Ochrana památek XX. století

Dávám sem nějak příliš mnoho textů, které se činnosti ateliéru až tak úzce netýkají. Nyní měme jako zadání horskou chatu do Nízké Fatry. K tomu téma objevování hodnot staveb dvacátého století až tolik nejde. Tak příště budu aktuálnější.

Ochrana památek XX. století.

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík

Komise pro ochranu památek XX. století začala svou činnost v okamžiku, kdy se v Praze na Hanspaulce začal bourat hotel Praha, který je neoddělitelně spojený s atmosférou konce osmdesátých let. Komise pracuje ve složení Matúš Dulla, Jiří T. Kotalík, Zdeněk Lukeš, Jakub Potůček Martin Strakoš, Rostislav Švácha, Petr Vorlík a já (Ondřej Beneš). Je vedena generální ředitelkou NPÚ, paní architektkou Naděždou Goryczkovou. Původní sekretářkou byla Simona Juračková, nyní tuto funkci vykonává Martin Merger.

Jakou má tato komise agendu?

Jeden z autorů tohoto článku začal hotelem Praha. Nešlo tu pouze o demolici výrazného objektu, spíše byla problematická absence debaty, která demolici měla předcházet. Skutečná debata se nekonala. Místo dialogu v němž se ujasňují hodnoty, v němž účastníci dospívají nakonec ke konsensu, se odehrávalo překřikování, monology. Nedošlo ani ke „shnilému kompromisu“ -  prostě se bouralo. Kde není skutečný dialog, tam je oslabena demokracie, tam je podemílána schopnost navazovat na ověřené hodnoty a vytvářet kontinuitu. Nemůžeme se pak divit, že z řady tendencí a hodnot, které byly petrifikovány do komplexu hotelu Praha, se nám jakoby postranními dvířky nakonec vrací ty nejhorší. Mluvím o dnešní době, charakterizované „rozkolísaností“ demokracie, „rozdělení a neklidu ve společnosti“,  kdy hledání nových východisek ústí do podléhání jednoduchým řešením. Ale tyto problémy nelze „zbourat“, tak jak by destruován hotel Praha. Takže  - třeba na rozdíl od Paláce kultury – jakkoli v případě hotelu Praha můžeme mluvit o výrazných architektonických nebo výtvarných ambicích, o výrazných hodnotách- tak právě ty ovšem „bourání“ postavilo do jedné roviny s nejhoršími hodnotami režimu sedmdesátých let. V případě tohoto hotelu jsme promarnili možnost na příkladu konkrétní stavby reflektovat mnohé z toho, čím jsme byli každodenně obklopeni a co zůstává přítomno dodnes.  

Je sice velice obtížné rozlišovat u nedávno (v několika posledních desetiletích) postavených domů zda jsou, či nejsou kvalitní, ale můžeme a musíme se pokoušet definovat, jestli a jakým způsobem dokáží domy z doby nedávno minulé reprezentovat určitý výrazný smysl. O to usiluje památková péče a každý architekt.

Stavby z let šedesátých a sedmdesátých si svou cestu do architektonického diskurzu našly. V odborných debatách je už obtížné brát je jako pouhé reprezentanty komunistického establišmentu. „Odpovědnost k oboru“ i v těžké době normalizace nebyla u architektů menší než v jiných disciplínách. Kvalitním architektům nadále šlo v realizacích o něco zásadního, co přesahuje požadavky dne a tehdejší ideologie. A to nejpodstatnější, co je v realizacích šedesátých let vnímáno, je optimismus té doby – doby, která žila v očekávání, že veškeré problémy – nejen technické a ekonomické, ale především sociální – jsou v krátké době řešitelné. Naděje – to bylo signum doby. Optimismus byl společný jak geopolitickému Západu, tak Východu. „Optimismus šedesátých let“ a neméně ona uvolněná kreativita šedesátých let se staly spodním proudem, podzemní řekou, z níž čerpali architekti v sedmdesátých létech.

Jistě – bourání je třeba vnímat jako přirozený proces. Naposled se vyhranila debata okolo uvažované demolice objektu Transgasu nad Václavským náměstím. Majitel uvažuje o demolici a již prezentuje navrhovanou novostavbu na jejím místě. Určitě – tato realizace je levnější, než vytváření dalších stavebních míst v této oblasti – například nad výjezdem z tunelu jako propojení zástavby Starého a Nového města.   

Ano, bourání je přirozené. Nežijeme ale už v době, kdy ekonomické zájmy developerů a vlastníků apriori nezastavitelně posvěcují a bezohledně prosazují jakékoli záměry? A jsou vlastní ekonomické požadavky měřítkem kvalit a hodnot konkrétních staveb? Nesmíme rezignovat na základní požadavek –na hledání vztahu k vlastní minulosti, k sobě samým, to platí pro jednotlivce i pro společnost – a pro architekturu. Jen tím vzniká bezpečný základ, fundament pro pohled do budoucnosti, pro perspektivaci. Proto je třeba s „bouráním“ zacházet obezřetně. V architektuře jsou tyto vztahy petrifikovány, jsou dobře čitelné, jsou vizuální. Rozhodování o „bourání“ vyžaduje  maximální otevřenost,  aby se jednalo  v nejlepším slova smyslu o demokratický proces. A k tomu náleží „oživování paměti“: Hrozba demolice Máje (nyní „MY“) pominula, ale s tím spojené peripetie je třeba připomínat, aby se hrozby neopakovaly – ukazovat genezi;  obchodní středisko v Liberci bylo destruováno, ale připomenout si mimořádné nadčasové kvality této stavby, která podlehla nárokům na využití čtverečních metrů prodejní plochy v době aktuálních spotřebních žní a prohovořit dnes toto téma s tehdejšími stoupenci i odpůrci demolice – to patří ke kultivaci společnosti, to patří do pěstování smyslu a obsahu památkové péče v povědomí veřejnosti. V demokratické společnosti se paměť ošetřuje – a jednou z cest kultivace paměti je péče o památky.

Obecně je z šedesátých let jako ten nejkvalitnější kodifikován hotel a TV věž na Ještědu, velký respekt má dnes i dílo manželů Machoninových. Kvalitních staveb, které čekají na své objevení nejen odbornou veřejností, je ale daleko více – a tyto realizace, jejich kvalita a osud je dnes ve hře. Ve „hře“, která má svá velká i malá dramata a která se dotýká každého občana České republiky, protože se jedná o „hodnoty“. Buďto víme o těchto hodnotách, které jsou do architektury vepsány a pak je chráníme a ošetřujeme, nebo ne, anebo je nejsme schopni chránit – ta poslední možnost vyjde na stejno.

Činnost komise má pomoci NPŮ získat co nejširší fundované názory při posuzování a rozhodování o hodnotách staveb celého dvacátého století. Součástí agendy jsou tak vyjádření ke stavbám z doby nedávno minulé a především zasazování jich do širších kulturních a společenských kontextů. Práce historiků a teoretiků architektury se neměří jen počtem jednotlivých zachráněných staveb (jakkoli tato činnost bude oceňována s odstupem času čím dál více), měří se i teoretickým fundamentem, který k takovýmto záchranným akcím poskytuje východisko. Jde o fundament, na němž může vyrůst široký konsensus odborníků, expertů, developerů i veřejnosti– nikoli příležitostný kompromis a ony nejčastější nepřekonatelné rozpory v hodnocení staveb. Poskytují nám historici a teoretici architektury ve výsledcích své práce takovýto nepříruční fundament pokud jde o stavby šedesátých a sedmdesátých let?

Byl jsem překvapen, že některé z kanonických staveb počátků moderny dvacátého století stále nejsou národními kulturními památkami. Pro někoho je památek málo a spíše vidí, co vše je ještě třeba zachovat, pro jiného jde o inflaci památek a spatřuje v tom vznikající nemožnost narůstající počet památkově chráněných objektů chránit. Odtud je jen krok ke Koolhaasově požadavku především vypracovat strategii toho, co je třeba bourat. Všimněme  si – a to je typické pro současnou nízkou kulturu dialogu v Českých zemích - že Koolhaasův námět je brán jako absurdní požadavek, jako provokace, kterou je třeba odložit. A přitom zjevně platí: Co vše bychom museli zásadním, nepříručním způsobem prohovořit, kdybychom  Koolhaasův podnět vzali vážně. Promyslet jeho obsah, směřování. A kdybychom to učinili, tak jsme si jisti - ve vztahu k památkové péči o stavby šedesátých, sedmdesátých let by z odborných posudků vymizely takřka povinné diplomatické omluvy dřív, než se ocení nesporná hodnota stavby ze šedesátých let, a ty největší nesmysly vyslovené na adresu architektury hotelu Praha by ztratily význam ve chvíli, kdy byly proneseny. Zkrátka vždy záleží na tom, z jaké perspektivy k tomuto tématu, k tématu památkové péče, přistupujeme.

Co si s těmi narůstajícími požadavky na památkovou péči počít?                                                                                              

Změňme úhel pohledu. Není daleko smysluplnější aktivně se ujmout akutní stavební a architektonické operativy? A dále si položit otázku: Co dnes ve vztahu k vlastní historii postrádáme, co pro nás může být prospěšné?  Tvrdíme, že atmosféra, ve které se pohybujeme, nálada, kterou vytváříme je hodnototvorná. Stejně tak jako mnohdy až výrazný výtvarný čin dokáže určitým aspektům naší každodenní banality dát jedinečný smysl, stejně tak to účinkuje i vůči vztahům s vlastní minulostí – vzpomeňme jen na boom veřejných a společenských staveb šedesátých let završených mimořádnými realizacemi, přes které dnes můžeme velmi přesně číst aspirace té doby.

Dnes velmi palčivě vnímáme absenci významné, nepřehlédnutelné petrifikace naší mladé demokracie do adekvátních veřejných staveb (čeho je v tomto parametru možné dosáhnout, ukáže pohled do Polska - ať už jde o rozsah investic, odvahu architektů a tím těch, kteří projekty a realizace podpořili!). Šedesátá léta mají svoji ikonickou stavbu v Hubáčkově hotelu a televizní věži Ještěd; máme stavby z posledních dvaceti sedmi let, které tuto převratnou dobu charakterizují a promlouvají se stejnou silou?

                                                                                            

Nejde jen o „ikonické stavby“, jakkoli potřebu symbolu (může ji sehrát nová koncertní síň?) můžeme odložit, tak v podvědomí víme, že v takovéto symbolice, jestliže ji přijme široká veřejnost, se jedná o něco krajně netriviálního. Nicméně neméně závažným tématem, jako je téma petrifikace demokratické společnosti do veřejných staveb, je běžná produkce architektury a její účinkování v každodenním „provozování života“. Proto nepřehlédněme spolu s těmi, kteří tento stát na všech úrovních řídí a ovlivňují:  Při realizaci našeho „vystavěného prostředí“ je v České republice k dispozici každoročních 700 nových architektů, kteří mají, nebo by měli dostat šanci, jemně, citlivě a postupně realizovat obnovu míst, ze kterých pocházejí, kde se narodili, komunit, které velmi důvěrně znají. Zodpovědnost vůči minulosti, přítomnosti i budoucnosti se stává přes architektonické realizace viditelnou – ať jde o osadu, vesnici, obec nebo metropoli. Jde nám především o zodpovědné navázání na architektonickou tradici, kde zejména XX. století přidalo vrstvu, která ještě mnohdy hledá své adekvátní místo.

(psáno pro Bulletin ČKA)