5. g) Vstup do amerického teoretického diskursu
Jméno Johna Hejduka je v českém prostředí na jedné straně mimořádně známé díky jeho Poctě Palachovi, na druhé straně o celé šíři jeho architektonické tvorby v podstatě nevíme „nic“. Obdobným způsobem jako je pro nás stěží uchopitelný Peter Eisenman – obzvlášť jeho „druhé období“.
Úvodem pro nás může být přínosný příspěvek R. E. Somola. Předně – můžeme zde vnímat pro nás neobvyklý přístup k uchopení architektury. Americká neo-avantgarda 60. a 70. let minulého století se v architektuře vyvinula ruku v ruce s reformací teorie architektury jako takové v to, co by se mělo správně nazývat lingvistický výzkum. Můžeme to vnímat jako pokus nejen o kodifikaci architektury jako jazyka, ale navíc o potlačení rozdílu mezi předmětem architektury a teoretickým textem. V tomto ohledu bychom asi stěží hledali významnějšího představitele, než je právě John Hejduk.
Klíčový závěr architektonického teoretika M. Hayse k tomu zní: „identifikace toho, co se považovalo za předmět architektury, byla přesunuta od jednoduchého, čistě fenomenologického způsobu vnímání k mnohonásobným a diferencovaným ‚textovým‛ strukturám, rezonancím a hrou významů (toto ve skutečnosti začalo již domy v Texasu od Johna Hejduka v polovině padesátých let a jejich textualizací práce Miese a Le Corbusiera).“
Současně s tím, jak sílila vnitřní vazba nově vytvořených textů, architektovy psané texty (expozice, rozhovory, básně, povídky) – dříve jen dodatky k autonomnímu předmětu architektury – získávaly status rovnocenného, protkaného předmětového záznamu, kombinace široké škály znaků a kódů. Nikde to neplatí víc, než v díle Johna Hejduka. Robert Somol přímo uvádí: „je těžké říci, co v díle Johna Hejduka má větší, nebo menší váhu, rozlišit centrální od periferního, celek od viněty.“
Můžeme hledat rozdíly a styčné body mezi „naším“ a americkým chápáním reality. To americké je spojeno s šíří „nového světa“ s jeho neohraničenosti, expanzi, kde je ukotvení prováděno takřka jen konzervativně striktními mřížkami měst kontrastujícími s volností předměstí, nebo naopak převáděním každodenních komunikativních reálií o různé hustotě – textů, obrazů, symbolů – do architektury. V architektuře je všední den více a hlouběji strukturován. I takto lze chápat moment, ze kterého vychází práce Hejduka i Eisenmana.
Spojené státy zaujmou svým důrazem na empirii, i svou obvykle velkou pragmatičností. Důrazem na empirii, která se projevuje i v oboru „teorie architektury“. Tato tradice teoretického uvažování je radikálně odlišná od evropského přístupu – jakkoli se v minulosti ovlivňovaly a mají do jisté míry společný základ.
V českém prostředí má minimálně ještě jeden američan výjimečné postavení – je to Richard Buckminster "Bucky" Fuller (americký architekt, teoretik, designer, vizionář, myslitel).
V českém prostředí měl „Bucky“ asi největší vliv na formování osobností okolo liberecké Školky. Vzdát hold mu chtěli umístěním tzv.Buckmisterových kupolí na střeše nedávno zdemolovaného OD Ještěd v Liberci. Další objekt kde je jeho vliv jednoznačně patrný je u projektu horní stanice lanovky na Sněžku z počátku sedmdesátých let (opět použití tzv. Buckmisterovy kupole). Tento objekt svou technologickou náročností překračoval do té doby ve Školce SIAL ještě romanticky chápaný „mašinismus“. Dnes v českém prostředí odkazy na „Buckyho“ myšlenky zaznívají především v textech a pracích Mirko Bauma.
Jeho vize jsou vždy naplněny obrovskou sílou, obrovským optimismem, velkou pokorou, erudicí. I odpovědností – nepřekvapí u něj požadavek: “začínat od celého vesmíru“. Autor si jednoduchými, pragmatickými a ověřitelnými postupy dokáže získat odstup od dějů a událostí, které se jeví jako na první pohled nevyhnutelné, nezpochybnitelné. Vytváří jiný náhled na realitu, skutečnost, na tíži naší současné situace – autor nám tak systematicky ukazuje, že jakýkoli bezvýchodný stav je pouze výzvou, za kterou bychom měli být vlastně vděční – z hlediska analýz „amerického diskursu“ nepřehlédnutelný dynamický moment.
Dle M. Hayse dominuje v teorii architektury šedesátých až osmdesátých let fenomenologický, strukturalistický a neomarxistický směr, potom nastupuje poststrukturalismus a dekonstrukce, vzápětí to, co nazývá rizomantika (rizom je opak podzemních kořenů, je to oddenek). Žánrová neuchopitelnost současného uvažování o architektuře se pro něj stává tématem s názvem teorie.
V předmluvě knihy Architectural Theory since 1968 je počátek „současné“ architektonické teorie zasazen do šedesátých let. (Se všemi změnami, které tato perioda přinesla, v neposlední řadě je to patrně také poslední desetiletí, které je možno nazvat jako „optimistické“. Ekologické, energetické, globální a další vykřičníky čekají za dveřmi na zlomu šedesátých a sedmdesátých let.) Od tohoto okamžiku není možno očekávat, že nám kultura (ve všech svých důsledcích a vztazích jako něco, k čemu člověk náleží a co vlastní) spontánně vyvstane před očima – vždy již bude muset být vědomě konstruována, dekonstruována, a znovu utvářena. Šedesátá léta jsou pro něj zároveň obdobím, ve kterém máme...“ zárodky veškerých dalších možných způsobů uvažování“.
Kultura vždy vyvažola váhu technologie a civilizačního procesu – období posledních čtyřiceti let ale představuje ztrátu této rovnováhy. Kultura již technický a technologický pokrok nedokáže legitimizovat a absorbovat – jejím základem se stává otázka: „Bude to mít dost diváků?“
Pro Hayse je architektonická teorie „praxí zprostředkování“, „mediací“. Je vztahem mezi formálními analýzami při práci na architektuře a jejím sociálním základem nebo kontextem. Hays doslova říká: „ve své nejsilnější formě je mediace produkcí vztahů mezi formálními analýzami architektonického díla a jeho sociálním základem či kontextem, avšak takovým způsobem, jakoby bylo cílem ukázat vlastní autonomní sílu architektonického díla, díky níž může být architektonické dílo viděno jako negující, zkreslující, potlačující, kompenzující či dokonce produkující jakožto i reprodukující tento sociální základ – kontext.“ Hays odkazuje na pojmosloví transcoding–překódování, které vypracoval F. Jameson.: „jde o vytvoření soupravy pojmů a strategický výběr určitého kódu či jazyka, kde stejná terminologie může být použita k analýze a jasnému vyjádření dvou docela odlišných typů objektů či ‚textů‛ či dvou velmi odlišných úrovní strukturální reality.“ Nebo: „nová teoretická diskuze vzniká vztahem dvou předem existujících kódů, čímž takto, jakousi molekulární proměnou, vznikne kód nový. Je to spíše otázka spojení dvou skupin pojmů takovým způsobem, že každá může vyjádřit a opravdu interpretovat tu druhou.“
Haysovým úběžníkem pro práci s teorií architektury je možno ve stručnosti shrnout takto: pohybujeme-li se na poli architektury, musíme se neustále snažit pojmy, jejichž problematizace je vlastní filosofii (jako „pravda“, „kvalita“, „poznání“), měnit za pojmy, které jsou vlastní architektonickému myšlení a které nejsou dále redukovatelné. Je třeba se tak dostat na to pole, kde se takovéto pojmy a vztahy mohou navzájem „interpretovat, narušovat, transformovat“.
I Hays má ale pro takovéto postoje, které mohou uvolnit mimořádnou energii své vlastní vztažné body, od kterých jednoznačně odvozuje své vnímání vztahu architektonické teorie a praxe. Hays odkazuje především na Manfreda Tafuriho s jeho výrazně levicovým přístupem a interpretací marxistických pojmů, jako jsou „základna“ a „nadstavba“. S použitím tohoto rastru pak bude architektura nejsvébytnějším, nejčistším, nejracionálnějším vyjádřením kapitalistického plánování a „nevědomou obětí historického uzavření kapitalismu“ – v těchto dimenzích je dle Tafuriho „architektura nejvíc sama sebou“. Tyto meze pro „kritické teorie“ nebo „zhmotnění“ zanechávají své stopy a vedou až k „všeobecném hnutí směrem k totálně regulovanému světu“.
Další opěrný bod má Hays v sémiologii, kde spojuje architekturu se společenským centrem města prostřednictvím „zlomku znaku“. O tuto bázi je pak možno opřít diskuse o postmodernismu, které v nějaké podobě přetrvávají dodnes. Teorie architektury v takto uchopeném procesu ho jednak dokázala nastartovat, později zároveň dokázala systematicky zpochybňovat sémiologické systémy ve vztahu k činitelům nebo institucím, které je vytvářely.
Důležitý je fakt, že: „logika, komunikace byly prvními produkty teorie architektury znaku, konceptu médií. Zahrnovala jak specifické technologie a instituce, tak formy a byla do 80. let minulého století logickým rozpracováním tohoto znaku.“
Teorie architektury se tak dle Michaela Hayse zabývá jak tím, čemu se říkalo socio-historický kontext produkce architektury (pod tím rozumíme společenství, které je architekturou reprezentováno), tak vytvořený objekt. Oba dva přístupy jsou samy o sobě texty v tom smyslu, že k nim nemůžeme přistupovat odděleně a přímo jako k odlišným, spolu nesouvisejícím věcem, ale pouze skrze jejich prioritní diferenciaci a transmutaci, jež je protknuta ideologickou motivací.
Žádné komentáře:
Okomentovat