...občas se mi tu množí od studentů připomínky, že tyto stránky pro ně nejsou přehledné, že se tu neorientují.... možná důvod k tomu vstoupit na pár semestrů k nám do ateliéru... .:-)
Krásný nový rok přeju!
OB.
ps,
ano, určitě - používám tyto stránky někdy jako prezentaci prací, co píšeme s kolegou doc.Ševčékem - na různá aktuální témata a pak to sdílím... nebo sem dávám různé teoretické úvahy...ale to přece k akademické půdě patří - tedy nebo by mělo patřit.... na akademické půdě více než kde jinde by měla platit zásada, že nejprve je třeba pochopit, co vlastně autor měl v úmyslu...pak až ho hodnotit jeho vlastními kritérii a až pak ho hodnotit - ta kritéria - i jinými kritérii.... že by to mělo být samozřejmé? ......ano, mělo by......
Architektonický atelier na Fakultě architektury ČVUT v Praze / studio of architecture at the Faculty of Architecture Czech Technical University in Prague (concept, implementation, mangenent of this blog is done by Ondřej Beneš)
pátek 22. prosince 2017
středa 15. listopadu 2017
Princeton - Beatriz Colomina
Příští týden (středa 22/11/2017, 18:00) proběhne ve Svatováclavském sále
Betlémské kaple další významná přednáška Beatriz Colominy, profesorky
dějin moderní architektury na Princeton University v New Yersey, „Soukromé a veřejné: Architektura ve věku
sociálních médií"/"Privacy and Publicity: Architecture in the Age of
Social Media".
http://artycok.tv/39794/privacy-and-publicity-architecture-in-the-age-of-social-media
http://artycok.tv/39794/privacy-and-publicity-architecture-in-the-age-of-social-media
V anotaci
se mj. uvádí „nástup sociálních médií byl
možná nejdůležitější změnou v sociálním, kulturním a ekonomickém životě
jednadvacátého století“ s tím „sociální
média jsou totiž opravdu zásadním prostorem navrhování.“ Možná, že kabinetnímu
historikovi architektury pro takový úsudek ještě chybí časový odstup, nicméně
účinek sociálních médií je i podle našeho názoru tak masivní, že je nezbytné
fenomén proměn architektury ve věku sociálních médií tématizovat. V našem
textu „Teorie a kritika architektury
v Českých zemích – k čemu jsou, v jaké jsou kondici a
v jakém kontextu dnes účinkují?“, který uvádíme níže, rovněž klademe
na závěr otázku „Co se děje
s architekturou v dnešní mediální krajině/scéně/prostředí?“a soustřeďujeme
se na užší téma – jak se proměnila i pozice teoretika architektury
v době nástupu infotainmentu. Pokud
se najdou čtenáři, které téma zaujme, budeme rádi.
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík. Praha 14.11.2017
Teorie a kritika architektury v Českých zemích – k čemu jsou, v jaké jsou kondici a v jakém kontextu dnes účinkují?
Když se mají sejít historici architektury nebo „památkáři“,
tak v České republice nestačí pronajatý sál. Proč tomu tak je? Mimo jiné
zjevně proto, že u nás nadále provozovaná narativní
historiografie se svým způsobem
produkování a předávání faktů stejně tak, jako tv-seriály plus celý ten
segment pokleslé zábavy, zůstává pro
veřejnost ve „společnosti masové spotřeby“ a „kultury entertaimentu“ žádaným
artiklem. Řečeno přímo, v takovéto pokleslé kultuře s mozaikovitým
mediálním zpravodajstvím naopak může odtažitá, jakkoli excelentní teorie evokovat u potencionálního
nepřipraveného zájemce o teorii pocit, že jde o přepad, ne-li, jak jsme si
mohli v nadsázce přečíst v Orientaci - v teoretické příloze Lidových
novin, že je na kolonoskopii.
Když se setkávají teoretici v oboru architektury,
postačí jim stůl, „být menšinou neznamená nebýt vůbec"…na složité rovnováze celku se podílí
vlastně obojí stejně“ (to ví i básník a literární vědec P. Hruška). Vždyť i
v tom má původ jejich sebevědomí (velice dobře vědí, že teorie otevírá
horizonty, „vidí“ souvislosti, vůči nimž je praxe slepá) i jejich minderheity
(a kdo by je neměl, při srovnání s výsledky teorie v zahraničí a
přežívání pod tlakem vulgárně administrativního prakticismu). Ano, teoretici
architektury to je to malá komunita,
která se potýká s velkými aspiracemi i problémy.
I zde jsou „po ruce“ k snadnému nalezení důvody tohoto stavu: Teorie v českých zemích přežívá pod
trvajícím předsudkem své spekulativnosti na okraji veřejného zájmu. A je to
ještě horší: Sedmdesátá a osmdesátá léta
XX. století u nás v rámci tzv. normalizace zdevastovala u celých generací
jakýkoliv respekt k teorii. Slovník předlistopadové minulosti teorii jako takovou neznal – na pořadu
dne byla „věda o architektuře“- to
byl skloňovaný terminus technicus minulé doby.
Dědictvím téže minulosti je mimo jiné přetrvávání tíhnutí k technickým a ekonomickým a nikoli k vlastním otázkám architektonické tvorby (výchozí mininum: znát autora určité architektonické ideje a její evoluci, druhý krok – zvládnutí a rozvinutí metodologie). Pokud se takové tíhnutí vydává za teorii a oceňuje se pro tzv. praktičnost, tak je to proto, že se předkládají prvoplánové odpovědi: architektura je to a to. Je to jako vstoupit do mrtvé řeky, kde se fakta občas posunou – řeka teče, ale život v ní nehledejme.
Vždyť v projektování se architekt vyrovnává s řadou nejen rozdílných, ale čas od času i dramaticky nekompatibilních odpovědí – takže pokud architekturu pouze „neprovozuje“, pokud je jeho práce hledáním a volbou, tak ho prosté/takzvaně praktické odpovědi nemohou uspokojit. „Čím více praktiků, tím více hysteriků“ - kdykoli „architekt utopený v praxi“ –„praktik“, pocítí potřebu vyslovit obecné soudy, tak se ukáže: chybí odstup, hodnotící horizont. To je jeden z důvodů - proto pro současnou kvantitu vulgarismů při hodnocení a „hodnocení“ architektury praktikujícími architekty na straně jedné (viz „sociální sítě“!) a jejich protipól, pouze registrujících článků, které se nechtějí nikoho dotknout a tudíž neobsahují nic podstatného, těžko najdeme srovnání (O to větší respekt náleží architektům, kteří pokračují v české tradici, „umí a dokáží“ se s nerozvinutou teorií vyrovnávat a „ pracují a zhodnocují“ „akumulovanou zkušenost“). Tuto situaci již dokreslují první „vzpoury“ nastupujících generací – nic nového pod Sluncem, tak už to na světě chodí.
Dědictvím téže minulosti je mimo jiné přetrvávání tíhnutí k technickým a ekonomickým a nikoli k vlastním otázkám architektonické tvorby (výchozí mininum: znát autora určité architektonické ideje a její evoluci, druhý krok – zvládnutí a rozvinutí metodologie). Pokud se takové tíhnutí vydává za teorii a oceňuje se pro tzv. praktičnost, tak je to proto, že se předkládají prvoplánové odpovědi: architektura je to a to. Je to jako vstoupit do mrtvé řeky, kde se fakta občas posunou – řeka teče, ale život v ní nehledejme.
Vždyť v projektování se architekt vyrovnává s řadou nejen rozdílných, ale čas od času i dramaticky nekompatibilních odpovědí – takže pokud architekturu pouze „neprovozuje“, pokud je jeho práce hledáním a volbou, tak ho prosté/takzvaně praktické odpovědi nemohou uspokojit. „Čím více praktiků, tím více hysteriků“ - kdykoli „architekt utopený v praxi“ –„praktik“, pocítí potřebu vyslovit obecné soudy, tak se ukáže: chybí odstup, hodnotící horizont. To je jeden z důvodů - proto pro současnou kvantitu vulgarismů při hodnocení a „hodnocení“ architektury praktikujícími architekty na straně jedné (viz „sociální sítě“!) a jejich protipól, pouze registrujících článků, které se nechtějí nikoho dotknout a tudíž neobsahují nic podstatného, těžko najdeme srovnání (O to větší respekt náleží architektům, kteří pokračují v české tradici, „umí a dokáží“ se s nerozvinutou teorií vyrovnávat a „ pracují a zhodnocují“ „akumulovanou zkušenost“). Tuto situaci již dokreslují první „vzpoury“ nastupujících generací – nic nového pod Sluncem, tak už to na světě chodí.
Po „listopadu 1989“ naděje na zásadní změnu
evokovala nereálná, nesplnitelná očekávání i pro sféru architektonické teorie;
doba se „usadila“ - s čím se čtenář
dnes setkává?
Setkáváme se s články, které
jsou, v lepším případě, pouze faktograficky registrující a na druhé straně
se čas od času teoretické studie, při nichž nepřipravený
čtenář pod náporem abstrakce může nabýt dojmu, že musí být něco
v nepořádku s jazykem, že jde o podivnou, z jeho hlediska
podivně bezobsažnou slovní hru. Proto Karolina Jirkalová z pozice exkluzivního
periodika Art+Antiques,
čili z chráněné „niky pro kritiku a snad i teorii architektury“, oprávněně klade přímočarou
otázku: „ Jsou tu vůbec čtenáři, kteří by
chtěli číst náročnější kritické texty?“ (Srv. první číslo tohoto roku
periodika ERA21, č. 1, 2017„Podoby kritiky“).Kolik je u nás vlastně „do hloubky
přemýšlejících lidí“? - odůvodněná odpověď – „do tří tisíc“.1)
Do hry vstupují i další témata - jak je společnost hodnotově nastavená.
Otázka je na místě i proto, že teorie architektury, má-li žít, potřebuje
publikum/konzumenty – zainteresované a odborně připravené. Takže: Jestliže
moderní umění vyžaduje připraveného, obeznámeného diváka, tak i nenaivní, neprvoplánové osvojení architektury, její „přivlastnění“
prostřednictvím teorie je spojeno s nárokem na jistý stupeň kvalifikované
obeznámenosti, ne-li přímo profesionality. Není to nic snadného, přesto
platí – mezi architekty - „praktikujícími architekty“ je hlad po
myšlence/ideji, po architektonické teorii. Tvrdíme, i Rajnišovo drsně rázné
odmítání „pouhého teoretizování“ v sobě nese nemalý náboj intenzivního
hledání východisek/cest z pozdní moderny.2)
Tématem tohoto příspěvku je dále status
kritiků/teoretiků a proměna postavení
kritika/teoretika architektury v současné mediální
krajině/scéně/prostředí.
O co se lze v oboru „teorie architektury“ opřít? Jistě ne o potřebné institucionální
zakotvení architektonické teorie, které vpodstatě chybí (K. Jirkalová:„Je zde vůbec někdo hodný tohoto pojmenování?
Několik málo lidí…se o kritiku pokouší, ale
není to hlavní náplní jejich práce.“). To je realita. Ojedinělé exkluzivní
ostrůvky/niky chráněné teorie architektury představují pracoviště v Ústavu
dějin umění AV ČR (P. Halík, P. Kratochvíl, R.
Švácha) a Centrum pro teoretická studia (CTS) UK v Praze (C. Říha), Názvy
uvedených institucí nám napovídají, že i zde teoretik architektury přežívá v
„zamaskování“. Zbývá připojit Fakultu architektury ČVUT ( I. Fialová, J. Tichá,
M.Sedláková) s jejím pravidelným zvaním zahraničních architektů. To, co
podemílá potřebné systematické pěstování
teorie je do nedávna absence recenzovaného
odborného periodika pro architekturu (na rozdíl od Slovenska) – aktuálně
recenzovaný Zlatý řez je vzácnou oázou limitovanou nákladem a čtyřmi čísly
ročně.
Co
stav teorie ztěžuje? Je teorie a „teorie“, jako je hudba a
„hudba“; za teorii se podezřele snadno a dlouhodobě vydávají náhražky,
v lepším případě více či méně hluboké reflexe, kunsthistorické úvahy a
studie. Skutečný „stav a kondici“ můžeme měřit srovnáním s výsledky teorie
v zahraničí. Výsledek je tristní, kdo to „nevidí a neslyší“ nemá oči
k vidění a uši k slyšení. Přesto: Lze
se opřít, tak je tomu v české kultuře s tragicky přerušovanou
kontinuitou běžné - o výsledky práce jednotlivců, kteří obětavě vykonají práci,
která je v jiných zemích dílem generací. Lze nepochybně stavět na
teoretických pracích Jiřího Ševčíka
(srv. Jana Ševčíková –
Jiří Ševčík: Texty. Texty,
rozhovory, dokumenty. Praha, vyd. tranzit.cz a VVP AVU 2010) či Petra Rezka
(srv. Petr Rezek: Architektonika a
protoarchitektura, 2009), které probouzely a
probouzejí zájem o architektonickou teorii, jako o něco, co je nezbytnou
bytostnou součástí plnohodnotného provozu oboru architektury. Tím
podemílali zejména od normalizace v
sedmdesátých letech prosazovaný nejhrubší prakticismus (byl obsažen i v
ideologické tezi „reálného socialismu“: „socialismus je prostě to, co tady
máme“, vývoj vyústil do vzdání se teorie - teorii obsadili „revizionisté“,
reformátoři, stoupenci tržního hospodářství a následně se stala jakákoliv
teorie „socialismu“ z podstaty podezřelá -
tento prakticismus
předznamenal konec režimu před listopadem 1989). Ovšem prakticismus je z jiných důvodů znovu na pořadu dne.
Proč
tomu tak je a oč v tomto tématu „teorie – praxe“ běží?
Stále se opakující požadavek „praktičnosti teorie“ vede, při nerozlišování její operativní a
fundamentální úrovně, k úporné snaze
redukovat teorii na servis pro praxi. Tím se likviduje afirmativní role teorie. A výsledek? Ten je navzdory
deklarovanému záměru vždy týž: Toto vrchnostensky požadované zkratovité pseudozbližování teorie a praxe nakonec
selhává právě na tom, co deklaruje jako svůj cíl – na propojení teorie a praxe.
„To jsou ty paradoxy!“, kterými Václav Havel nastavoval zrcadlo režimnímu
provozu předlistopadové společnosti, a které neztratily na své aktuálnosti
dodnes!
Práce Jiřího Ševčíka (zejména
propracovaný koncept druhé moderny!) a Petra
Rezka (s jeho zakotvením ve fenomenologii a invenčností) spolu s dílčími,
ale nesmírně závažnými sondami například filosofa Karla Kosíka (k tématu krize
architektury, srv. Karel Kosík: Předpotopní úvahy, 1997) a d., představují, jakkoli tyto
studie vznikaly v krajně nepříznivých podmínkách pro teoretickou práci, velmi solidní a trvalý v čase prověřený
fundament pro architektonickou teorii – to
za prvé.
Za druhé k tomu naštěstí můžeme již
přičíst výsledky generace nastupující po
„listopadu 1989“, mj. Ondřeje Beneše (Metody
zkoumání a interpretace architektury, 2016),
Anny Hogenové (mj. Fenomén domova, 2013), Petra Kratochvíla (mj. Městský
veřejný prostor, 2015) Pavly Melkové
(Prožívat architekturu, 2013; Humanistická role architektury,2016), Cyrila Říhy, Jany Tiché, Jiřího Tourka,
Miloše Ševčíka a d. Především zde máme úžasné nadčasové (tato adjektiva
jsou více než oprávněná) opus magnum
Jiřího Ševčíka a Moniky Mitášové, antologii „Česká a slovenská architektura 1971–2011“(2013) s níž budou pracovat
následující generace. Již sama struktura témat kapitol pečlivě zvolená autory
je nejen výmluvnou výpovědí, dokumentem, ale doslova do písmene lekcí o teorii a potřebě teorie, jak tím žili čeští a slovenští architekti.
Za
třetí se lze opřít o
překladovou, převážně fenomenologizující literaturu, o Karstena Harriese,
Christiana Norberga-Schulze (nejen o opakované vydání Genia loci, ale především
o jeho „učebnici“ architektury- Principy moderní architektury, Malvern, Praha
2016), Dalibora Veselého (Architektura ve věku rozdělené reprezentace. Problém tvořivosti ve stínu produkce, 2009), o
systematickou překladovou produkci nakladatelství Zlatý řez (J. Tichá).
Obdivuhodnou kapitolu představuje české scéně architektury „intelektuální výsadek“ ze Slovenska: Monika
Mitášová (Oxymorón a pleonasmus I, 2012 a II, 2013; zprostředkování
aktuálního stavu teorie architektury v univerzitním prostředí USA je
jedinečné nejen v zachycení/deskripci tématických okruhů a cílového
směřovaní, ale i tím, že jsme v oboru teorie architektury uváděni díky M.
Mitášové do diskurzu, kdy jsme v mezinárodním kontextu up to date!) a Imro Vaško (Architektúra pohyblivého
obrazu, 2014-literárně jedinečné a faktografií nabité eseje
s pevným zakotvením v teoretickém fundamentu, který doposud nebyl
doceněn!).
Za čtvrté můžeme vedle narůstající
kvantity informací o architektuře v médiích v posledním půlroce
zaznamenat četná setkání-dialogy a témata obsazující celá čísla periodik
věnovaná právě teorii architektury. To je pozoruhodné - i v srdcích generací nastupujících na architektonickou scénu po
„listopadu 89“ hoří zájem o skutečnou, ne o jen obsluhující a posluhující
teorii. To je nesporně naděje – vyrostla generace, kterou popisně technický
a ekonomizující výklad pospojovaný různorodými příležitostnými úvahami
z podstaty neuspokojuje.
Za
páté,
zvláštní, zdaleka nedoceňovanou a poněkud setrvale nepřehlednou roli začal
sehrávat infotainment architektury 4)
čili o ten druh popularizace architektury, který sice nedosahuje na granty, ale
zato dosahuje k širšímu publiku a který u nás v oboru architektury
představují aktivity Adama Gebriana. To je sice mnohem víc než „blogerská
reflexe“, zmiňovaná K. Jirkalovou, nicméně sklouzávání k povrchnímu
populismu zde „tiká“. Zvolení Adama Gebriana
„Architektem roku“(2014) je výmluvným svědectvím „ducha“ velmi pozdní moderny,
tj. o hodnotách, které v ní panují, přes doslova spektakulární uznání
toho, jak současní architekti – respektive jejich vrcholová reprezentativní
instituce ČKA - přiznávají potřebu nové
mediační komunikace s veřejností. Rovněž
architekt, herec, popularizátor a kreslíř David Vávra vynalézavě volí
prostředky, které promlouvají – dokáží
promlouvat - k širokému publiku
s pozdněmoderní sociologií chování.
Resumé toho všeho lze opsat metaforou-čili
nepřesným způsobem myšlení, ale obrazně zachycujícím to, co zatím exaktnímu
poznání vzdoruje: Je se o co opřít –
„tak, či onak“. A to „tak či onak“ se pokoušíme dešifrovat.
Jsou zde, v teorii architektury,
selhání? Ano a nemalá. Fenomenologie není provázena znalostí strukturalismu
(přitom právě vliv tohoto směru je pro své konkrétní výsledky
nepřehlédnutelný), fraktální teorie atd.; je to stejné jako chodit jen o jedné
noze. Neméně fatální absence se
manifestuje v opominutí proběhnuvší evoluce
v chápání klíčové kategorie fenomenologie ve vztahu k architektuře –
kategorie „přirozeného světa“.3) Kde není
kontinuity v rozvíjení teorie, a přitom kde jinde bychom ji mohli očekávat než
právě v relaci „fenomenologie – architektura“? - tam teoretik či kritik
„nevlastní názor“, jakkoli ho hlásá, tam dominuje pouhopouhé „přebírání názorů“. A na tom nemění nic,
jestliže převzetí názorů se děje s nadšením. I to patří k podstatné
charakteristice „stavu a kondice teorie“ architektury v Čechách.
To vše jsou poněkud triviální dílčí fakta, ovšem při
kritickém domyšlení s neopominutelnou vypovídací hodnotou. Nicméně lze
výše popsaná fakta přijmout jako znamení
toho, že „things have changed“? A v případě, že se časy/věci mění, je
to podstatná změna? Předešleme jeden
ze závěrů této úvahy: Pochybnosti zůstávají – účinkuje zde marasmus doby před
„listopadem 89“, který zasáhl společnost hluboko a v současnosti výše
zmíněný zkratový požadavek praktičnosti spolu s fatálním podceňováním role
humanitních disciplín. Je podcenění humanitních disciplín-„aktuální fenomén na
scéně starého kontinentu“ dočasným jevem? Jsou důvody si myslet, že změna
přijde – jakkoli je nyní za dnes dominujícím obzorem kulturně-civilizačního
vývoje. Proto úvahu dopovíme opět slovy Boba Dylana ze stejné písně: - teorie architektury je ve stávající společnosti„je snadný cíl“. Je třeba usilovat o změnu – „tak už to na světě chodí“.
Takže: Nikdy není dobré odevzdávat se iluzím, proto vyčistěme terén pro
úvahu ke kritice a teorii architektury. Vzpomínáme si, že jeden
z pamětníků a účastníků slavných dekád české předválečné architektury
(funkcionalismus, kubismus a d.), když byl tázán na teorii a Karla Teigeho
(který měl za sebou vyzvaný cyklus přednášek v Bauhausu; prosadit se
v silně konkurenčním prostředí, to je vždy zásadní překročení provincionalismu)
odpověděl – neměl jsem tehdy čas ho číst, projektování nás pohlcovalo (nicméně:
pracoval, projektoval v podněcujícím invenčním klimatu nekončících
diskuzí, které otevíraly horizonty). Vztah
mezi teorií a praktikujícím architektem nebyl, není a nebude nikdy prvoplánový -
ale (jak ukážeme dál) nikdy ani bez
významu. Rovněž sebezničující kritika není na místě, vždyť třeba se ve
vztahu k zemi, k níž teoretici vzhlíží, se setkáme s názorem „ve
Francii moc architektonické kritiky nenajdete“ (Francoise Fromonotová).
Takže
ještě jednou: Z čeho lze tedy vyjít a co se nesmí přehlédnout?
Především to, že z obou stran, ze strany teoretiků i praktikujících
architektů, opakovaně zaznívají nároky, požadavky a - zjevná obapolná očekávaní.
Záleží na teorii a na kritice architektury?
V čem je její význam – v
nedoceňované nicméně velmi reálné praktičnosti? Při nedávném posuzování
jedné habilitační práce zformuloval teoretik Petr Kratochvíl otázku: požadoval
v ní odpověď na praktický význam
teorie a v podtextu bylo možné rozpoznat, že je to téma, které ho,
právě jako akademického teoretika,
sužuje. Prostě řečeno, teoretici jsou vystavení přímočaré otázce: Dosahuje se přes/prostřednictvím teorie
architektury změny v jejím vývoji?
Z našeho pohledu a z hlediska aktuálního dění v univerzitním prostředí USA (srv. Oxymorón a pleonasmus I a II) lze rázně přeformulovat: Což snad použití nových materiálů, technologií a nástup počítačů nezpůsobovalo - a to opakovaně a v současnosti masívně! - řádově větší změny než všechny manifesty a teorie? Neklesá míra užitku architektonické teorie? A což to dokonce nemá být důvod k tomu, abychom teorii odložili? A nejenom teorii – odložme celé dějiny architektury do osvícenství, tedy do počátků moderny jako balast v informační společnosti – i to se dnes, jakkoli výjimečně, děje.
Svůdné, zavádějící otázky nabízející snadné, příruční odpovědi, které v konečné instanci odpověďmi nejsou – jsou pouze způsobem odložení fundamentálních otázek. Znění otázky napovídá, předurčuje - podminovává odpověď. Vzdaluje ji skutečnému uchopení reality. Zeptáme se proto jinak, obezřetněji: Existuje rozpoznatelná korelace mezi vyspělou kontinuálně rozvíjenou teorií a dosahovanými výsledky architektů petrifikovanými do projektů a realizovaných staveb? Odpověď na tuto otázku má zásadní význam a je náležitě, smysluplně zodpověditelná jen za podmínky, když si ještě jednou řádně ujasníme – jako autoři/kritici/teoretici i jako praktici/praktikující architekti – v čem vždy byl a je nezastupitelný praktický význam teorie?
Z našeho pohledu a z hlediska aktuálního dění v univerzitním prostředí USA (srv. Oxymorón a pleonasmus I a II) lze rázně přeformulovat: Což snad použití nových materiálů, technologií a nástup počítačů nezpůsobovalo - a to opakovaně a v současnosti masívně! - řádově větší změny než všechny manifesty a teorie? Neklesá míra užitku architektonické teorie? A což to dokonce nemá být důvod k tomu, abychom teorii odložili? A nejenom teorii – odložme celé dějiny architektury do osvícenství, tedy do počátků moderny jako balast v informační společnosti – i to se dnes, jakkoli výjimečně, děje.
Svůdné, zavádějící otázky nabízející snadné, příruční odpovědi, které v konečné instanci odpověďmi nejsou – jsou pouze způsobem odložení fundamentálních otázek. Znění otázky napovídá, předurčuje - podminovává odpověď. Vzdaluje ji skutečnému uchopení reality. Zeptáme se proto jinak, obezřetněji: Existuje rozpoznatelná korelace mezi vyspělou kontinuálně rozvíjenou teorií a dosahovanými výsledky architektů petrifikovanými do projektů a realizovaných staveb? Odpověď na tuto otázku má zásadní význam a je náležitě, smysluplně zodpověditelná jen za podmínky, když si ještě jednou řádně ujasníme – jako autoři/kritici/teoretici i jako praktici/praktikující architekti – v čem vždy byl a je nezastupitelný praktický význam teorie?
Předběžně je na místě poukázat na v Čechách dominující odpor ke
spekulaci a tím i mutatis mutandis vůči teorii.
Architekti v Čechách uměli pracovat s „akumulovanou zkušeností“ a tím vyvažovali a – nebojme se toho významového slovesa - nahrazovali nerozvinutost teorie. Dovedně, vynalézavě navazovali na výsledky a výboje architektury v zahraničí. Ale ony výchozí, iniciační výboje, experimenty- „ experimenty v teorii i v praxi“, čili nové cesty v české architektuře měly své počátky, byly spojeny s teoriemi, zpravidla byly intelektuálně probojovány, mimo české země!
Architekti v Čechách uměli pracovat s „akumulovanou zkušeností“ a tím vyvažovali a – nebojme se toho významového slovesa - nahrazovali nerozvinutost teorie. Dovedně, vynalézavě navazovali na výsledky a výboje architektury v zahraničí. Ale ony výchozí, iniciační výboje, experimenty- „ experimenty v teorii i v praxi“, čili nové cesty v české architektuře měly své počátky, byly spojeny s teoriemi, zpravidla byly intelektuálně probojovány, mimo české země!
Otázka proto trvá: O co jde v teorii primárně? O nic menšího než o vstoupení do praxe, která mění zavedený,
praktikovaný, provozovaný pohled na realitu. Teorie je překročením
empirické úrovně a ze své podstaty cestou k opouštění naivních vysvětlení
našeho porozumění architektuře a světu; teorie,
hodná toho jména, ruší bezvýchodnost,
motivuje, překračuje stav, kdy „se staví, tak jak se očekává“.
Teorie má afirmativní sílu, je praxí sui generis.
To ovšem činí teorii pro její aktéry i potencionální klienty obtížnou, těžkou, náročnou prací. Lze se - „máme šanci“-v současném architektonickém dění zodpovědně zorientovat? Připomeňme si argumentaci z doby pozdního „reálného socialismu“ – tlak na praktičnost byl veden se záměrem zásadně omezit šíři výzkumu, bázi teorie („nemáme na to peníze“), protože vše najdeme v SSSR (tam ovšem věděli: U nás je vsjo/vše, ale na samom děle/ve skutečnosti – ničevo/nic!). Dnes v Ruské federaci s živelnou drsností účtují s minulostí a obnovují teorie architektury nesrovnatelně radikálněji než se tomu děje u nás. Záměr komunistické autoritativní vrchnosti panující v české kotlině zcela přehlížel, že i pouhá recepce nových technologií je podmíněna schopností jim porozumět a něco k nim přidat – že je třeba mít nejen několik špičkových výzkumných pracovišť, ale i širokou výzkumnou základnu pro produktivní recepci průběžných inovací, které se – dnes v globalizujícím se světě - lavinovitě šíří.
Scéna soudobé architektury je různorodá a proměnlivá. Teorie nás v nás probouzí schopnost „číst“ situaci. Je to snad málo? Teorie napomáhá nalézání identit v měnícím se světě, otevírá nový způsob čtení, porozumění – je objevná! – píšeme to s vykřičníkem. Kdo kriticky nepřemýšlí o „obrazu světa“, který architektura spoluutváří, kdo se s ním ve své tvorbě nevyrovnává, je odsouzen do role trpaslíka, outsidera. ¨¨
Bez teoretického uchopení reality není možné mít a disponovat vizí a kde není vize, tam je doma oslabená identita – nedůvěra k teorii je v konečné instanci pro společnost toxická.
Teorie má afirmativní sílu, je praxí sui generis.
To ovšem činí teorii pro její aktéry i potencionální klienty obtížnou, těžkou, náročnou prací. Lze se - „máme šanci“-v současném architektonickém dění zodpovědně zorientovat? Připomeňme si argumentaci z doby pozdního „reálného socialismu“ – tlak na praktičnost byl veden se záměrem zásadně omezit šíři výzkumu, bázi teorie („nemáme na to peníze“), protože vše najdeme v SSSR (tam ovšem věděli: U nás je vsjo/vše, ale na samom děle/ve skutečnosti – ničevo/nic!). Dnes v Ruské federaci s živelnou drsností účtují s minulostí a obnovují teorie architektury nesrovnatelně radikálněji než se tomu děje u nás. Záměr komunistické autoritativní vrchnosti panující v české kotlině zcela přehlížel, že i pouhá recepce nových technologií je podmíněna schopností jim porozumět a něco k nim přidat – že je třeba mít nejen několik špičkových výzkumných pracovišť, ale i širokou výzkumnou základnu pro produktivní recepci průběžných inovací, které se – dnes v globalizujícím se světě - lavinovitě šíří.
Scéna soudobé architektury je různorodá a proměnlivá. Teorie nás v nás probouzí schopnost „číst“ situaci. Je to snad málo? Teorie napomáhá nalézání identit v měnícím se světě, otevírá nový způsob čtení, porozumění – je objevná! – píšeme to s vykřičníkem. Kdo kriticky nepřemýšlí o „obrazu světa“, který architektura spoluutváří, kdo se s ním ve své tvorbě nevyrovnává, je odsouzen do role trpaslíka, outsidera. ¨¨
Bez teoretického uchopení reality není možné mít a disponovat vizí a kde není vize, tam je doma oslabená identita – nedůvěra k teorii je v konečné instanci pro společnost toxická.
V jaké
situaci jsou teoretici architektury – a samozřejmě nejen oni? Teoretici
zajisté nebyli a nejsou ani producenty stoprocentních pravd, nejsou ovšem ani
relativisty z rodokmenu postmoderních trpaslíků - dnešních postmoderních sofistů (viz nadále aktuální kritické texty
k tomuto tématu z dílny L. Hejdánka a K. Kosíka), ale neměli by být
ani aktivistickými chaoty v pokleslé pozdněmoderní kultuře. Teoretik totiž
ví, „proklatě dobře“ ví, „jak se dělají fakta“, pracuje s fakticitou,
interpretuje fakta, zasazuje je do souvislostí - to je jeho „praxis“. Tím se ovšem nebetyčně a
pro současnost/pro diktát naléhavé aktuálnosti fatálně vzdaluje akutně
aktuálnímu duchu „doby postfaktické“
(postfaktisch
v němčině, post-truth čili post-pravdivý - v
anglofonním prostředí), kdy
zjednodušeně řečeno, může mít každý právě tu svou pravdu, kterou chce.
Vzdorovat takovémuto duchu doby je jak takřka marné, tak nezbytné.
Tak
jak se změnilo postavení intelektuálů pod účinkem moderních technologií, tak se
proměnila i pozice teoretika architektury – to jsme již
výše naznačili odkazem na fenomén infotainmentu v úvodu našeho textu; takže se nyní vracíme k pátému
bodu ve výše uvedeném výčtu. Co se děje
s architekturou v dnešní mediální krajině/scéně/prostředí? Zde si
nevystačíme s krotkým poznáním typu „ Architektura je natolik komplexní
fenomén, že v ní nalézají své místo i extrémy, v ní samé i v reakci
na ni.“
Na
sociálních sítích se odehrává „intenzivní
mnohohlasnost“, která jakkoli ji budeme očekávat, tak nás znovu a znovu
překvapí; v ní se doslova den za dnem vybíjí feelings
všeho druhu (anglický výraz používáme proto, že emoce na webu se vybíjí jako
rowdies na fotbalovém utkání). Uvážlivé přijmutí či uvážlivé podložené
odmítnutí stanoviska, hodnocení od konkrétního člověka je něčím na způsob bílé
vrány. Zde se setkávají a proplétají spontánní reakce souhlasu s
kritičností, zde si padají do náruče intolerance
s infantilismem, atd. Lehkost s jakou obsah i tón diskuze na webu
setrvává na povrchu problematiky je dán tím, že zde se pohybujeme
v digitálním prostředí na úrovni facebooků, tweetů, četování, „sdílení“, tedy
toho, co je „po ruce“, co je k vyklikání na googlu..Googlegeneration je
v tomto klimatu ovšem „doma“ a to doslova.
Co zde zaniká? Přesvědčivost založená na racionální argumentaci. Závěr? Hledání společných základů
- racionálně zdůvodněných teoretických východisek, směřování ke konsensu zde
nemá místo - to za prvé. O co se
na této scéně usiluje? Vyslovit a názor?, spíše „reagovat“ a být „slyšen,
viděn, čten, lajkován“, sdílen – to za druhé. Za třetí, na sociálních
sítích panuje šálivě svůdné klima, že události se řídí tím, co na síti naznačeným
způsobem odreaguje/produkuje. Způsob, jakým se na této scéně
předvádí fakta, se nestává samozřejmou dálnicí k jednání; internet
až příliš často účinkuje jako „černá díra“, chaoticky, lavinovitě se zde vše nasává
a -vytrácí.
Maximalizace vůle se vyslovit a prosadit a současně se s tím spokojit je zde až příliš často na pořadu webového dne. Internet destruuje „hierarchizaci až na dno“, ustavuje „veřejného anonyma“ – připomíná to čímsi „někdejší shromáždění venkovských žen u studně na návsi, také klíčové pro průběh lokální mikropolitiky a oběh informací a také bez designované vůdkyně“ (S. Komárek); a ten kdo na webu dočasně, efemérně vyčnívá stejně podlehá-podílí se na neomaleném diktátu „se“ - projektuje se tak, jak se očekává. Fundamentem na němž toto dění lavinovitě vyrůstá je kultura entertaimentu pozdněmoderní doby. Co to způsobí pro další vývoj teorie?
Maximalizace vůle se vyslovit a prosadit a současně se s tím spokojit je zde až příliš často na pořadu webového dne. Internet destruuje „hierarchizaci až na dno“, ustavuje „veřejného anonyma“ – připomíná to čímsi „někdejší shromáždění venkovských žen u studně na návsi, také klíčové pro průběh lokální mikropolitiky a oběh informací a také bez designované vůdkyně“ (S. Komárek); a ten kdo na webu dočasně, efemérně vyčnívá stejně podlehá-podílí se na neomaleném diktátu „se“ - projektuje se tak, jak se očekává. Fundamentem na němž toto dění lavinovitě vyrůstá je kultura entertaimentu pozdněmoderní doby. Co to způsobí pro další vývoj teorie?
Toto
zvláštní neakademické zprostředkování
témat architektury sehrává v pozdně moderní, nastupující informační
společnosti závažnou roli. Respekt a
autorita historiků a teoretiků architektury Petra Kratochvíla, Zdeňka Lukeše, Moniky Mitášové, Radomíry
Sedlákové, Jiřího Ševčíka, Rostislava Šváchy, Imro Vaška byla a zůstává pro celé generace založena jinak – v síle interpretace fakticity.
Žádný infotainment architektury, nikoli permanentní pobyt na audiovizuálních
médiích, na servrech, ale vždy současně i knihy, články v odborných recenzovaných
periodicích, přednášky. Čili kombinují
rychlá média (internet) a pomalá (knihy- i v nich nalezneme střetání,
omyly, ale vůči internetové produkci to jsou jaksi, jak říká Cílek, „solidní
promyšlené omyly“, s nimž se dá pracovat). Takže rozdíl je
v primární komunikaci intelektuála/teoretika architektury
s veřejností.
Těžit, zužitkovat celé to střetání názorů, hádky, polemiky a občas i diskuze (je naprosto nezbytné a svým způsobem „úžasné i hrůzné“ poznávat celou tu šíři názorů a „názorů“- tak jak na webu probíhají!), lze vytvářením tzv.ostrůvků pozitivní deviace. Takovéto webové niky jsou dvojnásob důležité v situaci, kdy tradice architektonické teorie v českých zemích se teprve znovu konstituuje a vstupují do ní aktéři generace X (generace narozených v letech 1975/1986 až 2004/1995) a té poslední Z (1995 až 2010), charakterizované jako „nejroztříštěnější“ generace). Nejde o názorové bubliny/monady, v nichž bylo možné žít jako v dobách „velkých stylů“, takováto dlouhodobá sebeizolace je dnes sice možná, ale je to cesta, která nikam nevede. „Svět včerejška se nám rozpadá pod rukama“, řečeno cílkovsky, ale přesto ještě vždy existují racionální důvody pro teoretické uchopování architektury - a možná jsou silnější než si dnes dokážeme představit.
Těžit, zužitkovat celé to střetání názorů, hádky, polemiky a občas i diskuze (je naprosto nezbytné a svým způsobem „úžasné i hrůzné“ poznávat celou tu šíři názorů a „názorů“- tak jak na webu probíhají!), lze vytvářením tzv.ostrůvků pozitivní deviace. Takovéto webové niky jsou dvojnásob důležité v situaci, kdy tradice architektonické teorie v českých zemích se teprve znovu konstituuje a vstupují do ní aktéři generace X (generace narozených v letech 1975/1986 až 2004/1995) a té poslední Z (1995 až 2010), charakterizované jako „nejroztříštěnější“ generace). Nejde o názorové bubliny/monady, v nichž bylo možné žít jako v dobách „velkých stylů“, takováto dlouhodobá sebeizolace je dnes sice možná, ale je to cesta, která nikam nevede. „Svět včerejška se nám rozpadá pod rukama“, řečeno cílkovsky, ale přesto ještě vždy existují racionální důvody pro teoretické uchopování architektury - a možná jsou silnější než si dnes dokážeme představit.
Proč? Ve vztahu k tomu, co se dnes
v architektuře odehrává – čili „dnešek architektury a o co v něm
jde“. Odpověď vyžaduje aspoň trochu naznačit teoretické schema, takže na závěr
rozvažování toto riziko podstoupíme.
Fundamentální vyrovnávání a
harmonie techniky a kultury leží v základech velkých architektonických
stylů minulosti. Tato rovnováha byla v moderně narušena. Věda a moc se v osvícenství propojily a jako
všudypřítomné „stanovisko moderního
světa“ podkopaly základy „tradiční architektury“. Od budov se začalo očekávat,
že se „stanou spíš nástroji k plnění specifických funkcí než ikonami
zobrazujícími základní hodnoty… technickou vyspělost a ideály dané
společnosti.“(J.Glancey) To byla ztráta, která
s plnou vahou dopadá na následující generace. Co se odehrává v mainstreamu architektury moderní a pozdně moderní
doby? V architektuře vždy probíhalo vyrovnávání kultury a techniky,
v moderní době narůstala role techniky do té míry, že se architektura stala maximem moderny. Což
znamenalo, že se stupňovala abstrakce, vzdalování se přirozenému světu,
tradice byly nahlíženy jako pouto, tedy nikoli jako předávání generační
zkušenosti s žitým světem a na scénu následně vstupovaly opoziční,
alternativní (pojem poslední třetiny XX. století), ekologická, regionalistická
hnutí či občanské iniciativy.
Na pořad dne se dostávají další „podivně samozřejmé a proto prazvláštní“ formulace „humanizace měst“, humanitní architektura – výzvy, které spíše prozrazují bezradnost, nefundamentálnost takovýchto odpovědí na krizi architektoničnosti pozdně moderní doby.„Architektura byla a je konzervativní obor“, tradovaná zkušenost stavitelů i stavebníků/klientů zde nadále hraje velkou roli. Do jaké míry to ještě platí pro velmi pozdní modernu disponující novými technologiemi a provázanou s všudepřítomnými trendy k prestižnímu stavění, k nezdrženlivé aktuálnosti a spektakulární atraktivnosti, s proměnou architektury ve zboží? Přesahování různých forem ekonomické a administrativní racionality na životní oblasti, které morálně a esteticky jí nepodléhaly – řečeno s Jürgenem Habermasem, tak dochází ke kolonizaci přirozeného světa v komplexních společnostech. Architektura velkých společností přes projekty z dílen „architektonických hvězd“ od devadesátých let XX. století okupuje, bez zábran privatizuje horizonty metropolí. Extrémy i reakce na extrémy jdou ruku v ruce. Do architektury se petrifikuje kulturně-civilizační vývoj i odpovědi na výzvy v něm obsažené. To je jeden z teoretických rámců současného vývoje architektury.
Na pořad dne se dostávají další „podivně samozřejmé a proto prazvláštní“ formulace „humanizace měst“, humanitní architektura – výzvy, které spíše prozrazují bezradnost, nefundamentálnost takovýchto odpovědí na krizi architektoničnosti pozdně moderní doby.„Architektura byla a je konzervativní obor“, tradovaná zkušenost stavitelů i stavebníků/klientů zde nadále hraje velkou roli. Do jaké míry to ještě platí pro velmi pozdní modernu disponující novými technologiemi a provázanou s všudepřítomnými trendy k prestižnímu stavění, k nezdrženlivé aktuálnosti a spektakulární atraktivnosti, s proměnou architektury ve zboží? Přesahování různých forem ekonomické a administrativní racionality na životní oblasti, které morálně a esteticky jí nepodléhaly – řečeno s Jürgenem Habermasem, tak dochází ke kolonizaci přirozeného světa v komplexních společnostech. Architektura velkých společností přes projekty z dílen „architektonických hvězd“ od devadesátých let XX. století okupuje, bez zábran privatizuje horizonty metropolí. Extrémy i reakce na extrémy jdou ruku v ruce. Do architektury se petrifikuje kulturně-civilizační vývoj i odpovědi na výzvy v něm obsažené. To je jeden z teoretických rámců současného vývoje architektury.
Na
závěr našeho uvažování o „stavu a kondici teorie architektury v Čechách“
se omezíme na více méně konzervativní konstataci: Kritika i teorie musí být pěstovány a ošetřovány, jsou pro to rozumné
důvody. To vyžaduje úsilí, organizaci, jinak se budeme utápět
v trivialitách, příručních aktivistických reakcích a soupisech architektů a jejich realizací na
způsob telefonního seznamu na Olymp, kdy skutečné hodnocení zastupuje slovní
ornament.
Všeobecně
se uznává, že
žijeme v „době obratu“ – tomu
odpovídá frekventovaný a rychle se proměňující slovník: doba postindustriální,
postmoderní, postkonvenční, informační společnost a digitální proletariát, počínaje
devadesátými léty dramatické oslabení střední třídy a chudnutí části populace
plus selhávání elit, přerozdělování zájmů a světa, globalizace a konflikty
kultur, stěhování národů, zvyšování účinnosti zabíjení a nové geopolitické
války, konflikty etiky povinnosti, zmírněné zodpovědnosti a planetární
odpovědnosti, devitalizace evropské společnosti a historická únava Evropy,
nastupující 4D revoluce atd. Jestliže platí, že se „ke vztahům chováme jako
k věcem“- tedy k těm, které jsou v zázemí uvedených sousloví, je
nad čím se zamyslet. Zkrátka: Je-li tomu tak, pak jsou před soudobými
generacemi dva skutečně potřebné cíle: „bezbolestný přechod a položení základů
nového světa.“ (V. Cílek) Architekti již dávnou
nejsou těmi modernisty, kdo v sobě nesou přežívající aspiraci spasení
světa, ale „ měli, mají mít a mají“ povědomí o trendech, které formují svět,
vždyť „svět praxe“, tak jak je deklarován ve vládních usneseních nesmí
účinkovat jako „černá skříňka“, z níž se vytahuje ten či onen střep
žádoucí reality. A to bez teorie nelze. Přiznání stavu teorie v Čechách,
tj. faktu, že takřka neexistuje a
tudíž, že praxe architektů následně bolestně strádá nedostatečností propojení s teorií
na operativní úrovni, je jedním z východisek, které nelze obejít.
Poznámky
1.
Srv. Václav Cílek: Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v časech
velké proměny Země“, Dokořán 2016, str.112; skutečný prodej různých knižních
titulů je číslo, „které mluví samo za sebe,…v edici významných zahraničních
esejí o politice a ekonomice se obvykle prodá 500 kusů…umím si představit,
kolik zapálených studentů a profesorů těchto disciplín u nas skutečně je.“ ;
prodej na teorii architektury zaměřené edice Zlatého řezu poskytuje stejně neradostný
obraz. Z prodeje knih lze vyčíst zvýšený zájem o katastroficky laděné
publikace (jejich prodej může počítat s troj- až pětinásobkem).
2. Srv. O. Beneš, J. Heidler, O. Ševčík: Martin Rajniš – velká architektura mimo mainstream pozdněmoderní doby, čili oč jde a oč má jít v soudobé architektuře. ARCH, 2017, č. 10.
2. Srv. O. Beneš, J. Heidler, O. Ševčík: Martin Rajniš – velká architektura mimo mainstream pozdněmoderní doby, čili oč jde a oč má jít v soudobé architektuře. ARCH, 2017, č. 10.
3. Na konferenci, která zásadním způsobem
tématizovala proběhnuvší vývoj kategorie „přirozeného světa“- srv. Velický
Bedřich, Trifajová Kateřina, Kouba Pavel & et al.: Spor o přirozený svět.
Praha, Filosofia – nakladatelství Filosofického ústavu AV ČT 2010 - účast
architekta chyběla! Takže v teorii architektury bohužel zůstáváme na dávno
překonaném konceptu.
4.Infotaiment
je zajišťován a produkován v každé vyspělé zemi. V České republice
jsou tyto aktivity pro obor ekonomie spjaty s Tomášem Sedláčkem (srv.
Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční
krizi. Praha 2012), pro ekologii, klimatologii s Václavem Cílkem (který jako
editor obdivuhodných publikací bohužel opomíjí neopominutelné – architekturu,
do níž se petrifikuje kulturně-civilizační vývoj!; mj. „Tři svíce pro budoucnost.
Návody a nápady jak přežít konec světa“, 2012, „Něco se muselo stát. Nová kniha
proměn,“ 2014, Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v časech velké
proměny Země“, Dokořán 2016 a d.), Stanislavem Komárkem pro relaci přírody a
kultury (srv. „Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Academia
2008), Václavem Bělohradským v oboru filosofie a politologie a d.
(fotografie a skeny - archiv Ondřeje Beneše)
(fotografie a skeny - archiv Ondřeje Beneše)
pátek 9. června 2017
Diplomní projekty 2017
Řekl bych, že nám letos všechny diplomy udělaly radost.....
Markéta Škopková s Baugruppe Plzeň
Michaela Mrázová s Showroomem Petrof
Filip Galko s Lasvitem nedaleko Václaváku
Jakub Chaloupek s Novým sídlem pražského magistrátu
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)