Ochrana památek XX. století

Dávám sem nějak příliš mnoho textů, které se činnosti ateliéru až tak úzce netýkají. Nyní měme jako zadání horskou chatu do Nízké Fatry. K tomu téma objevování hodnot staveb dvacátého století až tolik nejde. Tak příště budu aktuálnější.

Ochrana památek XX. století.

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík

Komise pro ochranu památek XX. století začala svou činnost v okamžiku, kdy se v Praze na Hanspaulce začal bourat hotel Praha, který je neoddělitelně spojený s atmosférou konce osmdesátých let. Komise pracuje ve složení Matúš Dulla, Jiří T. Kotalík, Zdeněk Lukeš, Jakub Potůček Martin Strakoš, Rostislav Švácha, Petr Vorlík a já (Ondřej Beneš). Je vedena generální ředitelkou NPÚ, paní architektkou Naděždou Goryczkovou. Původní sekretářkou byla Simona Juračková, nyní tuto funkci vykonává Martin Merger.

Jakou má tato komise agendu?

Jeden z autorů tohoto článku začal hotelem Praha. Nešlo tu pouze o demolici výrazného objektu, spíše byla problematická absence debaty, která demolici měla předcházet. Skutečná debata se nekonala. Místo dialogu v němž se ujasňují hodnoty, v němž účastníci dospívají nakonec ke konsensu, se odehrávalo překřikování, monology. Nedošlo ani ke „shnilému kompromisu“ -  prostě se bouralo. Kde není skutečný dialog, tam je oslabena demokracie, tam je podemílána schopnost navazovat na ověřené hodnoty a vytvářet kontinuitu. Nemůžeme se pak divit, že z řady tendencí a hodnot, které byly petrifikovány do komplexu hotelu Praha, se nám jakoby postranními dvířky nakonec vrací ty nejhorší. Mluvím o dnešní době, charakterizované „rozkolísaností“ demokracie, „rozdělení a neklidu ve společnosti“,  kdy hledání nových východisek ústí do podléhání jednoduchým řešením. Ale tyto problémy nelze „zbourat“, tak jak by destruován hotel Praha. Takže  - třeba na rozdíl od Paláce kultury – jakkoli v případě hotelu Praha můžeme mluvit o výrazných architektonických nebo výtvarných ambicích, o výrazných hodnotách- tak právě ty ovšem „bourání“ postavilo do jedné roviny s nejhoršími hodnotami režimu sedmdesátých let. V případě tohoto hotelu jsme promarnili možnost na příkladu konkrétní stavby reflektovat mnohé z toho, čím jsme byli každodenně obklopeni a co zůstává přítomno dodnes.  

Je sice velice obtížné rozlišovat u nedávno (v několika posledních desetiletích) postavených domů zda jsou, či nejsou kvalitní, ale můžeme a musíme se pokoušet definovat, jestli a jakým způsobem dokáží domy z doby nedávno minulé reprezentovat určitý výrazný smysl. O to usiluje památková péče a každý architekt.

Stavby z let šedesátých a sedmdesátých si svou cestu do architektonického diskurzu našly. V odborných debatách je už obtížné brát je jako pouhé reprezentanty komunistického establišmentu. „Odpovědnost k oboru“ i v těžké době normalizace nebyla u architektů menší než v jiných disciplínách. Kvalitním architektům nadále šlo v realizacích o něco zásadního, co přesahuje požadavky dne a tehdejší ideologie. A to nejpodstatnější, co je v realizacích šedesátých let vnímáno, je optimismus té doby – doby, která žila v očekávání, že veškeré problémy – nejen technické a ekonomické, ale především sociální – jsou v krátké době řešitelné. Naděje – to bylo signum doby. Optimismus byl společný jak geopolitickému Západu, tak Východu. „Optimismus šedesátých let“ a neméně ona uvolněná kreativita šedesátých let se staly spodním proudem, podzemní řekou, z níž čerpali architekti v sedmdesátých létech.

Jistě – bourání je třeba vnímat jako přirozený proces. Naposled se vyhranila debata okolo uvažované demolice objektu Transgasu nad Václavským náměstím. Majitel uvažuje o demolici a již prezentuje navrhovanou novostavbu na jejím místě. Určitě – tato realizace je levnější, než vytváření dalších stavebních míst v této oblasti – například nad výjezdem z tunelu jako propojení zástavby Starého a Nového města.   

Ano, bourání je přirozené. Nežijeme ale už v době, kdy ekonomické zájmy developerů a vlastníků apriori nezastavitelně posvěcují a bezohledně prosazují jakékoli záměry? A jsou vlastní ekonomické požadavky měřítkem kvalit a hodnot konkrétních staveb? Nesmíme rezignovat na základní požadavek –na hledání vztahu k vlastní minulosti, k sobě samým, to platí pro jednotlivce i pro společnost – a pro architekturu. Jen tím vzniká bezpečný základ, fundament pro pohled do budoucnosti, pro perspektivaci. Proto je třeba s „bouráním“ zacházet obezřetně. V architektuře jsou tyto vztahy petrifikovány, jsou dobře čitelné, jsou vizuální. Rozhodování o „bourání“ vyžaduje  maximální otevřenost,  aby se jednalo  v nejlepším slova smyslu o demokratický proces. A k tomu náleží „oživování paměti“: Hrozba demolice Máje (nyní „MY“) pominula, ale s tím spojené peripetie je třeba připomínat, aby se hrozby neopakovaly – ukazovat genezi;  obchodní středisko v Liberci bylo destruováno, ale připomenout si mimořádné nadčasové kvality této stavby, která podlehla nárokům na využití čtverečních metrů prodejní plochy v době aktuálních spotřebních žní a prohovořit dnes toto téma s tehdejšími stoupenci i odpůrci demolice – to patří ke kultivaci společnosti, to patří do pěstování smyslu a obsahu památkové péče v povědomí veřejnosti. V demokratické společnosti se paměť ošetřuje – a jednou z cest kultivace paměti je péče o památky.

Obecně je z šedesátých let jako ten nejkvalitnější kodifikován hotel a TV věž na Ještědu, velký respekt má dnes i dílo manželů Machoninových. Kvalitních staveb, které čekají na své objevení nejen odbornou veřejností, je ale daleko více – a tyto realizace, jejich kvalita a osud je dnes ve hře. Ve „hře“, která má svá velká i malá dramata a která se dotýká každého občana České republiky, protože se jedná o „hodnoty“. Buďto víme o těchto hodnotách, které jsou do architektury vepsány a pak je chráníme a ošetřujeme, nebo ne, anebo je nejsme schopni chránit – ta poslední možnost vyjde na stejno.

Činnost komise má pomoci NPŮ získat co nejširší fundované názory při posuzování a rozhodování o hodnotách staveb celého dvacátého století. Součástí agendy jsou tak vyjádření ke stavbám z doby nedávno minulé a především zasazování jich do širších kulturních a společenských kontextů. Práce historiků a teoretiků architektury se neměří jen počtem jednotlivých zachráněných staveb (jakkoli tato činnost bude oceňována s odstupem času čím dál více), měří se i teoretickým fundamentem, který k takovýmto záchranným akcím poskytuje východisko. Jde o fundament, na němž může vyrůst široký konsensus odborníků, expertů, developerů i veřejnosti– nikoli příležitostný kompromis a ony nejčastější nepřekonatelné rozpory v hodnocení staveb. Poskytují nám historici a teoretici architektury ve výsledcích své práce takovýto nepříruční fundament pokud jde o stavby šedesátých a sedmdesátých let?

Byl jsem překvapen, že některé z kanonických staveb počátků moderny dvacátého století stále nejsou národními kulturními památkami. Pro někoho je památek málo a spíše vidí, co vše je ještě třeba zachovat, pro jiného jde o inflaci památek a spatřuje v tom vznikající nemožnost narůstající počet památkově chráněných objektů chránit. Odtud je jen krok ke Koolhaasově požadavku především vypracovat strategii toho, co je třeba bourat. Všimněme  si – a to je typické pro současnou nízkou kulturu dialogu v Českých zemích - že Koolhaasův námět je brán jako absurdní požadavek, jako provokace, kterou je třeba odložit. A přitom zjevně platí: Co vše bychom museli zásadním, nepříručním způsobem prohovořit, kdybychom  Koolhaasův podnět vzali vážně. Promyslet jeho obsah, směřování. A kdybychom to učinili, tak jsme si jisti - ve vztahu k památkové péči o stavby šedesátých, sedmdesátých let by z odborných posudků vymizely takřka povinné diplomatické omluvy dřív, než se ocení nesporná hodnota stavby ze šedesátých let, a ty největší nesmysly vyslovené na adresu architektury hotelu Praha by ztratily význam ve chvíli, kdy byly proneseny. Zkrátka vždy záleží na tom, z jaké perspektivy k tomuto tématu, k tématu památkové péče, přistupujeme.

Co si s těmi narůstajícími požadavky na památkovou péči počít?                                                                                              

Změňme úhel pohledu. Není daleko smysluplnější aktivně se ujmout akutní stavební a architektonické operativy? A dále si položit otázku: Co dnes ve vztahu k vlastní historii postrádáme, co pro nás může být prospěšné?  Tvrdíme, že atmosféra, ve které se pohybujeme, nálada, kterou vytváříme je hodnototvorná. Stejně tak jako mnohdy až výrazný výtvarný čin dokáže určitým aspektům naší každodenní banality dát jedinečný smysl, stejně tak to účinkuje i vůči vztahům s vlastní minulostí – vzpomeňme jen na boom veřejných a společenských staveb šedesátých let završených mimořádnými realizacemi, přes které dnes můžeme velmi přesně číst aspirace té doby.

Dnes velmi palčivě vnímáme absenci významné, nepřehlédnutelné petrifikace naší mladé demokracie do adekvátních veřejných staveb (čeho je v tomto parametru možné dosáhnout, ukáže pohled do Polska - ať už jde o rozsah investic, odvahu architektů a tím těch, kteří projekty a realizace podpořili!). Šedesátá léta mají svoji ikonickou stavbu v Hubáčkově hotelu a televizní věži Ještěd; máme stavby z posledních dvaceti sedmi let, které tuto převratnou dobu charakterizují a promlouvají se stejnou silou?

                                                                                            

Nejde jen o „ikonické stavby“, jakkoli potřebu symbolu (může ji sehrát nová koncertní síň?) můžeme odložit, tak v podvědomí víme, že v takovéto symbolice, jestliže ji přijme široká veřejnost, se jedná o něco krajně netriviálního. Nicméně neméně závažným tématem, jako je téma petrifikace demokratické společnosti do veřejných staveb, je běžná produkce architektury a její účinkování v každodenním „provozování života“. Proto nepřehlédněme spolu s těmi, kteří tento stát na všech úrovních řídí a ovlivňují:  Při realizaci našeho „vystavěného prostředí“ je v České republice k dispozici každoročních 700 nových architektů, kteří mají, nebo by měli dostat šanci, jemně, citlivě a postupně realizovat obnovu míst, ze kterých pocházejí, kde se narodili, komunit, které velmi důvěrně znají. Zodpovědnost vůči minulosti, přítomnosti i budoucnosti se stává přes architektonické realizace viditelnou – ať jde o osadu, vesnici, obec nebo metropoli. Jde nám především o zodpovědné navázání na architektonickou tradici, kde zejména XX. století přidalo vrstvu, která ještě mnohdy hledá své adekvátní místo.

(psáno pro Bulletin ČKA)

Česká cena za architekturu

S panem Ševčíkem jsme napsali esej na téma České ceny za architekturu. Přečtete si v právě vydávaném Bulletinu (snad to stinou před Vánoci) spolu s dalšími texty (Jana Tichá, Karel Doležel, Osamu Okamura, David Vávra).


http://www.archdaily.com/801286/zen-houses-petr-stolin-architekt

ZMĚNA V POSUZOVÁNÍ HODNOT ARCHITEKTURY

Celou dobu přípravy Ceny za architekturu jsme s napětím očekávali, „jak to dopadne“. Výsledek předčil naše očekávání a s cenou spojená společenská událost dodala výsledku lesku. Trvalo mnoho let, než na půdě Komory došlo k vytvoření této samostatné Ceny za architekturu – spolupráce s Obcí architektů se stala neudržitelnou. Soutěž je tak vytvářena organizací, která ke kultivaci prostředí aktivní činností svých členů přispívá nejvíce

Domy se silným konceptem

U  jedinečné mezinárodní poroty mohl vyhrát pouze kvalitní dům, v  kvalitních souvislostech se silným konceptem – takovýchto mimořádných realizací se ale v  nejužším výběru soutěže sešlo mnoho, takže vyhrát mohl v  podstatě každý. O  čem pak vypovídá vítězná realizace?

Panelová výstavba zůstává z  řady důvodů jedním z  důležitých témat architektury celého dvacátého století. Bez průmyslového stavebnictví by obnova světa po zničující válce nebyla myslitelná. V  době, kdy Západ (ten s velkým Z – tedy především euroatlantická civilizace a kultura) začal hledat nové alternativy, u  nás docházelo k  té nejmasivnější výstavbě panelových sídlišť (a  až v  posledních letech nacházíme způsoby, jak s  tímto odkazem nakládat – m.j. práce M. Kohouta a kol.: Sídliště – jak dál?). Individuální výstavba v satelitech se v tomto období tzv. hromadné výstavbě svým pojetím vzdálila nejdál a  řízená exploatace krajiny dosahuje nevídaných rozměrů. Rozumné používání šetrných technologií a postupů se tak stává něčím víc než hledáním tzv. zlaté střední cesty – jde o alternativu, o hledání a nalézání nové perspektivy.

Předefinování prostoru

Slabou stránkou vítězného projektu Petra  Stolína a Aleny Mičekové může být, že se jedná o  drobný rodinný dům, navíc stavěný svépomocí. Ale „věcí, o  niž běží“, je změna v  posuzování hodnot architektury u obyčejných uživatelů, stavebníků – v  „normální“ / obyčejné, nevýjimečné vesnici nebo městě tak, jak ho známe z každodenního života

Vítězný projekt se snaží poukázat, že architektura nemusí být vždy o  individuálně náročných materiálech a konstrukcích – že architektura, tato „poezie prostoru“, je především o  zodpovědném generování prostoru v  určitých, přesně specifikovaných sociálních podmínkách. Manželé Jiří a Jana Ševčíkovi přelom vstupu naší společnosti do devadesátých let definovali jako dobu, kdy mj. docházelo k radikálnímu přehodnocování zásadních prostorových souvislosti. Byli to právě architekti, kterým se hledání nových cest svou prací dařilo (Šrámková, Přikryl, Pleskot).

Hledání nových hodnot

Výzvy, před kterými stojíme nyní, jsou však mnohými chápány jako podstatnější a  zásadnější, než byly ty na počátku devadesátých let (srov. Cílek: Tři svíce pro budoucnost, Něco se muselo stát?) – nečeká nás žádná katastrofa/apokalypsa, ale nebude to ani žádná cesta na Havaj. Proč? Žijeme v  době „žní masové spotřební společnosti “ a  žně jsou vždycky časově omezené. Neměli by to být opět právě architekti, kteří se důsledně budou o takovéto nové „formátování“ snažit?, Nepůjde o nic menšího než o „převedení a předvedení“ nových hodnot do architektury“ – tak jak to architekti učinili pro industriální věk? Proto jsme si kladli otázku: Patří tento dům k  těm, kteří se o něco takového pokouší?

Jak dům působí? Jednoduše, trochu provizorně, tak trochu obyčejně. Takto definované hodnocení však bývá známkou té nejvyšší kvality. Té v  uvozovkách „samozřejmé“ kvality, která nás upomíná na hodnoty, které všichni „tak nějak známe“, ale jsme stále od koncentrování na ně systematicky odváděni. Oceníme pak další smyslové kvality – lehkost finální transparentní stěny i  proměny smyslových kvalit materiálů a  světla během dne, během roku – jsme pak nuceni soustředit se ne na to, co známe, že by mělo být kvalitní, ale takovouto kvalitou být překvapováni.

Sociální utopie a konec „spotřebních žní“

V čem je hodnota realizace? V tom, že důsledně provedený experiment je pevně zakotvený v sociální analýze. I proto může být signálem především pro ty, kteří se k moderní architektuře zatím nedostali a vnímají ji jako drahý doplněk. Tento oceněný projekt nás může přesvědčit, kde máme nacházet vlastní těžiště kvalitní architektury, i  o  tom, že zpracování „sociálních utopií“ je pro otevírání nových horizontů nezbytné. Soutěž by nám asi především měla říkat, že investovat do kvalitní architektury, urbanismu a společné péče o kvalitní vystavěné prostředí se vyplácí. Že je možné odpovídat na stále složitější sociální témata a  stavebně technologická řešení „nekomplikovaně, prostěji, levněji“ – proto, že to jde a bude to stále více odpovídat hodnotám doby, která po výše zmíněné době „spotřebních žní“ přichází. Jistě by bylo dobré, aby se kvalitní architektura a výstavy o ní dostaly do všech sociálních skupin.

Jaké stavby bychom si přáli ocenit příště nebo za pět let? Novou Národní knihovnu, novou filharmonickou síň v  Praze, v  Brně? Novou knihovnu v  Ostravě? Nebo spíš množství obdobně kvalitních nápaditých staveb v obcích?

13.12.2016 
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík



více o analýze současného stavu architektury např. zde:
http://ondrejbenes.blogspot.cz/2016/04/skripta-metody-zkoumani.html 

ps.
A doplnění pod čárou - čím to, že se při navazování kontinuity po obdobích nestability (na konci Sorely, v devadesátých letech, nyní) vždy navracíme k meziválečnému funkcionalistickému odkazu (Expo 58 - Brusel a další, pavilon v Seville a další, dnes třeba právě Zen houses). Návrat je vždy formální, ale obsah - sociální étos tohoto snažení se nám stále nedaří......

Architektura a umění

Úvodní příruční poznámky k věčnému tématu: Architektura a umění

Ondřej Beneš-Oldřich Ševčík

(text pro Bulletin ČKA)

Umění a umělecké dílo bylo vždy nedílnou součástí architektury. Té tzv. vysoké, kterou nyní vnímáme jako záznam vzepjetí významných etap historie, tak i tzv. lidové, kde i v chalupách a na návsích docházelo k přirozenému doplňování uměleckými díly – zde většinou v souladu s místním religiózním cítěním. I prostý vesničan si do svého zorného úhlu umísťoval symboly a předměty, které byly součástí jeho způsobu vnímání a porozumění světu. Architektura a umění velkých stylů minulosti (od antiky přes středověk, renesanci ad.) v sobě nesly aspiraci, řečeno dnešním jazykem moderny, vytvářet komplexní prostor, prostředí smysluplné lidské existence.

Praktikující architekt a především významný teoretik architektury Dalibor Veselý ve své publikaci „Architektura ve věku rozdělené reprezentace“1) obsáhle ( pojednává o způsobu jak, v jakém prostředí docházelo k realizaci těch nejhodnotnějších děl minulosti. Jednou ze stěžejních epoch, na které se při hodnocení komplexnosti dnešního vystavěného prostředí odkazuje, a která je mu pro současnost prubířským kamenem, je i na našem území mimořádně kvalitní epocha baroka.

Odhlédneme-li od architektury „meziválečné doby“ v uplynulém XX. století, pokud jde o moderní dobu, velmi rádi odkazujeme k šedesátým letům. A právem: Spolupráce architektů s výtvarníky, s uměleckými řemesly tehdy přerostla v signum doby („zlatých šedesátých let“) a i v mezinárodním kontextu respektované specifikum české a slovenské architektury uvedeného desítiletí. Dogmatická ideovost, zdobnictví, „pomníkový mor“ patřily přes noc minulosti. Krátký čas bolestného i radostného hledání, opora v ověřeném a experimentování s oporou v kvalitě uměleckých řemesel, byl spojen s invenčním hledáním návratu k podstatě umění.

Souběh aspirací architektů a umělců té doby byl jedinečný fenomén. Rozsah dosažených výsledků zůstává dodnes nedoceněn.2) Provázanost architektury s interiérem („když interiér dnes změníte, je po architektuře“) byla pro práci architektů příznačná, nicméně s odstupem času nelze obejít otázku: Nepotlačila ona jedinečná a právem obdivovaná všepronikající výtvarnost podstatu architektury - uchopení prostoru a nezůstávala proto česká architektura v tomto rozměru dlužna ve srovnání s vývojem architektury v evropském kontextu té doby?

Projekty staveb z konce „zlatých šedesátých let“ se realizovaly ve změněném klimatu  přerůstajícím do „bezčasí normalizace“ s řadou oklik, zjednodušení. Přes omezení a zákazy v sedmdesátých a osmdesátých létech.  Mimořádné, a dnes i záviděníhodné, je například v té době zapojení uměleckých děl při koncipování pražského metra. Velkorysé mozaiky na „pouhých“ ventilačních objektech tunelu na Letné se staly ojedinělou příležitostí pro jedinečný, nadčasový umělecký výboj malíře a výtvarníka Zdeňka Sýkory.

Pavel Karous ve vyhledávané publikaci Vetřelci a volavky (nejtypičtější podoby výtvarného umění 80. let charakterizuje jako pukající vejce nebo vodní ptactvo) charakterizuje umění osmdesátých let jako „unavenou  modernu“ , kdy se vyprazdňuje jak forma, tak obsah.  Nicméně i tehdy dochází k významným realizacím, spoluutvářejícím horizont doby.

V nedávno zbouraném hotelu Praha se naplňovalo „velkoryse masivně co do rozměru stavby a přitom krotce, >unaveně a umírněně<  v parametru výtvarného umění “ nejkomplexnější vyjádření propojení architektury s výtvarnými díly – do exteriéru i interiéru zlikvidovaného obrovitého objektu všemocného klienta - stranické vrchnosti - byla vepsána „unavená moderna“ jedinečným způsobem. Stavby jsou „svědectvím i kritikou doby“: Náhodné i vynucené „potýkání a stýkání“ umělců s politickou mocí vedlo k tomu, že s „výsledky“ v sedmdesátých a osmdesátých létech nakonec nebyli spokojeni ani architekti a umělci, ani všemocná politická vrchnost. Jen jedno je ještě horší - když další generace nevytvoří „klíč“ k přečtení staveb a omezí se na jejich zbourání. 

Je možné dnes stanovit nějaké obecné zásady při navrhování a hodnocení uměleckého díla, které je součástí architektury, nebo veřejného prostoru? Nepochybně ano (samozřejmě nikoli v podobě instruktážního návodu), ty psané i nepsané existují vždy a záleží jen na tom, jak se k nim vztahujeme.   

                                        

Mimo již zmíněné nadčasové dílo Dalibora Veselého je nalezneme pro vývoj české architektury po roce 1989 i pro aktuálně žitou současnost v posledních hodnotících publikacích: „Současná česká architektura a její témata“ 3), dále  „Městský veřejný prostor“4)  Petra Kratochvíla a „Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014“ 5) Jany Tiché, nebo v nedávno vydané publikaci „Metody zkoumání a interpretace architektury“ 6).                                                              

„Čas oponou trhnul“, změnila se sociologie společnosti, ekonomické, stavebně technologické podmínky, způsob financování, proměnil se i klient, horizont doby je charakterizován souslovím „krize modernity,“ je popisován v pojmech postmoderna, pozdní moderna, globalizace atd. Těžiště vztahu „architektury a umění“ je také jinde než tomu bylo v letech šedesátých, sedmdesátých, nebo osmdesátých.

Umělecké dílo v architektuře, ve veřejném prostoru, „městský interiér“ atd. to jsou jen malé významné segmenty mnohem závažnějšího tématu. Stavba byla vždy uměleckým dílem ve veřejném prostoru – takže to samozřejmě není novum, nicméně v soudobé architektuře se v důsledku možností, které otevírají nové materiály, stavebně - technologie, jde o vyrovnávání vztahu techniky a kultury- a právě toto téma , kulturněcivilizační téma, k nám promlouvá z nejvýznamnějších staveb evropských a světových metropolí. Vyrůstají takové stavby, realizace i u nás?

Od vstupu do „otevřené společnosti“ a svobody v devadesátých letech postupně sčítáme využité i promarněné příležitosti – co chybí? Něco velice zásadního: „Málo říkáme, co je dobré a co špatné a proč", sklouzáváme do rázných prohlášení, nevedeme  d i a l o g y –  a co je důležitější než takzvaný „názor“, jeho prohovoření, tedy tématizace, interpretace. Už jenom těch několik artefaktů, soch a staveb, které provází tuto úvahu, k tomu poskytuje dostatek podnětů.

A konec konců máme, my architekti, velký ostudný handycap: již nemalý čas nám chybí příslušné oborové, profesní periodikum, přes které můžeme mezioborově, architekti s umělci, s designéry a s veřejností komunikovat.  

Poznámky

1.Dalibor Veselý: Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti. Problém tvořivosti ve stínu produkce. Praha, Academia 2008                                                              

2.Oldřich Ševčík, Ondřej Beneš: Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha, Grada 2009                                                                              

3. Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011                         

4. Petr Kratochvíl: Městský veřejný prostor. Praha, Zlatý řez 2015                                         
5. Jana Tichá: Prostor a místo. Architektonická tvorba na území české republiky 1989 – 2014. Praha, Zlatý řez 2015                                                                                                     

6. Ondřej Beneš: Metody zkoumání a interpretace architektury, Praha, ČVUT 2016

Obrazový doprovod

1. Zdeněk Sýkora, objekty v Litvínově, 1977.

Mnoho invenčně i umělecko-řemeslně jedinečných realizací spojených s šedesátými lety ve veřejném prostoru je stále ohroženo. Velkolepou křišťálovou stélu u „DBK“/metro Budějovická, nebo jedinečnou skleněnou plastiku z vestibulu metra na stanici Národní třída ve zdeúředním jazyce: „nelze dohledat“. Mezi stále ohrožené řadíme řešení chodníku i nástěnnou mozaiku z roku 1977 ve Studentské ulici v Litvínově od tvůrce evropského významu Zdeňka Sýkory.

2. Frank.Owen Gehry a Vlado Milunič: Tančící dům, Praha, 1992 – 1996.                              

Silně skulpturální až figurativní uchopení objektu porušuje konvence a pravidla (nerespektuje výškovou a uliční čáru) a vše podřizuje cílenému vypointování nároží, ve kterém graduje Rašínovo nábřeží.

3. Ondřej Císler: tři kašny na Náměstí republiky v Plzni, 2004-2005.

Heraldické figury velblouda, chrtice a anděla ze znaku města Plzně architekt proměnil v monumenty kašen – artefakty na pomezí plastiky a architektury v centru náměstí.

4. Sporadical: Památník obětem komunismu, Liberec, 2006.

Uprostřed dlážděné cesty vztyčené velké oboustranné zrcadlo vybízí (i nápisem v patě objektu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“), aby se chodec sám sobě podíval do očí. Památník tím nejelementárnějším evokuje potřebu hluboké sebereflexe.

5. Ladislav Kuba-Tomáš Pilař: Památník obětem železné opony, Mikulov, 2014.

Volně stojící objekt složený z 53 vertikál – stél (do jejich povrchu je vyřezáno jméno a rok úmrtí oběti), které symbolizují počet obětí Železné opony v období 1948 – 1989 v tomto úseku hranice s Rakouskem.. Vertikální kompozice památníku se výrazně uplatňuje v této ploché, jen mírně zvlněné krajině.

6. J. Pleskot: Svět techniky, postindustriální oblast Dolní-Vítkovice, 2009- 2014.                    „Revitalizace a konverze“ areálu Dolních Vítkovic je realizována s „konzervativní pietou i radikální dostavbou“ se záměrem otevřít industriální prostředí pro nové aktivity (volnočasové, kulturní, vzdělávací atd.). Ve svých cílech i co do rozsahu a kvality v provedení projekt celoevropského významu.

7. Jaroslav Róna: Jezdecká socha Jošta Lucemburského. Brno, Moravské náměstí,2015.

Jak význam osobnosti moravského markraběte Jošta Lucemburského, tak půdorys Moravského  náměstí i průčelí paláce Místodržitelství (vše v jedinečné citlivé rekonstrukci z dílny Petra Hrůši) si podle Jaroslava Róny říkaly na prahu XXI. století o překvapivý návrat k typologii monumentu jezdecké sochy (v: 8m! ) - Jošta Lucemburského/Odvahy. Její nekonvenční ztvárnění vyvolalo rozdílnou recepci odbornou obcí (věcné námitky historiků, estetiků a d.) a veřejnosti (ta osvědčila brněnský smysl pro humor a nadsázku).

Socha měla být umístěna do jiného města a měla i jiný název. Pozice v Brně je tak trochu z nouze cnost.V žádném případě nemůžeme mluvit o poctě Joštovi. 

8. David Černý: Franz Kafka, Malé náměstí u komplexu Quadrio, Praha 2014.

Jak se s výtvarným dílem ve veřejném prostoru dokáže vypořádat development? Kinetická hlava Franze Kafky, toto dílo dnes možná splňuje vše, co od výtvarného díla ve veřejném prostoru požaduje právě developer– je více než velkorysé velikostí (v: 11m) i invenčním neočekávaným proměnlivým provedením (z 42 segmentů) a  gravituje k sobě pozornost každého, kdo vstoupí do malého polouzavřeného prostoru piazzety.

Developerský pohled je tu uveden trochu pejorativně. Náměstíčku před vstupem do Škodova paláce vévodí několik ventilačních šachet (umístěných na okraji pozemku developera). Socha Kafky je pak umístěna výhodně na středu tohoto pozemku, její umístění nebylo provázeno dotaženou úvahou, kde je těžiště celého tohoto veřejného prostoru vymezeného okolními domy.

9. Soubor soch na Klárově a na náměstí Jana Palacha.

Zatímco na Klárově se improvizovaně vytvořil soubor tématicky propojených, spíše konzervativně pojatých soch (poslední instalace 17.6.2014, pomník československým válečným letcům ve druhé světové válce, Colin Spofforth, Okřídlený lev), tak na protilehlém břehu došlo na náměstí Jana Palacha k uctění jeho památky instalací artefaktů na pomezí plastiky a stavby: Domu syna a Domu matky (John Hejduk; realizace 1980-1991,instalace 16.1. 2016).

Porovnejme s tím reprezentativní sochy a objekty tvořené tandemem TGM-JP na Hradě. Nebo soutěžní návrh na sokl a pozici sochy TGM - realizované řešení na Hradčanském náměstí vzniklo přes velké výhrady odborné veřejnosti.

10. Projektil architekti: Národní technická knihovna, Praha, 2006- 2009.

V atriu uzavřeného kubusu se zaoblenými hranami se interér proměnil přes graffiti na parapetech jednotlivých pater a schodišťových rampách od Dana Perjovschiho ve velkoprostorový „skicář“. Nástěnné kresby a kresbičky, fyzikální a technické údaje, navigační pokyny pro uživatele knihovny spoluúčinkují s proměnou barevnosti podlah, otevřeností a prostupností objektu. Spolupráce s architektů s umělci vykazuje promyšlenost i hravost, sofistikovaná řešení i jednoduchost. Výsledek je hodnocován jako „nová monumentalita“.

Praha

Na téma Prahy připojuji ještě analýzy, které vznikly v sedmdesátých letech v SURPMu - ing.arch.Marie Švábová. Proč by nás měly zajímat? V současnosti je mimořádné množství historických dokumentů přístupné na webových stránkách pražského IPRu, tento podklad tam však není. Jedná se v podstatě o subjektivní prožitkovou mapu území vycházející z celku, z prostoru, z prostorů a jejich charakteru, charakterů. 

Tento v podstatě fenomenologický přístup (v době, kdy u u nás intelektuální nástroje pro tento způsob uchopení prakticky nebyly k dispozici) je důležitý svou důsledností a akcentem na vnímání prostoru, přes který se dostává až k jednotlivým konkrétním budovám (autorka mluví o holistickém přístupu). Tato práce neříká kde a jak stavět, vytváří ale mentální mapu, kde se pohybujeme, která smysluplné tvůrčí přístupy a zásahy může generovat.

Josef Pleskot

Při prezentaci jsme se dostali na téma práce s blokem a domem u Josefa Pleskota. Pro doplnění zde uvádím svůj příspěvek do Pleskotovy poslední publikace, http://www.side2.cz/josef-pleskot-na-ceste kterou vydal i u příležitosti svých šedesátých narozenin. Tedy zde:

Ondřej Beneš

Sounáležitost teorie a praxe u Josefa Pleskota

„Architektura je oblastí, v níž se zřetelně vyjevují základní dilemata doby,

a proto provokuje k otázkám přesahujícím k sebereflexi

člověka a jeho dnešního údělu.“

 „Architekt nemůže proměnit náš svět v ráj,

ale je dobré, když alespoň odpovědně zvažuje, na čem se podílí.“

Petr Kratochvíl (1)

Současná česká architektura je velice rozrůzněná, jsou v ní zastoupeny řady směrů. O to více v ní vyniká tvorba těch architektů, za nimiž je dobře rozpoznatelná „stopa“ jasně vyprofilovaného vývoje. Mezi tyto architekty nepochybně patří i Josef Pleskot. Jeho architektura nachází uznání jak v odborných časopisech, na prestižních přehlídkách, tak na neméně významném poli posuzování „laickou“ veřejností. Nejde jen o Pleskotovy projekty a úpravy Dolních Vítkovic, poutající nyní značnou pozornost neomezující se pouze na regionální hranice. Tato práce získává uznání a ocenění i z pohledu podobných velkorysých konverzí, které patří k významným trendům současné evropské architektury.

            V případě architekta Pleskota chceme upozornit na to, že jde jednak o projekty mimořádného významu a záměru (jako je banka ČSOB v Praze), ale neméně důležitou linii v jeho tvorbě tvoří invenční a pečlivé propojování, vrstvení, spojené s dlouhotrvající promyšlenou prací, dlouhodobým realizováním urbanistické ideje (jako například v Litomyšli). Jestliže „Vítkovice“ mají a budou mít místo ve velkých konverzích průmyslových staveb, Litomyšl má již dnes své pevné místo z hlediska do architektury a urbanistického plánu petrifikovaných hodnot, které vedou k posílení neklidné občanské společnosti.

            Josef Pleskot počíná svou architektonickou dráhu v roce 1979, v době, kdy se ve světě prosazuje postmoderna. Je členem skupiny Středotlací (mimo jiné spolu s Přikrylem, Brixem, Rothbauerovou). Po ukončení studia působil několik let na Fakultě architektury ČVUT v Praze – na Katedře teorie a vývoje architektury v týmu okolo Jiřího Ševčíka, jehož význam je ve zpětném pohledu na scéně české architektonické teorie stále více oceňován (tehdy naprosto výjimečná socio-architektonická analýza Vinohrad). Na tuto teoretickou práci navazuje životní dráha, ve které dominuje architektonická tvorba. Nadále pouze v ní architekt realizuje své aspirace. Josef Pleskot ale patří mezi ty architekty, kteří se nenechali zahltit aktuálními potřebami, útlakem reality, převahou praxe – tedy nároky, kterými je „kolonizována“ práce každého architekta. Vždy dokázal vyvažovat pečlivým promýšlením, kam v architektuře konkrétní realizace směřuje. Chtěli bychom to doložit citací, v níž se ukazuje význam, který Pleskot přikládá vztahu mezi přítomností a minulostí, kontextu, respektu k žité tradici. Jak dokáže promýšlet a uvádět tato témata do vzájemných souvislostí:

            „Od Otto Wagnera po Coop Himelblau… aneb ničím nepřerušený tok kulturních tradic, kdy následující vždy vyplývá z předcházejícího a kdy přirozený vývoj není přerušován skoky způsobenými náhlými změnami ve společnosti uskutečňovanými násilím revolucí. Harmonický vývoj založený na otevřeném řešení problémů je pilířem nepatetického soustředění společnosti s pamětí kontextu. Situace vídeňské architektury je pro mne příhodnou ilustrací odrazu kontextuálně existující společnosti a příkladem onoho tichého soustředění. Naproti situace u nás je poznamenána roztěkanou neukázněností, která již řadu let rezonuje na podněty nejrůznějších usnesení, směrnic a nařízení v kontrastu s ambiciózními úlety jednotlivců. Držet se za této situace kontextu představuje značné intelektuální úsilí. Znamená to uměle a vší silou si udržovat neovlivněný ryzí vztah k minulosti i současnosti, naučit se pokoře a zbavit se ušlápnutosti. Kontext či kontextualismus pro mne není styl ani chvilková nálada. Je spíše jedním z atributů, ze kterých lze vždy těžit ku společenskému prospěchu. Je klimatem, které umožňuje přirozený růst, a myšlením, které drží skvělý průměr i podporuje špičky, stává se základnou pro nejodvážnější starty, které jsou úspěšné, neboť prodělávaly dlouholetou dokonalou průpravu.“ (2)

            Fyzický prožitek je pro něj ale vždycky zásadní a nedá se nahradit. Předběžně lze charakterizovat Pleskotovu tvorbu jako gestickou, materiální, s hledáním jednoduchého, pravdivého smyslu a řádu. Je přitom zřejmé, že k jednoduchým výsledným řešením dospívá náročným zpracováním množství témat – co je složité, komplikované, dokáže převést do srozumitelného gesta, výrazu. Možnosti otevřené postmodernou jsou v jeho tvorbě využívány k návratu – k velice pečlivě vybíraným konceptům, kterým autor dává moderní náboj. Jde o přetavení postmoderní zkušenosti znovuobjevenou vizí moderny. Realizace jsou střízlivé, věcné, ale je v nich zachována vysoká míra empatie.

              Z počátků jeho tvorby jmenujme alespoň realizaci rodinného domu v Písku (1988) a Střední odborné učiliště stavebních strojů Zličín v Benešově (3)(1989) – obojí s jemnou postmoderní hravostí i nadsázkou.

            V devadesátých letech jsme se stali svědky otevření se světu, svobodě. Ale v architektuře se často odehrávalo projektování „přes kopírák“. Devadesátá léta se tak stávala nechtěně v řadě realizací „promarněnou příležitostí“. Bylo tomu tak proto, že svoboda není nikdy jen svobodou od něčeho, co nechceme, co nás omezuje, svoboda je i odvahou dát otevřeným možnostem nový obsah – a to je ten nejtěžší úkol. A právě v této nepřehledné době v díle architekta Pleskota následuje jedna důležitá realizace, nebo projekt, za druhým: Soutěž na obchodní dům Senquer v Litomyšli (1993), Megafyt ve Vraném nad Vltavou (1993), Radnice v Benešově (1995), Lví dvůr na Pražském hradě (realizace 1995), Vila ve Vraném nad Vltavou (1995). Je zjevné, že i pro architekta Pleskota jde o zlomové období. Reaguje nejen výše uvedenými projekty a realizacemi, které jsou klíčové pro tuto celou etapu a které ji přesahují, ale reaguje i kladením naléhavých otázek po cestách a možnostech dalšího vývoje modernismu. Pokud máme nedostatek teorie a k tomu výrazný společenský zlom jako na počátku devadesátých let, dokázali být právě tvůrčí architekti tím orientačním bodem pro nastupující generaci, pomocí něhož je možno porozumět skutečnosti.

            Tady se jeho myšlenky znovu setkávají se zdrojem teoretického myšlení, které představují manželé Ševčíkovi. Ti si tyto otázky kladli se stejnou naléhavostí. Popisují situaci architektury tohoto období přelomu osmdesátých a devadesátých let, problém nástupu české společnosti do „otevřenosti“: „Kde v období přechodu najít správné obrazy, jejichž prostřednictvím bychom mohli situaci analyzovat, jinými slovy, jak a kterými obrazy ‚naformátovat‘ situaci, abychom do ní mohli napsat svůj záznam.“(4) Mluvíme tu o době konce socialismu, kdy se „mění nejen politická, sociální a ekonomická, ale také prostorová struktura celého prostředí.“(5)

            V devadesátých letech se otevírají nová témata pro směřování architektury, pro reinterpretaci moderny a hledání nových východisek. Pro architekta Pleskota, stejně jako pro další řadu významných osobností (filozof Habermas, sociolog Beck, teoretik architektury Moravánsky) moderna neskončila. Pro Josefa Pleskota je důležité především hledání čili to, jaké musí být vize, motivy, které nahradí modernistický utopický úběžník, kam napřít občas provokativní a ostrohrannou modernistickou energii. Dle Pleskota by tuto funkci mohly splnit mimo jiné otázky a vztah k prostředí, kontextualita. Přes vnitřní potřebu vize si je ale vědom nezbytnosti svého vlastního kritického odstupu od ní.

            Po radnici v Benešově Pleskot daleko více rozvíjí modernismus (narážky a hrátky přítomné ve vile ve Vraném – pozitivní spárování betonové zdi, nebo v rekonstrukci Lvího dvora – miesovská klec na dekorativním soklu, nahrazují otázky „modulací“, mající strukturu domu již pevně uchopenou ve své základní osnově) tím, že na něj nechává „působit síly z okolí“ (jako příklad soutěž na Centrálu Elektromontážních závodů v Praze 10). Hledá adekvátní vztah mezi „umělým“ a „přírodním“ – hledá způsob, jak onu základní osnovu „adaptovat“ na místo.

            Postmoderna přinesla a otevřela extrémně široký výrazový slovník – avšak pro Josefa Pleskota je cesta navrhování cestou výběru a redukce. Nebrání se „nedokonalosti formy“, „neortodoxní kontextuálnosti“, „nedotaženosti“. Prioritu mají otázky prostoru před detailem, který ho vlastně „moc nezajímá“. Dává si však pečlivý pozor a takto vzniklé škály konfliktů pořádá a krotí. Pleskot ví, že dokonalá formální vyváženost není zárukou „… dobrého, klidného prostředí“, cesta k němu často bývá opačná – důležitý je pro něj určitý „intenzivní pocit“, který je jedním z jeho vnitřních hodnotících kritérií kvality.

              Architekt Josef Pleskot se ve své práci odkazuje na Heideggerův, pro architekturu a architekty klíčový, pojem „součtveří“.(6) Ke vztahům „božského“ a „lidského“, „nebe“ a „země“. Josef Pleskot k tomu uvádí: „Myslím, že je možné pracovat na díle pozemském tak, aby mělo jistý přesah. Když si pro sebe snažím definovat architekturu, hledám ji někde mezi poezií a geometrií, tím možná myslím mezi lidským a – pokud raději neřeknu přímo božským – nadlidským. Geometrie není z oboru lidských vymyšleností, to je jen objev řádu a jeho definice. Poezie ano, to je typicky lidský produkt. Takže mezi lidským a nadlidským a taky možná mezi uchopitelným a neuchopitelným. Já hledám architekturu někde mezi.“(7) Tyto Pleskotovy věty mají doslova charakter architektova vyznání – jeho architektonické konfese. Jeho jazyk je poetický – vrací se k dávným zážitkům a zkušenostem. 

              Analýzou pro práci Josefa Pleskota typického sociálního étosu dokážeme pak i daleko lépe porozumět, jak chápe Heideggerův pojmem „božské“. Ten spolu s oproštěností od „nepotřebného“ je v jeho tvorbě čím dál tím více patrný. Dokonce bychom mohli tvrdit, že tento étos můžeme chápat i jako subjektivně pojatou, pozitivní, sociální utopii. Může to být zároveň i ten postoj, kterým se snaží do současného stavu společnosti, kterou chápe jako „… silně polarizovanou, silně sobeckou, silně agresivní, silně nevšímavou“,(8) vnést pozitivní náboj. Otevřená občanská společnost překonáním totality nabízí individuální svobody a seberealizaci. Zároveň ale platí – občanská společnost bude takovou, jakou ji lidé udělají. Svobodu lze naplnit i „zmarnit“.

              V architektuře se takto chápaná práce projevuje především „starostí“, „ohledem“ a „péčí“ o veřejný prostor. V každé ze svých realizací se dotýká jiného aspektu jeho utváření. Vine se jeho tvorbou jako červená nit. Jinak mluví o potřebě „dotýkat se“ na úzké stezce v Jelením příkopu pod Pražským hradem, jinak jsou koncipovány komunikační cesty „blokem do dvora“ u budovy Metrostavu v Libni a jinak je akcentována a vtažena historická stopa cesty údolím do „veřejného prostoru“, páteře a společenské osy v realizaci banky ČSOB v Radlicích. Tento důsledný postoj se stává jednou z jeho priorit. Chápe ho jako opozici proti konzumní společnosti, která „… nesměřuje k pospolitosti, ale k sobeckosti, která se neprojevuje svobodou, ale agresivitou“.(9) Architektura Josefa Pleskota tak nemá žádný uzavřený výrazový slovník, ale vždy „… reaguje na mnoho různých podnětů. Vědomě usiluji o interpretaci problémů místa a vztahu k místu a pracuji vždy různým způsobem a vždy individuálně.“(10) Celá jeho tvorba dosvědčuje, že žádné téma není čistě formálním úkolem, ale je vždy řešením konkrétního sociálního problému. Kompromis pak pro něj není negativum, je to schopnost rozvíjet to, co je různým stranám společné.

            Důležité jsou pro Pleskota také i další aspekty Heideggerova „součtveří“, jako je „ukotvení“, což může být v našich podmínkách i opření se o nejlepší tradice české moderny (její sociální aspekty) a zejména pak lepší pochopení aktuálního stavu společnosti.

            Fenomenologicky chápané „místo“ je pro Josefa Pleskota stále zásadní úkol. Vnímání kontextu „místa“ je v jeho tvorbě ale trvale složitější – nechápe ho pouze prostřednictvím vizuální podobnosti. Architekt Pleskot toto téma charakterizuje: „Kontext jako soubor všech textů znamená ctít věci, které na tomto místě ani nemusí být viděny pouhým okem. Proto opravdu radši mluvím o čtení a skládání textů, porozumění jednotlivým odkazům místa, a ty odkazy mohou být i velmi vzdálené. Třeba i desítky a stovky kilometrů.“(11)  

            Jakým způsobem tedy Josef Pleskot odpovídá na současný stav architektury? Současné drama na scéně světa architektury se odehrává mezi dvěma póly a  proniká do obsahu používaných přihrádek -ismů (postmodernismus, neo- a dekonstruktivismus, eko- a technoismus, neo- a metaracionalismus atd.) a možná současně probíhá v současném hektickém dění i 100 + 1 malá renesance architektury, v nichž  se nové nároky společnosti vztahují k podstatě architektury.(12) Jeden pól v údajném „chaosu“ současné architektury se inspiruje možnostmi CAD v rozměru, který se stále větší intenzitou směřuje ke světu neeukleidovské geometrie či k experimentování s organickými tvary (mimo jiné tzv. bublinová architektura, technofuturismus), předvádí až technologická show, tyká si s virtuální architekturou, tedy pól, který nám může reprezentovat  F. Gehry, Asymptote, NOX.  Druhý významový pól mohou reprezentovat  Herzog a De Meuron, Foster (viz Hearst Headquarters), Renzo Piano (viz nová budova New York Times). Otázka však zní: Čím může a čím má být budova ve věku již nastupující informační společnosti, o co architektura může a má usilovat? Pro charakteristiku práce Josefa Pleskota bychom raději odkázali na citát Jacquesa Herzoga a Pierra de Meurona: „Budova dokáže zdůraznit moment skutečného setkávání. Tak tomu bylo vždy a dnes, ve světě, který je ovládán digitálními informačními technologiemi, se to stává ještě zásadnějším. Je to vlastně jediný opravdový klad, který zůstal architektuře.“

            Mezi základní atributy Pleskotovy práce a jeho silného rukopisu můžeme zařadit (1) čisté geometrické tvarosloví, obnovu (2) majestátnosti prostoru, sázku na (3) dokonalost proporcí a pečlivé vylaďování (4) vztahu materiálu a světla, mnohonásobně různými způsoby (5) uchopování a rozvíjení témat ekologie. Čili architekt rozvíjí svou tvorbou témata, která budou vyžadovat stále větší respekt. Pleskot architekturou nerozptyluje. Pohybujeme se sice ve společnosti masové spotřeby, kdy nastupuje fast-foodový přístup k životu („fast food, fast live, fast architecture“) – architekt má ale vždy vědět, na čem se podílí. Architekt Pleskot se od takto chápané odpovědnosti ve své práci nikdy neodchýlil, jeho práce není žádný Entertainment, jeho architektura je vážná záležitost, výše uvedenými pěti aspiracemi se vztahuje k podstatě architektury, jeho rukopis je vždy přísný, strohý – i když bychom mohli místo Šváchou diagnostikované přísnosti jako exkluzivity raději použít Masákem upřednostněného překladu austerity, to jest střízlivost. „Střízlivost, jistá vlídnost“ jsou nepřehlédnutelné hodnoty vlastní jeho tvorbě. Důležitá je pro něj „spolupráce principů a aspirací“, které budovy konstituují, stejně jako rozsah zjevné i skryté inovativnosti.

            Jeho tvorba se stala a zůstává jedinečným naplněním obsahu teze: Architektonické úkoly dneška se rodí na rozhraní vyspělých technologií, humanitních disciplin a respektují kontext. V tomto úběžníku, v tomto střetávání se, se rodí způsoby realizace nejvlastnějšího poslání architekta, jímž je „obec a její trvalost“ (Karel Kosík).

(1) Petr Kratochvíl: Současná česká architektura a její témata. Praha-Litomyšl, Paseka 2011, s. X a Y.

(2) Architektura ČSR 5/1989, s. 61.
(3) Architektura ČSR 1/1990, s. 44-51.

(4) J. Ševčíková – J. Ševčík: Texty. Praha, Tranzit.cz 2010, s. 182.

(5) Tamtéž.

(6)  První zkusmý překlad pojmu „das Geviert“ byl „čtveřina“. Dnes se častěji používá pojem „součtveří“.

(7)  „Josef Pleskot“. In: P. Kratochvíl: Rozhovory s architekty 01. Praha, Prostor 2004, s. 12.

(8)  Tamtéž, s. 10.

(9)  Tamtéž, s. 12.

(10) Tamtéž, s. 14. 

(11)Tamtéž, s. 13. 

(12)  Více viz O. Beneš – O. Ševčík: „Architektura: Devadesátá léta a první desítiletí 21. století“. In: Architektura & Urbanismus XLV, 2011, č. 3–4, s. 104–135. 

Karel Kosík

Drobnost od Karla Kosíka:

2. 2 Kosíkovo pojetí krize moderní architektury – kritika adorace dopravy a ztráty „vznešeného“[1]

Významný český angažovaný intelektuál, aktér událostí „pražského jara“ Karel Kosík,[2] se na sklonku svého života radikálním způsobem pouští do kritiky společnosti prostřednictvím architektury – to samo o sobě je hodno pozornosti. Aby se vyhnul námitkám proti své potenciální nekompetentnosti (jeho kritika je vedena z  filozofických pozic), poukáže na svou metodu: „architektura … re-produkuje předpoklady své vlastní činnosti, o jejichž činnosti nemá většinou ani tušení a pro něž nemá ani porozumění“. Architektura nevidí na kořeny, které ji zakládají, na rámec, ve kterém se pohybuje a který předdefinuje její výsledky. Zde tedy nastupuje filozofie, aby mohla naznačit širší souvislosti.

Ale od teorie podle Karla Kosíka nemůžeme očekávat technické a technologické nástroje „jak“ projektovat. Teorie uchopuje architekturu jako v dějinách prohlubované rozvrhování skutečnosti.[3] Pro současnost navíc s akcentovám správné „metody“. Descartes ve své Rozpravě o metodě[4] uvádí způsob (při hledání pevných základů veškerého pravdivého vědění), jak překonat roztříštěnost, nahodilost, nepravidelnost, chaotičnost, nevyrovnanost – jak dosáhnout „uspořádanosti a řádu“. Řešení nalézá v metodě,[5]^{, [6]} metoda se stává nadvládou nad objektem zkoumání.

„Skrytého pána moderní doby“ vidí Kosík v nepřetržitosti a všudypřítomnosti provozu – petrifikaci a zbožštění jednoho jeho momentu – transportu. Architekti na tento stav reagovali prohlášeními, jakým je Athénská charta z roku 1933, kde městu přisuzují čtyři elementární funkce (bydlení, práce, rekreace, doprava) a jednotlivým funkcím přináleží přesně definované kompetence.    

V čem spočívá krize petrifikovaná do architektury? Jak je možné, že úžasná racionalita Řeků v moderní době, počínaje osvícenstvím, hypertrofovala do doslova obludných rozměrů a člověk je redukován na číslo? táže se Karel Kosík. Autor klade otázku, zda krize města nespočívá především v tom, že se z něho vytrácí poetické. Tedy krásné, intimní, vznešené,[7] důvěrné.[8]

Zda si vůbec dnešní moderní doba zachovala smysl pro „vznešené“, „monumentální“, je jednou ze základních otázek současnosti. Autor dokládá, že dnes se ze vznešenosti stává kolosálnost, povznesenost a zpupnost. Nejdůležitější je požadavek „mít se dobře“ (tento požadavek od počátku devadesátých let v českém prostředí nabývá specifických rozměrů). Na poli architektury mluvíme o grandióznosti, impozantnosti, kolosálnosti, mohutnosti. Člověk si však pouze náhražkovitě sugeruje své nade vším nadřazené místo. Krása se mění na pohlednost a líbivost, vznešené na impozantní, intimita věcí je vystřídána agresivitou.

Především – architektura je pro Kosíka jako filozofa, který se zamýšlí nad architekturou a společností, oblastí, ze které je možno vyčíst, čím naše epocha vlastně je: Každá doba staví města i domy ke své podobě: proto výsledky jejího stavitelství... se stávají nejen viditelným vtělením tohoto obrazu, ale také zrcadlem, v němž každá epocha lidí nahlíží sama sebe, s tím důležitým dodatkem ovšem, že se některé epochy v tomto zrcadle nepoznávají nebo odmítají brát na vědomí svoji skutečnou podobu... ve své moderní podobě je město daleko spíše vnímatelným, tj. viditelným, slyšitelným a pociťovatelným projevem podstaty moderní doby, tj. doby, která ztratila architektoniku nebo se jí vzdala a nahradila ji něčím jiným, tj. fungujícím systémem... Architektonika sjednocuje vznešené, patetické, monumenátlní s běžným, triviálním, banálním, a v tomto sjednocení dovoluje a umožňuje také triviálnímu, aby se mohlo chlubit svou poetičností. Jestliže však vznešené zmizí a je nahrazeno racionalistko-technickou impozantností, mění se trivialita a banalita na vulgární nevkus, a architektonika se hroutí.“[9]

---

[1] Kosík specifickým způsobem propojuje výsledky moderní architektury a „krize architektury“ s fundamentálně filozoficky založenou kritikou. Jeho vliv je sice nesrovnatelně menší než obdobně – rovněž nezávisle marxisticky – orientovaného Manfreda Tafuriho, jehož mezinárodní ohlas je nezanedbatelný, přesto Kosík svými přednáškami vyvolal pozornost zejména ve Francii.     

[2] PhDr. Karel Kosík, DrSc. (1926−2003) byl český filozof, ale také historik a sociolog. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let. Především díky své knize Dialektika konkrétního, která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal respektovaným intelektuálem (zmiňoval ji prý i někdejší prezident USA R. Reagan při návštěvě Prahy).

[3] „Antika zakládala města a měla architekturu, protože samo rozvržení skutečnosti bylo architektonické. V moderní době se architektura mění na inženýrsko-technické stavebnictví, protože základní rozvržení doby je – antiarchitektonické“. Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: Torst, 1997, s 54.

[4] Decartes, R.: Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992.

[5] Nietzche v publikaci Der Wille zur Macht v osmdesátých letech devatenáctého století komentuje výsledky: „… věda se stala provozem a není již moudrostí, jak ji ještě chápali renesanční myslitelé… moderní doba není charakterizována triumfem vědy, nýbrž metody nad vědou.“      

[6] Umělecké podobenství vítězství metody zpracoval – podle Kosíka – i J. W. Goethe ve svém Faustovi.

[7] Kosík odkazuje mimo jiné na rozdíl mezi krásným a vznešeným obsažený v práci E. Burkeho (již z roku 1756), kde klade tyto dva pojmy přímo proti sobě: „Vznešenost je moc, která člověka povznáší nikoli do neskutečna a do oblasti plané fantazie, ale je produktivní zakladatelskou úctou, která činí svět obyvatelným a chrání ho před pádem do přízemnosti.“      

[8] „V uspěchaném transportu a návalu věcí a lidí ztrácí město blízkost a důvěrnost, jeho atmosféru čím dál více určuje odcizenost a lhostejnost bez kouzla a tajemnosti.“ Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: Torst, 1997, s. 64.        

[9] Kosík, K. Předpotopní úvahy. Praha: TORST, 1997, s. 77–78.