Připravuji text věnovaný vztahu urbanismu a řízením změny území se zaměřením na Ústecký kraj:
Regiony příležitostí a spravedlivá transformace
Mezi projektovým urbanismem a řízením změny území
Abstrakt
Úspěšná transformace není součtem jednotlivých projektů, ale výsledkem dlouhodobě koordinovaného řízení prostorových, ekonomických a institucionálních změn. Na pozadí konceptu „společnosti singularit“ Andrease Reckwitze a s využitím evropských zkušeností, zejména z Porúří, ukazuje text limity českého přístupu, v němž převažuje projektová a dotační logika nad strukturální proměnou regionu. Příspěvek zdůrazňuje význam kontinuity, urbánně-ekonomické reflexe, resilience a designované participace pro úspěšné zvládání energetických, environmentálních a sociálních krizí. Ústecký kraj je interpretován jako pilotní transformační území a současně jako laboratoř širší společenské proměny v době nástupu nových technologií a umělé inteligence.
1. Úvod
Postindustriální regiony a jejich transformace patří mezi klíčová témata současného evropského územního rozvoje. Regiony, jejichž ekonomická a prostorová struktura byla po desetiletí založena na těžkém průmyslu, těžbě uhlí a energetice, procházejí zásadní environmentální, ekonomickou i sociální proměnou. V evropském rámci je tento proces stále častěji označován jako spravedlivá transformace (Just Transition), tedy transformace, která nemá pouze nahradit staré hospodářské modely novými, ale musí zároveň snižovat sociální zranitelnost a posilovat kvalitu života v dotčených regionech.[1]
Ústecký kraj představuje v tomto smyslu jedno z nejvýznamnějších transformačních území v České republice.[2] V posledních letech zde vznikl komplexní institucionální rámec reprezentovaný zejména Transformačním centrem Ústeckého kraje (TCÚK), který má ambici koordinovat proměnu regionu v různých tematických rovinách – od datové analytiky přes inovace až po energetiku a regionální rozvoj.[3]
Navzdory existenci těchto nástrojů však transformace regionu naráží na limity, které nejsou primárně technické ani finanční, ale spočívají v nedostatečné schopnosti řídit změnu území jako celek. Tento článek proto vychází z teze, že transformace postindustriálního regionu není součtem jednotlivých projektů, ale dlouhodobým procesem koordinace prostorových, ekonomických a institucionálních změn.
Metodologicky text kombinuje analýzu dostupných strategických a koncepčních dokumentů, komparaci s vybranými evropskými transformačními regiony a expertní reflexi vycházející z profesní praxe autora v prostředí severních Čech. Cílem příspěvku je formulovat rámec, který umožní chápat transformaci nejen jako projektovou aktivitu, ale jako proces strukturální proměny regionu v podmínkách současných environmentálních, ekonomických a technologických změn.
2. Region diskontinuity
Severní Čechy nelze chápat pouze jako strukturálně postižený region. Přesnější je popsat je jako region diskontinuity. Tato diskontinuita má několik vrstev: historickou, sociální, institucionální i plánovací. Souvisí s přerušením kontinuity osídlení po druhé světové válce, s poválečnou industrializací a těžbou, s následnou socialistickou modernizací krajiny a nakonec i s prudkým ekonomickým zlomem po roce 1989.
Důsledkem není jen ekonomická oslabenost, ale i omezená schopnost regionu dlouhodobě akumulovat institucionální paměť a rozvojovou kontinuitu. Zatímco v historicky stabilnějších regionech bývá změna politických reprezentací tlumena silnější společenskou a kulturní kontinuitou, v severních Čechách mají změny vedení často mnohem bezprostřednější dopad na strategické směřování území.
Na úrovni odborné praxe se navíc v českém prostředí dlouhodobě zaměňují měřítka a metody práce. Architektura, urbanismus, krajinářská tvorba a regionální rozvoj jsou často chápány jako navazující stupně téhož postupu, ačkoli každá z těchto disciplín pracuje s odlišným časem, jiným typem aktérů i jinou mírou neurčitosti. Lze proto zjednodušeně konstatovat: dům se navrhuje, město se vyvíjí, krajina se kultivuje a region se řídí. Redukce regionální transformace na soubor investičních akcí či dotačních programů představuje jeden z hlavních zdrojů její omezené účinnosti.[4]
3. Od industriální k pozdní modernitě
Transformace posttěžebních regionů není pouze ekonomickým ani pouze urbanistickým procesem. Je součástí širšího civilizačního přechodu od industriální modernity k tomu, co Andreas Reckwitz popisuje jako společnost singularit.[5] V tomto typu společnosti nevzniká hodnota pouze prostřednictvím standardizované výroby, ale stále více skrze jedinečnost místa, kulturní význam, kvalitu prostředí, znalostní ekonomiku a symbolický kapitál.[6]
Tato změna vytváří nové napětí mezi metropolitními centry, která jsou schopna produkovat kulturní a ekonomické singularity, a perifernějšími postindustriálními regiony, které se do této logiky zapojují obtížněji. Pro západní Evropu jde o proces probíhající pozvolně od 70. let.[7] V postkomunistických zemích došlo k výraznému zlomu až po roce 1989, kdy se rozpadla ekonomika průmyslové modernity a současně nastoupila logika trhu, mobility kapitálu a kulturní konkurenceschopnosti.[8]
Ústecký kraj se tak ocitl mezi dvěma paradigmaty: na jedné straně zdědil krajinu a sídelní strukturu průmyslové modernity, na straně druhé je nucen soutěžit v podmínkách pozdní modernity, v níž roste význam kreativity, vzdělání, kvality prostředí a kulturní identity. Tento přechod je navíc umocněn současnými krizemi – energetickou, klimatickou a sociální – a také nástupem nových technologií a umělé inteligence, které proměňují trh práce, vzdělávání i samotnou povahu regionální konkurenceschopnosti.
Ústecký kraj vykazoval v období vrcholné industrializace, zejména v 60. letech 20. století, v některých ohledech vyšší míru koncepčního přístupu k těžbě a rekultivacím než srovnatelné regiony západní Evropy. Centralizovaný systém řízení umožňoval realizovat rozsáhlé územní zásahy bez nutnosti dosahovat širokého společenského konsenzu, který byl charakteristický pro demokratické státy. Toto období bylo u nás spojeno s existencí velkých specializovaných projektových ústavů, systematickou přípravou území a využíváním architektonických soutěží, jak dokládá například řešení centra Mostu na konci 50. let. Současně byly hledány různé formy využití posttěžebních území, které vedly k realizaci široké škály projektů – od rekreačních areálů (jezera Matylda a Benedikt) přes sportovní infrastrukturu (autodrom, hipodrom, golfové hřiště) až po průmyslové zóny.
Tato historická zkušenost ukazuje, že region disponoval schopností realizovat rozsáhlé prostorové transformace, nikoli však schopností jejich dlouhodobého institucionálního a ekonomického ukotvení.
Zásadní limit tohoto přístupu se projevil v období po nástupu normalizace na počátku 70. let, kdy došlo k zastavení jeho dalšího vývoje. Standardem se stala tzv. technická rekultivace spojená se jménem Ing. Stanislava Štýse, zahrnující stabilizaci výsypek, překrytí ornicí a následné ozelenění, případně hydrické rekultivace. Tento model přetrval s minimálními změnami až do počátku 21. století. Postupně je konfrontován s novějšími přístupy, zejména s konceptem sukcesní rekultivace, která ponechává obnovu území ve větší míře přirozeným procesům.
Ve srovnání se západní Evropou je však patrný zásadní rozdíl: zatímco tamní transformace směřují k plnohodnotnému návratu území do struktury krajiny i osídlení, v českém prostředí zůstává po roce 1989 tato agenda fragmentována a ve značné míře závislá na iniciativách jednotlivých samospráv. Systematické uchopení této problematiky na regionální úrovni se objevuje až v posledních letech.
4. Urbanismus jako systém vztahů
Jedním z klíčových problémů současného českého plánování je redukce urbanismu na práci s formou nebo s plochami využití. Takový přístup přehlíží skutečnost, že kvalita území nevzniká primárně z geometrického uspořádání, ale z organizace vztahů.
Tato otázka se výrazně týká i posttěžebních území. Při práci s krajinou a regionem nejsou nejdůležitější samostatné plochy, ale vazby mezi nimi: infrastruktury, hydrologické vztahy, sídelní hierarchie, dostupnost, vazby mezi ekonomikou a vzděláním, mezi krajinou a rekreací, mezi městy a okolním územím. Land use je v tomto ohledu až sekundární vrstvou. Primární je otázka, jak území funguje jako celek.
Moderní přístupy k transformaci území již disponují nástroji, které umožňují překročit tradiční, převážně projektově orientované uvažování. Klíčovou roli zde hraje zejména urbánní ekonomie, která pracuje s modelováním ekonomických vztahů v území, a dále koncept tzv. digitálních dvojčat (digital twins), umožňující simulaci a testování různých scénářů budoucího vývoje.[8]
Digitální dvojče území představuje komplexní datový model, který integruje prostorová, ekonomická, environmentální i sociální data a umožňuje analyzovat dopady plánovaných zásahů v různých časových horizontech. Tento přístup se v mezinárodním kontextu stává standardní součástí řízení transformace velkých území, zejména v postindustriálních regionech.
V českém prostředí se obdobné nástroje objevují zatím spíše v omezeném měřítku, například v aktivitách společnosti 4ct, která pracuje s principem digitálního modelování města. Jejich systematické využití na úrovni regionu však zatím chybí. Právě absence těchto analytických a simulačních nástrojů komplikuje schopnost formulovat realistické scénáře transformace a koordinovat jednotlivé intervence v širším prostorovém i časovém rámci.[8]
Tento přístup úzce souvisí s konceptem resilience. Odolné území nelze definovat jako území s optimálně vymezenými funkčními plochami, ale jako systém s dostatečně diverzifikovanými vazbami, schopností adaptace a odpovídající institucionální kapacitou reagovat na vnější i vnitřní šoky. V podmínkách klimatické změny, energetické nejistoty a rostoucí sociální fragmentace se právě schopnost stabilizovat a rozvíjet vztahy v území stává jedním z klíčových úkolů urbanismu a regionálního rozvoje.
Ústecký kraj se v tomto ohledu dlouhodobě potýká s kumulací negativních socioekonomických ukazatelů, což jej – spolu s Moravskoslezským a Karlovarským krajem – řadí mezi nejvíce strukturálně zatížené regiony České republiky. Každý z těchto regionů má přitom odlišnou výchozí situaci. Moravskoslezský kraj je ve své transformaci výrazně ovlivněn přeshraničními vazbami na polské Slezsko, což vytváří specifický ekonomický i prostorový rámec jeho dalšího vývoje. Karlovarský kraj se naopak problematice vlastní transformace začíná systematičtěji věnovat až v posledních letech, především v souvislosti s implementací nástrojů spravedlivé transformace.
Ve všech těchto případech se však potvrzuje, že samotná realizace dílčích projektů nevede automaticky k posílení odolnosti regionu. Klíčovým faktorem zůstává schopnost dlouhodobě koordinovat ekonomické, prostorové a institucionální změny a vytvářet stabilní rámec pro adaptaci na budoucí vývoj.
5. Fragmentace jako strukturální problém
V severních Čechách se diskontinuita výrazně promítá do fragmentace – prostorové, sociální i institucionální. Modelovým případem tohoto vývoje je město Most. Jeho problém nespočívá primárně v modernistickém urbanistickém řešení s velkorysými rozestupy zástavby, ale především v oslabení prostorové i sociální soudržnosti. Zatímco v období od 60. let do konce 80. let byl jako hlavní nositel rozvoje vnímán stát, po roce 1989 tuto roli částečně přebírají velké soukromé společnosti, zejména v oblasti těžby, energetiky a chemického průmyslu. Tento posun však nevedl k obnově komplexních vazeb v území.
Fragmentace prostoru se přitom promítá do fragmentace společnosti a zvyšuje riziko sociální segregace a ghettoizace. Tento jev není specifický pouze pro Most, ale je typický pro řadu postindustriálních regionů v Evropě.
Napětí mezi deklarovanými cíli spravedlivé transformace a reálnými investičními prioritami lze ilustrovat na příkladu projektů v širším regionu. V okolí jezera Medard v Karlovarském kraji jsou v rámci transformačních programů připravovány projekty zaměřené na rekreaci a turistickou infrastrukturu, včetně cyklistických tras a ubytovacích kapacit. Tyto projekty mají potenciál posílit atraktivitu území, zároveň však otevírají otázku, do jaké míry přispívají k řešení hlubších sociálních a prostorových problémů regionu, zejména v kontextu blízkosti lokalit se zvýšenou mírou sociálního vyloučení.
Tento rozpor ukazuje, že bez koordinace prostorových, ekonomických a sociálních intervencí může docházet k situacím, kdy transformační projekty posilují vybrané části území, aniž by významně přispívaly k celkové stabilizaci regionu.
Podobné procesy jsou známy i z jiných evropských a amerických postindustriálních regionů – od Porúří přes sever Francie až po Detroit. Nejde tedy o lokální zvláštnost, ale o obecný problém měst vzniklých nebo radikálně přestavěných v logice průmyslové modernity.
Na druhé straně je však možné pozorovat i postupné změny v přístupu některých měst, včetně Mostu, které naznačují posun od fragmentovaného k systematičtějšímu uvažování o rozvoji území.[9]
Přibližně před deseti lety se město rozhodlo řešit stav chátrajícího kulturně-společenského centra Repre (arch. Mojmír Böhm, Jaroslav Zbuzek, Luboš Kos, 1972–1984), které bylo vybudováno jako součást koncepce nového Mostu a jako náhrada za zaniklé kulturní centrum původního města. Objekt, původně nazývaný Oblastní dům kultury horníků a energetiků, představoval klíčovou instituci kulturní infrastruktury regionu. Město tento objekt zakoupilo, ale rozhodnutí o přesunutí knihovny do něj bylo učiněno bez širší koncepce rozvoje města a bez využití standardních přípravných nástrojů, jakými jsou architektonické, nebo urbanistické soutěže. Naopak jedním z hlavních témat bylo, zda objekt zbourat nebo vůbec nechat stát. Projektová příprava probíhala netransparentním a obtížně čitelným způsobem, což vedlo k dlouhodobé kritice ze strany odborné i laické veřejnosti.
Samotná rekonstrukce objektu, finančně i technicky mimořádně náročná, je nyní realizována, avšak debata, kterou tento proces vyvolal, měla zásadní dopad na proměnu přístupu města k dalším projektům. Kritické reakce odborné veřejnosti, studentů i místních iniciativ postupně přispěly k vytvoření širšího konsenzu o potřebě změny způsobu zadávání a přípravy veřejných staveb i celkového přístupu k městu.
Tento posun lze doložit rostoucím počtem architektonických soutěží a mezinárodně atraktivních soutěžních dialogů, které město v posledních letech iniciuje. Patří mezi ně například projekty SuperMost – SuperPrior, SuperMost – Super Centrum, Super Most – Super Radnice a SuperMost – SuperStudio – Kreativní point města Most, které naznačují přechod od izolovaného projektového uvažování k systematičtějšímu a strategicky orientovanému přístupu. Pro změnu přístupu města byla důležitá i zkušenost z úspěšného znovuzrození parku Střed, díky grantové výzvě Nadace Proměny Karla Komárka.
Institucionálním vyjádřením této změny je vznik Kanceláře architektury města Mostu, kterou město definuje jako odborné pracoviště zajišťující koordinaci architektonických a urbanistických projektů, přípravu koncepčních podkladů a podporu dlouhodobého rozvoje města. Tento krok lze interpretovat jako snahu posílit institucionální kapacitu města a stabilizovat procesy jeho další transformace.[10]
6. Tři pilíře transformace
Pro odborné uchopení transformace postindustriálního regionu je užitečné rozlišit tři základní, navzájem provázané části.
6.1 Prostorová transformace
Ta zahrnuje rekultivace, brownfieldy, infrastrukturu, veřejná prostranství, nové krajinné vztahy a novou prostorovou organizaci regionu.
6.2 Ekonomická transformace
Ta se týká změny struktury pracovních míst, podpory nových oborů, výzkumu, inovací, vzdělávání, logistiky, energetiky, služeb a kulturních či kreativních odvětví.
6.3 Institucionální transformace
Ta zahrnuje způsob řízení změny: koordinaci aktérů, dlouhodobou strategii, kontinuitu rozhodování, spolupráci měst, kraje, státu, agentur a univerzit.
Problém mnoha postindustriálních regionů spočívá v tom, že se fyzický prostor sice mění a projekty se realizují, ale ekonomická struktura regionu se mění pomalu a institucionální rámec zůstává nestabilní. V českém prostředí tak stále převládá důraz na první pilíř, zatímco druhý a třetí zůstávají nedostatečně rozpracované.
V případě Ústeckého kraje byla situace přibližně před deseti lety charakterizována výraznou absencí funkčních nástrojů řízení transformace. Krajská politická reprezentace si sice postupně začínala uvědomovat nutnost aktivního přístupu, avšak reálné kroky zůstávaly omezeny na deklaratorní rovinu. Jako podklady pro transformaci byly často prezentovány dílčí studie a analýzy, zatímco kraj disponoval řadou strategických dokumentů bez odpovídajících implementačních mechanismů.
V tomto období se začínají objevovat iniciativy směřující k systematičtějšímu uchopení problematiky. Jedním z prvních kroků bylo propojení odborné sféry prostřednictvím pravidelných setkání městských architektů Ústeckého kraje, která umožnila sdílení zkušeností a formulaci společných témat. Na tento proces následně navázalo založení pracovní skupiny „krajský architekt Ústeckého kraje“, která představovala první pokus o institucionalizaci architektonické, urbanistické a krajinné agendy na regionální úrovni u nás. Tento pokus byl dlouhodobě podporován Českou komorou architektů i akademickým prostředím Fakulty architektury ČVUT v Praze, mimo jiné prostřednictvím ateliérových zadání věnovaných Děčínu, Terezínu, Bílině, Mostu, Miladě a Ústí nad Labem. Krajině, energetice a nakládání s výraznými stavbami nedávné minulosti se v té době věnovala témata doktorských prací.
Postupně se tak dařilo formulovat základní rámec pro koordinovaný přístup k rozvoji území, který byl následně přijat i politickou reprezentací kraje. Tyto aktivity lze interpretovat jako jeden z výchozích momentů pro vznik širšího institucionálního rámce, jenž se později promítl do založení Transformačního centra Ústeckého kraje (TCÚK). Podrobnější popis tohoto procesu viz.[11]
7. Projektová a strukturální transformace
Na základě evropských zkušeností lze rozlišit dva základní přístupy.
Projektová transformace je založena na jednotlivých intervencích: jezerech, parcích, brownfieldech, kulturních centrech, dopravních stavbách a dotovaných projektech.
Strukturální transformace naproti tomu spočívá v proměně ekonomiky, vzdělávací a výzkumné základny, regionální mobility, institucionální architektury a dlouhodobého řízení regionu.
Úspěšné evropské regiony se neproměnily primárně díky souboru jednotlivých staveb, ale díky propojení krajiny, ekonomiky, kultury a institucí v dlouhém časovém horizontu. Tento přístup dobře ilustruje například IBA Emscher Park, která v letech 1989–1999 pokryla přes 800 km² centrálního Porúří a byla od počátku zaměřena na konceptuální strukturální změnu bývalého průmyslového regionu, zahrnující ekologickou obnovu, ekonomickou restrukturalizaci i kulturní a urbanistickou revitalizaci. Její význam spočíval i v tom, že etablovala neformální regionální plánování jako prostor pro kreativní a dlouhodobé uvažování.[12]
8. Urbánní ekonomie a potřeba scénářů
Transformace regionu není jen architekturou, urbanismem nebo rekultivací. Je především změnou ekonomického fungování území. Bez urbánně-ekonomického modelu regionu nelze transformaci účinně řídit.
Region potřebuje vědět,
- kde budou vznikat pracovní místa,
- jak se bude měnit sídelní struktura,
- jaké mobility budou podporovány,
- jaké energetické nároky a příležitosti vzniknou,
- jak se promění vazba mezi městy, krajinou a ekonomikou.
V tomto smyslu jsou pro transformaci zásadní scénáře vývoje a schopnost pracovat s nejistotou. Právě v době nástupu nových technologií, digitalizace a umělé inteligence je zřejmé, že tradiční lineární plánování nebude postačovat. Regiony jako severní Čechy se stávají pilotními územími, na nichž se testuje, jak bude česká společnost zvládat hlubší proměnu vlastní ekonomiky a sociálního uspořádání.[13]
9. Nástroje a instituce transformace v českém prostředí
V českém prostředí existuje celá řada nástrojů, které mohou transformaci podporovat: strategie rozvoje krajů, územní plánování, územní studie, investiční projekty, dotační programy, programy spravedlivé transformace, rozvojové agentury, univerzity, městští a krajští architekti a participativní procesy.
Problémem však často není nedostatek nástrojů, ale jejich nedostatečné propojení. Jednotlivé projekty a programy vznikají paralelně, bez dostatečné vazby na dlouhodobý rámec.
TCÚK je v tomto ohledu zajímavým krokem správným směrem. Jeho čtyři pilíře jsou rozděleny mezi různé organizace:
- Datové centrum má poskytovat analytické a datové zázemí,
- Inovační centrum rozvíjí podporu podnikání a inovací,
- Energetické centrum se soustředí na energetickou transformaci,
- RRA ÚK nese čtvrtý pilíř, zaměřený na regionální rozvoj a revitalizaci posttěžebního území.[14]
Právě v rámci čtvrtého pilíře se dnes rozvíjí agenda plánování Mostecké pánve. Eva Němcová, která je v současný okamžik obsahově odpovědná za tuto část projektu, ji charakterizuje jako oblast komplexní revitalizace posttěžebního území a koordinace jeho budoucího rozvoje a zdůrazňuje snahu zapojit co nejvíce institucí i obyvatel regionu.
To je důležitý posun. Současně však platí, že samotná existence instituce ještě nezaručuje strukturální proměnu. Klíčové bude, zda se podaří propojit analytické, ekonomické, krajinářské a participační roviny do jednoho dlouhodobého rámce.
I v případě čtvrtého pilíře transformace lze sledovat náročné vyrovnávání se s diskontinuitním dědictvím Ústeckého kraje. Oproti původním předpokladům, formulovaným například v logickém rámci projektu,[15] dochází k významným časovým posunům v realizaci klíčových analytických výstupů. Typickým příkladem je úvodní analýza Mostecké pánve (Obraz pánve), jejíž zpracování se oproti původnímu plánu výrazně zpozdilo.
Tento vývoj však nelze interpretovat pouze jako selhání implementace, ale spíše jako projev adaptace strategického řízení projektu na specifické podmínky regionu. V prostředí charakterizovaném vysokou mírou institucionální diskontinuity se ukazuje jako klíčové nastavit strukturu projektů tak, aby byla dostatečně jednoduchá a robustní. Cílem je minimalizovat riziko jejich přerušení či zrušení v důsledku změn politických priorit nebo institucionálních podmínek, které jsou v obdobných regionech časté.
Z tohoto hlediska se jako racionální ukazuje strategie postupného, stabilního rozvoje založeného na omezeném, ale dlouhodobě udržitelném počtu aktivit. Namísto maximalizace rozsahu projektů s vysokým rizikem jejich nedokončení je preferován přístup, který klade důraz na kontinuitu a schopnost projekt „udržet v chodu“ i v proměnlivých podmínkách. Tento princip lze chápat jako specifickou formu adaptace transformační politiky na podmínky strukturálně zatíženého regionu. V podmínkách diskontinuitních regionů se tak kontinuita sama stává strategickým cílem, nikoli pouze vedlejším efektem transformace.
10. Milada jako symptom i příležitost
Výmluvným příkladem projektové i strukturální logiky zároveň je jezero Milada. Šlo o mezinárodní užší dvoufázovou krajinářsko-urbanisticko-architektonickou soutěž, kterou Česká komora architektů označuje za největší soutěž tohoto typu v České republice.[16] Vítězem se stal švédský ateliér Mandaworks. Soutěžní zadání přitom explicitně zdůrazňovalo dostupnost z okolních měst a obcí, vazbu na občanskou vybavenost a ambici obnovit „místo s dobrou adresou“.
Území bylo původně součástí rozsáhlého povrchového dolu, jehož další rozšiřování směrem k Chabařovicím a Krušným horám bylo na počátku devadesátých let zastaveno v souvislosti s vymezením limitů těžby.
Ukončení těžby následovaly náročné technické zásahy, zahrnující statické zajištění území a rekultivaci. V některých částech, například na severním břehu, bylo nutné stabilizovat nebezpečné skládky prostřednictvím hlubinných injektáží. Tato hydrická rekultivace, včetně modelace terénu, překrytí ornicí a výsadby zeleně, byla realizována státním podnikem PKÚ (dnes DIAMO). V souladu s tehdejším institucionálním nastavením měla následná fáze – tedy návrat území do struktury krajiny a osídlení – přejít do kompetence jednotlivých obcí.
Tento model se však v praxi ukázal jako problematický. Obce nedisponovaly kapacitami ani nástroji pro řešení území takového měřítka a komplexity. Přetrvávala zároveň silná představa, že řešení těchto problémů je primárně rolí státu. PKÚ proto nad rámec svých kompetencí inicioval sérii participačních aktivit, včetně setkání s obcemi a lokálními aktéry, jejichž cílem bylo nastartovat širší diskusi o budoucnosti území. Tento přístup však přes veškerou snahu PKÚ narážel na omezené kapacity místních aktérů.
Postupně však docházelo k posunu. Původně zamýšlená studentská soutěž na řešení bezprostředního okolí jezera vyvolala nečekaně silnou reakci místního odborného i podnikatelského prostředí, což vedlo k otevření širší diskuse o rozsahu a charakteru řešeného území. PKÚ následně inicioval sérii workshopů, do nichž byli zapojeni odborníci, zástupci samospráv, aktivní veřejnost i politici. Tyto workshopy představovaly klíčovou platformu pro formulaci zadání a hledání adekvátního přístupu k transformaci území. Tyto snahy zpočátku narážely na omezené porozumění roli architektury a urbanismu, které byly často vnímány pouze jako doplňková, „estetická“ vrstva technických řešení.
Zásadní roli sehrála také akademická sféra. Na Fakultě architektury ČVUT byly v rámci ateliérů zadány projekty, které pracovaly s územím v podstatně širším měřítku – od Teplic po Ústí nad Labem a od Krušných hor po České středohoří. Tyto návrhy poprvé artikulovaly možnost návratu posttěžebního území nikoli pouze jako rekultivované krajiny, ale jako plnohodnotné součásti sídelní a krajinné struktury regionu. Prezentace těchto projektů významně přispěly ke změně vnímání území, které bylo do té doby redukováno na abstraktní plochu v územně plánovacích dokumentacích.
Paralelně však probíhal standardní plánovací proces na úrovni krajského úřadu, který na okolí jezera Milada zadal zpracování územní studie na základě běžných procedur a kvantitativních kritérií. Vznikla tak situace institucionální duplicity, kdy vedle sebe existovaly dva odlišné přístupy – otevřený, experimentální proces hledání řešení formou mezinárodní soutěže a standardizovaný, administrativně řízený plánovací postup.
V tomto kontextu bylo klíčové rozhodnutí vymezit řešené území soutěže v rozsahu odpovídajícímu širšímu regionálnímu kontextu. Následně byla připravena mezinárodní urbanistická soutěž, která měla sloužit nejen jako návrhový nástroj, ale především jako iniciační moment pro redefinici přístupu k posttěžebním územím v českém prostředí. Soutěž tak představovala pokus o přenesení aktuálních evropských přístupů do lokálního kontextu.
Proces její přípravy a následné implementace byl provázen napětím mezi politickou reprezentací kraje, která tento přístup podporovala, a administrativním aparátem územního plánování, jenž setrvával u standardních postupů. Tento konflikt ilustruje obecnější problém transformace – střet mezi potřebou inovace a rigiditou institucionálních rámců. Debata k této problematice, včetně přejímání příkladů dobré praxe z evropských regionů, kde obdobné procesy probíhaly již dříve, se promítla také do odborné diskuse na stránkách Bulletinu České komory architektů.
Případ Milady tak ukazuje, že transformace posttěžebních území není pouze technickým ani návrhovým úkolem, ale především procesem institucionální změny, v němž se redefinují role jednotlivých aktérů, nástroje plánování i samotné chápání území.
Následná práce s Miladou tak ukazuje dva důležité momenty. Za prvé: soutěž a koncepční studie dokážou otevřít nové imaginace území. Za druhé: bez pevné institucionální a ekonomické vazby na širší regionální strategii hrozí, že i velmi kvalitní návrh zůstane izolovaným ostrovem. Z roku 2023 je doložena spolupráce RRA ÚK a DIAMO právě ve vazbě na Miladu. V roce 2024 byl prezentován design manuál i koncepční studie území. Celkový postup počínaje soutěží je prezentován na velmi dobře srozumitelném webu.[17]
Milada je tak zároveň testem, zda česká transformace umí spojit architektonickou imaginaci, veřejnou debatu, provozní udržitelnost a regionální ekonomickou strategii.
Jezero Milada bylo v počátečních úvahách chápáno jako pilotní projekt, který by mohl ukázat, jak komplexně přistupovat k transformaci posttěžebních území v českém prostředí. Tento potenciál byl však naplněn pouze částečně. Významnou roli sehrála i personální změna na straně klíčového iniciátora soutěže na okolí jezera Milada – Ing. Lence, který ze státního podniku PKÚ přešel do soukromého sektoru, konkrétně do společnosti Sev.en Energy. Tato společnost vlastní rozsáhlá těžební a energetická zařízení v oblasti mezi Mostem a Chomutovem. Zkušenost z tohoto prostředí ukazuje, že přístup k rekultivacím se zde v mnoha ohledech dlouhodobě neměnil a setrvával v paradigmatech formovaných již v druhé polovině 20. století. Přitom právě zde se otevírá zásadní otázka role soukromého sektoru v transformaci území, které je zatíženo historickou environmentální i sociální zátěží.
Paralelně s tímto vývojem vznikl pro Ústecký kraj dokument Infrastrukturní studie Ústí nad Labem z pohledu Ústeckého kraje (Beneš, Hajný a kol.), který se pokusil o zásadní posun v uvažování o území. Studie pracovala s územím o rozsahu přesahujícím 1000 km² a místo tradičního důrazu na technickou využitelnost se soustředila na identifikaci prostorových vazeb, krajinných struktur a potenciálů území. Infrastruktura zde nebyla chápána jako dominantní určující prvek, ale jako nástroj, který má sloužit kvalitě krajiny, prostoru i života jeho obyvatel.
Na základě tohoto přístupu vznikla i spolupráce se společností Sev.en Energy, která zadala zpracování koncepčního rámce (layoutu) pro území mezi Mostem a Chomutovem kolektivu Beneš, Hajný a kol. Cílem bylo vytvořit dlouhodobě rozvíjitelný model transformace území. Výstupem se však nakonec stalo pouze podrobné zadání této práce. Pro soukromého investora představoval navržený komplexní přístup příliš vysoké náklady i míru nejistoty.
Tato zkušenost poukazuje na limity dobrovolné participace soukromého sektoru na strukturální transformaci regionu. Motivace investora se přirozeně soustředí na ekonomickou návratnost a využívání dostupných dotačních nástrojů, zatímco dlouhodobá odpovědnost za podobu území zůstává omezená.
Adekvátně s otevřením dotačních zdrojů, zejména v rámci nástrojů spravedlivé transformace, se v oblasti mezi Chomutovem a Mostem rozvíjejí také nové typy projektů. Tyto iniciativy deklarují snahu propojit doznívající těžební aktivity s principy environmentálně šetrnějšího využívání zdrojů a postupné transformace energetiky. Příkladem je projekt společnosti Sev.en Energy, prezentovaný pod označením Green Mine, který se snaží redefinovat roli těžebního území v podmínkách přechodu k nízkouhlíkové ekonomice.[18]
Z hlediska strukturální transformace regionu však tyto projekty otevírají zásadní otázku, do jaké míry přispívají k dlouhodobé změně ekonomického a prostorového fungování území, a do jaké míry zůstávají spíše adaptací stávajících průmyslových struktur na nové dotační a regulatorní podmínky. Právě zde se ukazuje nutnost silného veřejného rámce, který by dokázal tyto iniciativy zasadit do širší strategie rozvoje regionu.
I na základě těchto zkušeností došlo k posunu celé problematiky na úroveň krajské samosprávy. Pracovní skupině krajský architekt Ústeckého kraje se podařilo formulovat a prosadit potřebu systematického uchopení transformace posttěžebních území na institucionální úrovni. Tento krok se následně stal jedním z výchozích momentů vzniku Transformačního centra Ústeckého kraje (TCÚK).
11. Participace jako designovaný proces
Transformace regionu nemůže být pouze „připravena pro obyvatele“. Musí být do značné míry sdílena s obyvateli, současnými i budoucími. Bez pocitu spoluvlastnictví a spoluzodpovědnosti zůstává i kvalitně připravená změna vnější intervencí.
Participaci proto nelze chápat jen jako doprovodnou komunikaci k hotovému záměru. Musí být designována jako plnohodnotná součást transformačního procesu.[19] To znamená:
- správně zvolit měřítka participace,
- odlišit, co je předmětem sdíleného rozhodování a co odborného posouzení,
- vytvářet platformy dlouhodobého dialogu,
- a zapojovat školy, spolky, podnikatele, kulturní aktéry i běžné obyvatele.
Evropské zkušenosti ukazují, že bez takového sdílení transformace nevytváří identitu, ale pouze nové fyzické prostředí. Naopak v regionech, kde se podaří transformaci společensky internalizovat, vzniká vyšší míra resilience – tedy schopnost regionu odolávat krizím a adaptovat se na nové podmínky.[20]
Již v počátečních úvahách o vzniku Transformačního centra Ústeckého kraje (TCÚK) byla identifikována potřeba systematické práce s veřejností a zapojení obyvatel do transformačních procesů. V této souvislosti se podařilo do regionu zapojit jednoho z předních odborníků na participaci, Tomáše Rákose (dnes Participation Factory), jehož přínosem byla nejen mezinárodní odborná zkušenost, ale i osobní znalost regionálního kontextu.
Jeho působení významně přispělo k formulaci základních principů participativního přístupu v podmínkách strukturálně zatíženého regionu. Zároveň se však ukázalo, že implementace participace v prostředí poznamenaném institucionální i sociální diskontinuitou naráží na specifické limity. Kritické a důsledné přístupy, které usilují o hlubší proměnu zavedených paradigmat, mohou být v takovém prostředí obtížně přijímány, neboť zpochybňují dlouhodobě zakořeněné způsoby uvažování o řízení území.
Současná praxe participace v rámci TCÚK proto směřuje spíše k uměřeným a postupným formám zapojování veřejnosti. Tento přístup lze interpretovat jako adaptaci na místní podmínky, v nichž je klíčové témata otevírat kontinuálně a s ohledem na jejich dlouhodobou přijatelnost, i za cenu nižší intenzity nebo razance jednotlivých intervenčních kroků.
Participace se tak v podmínkách postindustriálních regionů nestává pouze nástrojem zapojení veřejnosti, ale i procesem postupné rekonstrukce důvěry mezi institucemi a obyvateli.[21]
12. Resilience a současné krize
Dnešní transformace regionů se neodehrává v „normálních“ podmínkách. Energetická krize, klimatická změna, inflace, sociální polarizace a technologické změny vytvářejí prostředí vysoké nejistoty. O to více je potřeba chápat transformaci jako proces budování resilience.[22]
Resilience zde neznamená pouze technickou odolnost infrastruktury, ale i:
- institucionální odolnost,
- sociální soudržnost,
- ekonomickou diverzifikaci,
- schopnost regionu učit se,
- a vytvářet smysluplné scénáře budoucnosti.
V tomto ohledu jsou severní Čechy skutečně pilotním územím. Nejen kvůli útlumu těžby, ale proto, že v koncentrované podobě procházejí procesy, které budou v dalších desetiletích řešit i jiné části společnosti: jak propojit klimatickou adaptaci, proměnu ekonomiky, proměnu práce, digitalizaci a kulturní identitu místa.[23]
V tomto procesu mohou sehrát významnou roli obecní, městští i krajští architekti. Jejich specifickou výhodou je schopnost propojovat jednotlivé složky fungování území – prostorové, sociální, ekonomické i environmentální – a hledat mezi nimi nové, dlouhodobě udržitelné a resilientní rovnováhy. Tato role přitom předpokládá reálnou vazbu na exekutivu obcí, měst a krajů. Nejde přitom pouze o naplňování předem definovaných zadání, ale o aktivní spoluutváření prostředí, které umožňuje vznik plnohodnotných míst pro život.
Současně je však u obecních, městských nebo krajských architektů nutné rozlišovat různé roviny působení. Na jedné straně stojí konkrétní zásahy v území, například kultivace veřejného prostoru, práce se zelení nebo umisťování jednotlivých staveb. Na druhé straně jde o komplexnější úlohy, jako je redefinice sídelní struktury v kontextu smršťujících se měst, příprava architektonických a urbanistických soutěží nebo formulace koncepčních studií.
Vedle těchto tradičních rolí se stále výrazněji uplatňuje i rovina třetí, strategická. Architekt zde nevystupuje pouze jako autor návrhu, ale jako iniciátor a koordinátor procesů, v jejichž rámci se jednotlivé problémy artikulují, diskutují a postupně řeší. Tato schopnost „designovat procesy“ je v podmínkách transformujících se regionů zásadní, neboť umožňuje hledat a stabilizovat nové rovnovážné stavy území v dlouhodobém horizontu.
Role architekta se tak v podmínkách současné transformace posouvá od tvorby jednotlivých návrhů k utváření rámců, v nichž může vznikat kvalitní a dlouhodobě udržitelný prostor.
13. Srovnání s evropskými regiony
Podobnými transformacemi prošla řada evropských regionů – Porúří, Lužice, sever Francie nebo Valonsko. Společné znaky jejich úspěšnějších proměn byly:
- dlouhý časový horizont,
- silné a dlouhodobé instituce,
- vazba mezi krajinou, ekonomikou a vzděláním,
- koordinace více měst v rámci jednoho regionu,
- práce s identitou regionu.
Ve srovnání s nimi zůstává český přístup stále více projektový a méně strukturální. To neznamená, že by zde nevznikaly kvalitní dílčí intervence. Znamená to však, že jejich kumulativní efekt není dostatečně posilován analytickou, ekonomickou a institucionální vrstvou.
14. Závěr
Transformace postindustriálních regionů není primárně technickým ani projektovým úkolem. Je procesem řízení dlouhodobé změny území, v němž se musí propojit krajina, ekonomika, instituce a společnost.[24]
Ústecký kraj lze chápat jako region diskontinuity, ale zároveň i jako region příležitostí. Jeho význam nespočívá pouze v tom, že jde o jedno z největších posttěžebních území v České republice, ale v tom, že se zde v koncentrované podobě odehrává širší proměna společnosti. Právě proto je sever Čech pilotním územím: laboratoří, v níž se testuje, zda je česká společnost schopna zvládnout přechod od industriální modernity k pozdní modernitě, aniž by přitom ztratila sociální soudržnost, kulturní identitu a schopnost dlouhodobě řídit vlastní budoucnost.
Regiony příležitostí nejsou regiony, které mají nejvíce projektů nebo nejvíce dotací. Jsou to regiony, které dokážou proměnu sdílet, řídit a udržet.
Ondřej Beneš
Poznámky
[1] Evropská komise: Just Transition Mechanism. Brussels: European Commission, 2020.
[2] Beneš, Ondřej: Práce pro Ústecký kraj: architektura, urbanismus, krajina 2018–2023. Praha: Verzone, 2024. Dostupné online: blog Architektura kraje Ústecka.
[3] Transformační centrum Ústeckého kraje: O projektu TCÚK. Dostupné online: https://tcuk.cz
[4] MMR ČR: Politika územního rozvoje ČR. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2021.
[5] Reckwitz, Andreas: Společnost singularit. Praha: Filosofia, 2025.
[6] Bíba, Jan; Lánský, Ondřej; Smejkalová, Kateřina: Společnost singularit v českém kontextu: Od struktury společnosti k resilienci. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 2023.
[7] Shaw, Keith: Urban Regeneration in Europe. London: Sage, 2005.
[8] K otázce urbánně-ekonomického modelování a digitálních dvojčat viz např. zadání zpracované pro potřeby Ústeckého kraje: https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2025/03/nabidka-urbanisticko-ekonomicke-studie.html
[9] Podrobněji k problematice Mostu a severních Čech viz např. Beneš, Ondřej: Práce pro Ústecký kraj: architektura, urbanismus, krajina 2018–2023. Praha: Verzone, 2024. Dostupné online: blog Architektura kraje Ústecka.
[10] Obdobné kroky – tedy zakládání kanceláří architektury nebo zřizování pozic městských architektů – lze v transformační oblasti severních Čech sledovat na více místech. V Chomutově působí městský architekt Ing. arch. Jaroslav Pachner kontinuálně od roku 1993. V Děčíně byla agenda městského architekta založena doc. Ing. arch. Ondřejem Benešem, Ph.D. (2017–2022); nyní zde působí Ing. arch. Lukáš Houser (2024–). V Ústí nad Labem je činnost Kanceláře architekta města spojena s působením Ing. arch. Barbory Havrlové (2023–2026). V Teplicích byla tato agenda nově institucionalizována v roce 2025 (MgA. Martin Kloda). V případě Bíliny je agenda městského architekta zajišťována externě, od roku 2019 prostřednictvím doc. Ing. arch. Veroniky Šindlerové, Ph.D. V řadě případů se jedná o politicky i institucionálně nestabilní agendy.
[11] Podrobněji k procesu vzniku krajské architektonické a transformační agendy viz např. Beneš, Ondřej: Práce pro Ústecký kraj: architektura, urbanismus, krajina 2018–2023. Praha: Verzone, 2024. Dostupné online: blog Architektura kraje Ústecka.
[12] Internationale Bauausstellung (IBA): IBA Emscher Park 1989–1999: A Future for an Industrial Region. Stuttgart: Ernst & Sohn, 1999.
[13] Florida, Richard: The Rise of the Creative Class. New York: Basic Books, 2002.
[14] Regionální rozvojová agentura Ústeckého kraje: Mostecká pánev – strategie rozvoje území. Ústí nad Labem: RRA ÚK, 2024.
[15] K původním předpokladům viz např. logický rámec projektu: https://architekturakrajeustecka.blogspot.com/2021/12/logframe-srpen-2021.html
[16] Česká komora architektů: Jezero Milada – soutěžní podmínky a výsledky. Praha: ČKA, 2021.
[17] K aktuálnímu stavu projekční přípravy a rozvoje území viz: https://vizemilada.cz
[18] K projektu Green Mine viz: https://www.7en.cz/green-mine
[19] Miessen, Markus: The Nightmare of Participation. Berlin: Sternberg Press, 2010.
[20] Bishop, Claire: Artificial Hells: Participatory Art and the Politics of Spectatorship. London: Verso, 2012.
[21] Healey, Patsy: Collaborative Planning. London: Macmillan, 1997.
[22] United Nations: Resilience and Urban Development. New York: UN-Habitat, 2016.
[23] Hospers, Gert-Jan: “Shrinking Cities in Europe.” European Planning Studies, 2014.
[24] OECD: Regions in Industrial Transition. Paris: OECD Publishing, 2019.
