OKOLÍ
PRAŽSKÉ MAGISTRÁLY
“Architecture is too important to be left to
architects.”[1]
Úvod
Tato esej se zabývá vztahem modernity,
postmodernity, techniky, kultury a identity v českém, přesněji pražském
urbanistickém kontextu po roce 1989. Magistrála zde není chápána primárně jako
dopravní stavba, ale jako kulturní, společenská a symbolická osa města, která
má potenciál stát se „hlavní třídou 21. století“, tedy novou výkladní skříní
Prahy.
Praha však dosud selhává v komplexním, koncepčním
a hodnotově ukotveném uchopení velkých infrastrukturních území. To kontrastuje
s pozitivními příklady Smíchova a Bubnů. V případě magistrály chybí silný
zadavatel, sdílená vize a odvaha pojmout území v metropolitním měřítku; místo
toho dochází k technickým dílčím zásahům bez širší kulturní ambice.
Severojižní magistrála tak není primárně
dopravním problémem, ale jednou z největších nevyužitých urbanistických,
kulturních a symbolických příležitostí současné Prahy. Právě proto
je testem schopnosti města — a v širším smyslu i české společnosti — pracovat s
vlastní identitou, vyvažovat techniku a kulturu, ekonomiku a veřejný zájem a
strategicky uvažovat o budoucnosti města i národa.
Magistrála
jako potenciální nová výkladní skříň města
O tom, že se v prostoru magistrály pohybujeme
zároveň v území potenciální „hlavní třídy pro 21. století“, píše autor
Metropolitního plánu Prahy Roman Koucký již ve svém Duchu plánu z roku
2013.[2] V následně rozpracovávaných dokumentech se potvrzuje role a charakter
magistrály jako výjimečné městské třídy metropolitního měřítka.[3]
Z pohledu současné české demokracie bude
připravovaná Vltavská filharmonie — svou podstatou počin kulturní i státotvorný
— stát právě v místě střetu nejdůležitější severojižní osy města, tedy
magistrály, s hlavní východozápadní osou metropole.
Obdobný pohled na magistrálu nabízí i Josef
Pleskot. Na stránkách Nadačního fondu Magistrála uvádí: „Severojižní magistrála
= Hlavní pražská třída. Její kvalita nespočívá v dopravní kapacitě, ale ve
společenském potenciálu. Její šířková dimenze není dvacet, ale nejméně sto
dvacet metrů. Od Pankráce až po Holešovice je v cenném kontaktu se stavebními i
přírodními ikonami Prahy. Její trasování je fascinující, má schopnost na sebe
poutat veškeré budoucí pražské i národní veřejné budovy. Má šanci dát Praze velkoryse
rozvinuté široké centrum a punc metropole.“[4]
Teoretické
východisko
Bohatost topologie pražské kotliny, tak užitečná
ve středověku, se s průmyslovou revolucí, s bouřlivým rozvojem města a s novými
formami dopravy stává problémem. Mění se celá společnost, a to v krocích, které
jsou dnes v území velmi dobře čitelné.
Zjednodušeně lze moderní dobu, počínaje
osvícenstvím, rozvrhnout do tří etap.[5] První z nich je měšťanská etapa
modernity, spojená s dynamickým nástupem nových společenských vrstev — bankéřů,
podnikatelů, právníků či podnikající části šlechty. Druhá etapa, od počátku 20.
století, je charakterizována fordismem a amerikanismem, tedy přístupem
strukturujícím společnost na obou stranách železné opony do výroby, výkonu a
epochálních technických úspěchů, jakými byly dobytí jádra a kosmu.
Třetí etapa přichází na přelomu osmdesátých a
devadesátých let a je spojena se „společností singularit“.[6] Ta již od všeho,
s čím přicházíme do kontaktu nebo co sami vytváříme, vyžaduje hodnotu
přesahující pouhou funkčnost. Hledáme a očekáváme více. Sféra kultury v této
pozdní modernitě přestává být samostatným subsystémem a proměňuje se v
„globální hyperkulturu“, která zásadně ovlivňuje fungování světa; hyperkultura
určuje tempo pozdní modernity. Tento vývoj je zároveň spojen s proměnou vztahu
mezi metropolitními regiony a periferními postindustriálními oblastmi, které se
obtížně zapojují do ekonomiky kreativity a kulturní produkce. V českém
prostředí se této problematice věnuje například doprovodná studie k českému
vydání Reckwitzovy práce.[7]
Nástup společnosti singularit se v architektuře
časově kryje s nástupem postmodernity. Od sedmdesátých let se objevují
postmoderní experimenty, které systematicky a radikálně přehodnocují dosavadní
východiska. Zpočátku se architektonický slovník rozšiřuje o citace historických
slohů. Tento přístup si vytváří vlastní protojazyk; v českém prostředí jej
popsal Jan Jehlík. Často šlo o ironii, ale vždy s výraznou dávkou hravosti.
Vrcholem jsou sofistikované experimenty konce osmdesátých let, propojující navrhování
s náročnými filosofickými texty.[8]
Co postmodernita přináší za hodnoty, které v
moderně chyběly? Především fantazii, vazbu na místo a barevnost.
Architektonická postmoderna při naplňování těchto ambicí mnohdy selhává, je
však mimořádně silná v odhalování slabých míst předchozích etap modernity,
zaměřených především na výkon. Právě v tomto ohledu modernu velmi sofistikovaně
bilancuje.[9]
Dnes je to opět technika, která nás — obdobně
jako v době dobývání jádra a kosmu — „vleče do budoucnosti“. Jsme závislí na
digitálních technologiích, sociálních sítích i umělé inteligenci. Úkolem
architektury jako komplexního oboru je dnes více než kdy jindy vytyčovat
perspektivy zakládající kulturně-civilizační jistoty, které budoucnost
neuzavírají, ale otevírají.[10]
Praha po roce
1989
Devatenácté století Prahu radikálně proměnilo. Na
východním okraji jejího hradebního pásu byly doplněny významné společenské
objekty — muzea, burza, opera i nádraží. Pravobřežní vltavský břeh se stával
výkladní skříní města, propojující a umocňující jeho historické dominanty.
Předměstí Prahy od té doby protínají železniční
trasy a rozvíjí se nové osídlení. Jedním z úkolů Prahy na počátku 20. století
se stává zlepšení komunikační obslužnosti vltavského údolí, zejména v tradičně
problematickém severojižním směru. Rozlehlá železniční tělesa si svým umístěním
podmaňují a překonávají bariéry dramatické konfigurace pražského terénu.
Prokopává se Vyšehradský tunel, překlenutí Nuselského údolí je snem urbanistů v
podobě mnoha studií po celé 20. století.
Kompletní řešení problému, který nedal spát ani
německým plánovačům za druhé světové války, je dokončeno až na počátku
osmdesátých let severojižní magistrálou. Součástí návazných úprav města jsou i
rozsáhlé sanace zanedbávaných částí. Ještě v osmdesátých letech měla Žižkov i
části Smíchova nahradit panelová zástavba s kapacitními komunikacemi.
Radiálu dnešní Plzeňské měl na Smíchově protnout
dálničním uzlem výjezd ze Strahovského tunelu. Až aktivitou architektů,
především D. A. Studia a ateliéru DUA, se v otevřené atmosféře počátku
devadesátých let podařilo prosadit pokračující tunel, dnes známý jako
Mrázovka.[11]
Proměnu přístupu k městu po roce 1989 ovlivňují i
postmoderní přístupy rozvíjené na Západě v předchozích desetiletích. Za všechny
připomeňme alespoň bratry Kriery nebo berlínskou IBA. V českém prostředí tyto
tendence přejímá mimo jiné nastupující generace Středotlakých; intelektuální
výboje byly už od sedmdesátých let zprostředkovávány také Jiřím Ševčíkem a
Janou Ševčíkovou.[12]
O obratné adaptaci českých architektů na tuto
proměněnou situaci svědčí i druhé místo libereckého SIALu v soutěži na Tegel
Hafen v rámci IBA v Berlíně roku 1979 (J. Eisler, E. Přikryl, D. Vokáč, J.
Suchomel). Získaný respekt českého týmu na mezinárodní scéně dokládá i to, že o
deset let později byl SIAL vyzván k účasti v soutěži na berlínský Říšský
sněm.[13]
Dobrá praxe I:
Smíchov
Pražský Smíchov má už od počátku devadesátých let
svou vlastní verzi „současného“ a „evropského“ přístupu díky souběžnému zadání
urbanistických studií třem architektonickým kancelářím. Nespokojenost odborné
veřejnosti se sanačním přístupem vedla tehdejší magistrát k formulování zadání
a k vyzvání týmů SÚRPMO, Jeana Nouvela a D. A. Studia.[14]
Bloková zástavba byla, včetně komplexního řešení
dopravy, důsledně zpracována smíchovským D. A. Studiem. Jean Nouvel ve své
studii pracoval s blokem již jako se samozřejmostí. Na západ od našich hranic
bylo chápání města, v němž má městský blok své místo, předmětem otevřených
debat již v předchozích desetiletích. U nás jsou však ještě koncem osmdesátých
let plošné sanace a modernistická výstavba „do zeleně“ oficiálně akceptovaným
řešením.
Jean Nouvel vtiskl celému území Smíchova punc
velkorysosti. Právě zastavovanému území jižně od Ženských domovů vévodil v jeho
návrhu velkoměstský bulvár. Pro práci s bloky je zde charakteristické
vypointování velkorysými stavebními zásahy. Jde o přístup, který se v českém
prostředí stává při uvažování o městě hlavním tématem až o desetiletí později.
D. A. Studio následně v Generelu Vltavy
rozvinulo blokový koncept města na celou Prahu, zejména v jejích volných a
zanedbávaných údolních částech.[15] „Blokovým konceptem“ zde míníme návrat k
tomu, co postmoderní uvažování chápe jako klasické město definované ulicemi,
parky, nábřežími a náměstími.
Generel Vltavy vytváří městské kvality s
velkou lehkostí. Jeho součástí je jak kompletní dopravní koncept, kde je
například pozoruhodné prodloužení Strahovského tunelu dalšími tunely na sever s
vyústěním v Sedlci a s napojením na pečlivě koncipovaný pražský silniční okruh,
tak v mnoha částech i urbanistický detail. Najdeme tu náhled na Libeň, Karlín,
Bubny, Podbabu, Troju i oblast magistrály mezi Karlínem, Žižkovem, Vinohrady a
Novým Městem.
Je to opět D. A. Studio, kterému se na Smíchově
blokový koncept v území od Arbesova náměstí až po Ženské domovy podařilo v
dalším desetiletí dotáhnout až k úspěšné realizaci.
Dobrá praxe
II: Bubny
Dalším příkladem přístupu, který v Praze vedl k
velmi dobrému uchopení celé jedné čtvrti v místě rozlehlého brownfieldu, jsou
Bubny. Za „dobrou praxi“ tu lze označit jak odpovědný přístup místní
samosprávy, tak výsledné urbanistické uchopení území.
Jak poznamenal ředitel IPR, podařil se zde „malý
zázrak“.[16] Ve srovnání se Smíchov City, Rohan City nebo Masaryčkou zasahovala
městská část do podoby plánů zdaleka nejvíce. Náměstek primátora pro územní
rozvoj Petr Hlaváček mluví o Bubnech jako o „prolnutí současných potřeb Prahy a
postmoderních představ o klasickém městě“.[17]
Propojování Holešovic s Letnou již od doby první
republiky zpracovávala řada studií. Projevovala se tu snaha o odlehčení
administrativního přetížení historického jádra vytvořením nového správního
centra celé Prahy. Lokalita má jak výbornou dostupnost do centra, tak jí
přirozeně dominuje Pražský hrad.
Na počátku devadesátých let byla uspořádána
architektonická soutěž, po níž následovala řada studií — MVRDV, Aymptote, ADNS,
Jakub Cigler, CMC a další. Pokud měl rozvoj Smíchova oporu v práci D. A.
Studia, Praha 7 měla oporu v práci své samosprávy a v souvisejících odborných
komisích. První územní studii celého brownfieldu zpracovanou IPRem dokonce
odmítla.
Dnešní přístup Petra Pelčáka a Ivana Reimanna jde
ve směru rozvíjení hodnot tradiční městské zástavby. Nejde už o koncepty, které
bychom mohli nazvat postmoderními, přesto jsou výslednému pojetí postmoderní
debaty o městě výrazně blíž než modernistické město sídlišť s inženýrsky čistým
konceptem dopravní obslužnosti.
Lokalitu na pomezí Holešovic a Letné se podařilo
tak kvalitně rozpracovat a ukotvit, že desetiletí po městě prověřovaná a
přesouvaná idea Vltavské filharmonie se realizuje právě zde.
Magistrála
Jedním z příznačných znaků 20. století je snaha
posunout diváky z role pasivních pozorovatelů — umění, urbanismu, architektury
i veřejného prostoru — do role producentů a tvůrců. V žádném případě nejde až o
fenomén posledních desetiletí. Participaci nacházíme už u projektů El
Lissitzkého nebo u happeningů Allana Kaprowa.[18]
Dnes je tento přístup, vytvářející a podporující
nové sociální vztahy, nedílnou součástí tvorby měst i u nás. Participace je
předmětem publikací, výzkumů a dostává se do vysokoškolských osnov. Zároveň
vznikají i texty kritizující její nadužívání a zdůrazňující potřebu přesně
definovat její limity a možnosti.[19]
Podobně jako za změnou uvažování o sanačním
přístupu k Žižkovu a Smíchovu koncem osmdesátých let stála tehdy angažovaná
odborná veřejnost, je tomu v nedávné době obdobně i u magistrály. Pod taktovkou
CCEA MOBA vzniká Nadační fond Magistrála. Na přechod pro chodce na náměstí I.
P. Pavlova, na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek u nás, je v roce 2010
ve spolupráci s Tomášem Džadoněm pokládán červený koberec. Následuje
mezinárodní projekt Praha–Dublin–Paříž vyzývající ke spolupráci na „humanizaci“
magistrály a jednání na pražském magistrátu. Jako jeden z mimořádných výstupů
vzniká Manifest o spolupráci městských částí Praha 2, 4 a 7. Velkorysým aktem
byl i veřejný happening uspořádaný CCEA MOBA v roce 2013 na náměstí I. P.
Pavlova ve spolupráci s Patrikem Háblem. Do té doby mentálně zablokované
přehrazení města magistrálou se začíná uvolňovat.
Tyto aktivity vedly až k tomu, že pražští radní
roku 2023 schválili trojici studií, které měly pomoci určit budoucí směr
rozvoje a zkvalitnění severojižní magistrály mezi Vltavou a hlavním
nádražím.[20] Již tento přístup je možno považovat za úspěch. Studie v
maximální možné míře dovádějí do důsledků dlouhodobé aktivity občanské i
odborné veřejnosti.
K radikálnímu přehodnocení této infrastruktury v
kontextu celého města — včetně generování nových městských souvislostí či
posílení identity města v té míře, o jaké mluví Koucký nebo Pleskot — však
nedochází. Na rozdíl od doporučení Jana Gehla je magistrála třemi studiemi
rozdělena do konkrétních úseků a každý je řešen zvlášť.[21]
Humanizace
magistrály v podání Gehla
Praha není v pozici kontinuálně se rozvíjejících
měst západní Evropy, jak je známe po druhé světové válce. Města jako Vídeň,
Paříž, Londýn nebo Rotterdam prodělala v průběhu druhé poloviny 20. století
řadu proměn, ale nebylo třeba měnit základní demokratické paradigma jejich
rozvoje.
Diskontinuitu postsocialistických zemí lze
zřetelněji než u nás pozorovat ve Varšavě. Suverenita polského přístupu je
patrná například v dlouhodobé debatě o Paláci kultury a vědy. Objekt nebyl
zbourán; stal se jedním z pilířů neustále dotvářeného obrazu města.
Praha své západní vzory „dohání“. Co ale v
případě komplexních přístupů podstatně selhává, je převod vizí do praxe.
Podobně jako ve své době zapadl Generel Vltavy, stalo se to do jisté
míry i s doporučeními studie Gehl Architects.
IPR zadal renomované kanceláři Gehl zpracování
studie Magistrála — spojující městská třída (2017), která otevřela cestu
k humanizaci této osy v mezinárodně srozumitelném rámci.[22] Už tato studie
upozorňuje na hrozby, kterým je třeba předcházet, především na riziko živelně
dostavovaného města až ke stopě magistrály.
Rozpracování technických úprav magistrály ve
vazbě na komplexní urbanistické varianty a vize se však v otevřené podobě,
ideálně prostřednictvím soutěže navazující na studii Gehl Architects, nekoná.
Dnes už navíc víme, že dokončení celkového obchvatu Prahy s problematikou
magistrály a její vytížeností přímo nesouvisí.
Území se stává spíše tématem diplomových a
semestrálních prací než důsledně vedeného metropolitního projektu.[23]
Zásadním problémem současného stavu je absence
kvalifikovaného zadání od silného zadavatele. Aktéři, od nichž bychom očekávali
přístup schopný převést silné ideje do konkrétní reality, se odvolávají na
rozdrobenost pražské samosprávy a na „neřiditelnost“ města. Jakkoli mají
městské části pouze velmi omezenou moc, téma celkového uchopení magistrály jako
sebevědomého vyjádření naší identity je stále odkládáno.
Cestu práce s územím od Masaryčky až po Florenc
tak pionýrským způsobem hledá soukromá developerská společnost. Soukromou
soutěží vygenerovala koncept, architekta i pilotní ikonický objekt. Tedy
obráceně než na Smíchově nebo v Bubnech, kde jsou „ikony“ až nakonec
vyvrcholením a zároveň potvrzením celého náročného procesu komplexního přístupu
k území.
K tématu
konferencí věnovaných magistrále
Přesto bylo téma magistrály na půdě pražského
magistrátu připravováno velmi pečlivě. To platí například pro workshop Magistrála
— vize a koncepce pořádaný 22. září 2020.[24] Jeho cílem bylo shrnout
dosavadní vize a koncepce pro území v okolí severojižní magistrály mezi
Nuselským mostem a Holešovičkami.[25]
Z pohledu předchozích desetiletí šlo o revoluční
posun v rozvrhování budoucnosti hlavního města. Pokud však s magistrálou
počítáme jako s prostorem nadmístního, metropolitního významu, musíme se ptát,
zda je společenská debata vedena i v takové kulturně-společensko-politické
rovině, která by svou velkorysostí a zakladatelským elánem navázala na
nejsilnější počiny spjaté s naší státností.
O co současným
přístupem k magistrále přicházíme
Můžeme mít radost nad výsledky soutěže Florenc
21. Nový kus města propojuje Žižkov, Karlín a Nové Město způsobem, který zde
opakovaně vyzdvihujeme. Problém je v tom, že protože nedošlo ke komplexnímu
společenskému a kulturnímu přehodnocení širších souvislostí rozvoje
navazujícího území, hrozí jeho zakonzervování. Dochází k tomu, před čím důrazně
varovala studie Gehl Architects. Pokud si chceme území v okolí magistrály
představovat jako budoucí reprezentativní prostor hrdé metropole příštích
staletí, je tato výzva pohledem na výsledky soutěže Florenc 21 zásadně
ohrožena.
Zůstává otázkou, jak úspěšně otevřít debatu o
tomto, pro pražskou i českou identitu mimořádně významném území. Je vůbec možné
si z hlediska naší státnosti představit větší kumulaci symbolů než prostor mezi
Muzeem, hlavním nádražím a Těšnovem?
Identita jakékoli lidské skupiny, včetně toho,
jak dnes chápeme národ, je nesamozřejmá; vyžaduje potvrzování. Právě při
potýkání se s reálnými problémy „stavby města“, jakým je prostor mezi Muzeem a
Štvanicí, si uvědomujeme, „jak na tom s identitou národa, která se petrifikuje
v architektuře, jsme“.
Častým argumentem bývá, že si variantní přístup
nedokážeme představit. Potenciály a hodnotová poselství území však nelze pouze
pojmenovávat a projednávat; je třeba je především generovat a vytvářet,
například prostřednictvím ideově-urbanistických soutěží.
Co je tedy ve hře? Nic víc a nic míň než vědomé
či nevědomé uchopení naší budoucnosti. Praha má v procesech otevírajících její
budoucnost velikou šanci. Není ani příliš velká, ani příliš malá; lze ji pružně
přizpůsobovat. Magistrálu a způsob, jak s ní budeme zacházet, je třeba chápat
jako myšlenkovou i fyzickou osu, skrze niž budeme vstupovat do dalších
desetiletí.
Ondřej Beneš
Poznámky
[1] De Carlo, Giancarlo: výrok „Architecture is
too important to be left to architects“ je v odborné literatuře stabilně
spojován s jeho participativním pojetím architektury.
[2] KOUCKÝ, Roman a kol.: Duch plánu. Deset
základních tezí k obrazu města Prahy. Bulletin ČKA, 2013, č. 3, s.
30–31.
[3] K tématu magistrály a jejímu pojetí viz IPR
Praha: Severojižní magistrála.
[4] Citace Josefa Pleskota na stránkách projektu
Magistrála, dostupné z: https://magistrala.eu/
[5] K této periodizaci modernity srov. RECKWITZ,
Andreas: Společnost singularit. Praha: Filosofia, 2025.
[6] Tamtéž.
[7] K Reckwitzovu pojetí pozdní modernity,
společnosti singularit a konceptu tzv. hyperkultury viz doprovodnou studii k
českému vydání jeho práce: BÍBA, Jan; LÁNSKÝ, Ondřej; SMEJKALOVÁ, Kateřina: Společnost
singularit v českém kontextu: Od struktury společnosti k resilienci.
Závěrečná studie k českému vydání knihy A. Reckwitze. Praha: Filosofický ústav
AV ČR a Filozofická fakulta UK.
[8] K architektonické postmoderně viz např.
JENCKS, Charles: The Language of Post-Modern Architecture. London:
Academy Editions, 1977; ROSSI, Aldo: The Architecture of the City.
Cambridge, Mass.: MIT Press, 1982.
[9] K postmoderní kritice modernity srov. též
FRAMPTON, Kenneth: „Towards a Critical Regionalism“, in: FOSTER, Hal (ed.): The
Anti-Aesthetic. Seattle: Bay Press, 1983. V českém prostředí například:
ŠEVČÍK, Oldřich: Problémy moderny a postmoderny: architektura – filosofie –
estetika (P. Gorsen – J. Habermas – Ch. Jencks – J. F. Lyotard – P.
Portoghesi). Praha: České vysoké učení technické, 1998.
[10] K otázce techniky a civilizačního rámce
srov. HEIDEGGER, Martin: Věda, technika a zamyšlení. Praha: OIKOYMENH,
2004.
[11] BARTÁK, Jiří a kol.: Tunel Mrázovka.
Praha: Satra, 2004.
[12] K zprostředkování diskuse o moderně,
postmoderně a soudobé západní architektonické teorii v československém
prostředí před rokem 1989 zásadně přispěly práce Jiřího Ševčíka a Jany
Ševčíkové, zejména publikace: ŠEVČÍK, Jiří; ŠEVČÍKOVÁ, Jana (eds.): Architektura
– výběr textů. Praha: Československý spisovatel, 1983; ŠEVČÍK, Jiří;
ŠEVČÍKOVÁ, Jana (eds.): Architektura 60. a 70. let: Texty o architektuře.
Praha: Odeon, 1986.
[13] K účasti libereckého ateliéru SIAL na
mezinárodních urbanistických soutěžích a projektech v rámci Internationale
Bauausstellung Berlin (IBA 1987), zejména k soutěžnímu projektu Tegeler Hafen,
ale i k soutěžnímu projektu Reichstag Berlin, viz např. ŠVÁCHA, Rostislav
(ed.): SIAL. Liberec Association of Engineers and Architects, 1958–1990:
Czech Architecture against the Stream. Řevnice: Arbor vitae, 2012; dále k
soutěžnímu projektu Tegeler Hafen KLEIHUES, Josef Paul (ed.): Internationale
Bauausstellung Berlin 1987 – Die Neubaugebiete. Dokumente und Projekte.
Stuttgart: Ernst & Sohn, 1989.
[14] Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy: Smíchov
– časová osa urbanistického vývoje území. Praha: IPR Praha.
[15] D. A. STUDIO: Generel Vltavy pro hlavní
město Prahu. Praha: Útvar rozvoje hl. m. Prahy, 1993.
[16] ZABLOUDILOVÁ, Táňa: Bubny-Zátory: Nová
„hustá“ čtvrť pro 50 000 lidí. Jaké přinese bydlení? Deník Alarm,
15. 10. 2021.
[17] Tamtéž.
[18] K participaci v umění a architektuře viz
např. BISHOP, Claire: Artificial Hells. London: Verso, 2012.
[19] MIESSEN, Markus: The Nightmare of
Participation. Berlin: Sternberg Press, 2010.
[20] K aktuálnímu postupu Prahy vůči magistrále
viz IPR Praha: Severojižní magistrála.
[21] Tamtéž.
[22] IPR Praha uvádí, že koncepci rozvoje
severojižní magistrály připravila kancelář Gehl Architects a že cílem je
proměna v „živou městskou třídu“.
[23] K pedagogickému prověřování území viz např.
FA ČVUT v Praze, Ateliér Koucký – Lisecová, Ateliér Chalupa – Holubcová.
[24] Městská část Praha 1: Jedna: měsíčník
Městské části Praha 1, listopad 2020. Praha: MČ Praha 1, 2020.
[25] Viz též konference Magistrála – aktuální
témata II, 25. srpna 2021 v prostorách CAMP v Praze. Cílem jejího programu
bylo diskutovat konkrétní proměny severojižní magistrály a jejího okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat