středa 15. listopadu 2017

Princeton - Beatriz Colomina


Příští týden (středa 22/11/2017, 18:00) proběhne ve Svatováclavském sále Betlémské kaple další významná přednáška Beatriz Colominy, profesorky dějin moderní architektury na Princeton University v New Yersey, „Soukromé a veřejné: Architektura ve věku sociálních médií"/"Privacy and Publicity: Architecture in the Age of Social Media".        

http://artycok.tv/39794/privacy-and-publicity-architecture-in-the-age-of-social-media

                                              
V anotaci se mj. uvádí „nástup sociálních médií byl možná nejdůležitější změnou v sociálním, kulturním a ekonomickém životě jednadvacátého století“ s tím „sociální média jsou totiž opravdu zásadním prostorem navrhování.“ Možná, že kabinetnímu historikovi architektury pro takový úsudek ještě chybí časový odstup, nicméně účinek sociálních médií je i podle našeho názoru tak masivní, že je nezbytné fenomén proměn architektury ve věku sociálních médií tématizovat. V našem textu „Teorie a kritika architektury v Českých zemích – k čemu jsou, v jaké jsou kondici a v jakém kontextu dnes účinkují?“, který uvádíme níže, rovněž klademe na závěr otázku „Co se děje s architekturou v dnešní mediální krajině/scéně/prostředí?“a soustřeďujeme se na užší téma – jak se proměnila i pozice teoretika architektury v době nástupu infotainmentu. Pokud se najdou čtenáři, které téma zaujme, budeme rádi.

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík. Praha 14.11.2017



Teorie a kritika architektury v Českých zemích – k čemu jsou, v jaké jsou kondici a v jakém kontextu dnes účinkují?



Když se mají sejít historici architektury nebo „památkáři“, tak v České republice nestačí pronajatý sál. Proč tomu tak je? Mimo jiné zjevně proto, že u nás nadále provozovaná narativní historiografie se svým způsobem produkování a předávání faktů stejně tak, jako tv-seriály plus celý ten segment pokleslé zábavy, zůstává pro veřejnost ve „společnosti masové spotřeby“ a „kultury entertaimentu“ žádaným artiklem. Řečeno přímo, v takovéto pokleslé kultuře s mozaikovitým mediálním zpravodajstvím naopak může odtažitá, jakkoli excelentní teorie evokovat u potencionálního nepřipraveného zájemce o teorii pocit, že jde o přepad, ne-li, jak jsme si mohli v nadsázce přečíst v Orientaci - v teoretické příloze Lidových novin, že je na kolonoskopii.                                                                                                 

Když se setkávají teoretici v oboru architektury, postačí jim stůl, „být menšinou neznamená nebýt vůbec"…na složité rovnováze celku se podílí vlastně obojí stejně“ (to ví i básník a literární vědec P. Hruška). Vždyť i v tom má původ jejich sebevědomí (velice dobře vědí, že teorie otevírá horizonty, „vidí“ souvislosti, vůči nimž je praxe slepá) i jejich minderheity (a kdo by je neměl, při srovnání s výsledky teorie v zahraničí a přežívání pod tlakem vulgárně administrativního prakticismu). Ano, teoretici architektury to je to malá komunita, která se potýká s velkými aspiracemi i problémy.                                                            


I zde jsou „po ruce“ k snadnému nalezení důvody tohoto stavu: Teorie v českých zemích přežívá pod trvajícím předsudkem své spekulativnosti na okraji veřejného zájmu. A je to ještě horší: Sedmdesátá a osmdesátá léta XX. století u nás v rámci tzv. normalizace zdevastovala u celých generací jakýkoliv respekt k teorii. Slovník předlistopadové minulosti teorii jako takovou neznal – na pořadu dne byla „věda o architektuře“- to byl skloňovaný terminus technicus minulé doby. 


Dědictvím téže minulosti je mimo jiné přetrvávání tíhnutí k technickým a ekonomickým a nikoli k vlastním otázkám architektonické tvorby (výchozí mininum: znát autora určité architektonické ideje a její evoluci, druhý krok – zvládnutí a rozvinutí metodologie). Pokud se takové tíhnutí vydává za teorii a oceňuje se pro tzv. praktičnost, tak je to proto, že se předkládají prvoplánové odpovědi: architektura je to a to. Je to jako vstoupit do mrtvé řeky, kde se fakta občas posunou – řeka teče, ale život v ní nehledejme. 



Vždyť v projektování se architekt vyrovnává s řadou nejen rozdílných, ale čas od času i dramaticky nekompatibilních odpovědí – takže pokud architekturu pouze „neprovozuje“, pokud je jeho práce hledáním a volbou, tak ho prosté/takzvaně praktické odpovědi nemohou uspokojit. „Čím více praktiků, tím více hysteriků“ - kdykoli „architekt utopený v praxi“ –„praktik“, pocítí potřebu vyslovit obecné soudy, tak se ukáže: chybí odstup, hodnotící horizont. To je jeden z důvodů - proto pro současnou kvantitu vulgarismů při hodnocení a „hodnocení“ architektury praktikujícími architekty na straně jedné (viz „sociální sítě“!) a jejich protipól, pouze registrujících článků, které se nechtějí nikoho dotknout a tudíž neobsahují nic podstatného, těžko najdeme srovnání (O to větší respekt náleží architektům, kteří pokračují v české tradici, „umí a dokáží“ se s nerozvinutou teorií vyrovnávat a „ pracují a zhodnocují“ „akumulovanou zkušenost“). Tuto situaci již dokreslují první „vzpoury“ nastupujících generací – nic nového pod Sluncem, tak už to na světě chodí.    



                                                                                                      
Po „listopadu 1989“ naděje na zásadní změnu evokovala nereálná, nesplnitelná očekávání i pro sféru architektonické teorie; doba se „usadila“ - s čím se čtenář dnes setkává?                                      

Setkáváme se s články, které jsou, v lepším případě, pouze faktograficky registrující a na druhé straně se čas od času teoretické studie, při nichž nepřipravený čtenář pod náporem abstrakce může nabýt dojmu, že musí být něco v nepořádku s jazykem, že jde o podivnou, z jeho hlediska podivně bezobsažnou slovní hru. Proto Karolina Jirkalová z pozice exkluzivního periodika Art+Antiques, čili z chráněné „niky pro kritiku a snad i teorii architektury“, oprávněně klade přímočarou otázku: „ Jsou tu vůbec čtenáři, kteří by chtěli číst náročnější kritické texty?“ (Srv. první číslo tohoto roku periodika ERA21, č. 1, 2017„Podoby kritiky“).Kolik je u nás vlastně „do hloubky přemýšlejících lidí“? - odůvodněná odpověď – „do tří tisíc“.1)         

                                    
Do hry vstupují i další témata - jak je společnost hodnotově nastavená. Otázka je na místě i proto, že teorie architektury, má-li žít, potřebuje publikum/konzumenty – zainteresované a odborně připravené. Takže: Jestliže moderní umění vyžaduje připraveného, obeznámeného diváka, tak i nenaivní, neprvoplánové osvojení architektury, její „přivlastnění“ prostřednictvím teorie je spojeno s nárokem na jistý stupeň kvalifikované obeznámenosti, ne-li přímo profesionality. Není to nic snadného, přesto platí – mezi architekty - „praktikujícími architekty“ je hlad po myšlence/ideji, po architektonické teorii. Tvrdíme, i Rajnišovo drsně rázné odmítání „pouhého teoretizování“ v sobě nese nemalý náboj intenzivního hledání východisek/cest z pozdní moderny.2)      


                                                                             

                                 
Tématem tohoto příspěvku je dále status kritiků/teoretiků a proměna postavení kritika/teoretika architektury v současné mediální krajině/scéně/prostředí.                                                                 


O co se lze v oboru „teorie architektury“ opřít? Jistě ne o potřebné institucionální zakotvení architektonické teorie, které vpodstatě chybí (K. Jirkalová:„Je zde vůbec někdo hodný tohoto pojmenování? Několik málo lidí…se o kritiku pokouší, ale není to hlavní náplní jejich práce.“). To je realita. Ojedinělé exkluzivní ostrůvky/niky chráněné teorie architektury představují pracoviště v Ústavu dějin umění AV ČR (P. Halík, P. Kratochvíl, R. Švácha) a Centrum pro teoretická studia (CTS) UK v Praze (C. Říha), Názvy uvedených institucí nám napovídají, že i zde teoretik architektury přežívá v „zamaskování“. Zbývá připojit Fakultu architektury ČVUT ( I. Fialová, J. Tichá, M.Sedláková) s jejím pravidelným zvaním zahraničních architektů. To, co podemílá potřebné systematické pěstování teorie je do nedávna absence recenzovaného odborného periodika pro architekturu (na rozdíl od Slovenska) – aktuálně recenzovaný Zlatý řez je vzácnou oázou limitovanou nákladem a čtyřmi čísly ročně.                                                                                        


Co stav teorie ztěžuje? Je teorie a „teorie“, jako je hudba a „hudba“; za teorii se podezřele snadno a dlouhodobě vydávají náhražky, v lepším případě více či méně hluboké reflexe, kunsthistorické úvahy a studie. Skutečný „stav a kondici“ můžeme měřit srovnáním s výsledky teorie v zahraničí. Výsledek je tristní, kdo to „nevidí a neslyší“ nemá oči k vidění a uši k slyšení. Přesto: Lze se opřít, tak je tomu v české kultuře s tragicky přerušovanou kontinuitou běžné - o výsledky práce jednotlivců, kteří obětavě vykonají práci, která je v jiných zemích dílem generací. Lze nepochybně stavět na teoretických pracích Jiřího Ševčíka (srv. Jana Ševčíková – Jiří Ševčík: Texty. Texty, rozhovory, dokumenty. Praha, vyd. tranzit.cz a VVP AVU 2010) či Petra Rezka (srv. Petr Rezek: Architektonika a protoarchitektura, 2009), které probouzely a probouzejí zájem o architektonickou teorii, jako o něco, co je nezbytnou bytostnou součástí plnohodnotného provozu oboru architektury. Tím podemílali zejména od normalizace v sedmdesátých letech prosazovaný nejhrubší prakticismus (byl obsažen i v ideologické tezi „reálného socialismu“: „socialismus je prostě to, co tady máme“, vývoj vyústil do vzdání se teorie - teorii obsadili „revizionisté“, reformátoři, stoupenci tržního hospodářství a následně se stala jakákoliv teorie „socialismu“ z podstaty podezřelá -  tento prakticismus předznamenal konec režimu před listopadem 1989). Ovšem prakticismus je z jiných důvodů znovu na pořadu dne.        

                                                                                         
Proč tomu tak je a oč v tomto tématu „teorie – praxe“ běží? Stále se opakující požadavek „praktičnosti teorie“ vede, při nerozlišování její operativní a fundamentální úrovně, k úporné snaze redukovat teorii na servis pro praxi. Tím se likviduje afirmativní role teorie. A výsledek? Ten je navzdory deklarovanému záměru vždy týž: Toto vrchnostensky požadované zkratovité pseudozbližování teorie a praxe nakonec selhává právě na tom, co deklaruje jako svůj cíl – na propojení teorie a praxe. „To jsou ty paradoxy!“, kterými Václav Havel nastavoval zrcadlo režimnímu provozu předlistopadové společnosti, a které neztratily na své aktuálnosti dodnes!  



                         

Práce Jiřího Ševčíka (zejména propracovaný koncept druhé moderny!) a Petra Rezka (s jeho zakotvením ve fenomenologii a invenčností) spolu s dílčími, ale nesmírně závažnými sondami například filosofa Karla Kosíka (k tématu krize architektury, srv. Karel Kosík: Předpotopní úvahy, 1997) a d., představují, jakkoli tyto studie vznikaly v krajně nepříznivých podmínkách pro teoretickou práci, velmi solidní a trvalý v čase prověřený fundament pro architektonickou teoriito za prvé.                                                                                                                


Za druhé k tomu naštěstí můžeme již přičíst výsledky generace nastupující po „listopadu 1989“, mj. Ondřeje Beneše (Metody zkoumání a interpretace architektury, 2016), Anny Hogenové (mj. Fenomén domova, 2013), Petra Kratochvíla (mj. Městský veřejný prostor, 2015) Pavly Melkové (Prožívat architekturu, 2013; Humanistická role architektury,2016), Cyrila Říhy, Jany Tiché, Jiřího Tourka, Miloše Ševčíka a d. Především zde máme úžasné nadčasové (tato adjektiva jsou více než oprávněná) opus magnum Jiřího Ševčíka a Moniky Mitášové, antologii „Česká a slovenská architektura 1971–2011“(2013) s níž budou pracovat následující generace. Již sama struktura témat kapitol pečlivě zvolená autory je nejen výmluvnou výpovědí, dokumentem, ale doslova do písmene lekcí o teorii a potřebě teorie, jak tím žili čeští a slovenští architekti.                                                                                                           


Za třetí se lze opřít o překladovou, převážně fenomenologizující literaturu, o Karstena Harriese, Christiana Norberga-Schulze (nejen o opakované vydání Genia loci, ale především o jeho „učebnici“ architektury- Principy moderní architektury, Malvern, Praha 2016), Dalibora Veselého (Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti ve stínu produkce, 2009), o systematickou překladovou produkci nakladatelství Zlatý řez (J. Tichá).                                                                      


Obdivuhodnou kapitolu představuje české scéně architektury „intelektuální výsadek“ ze Slovenska: Monika Mitášová (Oxymorón a pleonasmus I, 2012 a II, 2013; zprostředkování aktuálního stavu teorie architektury v univerzitním prostředí USA je jedinečné nejen v zachycení/deskripci tématických okruhů a cílového směřovaní, ale i tím, že jsme v oboru teorie architektury uváděni díky M. Mitášové do diskurzu, kdy jsme v mezinárodním kontextu up to date!) a Imro Vaško (Architektúra pohyblivého obrazu, 2014-literárně jedinečné a faktografií nabité eseje s pevným zakotvením v teoretickém fundamentu, který doposud nebyl doceněn!). Za čtvrté můžeme vedle narůstající kvantity informací o architektuře v médiích v posledním půlroce zaznamenat četná setkání-dialogy a témata obsazující celá čísla periodik věnovaná právě teorii architektury. To je pozoruhodné - i v srdcích generací nastupujících na architektonickou scénu po „listopadu 89“ hoří zájem o skutečnou, ne o jen obsluhující a posluhující teorii. To je nesporně naděje – vyrostla generace, kterou popisně technický a ekonomizující výklad pospojovaný různorodými příležitostnými úvahami z podstaty neuspokojuje.                                                                                            



Za páté, zvláštní, zdaleka nedoceňovanou a poněkud setrvale nepřehlednou roli začal sehrávat infotainment architektury 4) čili o ten druh popularizace architektury, který sice nedosahuje na granty, ale zato dosahuje k širšímu publiku a který u nás v oboru architektury představují aktivity Adama Gebriana. To je sice mnohem víc než „blogerská reflexe“, zmiňovaná K. Jirkalovou, nicméně sklouzávání k povrchnímu populismu zde „tiká“. Zvolení Adama Gebriana „Architektem roku“(2014) je výmluvným svědectvím „ducha“ velmi pozdní moderny, tj. o hodnotách, které v ní panují, přes doslova spektakulární uznání toho, jak současní architekti – respektive jejich vrcholová reprezentativní instituce ČKA - přiznávají potřebu nové mediační komunikace s veřejností. Rovněž architekt, herec, popularizátor a kreslíř David Vávra vynalézavě volí prostředky, které promlouvají – dokáží promlouvat  - k širokému publiku s pozdněmoderní sociologií chování.                                                                               


Resumé toho všeho lze opsat metaforou-čili nepřesným způsobem myšlení, ale obrazně zachycujícím to, co zatím exaktnímu poznání vzdoruje: Je se o co opřít – „tak, či onak“. A to „tak či onak“ se pokoušíme dešifrovat.                                                                                                             



Jsou zde, v teorii architektury, selhání? Ano a nemalá. Fenomenologie není provázena znalostí strukturalismu (přitom právě vliv tohoto směru je pro své konkrétní výsledky nepřehlédnutelný), fraktální teorie atd.; je to stejné jako chodit jen o jedné noze. Neméně fatální absence se manifestuje v opominutí proběhnuvší evoluce v chápání klíčové kategorie fenomenologie ve vztahu k architektuře – kategorie „přirozeného světa“.3) Kde není kontinuity v rozvíjení teorie, a přitom kde jinde bychom ji mohli očekávat než právě v relaci „fenomenologie – architektura“? - tam teoretik či kritik „nevlastní názor“, jakkoli ho hlásá, tam dominuje pouhopouhé „přebírání názorů“. A na tom nemění nic, jestliže převzetí názorů se děje s nadšením. I to patří k podstatné charakteristice „stavu a kondice teorie“ architektury v Čechách.


To vše jsou poněkud triviální dílčí fakta, ovšem při kritickém domyšlení s neopominutelnou vypovídací hodnotou. Nicméně lze výše popsaná fakta přijmout jako znamení toho, že „things have changed“? A v případě, že se časy/věci mění, je to podstatná změna? Předešleme jeden ze závěrů této úvahy: Pochybnosti zůstávají – účinkuje zde marasmus doby před „listopadem 89“, který zasáhl společnost hluboko a v současnosti výše zmíněný zkratový požadavek praktičnosti spolu s fatálním podceňováním role humanitních disciplín. Je podcenění humanitních disciplín-„aktuální fenomén na scéně starého kontinentu“ dočasným jevem? Jsou důvody si myslet, že změna přijde – jakkoli je nyní za dnes dominujícím obzorem kulturně-civilizačního vývoje. Proto úvahu dopovíme opět slovy Boba Dylana ze stejné písně: - teorie architektury je ve stávající společnosti„je snadný cíl“. Je třeba usilovat o změnu – „tak už to na světě chodí“.                                                                                           




Takže: Nikdy není dobré odevzdávat se iluzím, proto vyčistěme terén pro úvahu ke kritice a teorii architektury. Vzpomínáme si, že jeden z pamětníků a účastníků slavných dekád české předválečné architektury (funkcionalismus, kubismus a d.), když byl tázán na teorii a Karla Teigeho (který měl za sebou vyzvaný cyklus přednášek v Bauhausu; prosadit se v silně konkurenčním prostředí, to je vždy zásadní překročení provincionalismu) odpověděl – neměl jsem tehdy čas ho číst, projektování nás pohlcovalo (nicméně: pracoval, projektoval v podněcujícím invenčním klimatu nekončících diskuzí, které otevíraly horizonty). Vztah mezi teorií a praktikujícím architektem nebyl, není a nebude nikdy prvoplánový - ale (jak ukážeme dál) nikdy ani bez významu. Rovněž sebezničující kritika není na místě, vždyť třeba se ve vztahu k zemi, k níž teoretici vzhlíží, se setkáme s názorem „ve Francii moc architektonické kritiky nenajdete“ (Francoise Fromonotová). 


Takže ještě jednou: Z čeho lze tedy vyjít a co se nesmí přehlédnout? Především to, že z obou stran, ze strany teoretiků i praktikujících architektů, opakovaně zaznívají nároky, požadavky a - zjevná obapolná očekávaní.                                                                                    



Záleží na teorii a na kritice architektury? V čem je její význam – v nedoceňované nicméně velmi reálné praktičnosti? Při nedávném posuzování jedné habilitační práce zformuloval teoretik Petr Kratochvíl otázku: požadoval v ní odpověď na praktický význam teorie a v podtextu bylo možné rozpoznat, že je to téma, které ho, právě jako akademického teoretika, sužuje. Prostě řečeno, teoretici jsou vystavení přímočaré otázce: Dosahuje se přes/prostřednictvím teorie architektury změny v jejím vývoji? 



Z našeho pohledu a z hlediska aktuálního dění v univerzitním prostředí USA (srv. Oxymorón a pleonasmus I a II) lze rázně přeformulovat: Což snad použití nových materiálů, technologií a nástup počítačů nezpůsobovalo - a to opakovaně a v současnosti masívně! - řádově větší změny než všechny manifesty a teorie? Neklesá míra užitku architektonické teorie? A což to dokonce nemá být důvod k tomu, abychom teorii odložili? A nejenom teorii – odložme celé dějiny architektury do osvícenství, tedy do počátků moderny jako balast v informační společnosti – i to se dnes, jakkoli výjimečně, děje. 



Svůdné, zavádějící otázky nabízející snadné, příruční odpovědi, které v konečné instanci odpověďmi nejsou – jsou pouze způsobem odložení fundamentálních otázek. Znění otázky napovídá, předurčuje - podminovává odpověď. Vzdaluje ji skutečnému uchopení reality. Zeptáme se proto jinak, obezřetněji: Existuje rozpoznatelná korelace mezi vyspělou kontinuálně rozvíjenou teorií a dosahovanými výsledky architektů petrifikovanými do projektů a realizovaných staveb? Odpověď na tuto otázku má zásadní význam a je náležitě, smysluplně zodpověditelná jen za podmínky, když si ještě jednou řádně ujasníme – jako autoři/kritici/teoretici i jako praktici/praktikující architekti – v čem vždy byl a je nezastupitelný praktický význam teorie?                                                                                                   


Předběžně je na místě poukázat na v Čechách dominující odpor ke spekulaci a tím i mutatis mutandis vůči teorii. 


Architekti v Čechách uměli pracovat s „akumulovanou zkušeností“ a tím vyvažovali a – nebojme se toho významového slovesa - nahrazovali nerozvinutost teorie.  Dovedně, vynalézavě navazovali na výsledky a výboje architektury v zahraničí. Ale ony výchozí, iniciační výboje, experimenty- „ experimenty v teorii i v praxi“, čili nové cesty v české architektuře měly své počátky, byly spojeny s teoriemi, zpravidla byly intelektuálně probojovány, mimo české země!                                                                                                                



Otázka proto trvá: O co jde v teorii primárně? O nic menšího než o vstoupení do praxe, která mění zavedený, praktikovaný, provozovaný pohled na realitu. Teorie je překročením empirické úrovně a ze své podstaty cestou k opouštění naivních vysvětlení našeho porozumění architektuře a světu; teorie, hodná toho jména, ruší bezvýchodnost, motivuje, překračuje stav, kdy „se staví, tak jak se očekává“. 


Teorie má afirmativní sílu, je praxí sui generis. 



To ovšem činí teorii pro její aktéry i potencionální klienty obtížnou, těžkou, náročnou prací. Lze se - „máme šanci“-v současném architektonickém dění zodpovědně zorientovat? Připomeňme si argumentaci z doby pozdního „reálného socialismu“ – tlak na praktičnost byl veden se záměrem zásadně omezit šíři výzkumu, bázi teorie („nemáme na to peníze“), protože vše najdeme v SSSR (tam ovšem věděli: U nás je vsjo/vše, ale na samom děle/ve skutečnosti – ničevo/nic!). Dnes v Ruské federaci s živelnou drsností účtují s minulostí a obnovují teorie architektury nesrovnatelně radikálněji než se tomu děje u nás. Záměr komunistické autoritativní vrchnosti panující v české kotlině zcela přehlížel, že i pouhá recepce nových technologií je podmíněna schopností jim porozumět a něco k nim přidat – že je třeba mít nejen několik špičkových výzkumných pracovišť, ale i širokou výzkumnou základnu pro produktivní recepci průběžných inovací, které se – dnes v globalizujícím se světě - lavinovitě šíří. 



Scéna soudobé architektury je různorodá a proměnlivá. Teorie nás v nás probouzí schopnost „číst“ situaci. Je to snad málo? Teorie napomáhá nalézání identit v měnícím se světě, otevírá nový způsob čtení, porozumění – je objevná! – píšeme to s vykřičníkem. Kdo kriticky nepřemýšlí o „obrazu světa“, který architektura spoluutváří, kdo se s ním ve své tvorbě nevyrovnává, je odsouzen do role trpaslíka, outsidera. ¨¨



Bez teoretického uchopení reality není možné mít a disponovat vizí a kde není vize, tam je doma oslabená identitanedůvěra k teorii je v konečné instanci pro společnost toxická.



V jaké situaci jsou teoretici architektury – a samozřejmě nejen oni? Teoretici zajisté nebyli a nejsou ani producenty stoprocentních pravd, nejsou ovšem ani relativisty z rodokmenu postmoderních trpaslíků - dnešních postmoderních sofistů (viz nadále aktuální kritické texty k tomuto tématu z dílny L. Hejdánka a K. Kosíka), ale neměli by být ani aktivistickými chaoty v pokleslé pozdněmoderní kultuře. Teoretik totiž ví, „proklatě dobře“ ví, „jak se dělají fakta“, pracuje s fakticitou, interpretuje fakta, zasazuje je do souvislostí -  to je jeho „praxis“. Tím se ovšem nebetyčně a pro současnost/pro diktát naléhavé aktuálnosti fatálně vzdaluje akutně aktuálnímu duchu „doby postfaktické“ (postfaktisch v němčině, post-truth čili post-pravdivý - v anglofonním prostředí), kdy zjednodušeně řečeno, může mít každý právě tu svou pravdu, kterou chce. Vzdorovat takovémuto duchu doby je jak takřka marné, tak nezbytné.



Tak jak se změnilo postavení intelektuálů pod účinkem moderních technologií, tak se proměnila i pozice teoretika architektury – to jsme již výše naznačili odkazem na fenomén infotainmentu  v úvodu našeho textu; takže se nyní vracíme k pátému bodu ve výše uvedeném výčtu. Co se děje s architekturou v dnešní mediální krajině/scéně/prostředí? Zde si nevystačíme s krotkým poznáním typu „ Architektura je natolik komplexní fenomén, že v ní nalézají své místo i extrémy, v ní samé i v reakci na ni.“                                                                                             

Na sociálních sítích se odehrává „intenzivní mnohohlasnost“, která jakkoli ji budeme očekávat, tak nás znovu a znovu překvapí; v ní se doslova den za dnem vybíjí feelings všeho druhu (anglický výraz používáme proto, že emoce na webu se vybíjí jako rowdies na fotbalovém utkání). Uvážlivé přijmutí či uvážlivé podložené odmítnutí stanoviska, hodnocení od konkrétního člověka je něčím na způsob bílé vrány. Zde se setkávají a proplétají spontánní reakce souhlasu s kritičností, zde si padají do náruče intolerance s infantilismem, atd. Lehkost s jakou obsah i tón diskuze na webu setrvává na povrchu problematiky je dán tím, že zde se pohybujeme v digitálním prostředí na úrovni facebooků, tweetů, četování, „sdílení“, tedy toho, co je „po ruce“, co je k vyklikání na googlu..Googlegeneration je v tomto klimatu ovšem „doma“ a to doslova.                                                        




Co zde zaniká? Přesvědčivost založená na racionální argumentaci. Závěr? Hledání společných základů - racionálně zdůvodněných teoretických východisek, směřování ke konsensu zde nemá místo - to za prvé. O co se na této scéně usiluje? Vyslovit a názor?, spíše „reagovat“ a být „slyšen, viděn, čten, lajkován“, sdílen – to za druhé. Za třetí, na sociálních sítích panuje šálivě svůdné klima, že události se řídí tím, co na síti naznačeným způsobem odreaguje/produkuje. Způsob, jakým se na této scéně předvádí fakta, se nestává samozřejmou dálnicí k jednání; internet až příliš často účinkuje jako „černá díra“, chaoticky, lavinovitě se zde vše nasává a -vytrácí. 


Maximalizace vůle se vyslovit a prosadit a současně se s tím spokojit je zde až příliš často na pořadu webového dne. Internet destruuje „hierarchizaci až na dno“, ustavuje „veřejného anonyma“ – připomíná to čímsi „někdejší shromáždění venkovských žen u studně na návsi, také klíčové pro průběh lokální mikropolitiky a oběh informací a také bez designované vůdkyně“ (S. Komárek); a ten kdo na webu dočasně, efemérně vyčnívá stejně podlehá-podílí se na neomaleném diktátu „se“ - projektuje se tak, jak se očekává. Fundamentem na němž toto dění lavinovitě vyrůstá je kultura entertaimentu pozdněmoderní doby. Co to způsobí pro další vývoj teorie?                                                                                                            


Toto zvláštní neakademické zprostředkování témat architektury sehrává v pozdně moderní, nastupující informační společnosti závažnou roli. Respekt a autorita historiků a teoretiků architektury Petra Kratochvíla, Zdeňka Lukeše, Moniky Mitášové, Radomíry Sedlákové, Jiřího Ševčíka, Rostislava Šváchy, Imro Vaška byla a zůstává pro celé generace založena jinakv síle interpretace fakticity. Žádný infotainment architektury, nikoli permanentní pobyt na audiovizuálních médiích, na servrech, ale vždy současně i knihy, články v odborných recenzovaných periodicích, přednášky. Čili kombinují rychlá média (internet) a pomalá (knihy- i v nich nalezneme střetání, omyly, ale vůči internetové produkci to jsou jaksi, jak říká Cílek, „solidní promyšlené omyly“, s nimž se dá pracovat). Takže rozdíl je v primární komunikaci intelektuála/teoretika architektury s veřejností. 


Těžit, zužitkovat celé to střetání názorů, hádky, polemiky a občas i diskuze (je naprosto nezbytné a svým způsobem „úžasné i hrůzné“ poznávat celou tu šíři názorů a „názorů“-  tak jak na webu probíhají!), lze vytvářením tzv.ostrůvků pozitivní deviace. Takovéto webové niky jsou dvojnásob důležité v situaci, kdy tradice architektonické teorie v českých zemích se teprve znovu konstituuje a vstupují do ní aktéři generace X (generace narozených v letech 1975/1986 až 2004/1995) a té poslední Z (1995 až 2010), charakterizované jako „nejroztříštěnější“ generace). Nejde o názorové bubliny/monady, v nichž bylo možné žít jako v dobách „velkých stylů“, takováto dlouhodobá sebeizolace je dnes sice možná, ale je to cesta, která nikam nevede. „Svět včerejška se nám rozpadá pod rukama“, řečeno cílkovsky, ale přesto ještě vždy existují racionální důvody pro teoretické uchopování architektury - a možná jsou silnější než si dnes dokážeme představit.                                                                



Proč? Ve vztahu k tomu, co se dnes v architektuře odehrává – čili „dnešek architektury a o co v něm jde“. Odpověď vyžaduje aspoň trochu naznačit teoretické schema, takže na závěr rozvažování toto riziko podstoupíme.                                                                                                   



Fundamentální vyrovnávání a harmonie techniky a kultury leží v základech velkých architektonických stylů minulosti. Tato rovnováha byla v moderně narušena. Věda a moc se v osvícenství propojily a jako všudypřítomné „stanovisko moderního světa“ podkopaly základy „tradiční architektury“. Od budov se začalo očekávat, že se „stanou spíš nástroji k plnění specifických funkcí než ikonami zobrazujícími základní hodnoty… technickou vyspělost a ideály dané společnosti.“(J.Glancey) To byla ztráta, která s plnou vahou dopadá na následující generace. Co se odehrává v mainstreamu architektury moderní a pozdně moderní doby? V architektuře vždy probíhalo vyrovnávání kultury a techniky, v moderní době narůstala role techniky do té míry, že se architektura stala maximem moderny. Což znamenalo, že se stupňovala abstrakce, vzdalování se přirozenému světu, tradice byly nahlíženy jako pouto, tedy nikoli jako předávání generační zkušenosti s žitým světem a na scénu následně vstupovaly opoziční, alternativní (pojem poslední třetiny XX. století), ekologická, regionalistická hnutí či občanské iniciativy. 


Na pořad dne se dostávají další „podivně samozřejmé a proto prazvláštní“ formulace „humanizace měst“, humanitní architektura – výzvy, které spíše prozrazují bezradnost, nefundamentálnost takovýchto odpovědí na krizi architektoničnosti pozdně moderní doby.Architektura byla a je konzervativní obor“, tradovaná zkušenost stavitelů i stavebníků/klientů zde nadále hraje velkou roli. Do jaké míry to ještě platí pro velmi pozdní modernu disponující novými technologiemi a provázanou s všudepřítomnými trendy k prestižnímu stavění, k nezdrženlivé aktuálnosti a spektakulární atraktivnosti, s proměnou architektury ve zboží? Přesahování různých forem ekonomické a administrativní racionality na životní oblasti, které morálně a esteticky jí nepodléhaly – řečeno s Jürgenem Habermasem, tak dochází ke kolonizaci přirozeného světa v komplexních společnostech. Architektura velkých společností přes projekty z dílen „architektonických hvězd“ od devadesátých let XX. století okupuje, bez zábran privatizuje horizonty metropolí. Extrémy i reakce na extrémy jdou ruku v ruce. Do architektury se petrifikuje kulturně-civilizační vývoj i odpovědi na výzvy v něm obsažené. To je jeden z teoretických rámců současného vývoje architektury.                                                        



Na závěr našeho uvažování o „stavu a kondici teorie architektury v Čechách“ se omezíme na více méně konzervativní konstataci: Kritika i teorie musí být pěstovány a ošetřovány, jsou pro to rozumné důvody. To vyžaduje úsilí, organizaci, jinak se budeme utápět v trivialitách, příručních aktivistických reakcích a soupisech architektů a jejich realizací na způsob telefonního seznamu na Olymp, kdy skutečné hodnocení zastupuje slovní ornament.                                                                                                



Všeobecně se uznává, že žijeme v „době obratu“ – tomu odpovídá frekventovaný a rychle se proměňující slovník: doba postindustriální, postmoderní, postkonvenční, informační společnost a digitální proletariát, počínaje devadesátými léty dramatické oslabení střední třídy a chudnutí části populace plus selhávání elit, přerozdělování zájmů a světa, globalizace a konflikty kultur, stěhování národů, zvyšování účinnosti zabíjení a nové geopolitické války, konflikty etiky povinnosti, zmírněné zodpovědnosti a planetární odpovědnosti, devitalizace evropské společnosti a historická únava Evropy, nastupující 4D revoluce atd. Jestliže platí, že se „ke vztahům chováme jako k věcem“- tedy k těm, které jsou v zázemí uvedených sousloví, je nad čím se zamyslet. Zkrátka: Je-li tomu tak, pak jsou před soudobými generacemi dva skutečně potřebné cíle: „bezbolestný přechod a položení základů nového světa.“ (V. Cílek) Architekti již dávnou nejsou těmi modernisty, kdo v sobě nesou přežívající aspiraci spasení světa, ale „ měli, mají mít a mají“ povědomí o trendech, které formují svět, vždyť „svět praxe“, tak jak je deklarován ve vládních usneseních nesmí účinkovat jako „černá skříňka“, z níž se vytahuje ten či onen střep žádoucí reality. A to bez teorie nelze. Přiznání stavu teorie v Čechách, tj. faktu, že takřka neexistuje a tudíž, že praxe architektů následně bolestně strádá nedostatečností propojení s teorií na operativní úrovni, je jedním z východisek, které nelze obejít.


Poznámky                                                                                                    

1. Srv. Václav Cílek: Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země“, Dokořán 2016, str.112; skutečný prodej různých knižních titulů je číslo, „které mluví samo za sebe,…v edici významných zahraničních esejí o politice a ekonomice se obvykle prodá 500 kusů…umím si představit, kolik zapálených studentů a profesorů těchto disciplín u nas skutečně je.“ ; prodej na teorii architektury zaměřené edice Zlatého řezu poskytuje stejně neradostný obraz. Z prodeje knih lze vyčíst zvýšený zájem o katastroficky laděné publikace (jejich prodej může počítat s troj- až pětinásobkem).
2. Srv. O. Beneš, J. Heidler, O. Ševčík: Martin Rajniš – velká architektura mimo mainstream pozdněmoderní doby, čili oč jde a oč má jít v soudobé architektuře. ARCH, 2017, č. 10.
3. Na konferenci, která zásadním způsobem tématizovala proběhnuvší vývoj kategorie „přirozeného světa“- srv. Velický Bedřich, Trifajová Kateřina, Kouba Pavel & et al.: Spor o přirozený svět. Praha, Filosofia – nakladatelství Filosofického ústavu AV ČT 2010 - účast architekta chyběla! Takže v teorii architektury bohužel zůstáváme na dávno překonaném konceptu.                                                                                                   
4.Infotaiment je zajišťován a produkován v každé vyspělé zemi. V České republice jsou tyto aktivity pro obor ekonomie spjaty s Tomášem Sedláčkem (srv. Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha 2012), pro ekologii, klimatologii s Václavem Cílkem (který jako editor obdivuhodných publikací bohužel opomíjí neopominutelné – architekturu, do níž se petrifikuje kulturně-civilizační vývoj!; mj. „Tři svíce pro budoucnost. Návody a nápady jak přežít konec světa“, 2012, „Něco se muselo stát. Nová kniha proměn,“ 2014, Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země“, Dokořán 2016 a d.), Stanislavem Komárkem pro relaci přírody a kultury (srv. „Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Academia 2008), Václavem Bělohradským v oboru filosofie a politologie a d.

(fotografie a skeny - archiv Ondřeje Beneše)

2 komentáře:

  1. ps.
    ... a jaká byla přednáška v Betlémské kapli? Bohužel ve Viperu jsem nebyl - ze severu jsem se vracel až pozdě večer - navíc vlakem bez jídelního vozu...

    Škoda, že se Colomina víc nezabývala vztahem tématu veřejného a soukromého s ohledem k dnešku a jeho současným aspiracím. Tedy - co sociální média "dělají" s realitou, a tím jak ji dnes vnímáme - a jak se to promítá do dalšího projektování reality i formou architektury. Jaké to vše pak má silné a slabé stránky, a na jakých konkrétních stavbách a práci s veřejným prostorem je toto vše možno odečítat...

    ...ale jinak sympaticky tempramentní americká španělka... a je velkou radostí dívat se na obrázky ženských aktů v podání výrazně vystupující východopobřežní feministky...

    OdpovědětVymazat