Genius loci

Něco k fenomenologii - tedy přesněji ke GENIU LOCI. Tady je text zabývající se tímto tématem poněkud podrobněji. Vždy ale říkáme, že pro navrhování a projektování tato "metoda" moc produktivní není, ale je skvělá pro poměrně podrobnou analýzu reality. Opět - kdybyste k tomu měli nějaké otázky a připomínky - sem s nimi. (z habilitační práce O.B.)

Pro čtení české krajiny je Ch. Norberg-Schulz nezastupitelný.

Fenomenologický koncept Christiana Norberga–Schulze při zkoumání krize moderní architektury [1]^, [2]

Tento autor se výrazně zapojuje do debaty o krizi moderny už od počátku šedesátých let, kdy pojem krize především v souvislosti s mezinárodním slohem začíná být stále více frekventovaný.[3] Ch. Norberg-Schulz pracuje s pojmy jako: místo – cesta – existenciální opora – domov. Lidské obydlí v jeho pojetí soustředí krajinu a kultura pak mluví o kvalitách této koncentrace a základních elementů.

Metodologický postup, který Ch. Norberg-Schulz uplatňuje, se vyvíjí. V první etapě jde o analytický

přístup (srv. raná práce Intentions in Architecture[4]). V pozdním velkolepém díle Existence, Space and Architecture[5] pracuje především s pojmem existenciální prostor. V tomto vrcholném díle Schulz prohlubuje interpretaci vztahu člověka a jeho prostředí.

Ch. Norberg-Schulz především systematicky provádí pokus o vymanění se z dobového architektonického „ducha“, který koncem padesátých let vnímal jako neudržitelný.[6] Kritizoval moderní architekturu za anonymnost, rozpad tradičních městských struktur, ztrátu identity místa. Můžeme říci, že se s touto výzvou vyrovnává celý život. Kdo chce docenit jedinečné interpretace obsažené v deskripcích místa, jedinečné ve své konkrétnosti a barvitosti – ať je to Praha, Chartúm či Řím – by si měl položit otázku: v jakých pojmech, v jakých kategoriích zachycuje Ch. Norberg-Schulz existenciální dimenzi místa.

Ch. Norberg- Schulz[7] programově odkazuje k podstatě svého uvažování: „Místo představuje účast architektury na pravdě.“[8] Další jeho teze zní: „Dnešní architekti potřebují teorii, protože se už nemohou opírat o tradici. V minulosti architekt pracoval vždy v rámci tradice, která mu říkala, co dělat a jak to dělat. V moderní době už tato opora neexistuje. Proto musíme své téma promýšlet.“[9]

Svůj požadavek na překonání úpadkových tendencí v architektuře definuje jako: „pokus nezmrazit architekturu do abstraktních dimenzí, které mají pouze omezený kontakt s aktuální realitou.“

Základní problém vidí Ch. Norberg-Schulz v  termínu „domov“.[10] Ve svém díle se především pokouší tento pojem znovu definovat a uvést do života. Krizi vidí ve svodu propadnutí technickému pokroku.[11]

Norberg-Schulz si uvědomuje nové požadavky, které již v průběhu devatenáctého, a pak i ve 20.  století počínají být kladeny na prostor – dům. Architektura má pomáhat člověku především cítit se na světě jako doma. Jedním z pojmů, se kterými Ch. Norberg-Schulz pracuje, je kategorie atmosférična – jak je možno s ní pracovat nám nepovrchně předvádí, rozkrývá a konkretizuje například Zumthor: smyslově konkrétní se stalo obzvláště důležité.

Jak své téma postupně zpracovává? Ch. Norberg-Schulz ve své první knize Intentions in Architecture využívá lingvistiku, „gestalt - psychologii“ a fenomenologii k náročnému pokusu konstruovat obsáhlou teorii architektury.[12] V rámci této publikace jde o pokus o novou fundamentální obecnou teorii architektury, kdy architektura naplňuje tři aspekty-rozměry: 1. funkci, 2. tvorbu prostředí, 3.  symbolické zprostředkování.

Je zajímavé, že přes svůj vztah k fenomenologii se v rejstříku literatury této knihy neobjevují žádné fenomenologické tituly – k problematice vnímání prostoru se tehdy dopracovává především přes psychologii dítěte.[13]

Autor postupnou analýzou krizové situace počátku šedesátých let – klient, společnost, architekt – dospívá k formulaci problému: jeden z důvodů, proč veřejnost negativně reaguje na moderní architekturu, je ten, že prostě nepřináší žádný nový vizuální řád namísto zavrhnutých a devalvovaných stylů minulosti. Ch.Norberg-Schulz si uvědomuje neudržitelnost tohoto stavu, dochází ale k závěru, že „propadnutí do minulosti“ nejde, ale „projektovat budoucnost“ jako doposud také není možné. Nachází vlastní cestu  – řešení vidí v inspiraci již provedenými vybranými realizacemi, u kterých zkoumá, proč jsou nám sympatické, proč se nám líbí – zajímá se o základní vztahy mezi člověkem a jeho prostředím.

Místo popisování krize a jejích aspektů si dává principiální otázky po znovuzaložení architektonického uvažování na správném náhledu: Jaký účel má architektura jako lidský produkt? Funkčně-praktický, tvorbu prostředí či symbolický? Jak nás architektura ovlivňuje? Čím je dáno, že budova z určité doby má určitou formu? Co znamená architektonická forma? Dospívá k závěru, že překládáme konkrétní prakticko-psychologicko-sociálně-kulturní situaci do architektury (pokud bychom ale chtěli tuto tezi brát doslovně – nebylo by možno proti nekvalitní architektuře nic dělat – proto požadavek na znovuzaložení).

Knihou Existence, Space and Architecture[14] začíná jeho fenomenologické období. Je tu již teorie prostoru. Tato knížka – malá rozsahem, má kolem 100 str. – s podtitulem New concepts of architecture (Nové koncepty architektury) pojmově však uchopuje samu podstatu architektury: to jest generování prostoru. Činí to excelentně, jak co do teorie, tak co do konkrétnosti (i zde v pečlivě vybraných instruktivních fotografiích nalezneme Prahu i Klatovy – Orsiniho kostel).

Základní teze této práce je formulována lakonicky a jasně: „Architektonický prostor je konkretizací existenciálního prostoru člověka.“ Vychází z analýzy existenciálního prostoru člověka, který je rozčleněn do komplementárních termínů „prostor“ a „charakter“, jimž odpovídají základní psychická funkce „orientace“ a „identifikace“.

V době vydání této knihy bylo semiologické přiblížení rozpracováváno jak francouzským strukturalismem a lingvistickými teoriemi Naoma Chomského, tak i Christopherem Alexanderem, Robertem Venturim. Snad i z těchto důvodů je další kniha Norberga-Schulze daleko koncentrovanější a soustředěnější. Zde se jedná především o uchopení prostoru jako dimenze lidské existence – prostor zde má existenciální kořeny – je vyjádřením rozmanitých lidských potřeb.

Kniha je rozdělena do dvou základních bloků – Existenciální prostor a Architektonický prostor. Zjednodušeně řečeno v první části autor pojmenovává požadavky na obývaný prostor, ve druhé části podrobně analyzuje, jak jsou tyto požadavky uspokojovány architekturou.

Základní úvaha vychází z faktu, že se orientujeme na „objekty“, což znamená, že se fyzicky a technologicky adaptujeme na konkrétní věci, provádíme interakce s ostatními, vytváříme abstraktní svět – „mínění“. Realizované věci se pak mohou stát základem komunikace o pohnutkách, které nás k nim vedly. Mezi prostorové aspekty patří pojmy jako venku a uvnitř, daleko a blízko, osamocený a společný, kontinuální a diskontinuální. Takto postupně dokáže člověk pochopit prostorové vztahy a sjednotit je do „prostorového konceptu“. Zároveň takto vytváří svůj vlastní pojmový aparát architektonické teorie.

Jak artikulovat euklidovský prostor? Ch. Norberg-Schulz ve své práci navazuje na svého učitele Giediona a jeho Space, Time, Architecture s jeho třemi základními koncepty. [15]

Norberg-Schulz analyzuje lidskou schopnost „vnímat“, „mít zkušenosti“ a „obývat prostor“ i ve svých pozdních dílech.[16] Koncentruje se na vztah mezi moderní architekturou a realitou. Rozlišuje: vztah mezi člověkem a prostorem (přítomnost), designem a jeho nástroji, a architektury v jeho vztahu ke krajině (místo). Četné příklady moderní a staré architektury a urbanistických a krajinných celků (Paříž, Urbino, Jeruzalém) posilují a ilustrují teoretické pojmy, další doplnění je i o bohatou sbírku obrazů.

V práci Concept of Dwelling[17] se dívá na bydlení ve městě – jsou tu různé podoby bydlení v lidském prostředí od soukromého po celospolečenské. Bydlení se zde nechápe jako pouhé „nocování“ či „přebývání někde“, ale ve filosofickém smyslu jako[18] setkávání se s druhými a vyměňování si produktů, myšlenek a pocitů, tj. prožívání života jako mnohosti možností;[19] být ve shodě s druhými, tj. přijmout množinu společných, sdílených hodnot;[20] bydlení dále znamená být sám sebou, možnost mít kousek světa sám pro sebe. Ch. Norberg-Schulz to nazývá kolektivní, veřejné a soukromé bydlení.[21]

Norberg-Schulz patří mezi významné kritiky moderní architektury.[22] Je však zároveň i její obhájce - neviděl jinou alternativu a chápal také její velká pozitiva.[23]

V publikaci Genius Loci[24] autor pojmenovává již provedené pokusy o definici konkrétních kvalitativních kategorií (srv. str. 12 ad.): Giedion použil rozlišení mezi „vnitřkem“ a „vnějškem“ jako základ pro svůj velký přehled architektury,[25] Kevin Lynch[26] zavedl pojmy „uzel“, „výrazový bod“, „cesta“, „hranice“ a „oblast“ jako prvky, které tvoří základ orientace člověka v prostoru a Paolo Portoghesi definuje prostor jako „systém míst“ – i pro něj má pojem prostoru své kořeny v konkrétních situacích. U každého z těchto autorů dochází v podstatě k rozpracování Heideggerovy teze, že konkrétní prostory mají svůj původ v místech, nikoli v „prostoru“[27](jde o spojení prostoru s pobytem člověka – prostor ožívá i mezilidskými vztahy).

(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)

---

[1]   Christian Norberg-Schulz (1926-2000). Po druhé světové válce studoval architekturu na ETH v Curychu u Siegfrieda Giediona. Po dokončení studií se vrací do Norska, kde na Giedionovu žádost zakládá norskou pobočku CIAM. Celý život, až na časté cesty a hostování, učí v Norsku. Byl děkanem Institutu architektury na universitě v Oslu.

[2]   Výběr z prací:

               Norberg-Schulz, Ch.: Intentions in Architecture. Cambridge, Mass: MIT Press, 1965;

               Norberg-Schulz, Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971;.

               Norberg-Schulz, Ch.: Meaning in Western Architecture. New York: Rizzoli, 1974;

               Norberg-Schulz, Ch.: Baroque Architecture. Milan: Rizzoli, 1979;

Norberg-Schulz, Ch.: Late Baroque and Rococo Architecture. Milan: Rizzoli 1980;

Norberg-Schulz, Ch.: Genius Loci, Towards a Phenomenology of Architecture. New York: Rizzoli, 1980;

Norberg-Schulz, Ch.: Modern Norwegian Architecture. Oslo: Scandinavian University Press, 1987;

Norberg-Schulz, Ch.: New World Architecture. New York: Princeton Architectural Press, 1988;

               Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York, Rizzoli: 1993;

Norberg-Schulz, Ch.: Nightlands. Nordic Building. Cambridge, Mass: MIT Press, 1997;

Norberg-Schulz, Ch.: Principles of Modern Architecture. London: Andreas Papadakis Publishers 2000;

               Norberg-Schulz, Ch.: Architecture: Presence, Language, Place. Milan: Skira, 2000;

               Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994, 2010.

[3]   Počátek šedesátých let se stal pro architekty na Západě „léty nového orientování“ (1960-1962) ve vztahu k modernitě. „Na počátku šedesátých let sílilo vědomí, že hodnoty uznávané architekty v běžné praxi vůbec neodpovídají potřebám a zvykům uživatelů“, K. Frampton: Moderní architektura. Kritické dějiny. Praha: Academia 2004, str. 337. Na pořad dne – metaforicky řečeno – se dostávají omyly moderny. Omyly moderny (souhrnem: zejména vůči „Lebensweltu“ – „přirozenému světu“ ve prospěch světa konstruovaného, projektovaného) je třeba respektovat, jsou to omyly, které vytvořily celou epochu. Proto vyrovnávání, potýkání se s modernou bylo od samotného počátku zatíženo rozpory. Moderna (ve smyslu moderní doby) radikálně proměnila lidskou situaci člověka ve světě a tato proměna nalezla vyjádření i v architektuře. Moderna se uskutečnila, ale jinak než bylo původně zamýšleno a s jinými důsledky.

[4]   Sám autor se později o této knize vyjádřil, že umění a architekturu analyzoval „vědecky“, tj. pomocí metod převzatých z přírodních věd.

[5]   NorbergSchulz, Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971.

[6]   Nesouhlas, odmítání a výslovný odpor vůči moderně nalezl vyjádření i v periodicích (časopis Forum se v letech 1959-1964 pod vedením H. Hertzbergera, van Eyckem, J. Berendem a J. Bakemou změnil v platformu systematické kritiky funkcionalistického urbanismu ve jménu principů strukturalismu; další periodikum Fluxus založené v roce 1961 a s největším vlivem v letech 1962-1978 tematizuje kritiku, revizi pojmů a tradice modernismu ad.). V roce 1968 vychází dvojčíslo časopisu Bau 1/2, kterému dal H. Hollein s O. Oberhuberem a G. Peichlem sebevědomý název „Vše je architektura“ - byl to tehdy výraz přesvědčení a víry těchto architektů, že nadešla doba, kdy mají padnout hranice omezující architekturu. V Itálii podobnou roli naplňoval v druhé polovině šedesátých let vydávaný časopis Contraspazio (E. Bonfati a M. Solari).

               Dále se kritika moderny rozvíjí v publikacích z počátku šedesátých let (zejména K. Lynch: The Image of the City, 1960 – jedna z prvních masivních kritik modernismu; V. Gregotti: Il territorio dell´ architektura, 1960; J. Jacobs: The Death and Life of Great American Cities, 1961 – publikace této autorky ukázala jaký vliv na hodnotové orientace veřejnosti i odborné obce může mít publikace pracující v agresivním žurnalistickém stylu! A i později inflační protimodernistická rétorika prokazovala svoji účinnost) a poloviny šedesátých let (A. Rossi: L´architetura della citta, 1966 – publikace iniciovala tzv. neorealismus v Itálii; G. Grazzi: La construzione logica dell´ architettura, 1967; H. J. Gans: The Levittowners, 1967 – publikace přinesla objevná sociologická data o životě v předměstích a bez této fakticity nelze ani pomyslet na vznik ovšem časově pozdější proslulé radikálně postmodernistické publikace Learning from Las Vegas Venturiho, Brownové a Izenoura , 1972; R. Venturiho Complexity and Contradiction in Architecture, 1966 – nejprovokativnější a nejinspirativnější teoretická polemika s architekturou moderny psaná na rozdíl od kritických esejí akademickým jazykem a záhy přeložená do 16 jazyků ad.).

               Symbolem proměny doby se stala proměna role publikací Nicolause Pevsnera Pioneers of Modern Design (1. vyd. 1936) a On Outline of European Architecture (1. vyd. 1945), které díky své přesvědčivosti, věcnosti a jisté přitažlivě podané doktrinálnosti nadlouho prosadily, zakotvily velice vyhraněný koncept moderní architektury – tj. dějiny architektury se v rukou jejího autoritativního historika proměnily doslova v magistrálu neúprosně směřující k funkcionalismu a internacionalismu; a právě tyto dva tituly se vydávají znovu v roce 1960 a opakovaně v následujících letech, ale tentokrát pro kritické studium, pro poznání toho, jak se toto sui generis doktrinální pojetí moderny zrodilo a prosadilo.

               Proti moderně v architektuře i urbanismu se formulují postoje i v prohlášeních a programech (R. Gieselman, O. M. Ungers: Zu einer neuen Architektur, 1960; Program pro moderní výstavbu, 1960 – seskupení GIAM; Metabolismus, 1960; Benátská charta, 1964; H. Hollein: Budoucnost architektury, 1965; L. I. Kahn, Řád je, 1960; Y. Friedman, 10 principů stavební činnosti v městském prostoru, 1962; W. Pichler, H. Hollein: Absolutní architektura, 1962 ad.).

               Týž nesouhlas a odpor vůči moderně je přítomen nejen v periodikách, v textech-programech, ale i v projektech a realizacích, především, máme-li se omezit na strohý výčet, v gestickém prolomení tabu moderny L. I. Kahnem (L. I. Kahn se stal pro nastupující generaci architektů určující a vysoce respektovanou osobností po velmistrech moderny, tento architekt obnovuje vznešenost, pathos, monumentalitu objektu – a toto směřování má paralelu v pozdním díle Le Corbusiera v Čandigharu), dále v příklonu k historizující estetice (P. C. Johnson – stavby v linii různých neoklasicismů: Sheldon Art – Gallery, Universita v Lincolnu, 1963; New York State Theater pro Lincolnovo centrum, 1963); dále v expresivitě v blízkosti sci-fi se pohybující skulpturální estetiky (H. Scharoun koncertní síň Berlínské filharmonie, 1960-1963 – stavba rozvíjející předválečný německý expresionismus; E. Saarinen Kennedyho letiště, dokončeno 1962; F. L. Wright Guggenheimovo museum v New Yorku, 1956-1959; J. Utzon budova opery v Sydney realizovaná se značnými peripetiemi v letech 1957-1959-1973); dále v prosazení brutalismu opřeného o koncept strukturalismu (Alison a Peter Smithsonovi, Economist Building, Londýn, 1962-1964, nade vší pochybnost jeden z nejlepších objektů realizovaných v estetice brutalismu), ale i v pokračujícím modifikovaném funkcionalismu (v opozici proti eklekticismu a formalismu pozdní moderny: Marcel Breuer kostel St. John´s Abbey, Collegeville, USA, 1953-1961).         

[7]   V českém prostředí je autor známý především prací Genius Loci (první vydání v Londýně v roce 1981, u nás vychází v nakladatelství Odeon v roce 1994) obsahující mj. fenomenologickou analýzu Prahy. Podrobně tu zpracovává pocity jako „okouzlení“, „tajemství“, „hloubka“, které popisuje na konkrétních pražských reáliích. Sleduje nejen architektonické články, domy, čtvrtě, terénní konfiguraci, krajinu ale i literaturu a poezii. Odkazujíc se ke konkrétním reáliím plasticky staví před náš duševní horizont fenomenologické pojmy jako místo, prostor, charakter.

[8]   Fenomenologicky založení autoři by použili termín: bytostné – ontologické – zakotvení pravdy.

[9]   Rozhovor s Ch. Norbergem-Schulzem v časopise Architekt, srpen 1990.

[10]   Není tomu tak, že nadále plně platí výměr vyslovený Ch. Norbergem-Schulzem roku 1981?:“Postrádáme sídlo jakožto místo v přírodě, postrádáme městská ohniska jako místa společenského života, postrádáme budovy jako významuplné součásti místa, kde člověk může zakončit zároveň svou individualitu a sounáležitost s druhými. Vytratil se vztah k zemi a nebi. Většina moderních staveb existuje v jakémsi ‚nikde‛; nemají vztah ke krajině, ani ke koherentnímu městskému celku, nýbrž žijí svůj abstraktní život v jakémsi matematicko-technologickém prostoru, v němž se stěží rozlišuje mezi nahoře a dole…Souhrnně řečeno, byly ztraceny všechny kvality a můžeme opravdu hovořit o krizi prostředí…S krizí prostředí proto souvisí krize člověka.“

[11]   Sám Ch. Norberg-Schulz je ale ve svých vývodech do jisté míry kritizován, že se jedná pouze o „reakci“ na modernismus.

[12]   Norberg-Schulz, Ch.: The Phenomenon of Place, Introduction. In.: Nesbitt, Kate (ed): Theorizing a new Agenda for Architecture: an Anthology of Architectural Theory 1965–1995. New York: Princeton Architectural Press, 1996, s. 412.

[13]   Raumperzeption – ontogenetické aspekty pojetí prostoru v díle Jeana Piageta.

[14]   Norberg-Schulz, Ch.: Existence, Space and Architecture. London: Praeger Publishers, 1971.

[15]   Giedion uvádí, že způsob jak prostorová představa přechází do emocionální sféry je vyjádřována prostorovým konceptem – jedná se o vztah mezi člověkem a jeho okolím.

[16]   Norberg-Schulz, Ch.: Architecture: presence, language and place. Principles of Modern Architecture. London: Andreas Papadakis Publishers, 2000.

[17] Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York: Rizzoli, 1993.

[18] Norberg-Schulz, Ch: The Phenomenon of Place. Introduction. In.: Nesbitt, Kate (ed): Theorizing a new Agenda for Architecture: an Anthology of architestural Theory 1965–1995. New York: Princeton Architectural Press, 1996, s. 412.

[19] Kratochvíl, P.: Doslov. In.: Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci. Praha: Odeon, 1994, s. 209.

[20]   Rozhovor s Ch. Norbergem-Schulzem v časopise Architekt, srpen 1990.

[21]   Kratochvíl, P.: Doslov. In.: Norberg-Schulz, Ch: Genius loci. Praha: Odeon, 1994, s. 211.

[22] Norberg-Schulz, Ch.: Concept of Dwelling. New York: Rizzoli 1993, s. 7.

[23] Heinen, Hilde: Architektura a modernita. In.: Kratochvíl, P. (ed.): O Smyslu a interpretaci architektury. Praha: VŠUP, 2005, s. 95 a následující.

[24] Norberg-Schulz, Ch.: Genius Loci, Towards a Phenomenology of Architecture. New York: Rizzoli 1980. Přístup, který tu autor použil, lze shrnout dvěma slovy: návrat k věcem. Věda jde od konkrétní věci k obecně platné teorii, naopak fenomenologie jde od abstraktní teorie ke konkrétní věci, ke konkrétnímu místu. Prostor krajiny má svůj základ v místech. Existenciálním úkolem architektury je proměnit nějakou polohu v místo, tedy odhalit významy potenciálně přítomné v daném prostředí. Důležitý je charakter prostředí – atmosféra. Uchovávat génia loci neznamená konzervovat, ale podle Ch. Norberga-Schulze zviditelňovat jeho podstatu v daném historickém, společenském a kulturním kontextu. V knize Genius loci dělí Schulz krajinu na místa přírodní a umělá. Tři kategorie přírodních míst, které nenajdeme v čisté podobě, podle něj jsou:

- Romantická krajina – Alpy, severská krajina – špatně srozumitelná až chaotická, schází jí výrazný jednotící prvek, charakterizuje ji rozdrobenost;- 
- Kosmická krajina – poušť – taková krajina naopak neobsahuje individuální místa, je monotónní s výrazně přítomným řádem;
- Klasická krajina – Řecko, Řím, ale také česká zemědělská krajina – jasně definovaná přírodní místa jsou individualizována láskyplnou péčí člověka.
Umělá místa dělí obdobně na romantická, kosmická a klasická.
- Romantické místo – středověké město – je typické rozmanitostí, mnohostí, tajemností, složitostí, je lokální;
- Kosmické místo – islámská města či barokní palác s parkem – uniformita, absolutní řád, i racionalita, abstrakce, přísná geometrie;
- Klasické místo – charakterizuje ji práce s obrazy i artikulovaný řád. Logická organizace s požadavkem na participaci.
Jak se umělá místa vztahují k přírodě?
- člověk zviditelňuje své pochopení - například cesta procházející krajinou;
- člověk přidává, co chybí - vertikála aleje do ploché krajiny;
- člověk symbolicky přenáší význam - především tvorba ve městě.
Bydlet v nějakém místě znamená identifikaci s místem a orientaci v něm. Moderní společnost rozvíjí především praktickou funkci orientace, na úkor identifikace. Město, stejně jako dům je dle Ch. Norberga-Schulze založené na symbolickém shromáždění krajiny, krajin na jediném místě. Město i  dům můžeme chápat jako koncentraci světa plného významů. Na rozdíl od krajiny, která je lokální.

               Konkrétním domem, městem jsou v něm obsažené krajiny vizualizovány. Uspořádání je provedeno prostřednictvím prostorové organizace – strukturou, charakterem. Dnešek ale dle Ch.Norberga-Schulze charakterizuje ztráta takto chápaného místa. Městská tkáň je poškozená, postrádáme radost z rozkrývání jednotlivých významů v ní uložených.

[25]   Giedion, S., The Eternal Present: The Beginnings of Architecture. London: 1964.

[26]   Lynch, K., The Image of the City. Cambridge Mass.: MIT Press, 1960.

[27]   Heidegger, M., Bauen Wohnen Denken, In: ders., Vorträge und Aufsätze. 9. Aufl. Stuttgart 2000. (BWD) s. 155, dále též: Heidegger M., Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh, 2006.

(Opět převzato z mé doktorské práce str. 17-23, Ondřej Beneš.)

Architektonische Qualitat

Vážení studenti, několikrát jsme v rámci konzultací narazili na estetiku zenové zahrady. Tady k tomu něco více: (z habilitační práce O.B.)

....... Dorothea a Georg Franckovi (rakouští sourozenci a autoři knihy Architektonische Qualitat. Mnichov: Carl Hanusse Verlag, 2008.) si pro zjednodušení svého přístupu při hodnocení architektury – při stanovování kritérií, kterými poměřují složité architektonické koncepční a kompoziční úvahy –, pomáhají poeticky. Chtějí, aby s námi architektura dělala to samé, co s námi dělá třeba japonská zenová zahrada, která je pro ně ekvivalentem literárních forem haiku nebo sonetu.

Podstata uzavřené a ve výsledku vyvážené zenové zahrady je pro Dorotheu a Georga Franckovi právě v ostrosti protikladu. Několik zdánlivě neúmyslně ponechaných kousků skal – přirozené přírody – obklopených úmyslně strukturovanou kresbou ve štěrku. „Úroveň díla vytváří souznačnost, se kterou se protiklad stává symbolem. Struktura štěrkového záhonu se musí stát symbolem přísné disciplíny, úmyslného snažení, napjaté intence. Přirozeně ponechaná příroda se musí stát znakem absence úmyslného vměšování, čistého plynutí událostí, mimo veškerý úmysl.“

Je to dokonalý převod zásad básnické formy do materiální reality. Až se při analýze dostaneme přes bezprostřední fyzické působení jednotlivých částí této skládačky, budeme vnímat do struktury zásad tvorby zenové zahrady vetkaný rozpor, který může být s každou další kompozicí neustále objevován, aniž by se výpověď opakovala. V mimořádně lapidární podobě tu máme před sebou na jedné straně princip náhodný, neúmyslný – pro naši potřebu bychom řekli subjektivní, protože z ničeho dalšího neodvozený –, na druhé straně úmysl záměrný, precizní. Geometrické obrazce ve štěrku jsou navíc v ohrožení deštěm nebo silnějším poryvem větru, jejich striktnost v rámci kompozice může působit až dojmem, že je v našem dnešním způsobu chápání instrumentální částí reprezentace.

Dorothea a Georg Franckovi o neúmyslné úmyslnosti říkají, že : „je bijící do očí, že i čistota náhody je otázkou preciznosti. Je to však perfekce přirozenosti, která celou tu námahu, která se za dílem skrývá, nechává zapomenout. To je nauka zenu ve smyslové evidenci.“   

Protiklad, toto napětí je rozpoznatelné i svou charakteristickou „hustotou“ – atmosféry, nejednoduše uspořádaných sil. Zvláštní je, že toto napětí, tato „hustota“ není hned zcela pochopitelná. Ani samotný kus „náhodné“ skály to nemá jednoduché – je zároveň částí předmětné skutečnosti, neúmyslnosti, která je pak stavem mentální prezence. Jde tedy o spojení „existence věci a existence stavu“ – co může být rozdílnějšího – kladou si řečnickou otázku sourozenci Franckovi.

(snad tento úryvek bude alespoň trochu srozumitelný, případné dotazy zodpovím. Je to převzato z mé doktorské práce str.58-59)

    Trochu přírody pro dokreslení.

Prezentace - Petrovice 9.4.2015

NĚKOLIKPOZNÁMEK K PREZENTACI:

1) Bylo by dobré na začátku provést společnou analýzu celých Petrovic. To znamená širší vazby a vztahy, zhodnocení kvalit krajiny, kvalit osídlení, provedení demografické analýzy, analýzy kolik lidí v obci pracuje a kolik jich za prací dojíždí (to buď odhadem, nebo srovnáním s podobnou obcí, kde data máme). Každý jste si dělali celkové analýzy Petrovic – skici. Bylo by dobré je dát dohromady – myslím, že jich může být i víc a protichůdných. Vše by ale bylo dobré doplnit analytickými daty o obyvatelích – nebo co si o nich alespoň myslíte.

Sem by měla patřit i vaše fotodokumentace, a celkové historické analýzy vývoje osídlení v Petrovicích, či vlastě všechno z čeho jste vycházeli.

2)Další části pezentací by měly být po skupinkách jak se věnujete jednotlivým úkolům. Tedy PETROVICE SEVER a)bytovky b)okolo zámečku PETROVICE JIH c)okolo školy – včetně penzionu s koly a d)PETROVICE VRŠKÁMEN

U všech lokalit bych uvítal jak prezentování zásadních momentů postupu uvažování o problému, tak i finále, k čemu jste dospěli. Ty pracovní skici mi přijdou důležité z toho důvodu, aby bylo vidět, že jste problém řešili z různých stran.

Add 2a) tady snad budete prezentovat oba dva zásahy do bytovek – tam se mi velmi líbil ten celkový generel parteru. Zdůraznění je tu pak ono propojení na strukturu obce. No a doufám, že už to budete mít až po půdorysy.

Add 2b) jako u předchozího, kromě toho o čem jsme mluvili bude dobrá polemika na řešení celého prostoru okolo zámečku.

Add 2c) jsem zvědav jak jste se poprali se zkompaktněním. Na druhou stranu – mluvil jsem s místním architektem – kamarádem, který studoval u Rajniše – Markem Topičem, a ten celou tuto oblast vnímá, že by se vůbec neměla zastavovat – tedy – že je na ní sympatické ono zasahování krajiny až skoro do centra obce (prostřednictvím stodol….) Nemyslím si, že o nezastavení je udržitelné, ale bude na vás jak se vám podaří vyvážit vztah volných ploch (té krajiny) a zastavění.

Jinak doufám, že předvedete varianty jak by se celá tato oblast dala zastavět – ty skici, které jste dělali kdysi na začátku.

Add 2d) samostatná úloha, kde by určitě stálo za to odprezentovat v kostce všechno, k čemu jste na toto téma dospěl.

Bylo byvíborné, pokud byste někdo měl digitální kameru a celou prezentaci včetně případné debaty mohl natočit – pokud by to stálo za to, určitě bychom se dohodli se starostou a umístili to ke stažení na web obce.

Prezentace musí být jasná, srozumitelná, přesvědčivá.

Sumaizace zadání

(sumarizace pro pana starostu - únor 2014)

Co máme v Petrovicích zatím vymyšleno? Pracovně jsme to rozdělili na "Petrovice-sever", "Petrovice-jih", a "Petrovice-Vrškámen". 

U "Petrovic-sever" - tam zkoušíme dát propojení od Benzínky podél vody až k rybníku Kamenný a k Brzině. Jak nám říkal starosta - u Benzínky to z hlediska majetkoprávního bude asi trochu problematické. Jsou to ale projekty akademické - tedy by to v určitých ohledech mohlo být i inicializační. Zrovna se zpracovává pro Petrovice nový územní plán – už jsem se se zpracovateli spojil a také je zdárně nalákal na prezentace.

Na tuto severní osu (podél vody) napojujeme oblast současných bytovek, kultivujeme břehy rybníka, prostor mezi bytovkami. Jeden student tam dokonce doplňuje další bytovku (při jižním kraji je tam jedna proluka). Součástí bude i úprava míst tříděného odpadu, dětská hřiště..


Další baráky bychom dále rádi doplnili dole u rybníka Kamenného, nebo možná v místě rozpadlé pekárny (byla by tam úžasné bydlení - bytovka s výhledy do parku).

Samostatnou otázku řeší pár studentů a to je park s kočárovnou a hlavně sejpkou - kde by obec sice asi ráda sklad techniky, ale bylo by to úžasné místo pro nějaké kulturno - jako výstava z řezbování, nebo klubovny, nebo info, nebo chráněná dílna - prostě uvidíme co si studenti vymyslí (tady bude důležitá úprava parku od sýpky směrem k zámku)... :-). Pro obecní techniku bychom se pokusili najít místo jinde. Trošku tam jdeme ale taky do staveb okolo parketu…

"Petrovice-jih" - to je především trasa od náměstí ke škole na Trávníkách - tam je to trochu o bourání ale především o doplňování. Okolo školy by byly krásné menší bytovky, i další mírně společenské funkce. Celá tato oblast až ke Krbčáku je tam jako úžasná rozvojová plocha. 

Co by nám tam ale přišlo vtipné - otevřít ten zatrubněný potok co jde z Trubáčků, aby šlo jít od "Brziny až k Trubáčkům" - zároveň by to tu mohlo být celkem důležité těžiště území - kdyby se nám tam podařilo vytvořit nějaký drobný smysluplný veřejný prostor - přece jen plocha je to obrovská....


Necháváme tam ale aspoň kus "místa pro cirkusy" pod „Brkem“ ale za úvahu stojí také doplnění pár stavbami okolo fotbalového hřiště.

Třetí je část "Petrovice-Vrškámen". Jeden student si tam vymyslel koncept „od kameni ke kameni“ – tedy od Vrškamene k Husově kazatelně. Nebylo by špatné z prostoru pod školkou zpřístupnit část pod Vrškamenem – co je tam ta truhlářská dílna i ty nové parcely tam . 

Vedla tamtudy lávka přes potok a pak cesta na Obděnice a na Porešín. Vlastně odtud vedly i cesty podél potoka na Kojetín, podél jiného potoka na Trubáčky, po potoce do Skoupýho…. 

A to téma kamene – student si tam vymyslel s lehkou nadsázkou připomínku Husa. Ten se přece v tomto kraji uchýlil na Zvěřinec, a celým územím procházel (v Čechách má dva pomníky a muzeum v Husinci. Ale taková autentická „Husova kazatelna“…) .. jakým způsobem pracují s Luterem ve Švýcarsku nebo Německu..

Jediný problém je zatím v tom, že tuto připomínku zatím uvažujeme provést někde u Vrškamenu – no uvidíme kam se celý tento koncept posune (v každém případě propojit Vrškámen s Trubáčky..) Celé toto území by získalo nejen „hlavu“ ale mohlo by mít i smysluplnou dominantu části Ve vilách. 

To je vlastně to, co mě donutilo se do všeho toho nějakým způsobem „ponořit“. Prošvihl jsem připomínkování dosluhujícího územního plánu, který mj. povolil k zastavění jak zmiňovanou oblast pod Vrškamenem, tak místo nalevo po výjezdu z Kojetína (což jako místo k zastavění není zrovna nejmoudřejší). 

Co by mě tu zajímalo asi nejvíc - jak by měla probíhat nová výstavba aniž by se ten silný vesnický charakter – vztahu sídla a krajiny potlačil – jak tu pracovat, abychom stále mohli mluvit o vesnickém osídlení, a ne o satelitu.