A zde ještě zkrácená a snad srozumitelnější verze:
1. Doktorské
studium architektury v době technologické transformace
Nástup umělé inteligence otevírá potřebu znovu
promyslet vztah mezi architektonickou praxí, výzkumem a technologiemi a spolu s
tím i podobu doktorského studia na fakultě architektury.
Technologie včetně umělé inteligence chápeme
především jako prostředek. Je nezbytné jejich rozvoj sledovat, aktivně
je ovládat a podílet se na jejich kultivaci. V tomto směru by ČVUT mělo
usilovat o to být evropskou špičkou oboru. Technologie však nejsou cílem samy o
sobě. Jejich význam vzniká teprve ve vztahu k problémům, které s jejich pomocí
dokážeme řešit.
Řadu parametrů technologického řešení dokážeme
stále přesněji měřit, modelovat a optimalizovat. Podstatně obtížněji
matematicky postihujeme kvalitu života a vystavěného prostředí – tedy právě
to, čemu mají technologie v konečném důsledku sloužit. Kvalita vzniká v
konkrétním kulturním, společenském a historickém kontextu a její posuzování je
výsledkem dlouhodobě kultivovaného odborného i společenského diskursu.
Umělá inteligence přitom není přechodným
technologickým fenoménem. Lze předpokládat, že její společenské důsledky budou
svou systémovostí srovnatelné s předchozími technologickými revolucemi.
Průmyslová revoluce nezměnila pouze způsob výroby; proměnila práci, město,
bydlení, infrastrukturu, společenské vztahy a nakonec i samotnou architekturu.
Přesnou podobu současné transformace neznáme, již dnes však můžeme
identifikovat základní síly a problémy, v jejichž vzájemném působení bude
probíhat.
Architektura se historicky pohybuje právě na
rozhraní techniky a kultury. Technologické, ekonomické a společenské
možnosti převádí do konkrétního vystavěného prostředí a každodenního života. V
tomto smyslu není pouze uživatelem technologického vývoje, ale disciplínou
schopnou jeho možnosti kriticky vyhodnocovat, syntetizovat a dávat jim
konkrétní společenský a kulturní význam.
Dnes se tato role stává znovu mimořádně aktuální.
Klimatická a environmentální změna, energetická transformace, demografické a
sociální změny i nástup AI nevystupují izolovaně, ale vytvářejí vzájemně
provázané pole problémů. Právě toto pole by mělo být jedním z východisek
současného architektonického výzkumu.
Základním tématem doktorského studia se proto
může stát nově formulovaný vztah kultury a techniky: jak
technologické možnosti převádět do kvalitního vystavěného prostředí a jak
naopak konkrétní společenské a prostorové problémy formulovat tak, aby se mohly
stát zadáním pro technologický a mezioborový výzkum.
Doktorské studium by se tím mohlo stát místem,
kde se propojuje teorie, výzkum, návrh a praxe – a současně laboratoří témat,
metod a poznatků, které se následně promítají zpět do výuky na fakultě.
2. Rámec
doktorského studia
Od problému k
poznání
Východiskem doktorského výzkumu by neměla být
technologie sama o sobě, ale reálný problém současného vystavěného prostředí
a společnosti.
Technologie, včetně umělé inteligence,
představují jednu ze skupin nástrojů, pomocí nichž lze problém zkoumat,
modelovat a řešit. Stejně důležité jsou však metody humanitních a společenských
věd, historická a teoretická reflexe a specifické nástroje architektury –
návrh, kresba, model, prostorový experiment nebo realizace.
Zjednodušeně lze proces doktorského výzkumu
chápat jako vztah:
PROBLÉM → VÝZKUMNÁ OTÁZKA → METODY A TECHNOLOGIE
→ NÁVRH / EXPERIMENT → OVĚŘENÍ → REFLEXE → NOVÉ POZNÁNÍ → VÝUKA A PRAXE
Podstatná je přitom obousměrnost tohoto procesu.
Praxe není pouze místem aplikace již vytvořeného poznání. Sama může
generovat výzkumné otázky a být prostředím, ve kterém se poznání vytváří a
ověřuje. Specifické místo by v tomto procesu měly mít „laboratoře“ jako
specifická pracoviště.
Architektonický
výzkum jako syntéza
Specifikem architektonického doktorského studia
by měla být možnost kombinovat různé způsoby poznávání.
Vedle tradičního teoretického, historického,
technologického nebo empirického výzkumu je třeba rozvíjet research by
design a practice-based research, tedy výzkum, v němž může být návrh,
model, prototyp, experiment, realizace nebo intervence do konkrétního prostředí
součástí samotné výzkumné metody.
Takový přístup neznamená rezignaci na vědeckou
přesnost. Naopak vyžaduje jasně formulovanou výzkumnou otázku, transparentní
metodu, kritickou reflexi výsledků a schopnost rozlišit mezi jedinečným návrhem
a poznáním, které lze přenést nebo zobecnit.
Právě tato otázka je ostatně v mezinárodní debatě
o designových doktorátech podstatná: samotná reflexe vlastní tvorby ještě
automaticky nevytváří Ph.D.; rozhodující je originální příspěvek k poznání a
způsob jeho doložení.
Možná
tematická pole
Doktorské studium by nemuselo být organizováno
pouze podle tradičních oborových hranic, ale také kolem problémových polí,
která přirozeně vyžadují spolupráci různých disciplín.
Například:
- AI,
digitalizace a proměna procesu navrhování – nové
modely autorství, rozhodování, reprezentace, simulace a výroby;
- klimatická
a energetická transformace vystavěného prostředí –
adaptace budov, měst a krajiny, dekarbonizace, nové energetické modely;
- bydlení,
demografie a proměna způsobu života – nové
domácnosti, stárnutí, dostupnost bydlení, vztah práce a bydlení;
- transformace
měst, regionů a krajiny – brownfieldy, postindustriální a
posttěžební území, periferie, strukturálně postižené regiony;
- materiály,
konstrukce a nové způsoby výroby – cirkularita, robotická a digitální
výroba, nové konstrukční systémy;
- společnost,
participace a správa vystavěného prostředí – vztah
architektury, veřejných institucí, komunit a rozhodovacích procesů.
Jednotlivá témata se budou přirozeně překrývat. Právě
jejich překryv je žádoucí, protože odpovídá komplexitě problémů, které má
současná architektura řešit.
Doktorand jako
spojovací článek
Doktorand by neměl být pouze autorem izolované
disertační práce. Může se stát spojovacím článkem mezi výzkumem, výukou a
praxí.
Jeho téma může vstupovat do ateliérové výuky,
seminářů a workshopů; naopak otázky vznikající ve výuce a profesní praxi mohou
generovat další výzkum. Doktorské studium se tak může stát jedním z míst, kde
fakulta průběžně aktualizuje vlastní poznání a následně je přenáší do
magisterského a bakalářského studia.
To předpokládá také větší propojení s ostatními
fakultami ČVUT, dalšími univerzitami, veřejnou správou, výzkumnými institucemi
a kvalitní architektonickou a inženýrskou praxí.
Co by měl
doktorát prokazovat
Bez ohledu na zvolenou metodu by měl doktorand
být schopen prokázat:
1. problém – proč je téma společensky a
odborně relevantní;
2. otázku – co přesně dosud nevíme;
3. metodu – jakým způsobem lze nové poznání získat;
4. experiment / výzkum – co bylo skutečně provedeno;
5. reflexi – co výsledek znamená a jaké má limity;
6. přínos – co díky práci víme nebo umíme jinak než před ní.
Forma výsledku přitom může odpovídat povaze
výzkumu. Vedle textu může zahrnovat návrh, výkres, model, prototyp, software,
databázi, film, realizovaný projekt nebo zásah do konkrétního prostředí – vždy
však ve vztahu k explicitně formulovanému příspěvku k poznání.
Tohle má i poměrně silnou zahraniční oporu: např.
Bartlett Architectural Design PhD chápe projekt a text jako dva vzájemně
propojené prvky výzkumu a připouští kresbu, stavění či další média;
Architectural Practice PhD jde ještě dál a váže výzkum přímo na realizované
nebo realizované-profesní projekty.
Cíl
Doktorské studium by se mohlo stát výzkumnou
laboratoří budoucnosti fakulty.
Místem, kde se s dostatečným předstihem
identifikují změny společnosti, technologií a vystavěného prostředí, formulují
nové otázky a experimentálně hledají odpovědi, které se následně vracejí do
výuky i praxe.
Nejde tedy pouze o to zapojit AI do
doktorského studia.
Jde o širší otázku:
Jak má architektura vytvářet nové poznání v době,
kdy se zásadně mění technologie i společnost, které má vystavěné prostředí
sloužit?
3.Výzkumné
laboratoře jako základní infrastruktura
Jednotlivá doktorská témata by neměla zůstávat
izolovanými výzkumnými projekty. Mohla by se sdružovat do dlouhodobých
výzkumných laboratoří, organizovaných nikoli primárně podle tradičních
disciplín, ale podle problémů současného vystavěného prostředí.
Laboratoř zde nechápeme především jako fyzický
prostor, ale jako dlouhodobě budované výzkumné prostředí, které
propojuje doktorandy, školitele, studenty, výzkumné projekty, další fakulty
ČVUT, zahraniční univerzity a partnery z praxe.
Laboratoře umožňují kumulovat poznání v čase.
Jednotlivé disertace se mohou zabývat dílčími otázkami, ale jejich výsledky se
stávají součástí širšího společného výzkumu. Noví doktorandi tak nezačínají
pokaždé od nuly, ale vstupují do již existujícího odborného prostředí.
Laboratoř může současně propojovat:
doktorské výzkumy – grantové projekty –
ateliérovou výuku – diplomní práce – workshopy – zahraniční spolupráci –
profesní praxi – veřejnou správu – konkrétní experimenty a realizace.
Část laboratoří může využívat samotný kampus
ČVUT jako living lab, tedy prostředí, ve kterém jsou nové postupy,
technologie a prostorová řešení nejen navrhovány, ale také realizovány, měřeny
a kriticky vyhodnocovány.
Technologie a AI mohou přitom vytvářet sdílenou
servisní infrastrukturu napříč laboratořemi – poskytovat datové, simulační,
výpočetní a experimentální nástroje podle potřeb jednotlivých výzkumných
problémů.
Navrhl bych pilot
dvou nebo tří LABů.
Třeba:
LAB 01 — Transformace měst, regionů a krajiny
LAB 02 — Bydlení a proměna způsobu života
LAB 03 — Klima, energie a adaptace vystavěného prostředí
A nad nimi společnou:
DIGITAL / AI / DATA PLATFORM
která by byla servisní technologickou vrstvou a
přirozeným místem spolupráce s FEL, FIT, FSv atd.
To už je podle mě něco, s čím lze za proděkankou
přijít a říct:
„Nechceme teď reorganizovat doktorát. Pojďme si
ověřit jeden nový model na dvou nebo třech výzkumných laboratořích.“
A to je institucionálně mnohem realističtější.
Navíc je v tom pěkně obsažena i jedna z hlavních rektorových
tezí: interdisciplinarita se nevytváří prohlášením, že máme spolupracovat. Musíte
vytvořit prostředí a společný problém, kolem kterého má důvod spolupráce
skutečně vzniknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat