z matematiky, můžeme říci, že redukce na prosté-jednoduché, se neprovádí jako operace  postupného odčítání, ale spíše jako náhlé vytažení jádra. Správnější je hovořit ne o redukci, ale o sevření či omezování formy. 

Skvělý tankový konstruktér, autor „T-34“ M. I. Koškin říkal: „Lepší ze všech možných detailů – je ten, který neexistuje.“

Idea prostého – je optimistická.  Podle duchaplné teze „život není tak prostý, jak se zdá. On je ještě prostší.“ To, co je prosté, uspokojuje a usmiřuje. Soudobá architektura je z větší části proniknuta tragismem. Od chvíle, kdy si architektura začala rozumět jako součást soudobého umění 20. století, tak se nevyhnutelně stala tragickou.

Očividný oxymóron – sousloví „architektura dekonstrukce“, tj. „ vysoká tektoničnost ničení“. Metodologická procedura je do písmene interpretována v architektonické formě. Dekonstruovaná forma je příznak rozpadu smyslu bydlení [pobytu], ontologické katastrofy. Profesor z Wuppertalu, Frank Werner, je nanejvýš kategorický: „ Konec prosté architektury bude koncem poslední optimistické perspektivy pro to, co ještě zůstalo z architektonické kultury. Někteří si myslí, že stavět prostě,  prostě-jednoduše projektovat – to je ta  nejjednodušší věc na světě. Ve skutečnosti je to to nejtěžší,  nejpracnější, a  nikoli v poslední řadě, nejméně placená činnost dneška. Právě proto jsme povinni kultivovat projektování jak intelektuálně, tak i prakticky, a ne je vydávat  na rozsápání tlachající populistické rétorice.          

                                                                                         

Je nezbytné oddělit prostotu-jednoduchost od symbolické monumentality a od minimalistického manýrismu. Architektonický minimalismus ve své dnešní verzi se změnil v pozůstatek stylu světského establišmentu –  bezduchý  a manýristický. Ani ne natolik vznešený klid, jako vynucená hra s nehybností.

Prostota má být přirozená, nemůže být agresivní. Jak odpozoroval La Rochefoucault: „ Předváděná prostota-to je vybroušená licoměrnost.“ Wittgenstein je vždy stručný a přesný: „Vkus činí věci přijatelnými.“

Z hlediska vkusu je to, co je prosté zpravidla provázeno dobrým vkusem, už jenom proto, že v prostém není nic zbytečného, jen nezbytné a opodstatněné. Špatný vkus je vždy spojen se zbytečností. Proto to prosté žije déle – existuje mimo módu, zachovává svoji hodnotu, nehledě na její rozmary…

Když seřadíme synonyma a asociativní spojení, přesvědčíme se, že za prostým-jednoduchým, se skrývají především převážně kladné konotace,  za složitostí negativní. Prostota – skromnost – jasnost – celistvost – bezelstnost- přirozenost – upřímnost.

Složitost – nepochopitelnost- zamotanost – neurčitost – nerozřešitelnost.

Když se obracíme k prostému, lze lehce, a proto je to nebezpečně, propadnout do moralit. Za ideou prostoty se odkrývá,  jestliže si to budeme přát, jak protestantský asketismus i cesta zenu a aktuální móda prostého života. …

Pouze jedna prostota stojí za úsilí – prostota srdce, prostota údivu a chvály. Je mi k ničemu prostota, ve které není přítomný ani údiv, ani strach, ani radost. Pro mne je strašná běsovská vidina: dítě, které ve své prostotě pohrdá hrou.                                                                                                                                

Architektura, jako veškerá kultura, dávno ztratila nevinnost, a na složité otázky dnešní kultury nemohou být dávány primitivní odpovědi. Prostá architektura to není módní dieta, ale zřeknutí se narkotik.                   

Prosté není prosté. Prosté není nudné. Je nesprávné hovořit o prosté architektonické formě pouze v termínech geometrie. K určení „prostého“, bych vztáhl takové kvality, jako je celistvost a slitost formy, nenarušenost a homogenita povrchu. Prostota není synonymum primitivnosti, ubohosti, elementárnosti, lapidárnosti.

Předstíraná složitost – to je převážně vlastnost kultury městského davu. Triumfem složitosti je kýč.  Rustikální  a aristokratická kultura, viděno historicky, vždy inklinovala  k prostému – antickému kánonu nebo tradiční lidové formě,  naivní a prosté ve své podstatě. Složitost vstoupila do architektury s urbanizací od poloviny 19. století, spolu s na tomto základě vzniknuvší eklektikou a po té  i s nemocným-mnohomluvným uměním moderny.

Mne více láká  anonymní architektura  vzdělaných občanských inženýrů konce 19. – počátku 20. století, než opusy „kreativních“ architektů současné produkce. Jakkoli je to podivné, tak v nehledané jednoduché všednosti občanských staveb je více metafyzického obsahu než v originálních produktech umělecké seberealizace.

Prostota – to není styl, to není forma a není to postup. Intence prostoty se projevuje jako profe- sionální imperativ, ale nikoli jako formální princip nebo módní tendence.

Prostota – to je určitý způsob vidění a schopnost vidět věci takové, jakými ony jsou. Prostá architektura se vyhýbá iluzornosti a v tomto smyslu je realistická. Kolem tématu prostoty se točí otázka po smyslu a určení architektury vůbec a v našich dnech zejména.

V prosté architektuře je obsažena výchozí povaha stavění…

Za nekonečnými spekulacemi o novátorství formy i o textech kultury mizí onen zákládající smysl architektury jako prostoru pobytu člověka. Úvahy o prostotě nás nutí trvale si klást mučivé otázky: Co je, konec konců, architektura, v čem spočívá odvěký smysl prostoru a formy?

„Prostota nesložitého schraňuje uvnitř sebe ve své pravdě záhadu všeho velikého i dočasné- ho…Zřeknutí se  Odmítnutí  neodnímá. Odmítnutí obdarovává. Obdarovává nevyčerpatelnou silou prostoty.“  Martin Heidegger.

Jevgenij Asse: O prostotě. In: Projekt Rossija, 2009, 1, č. 51, podstatně zkráceno

                                                              ASSE "Prosté stavění"