Jiří Musil (1928–2012)
Sociologii začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy
univerzity ještě před rokem 1948 (strávil zde léta 1947–1952). Mezi jeho
učitele patřili mj. sociolog Josef Král, demograf a statistik Antonín Boháč,
filozofové Jan Patočka a J. B. Kozák. Na fakultě tak zažil dobu, kdy
nastupující marxismus (s vyhraněnými vztahy i k sociologii) začal vytlačovat stále
ještě otevřenou, liberální atmosféru poválečné republiky. Musil se, na rozdíl
od mnoha svých vrstevníků, marxismem a komunismem svést nedal a nepošpinil se ani
oportunní spoluprací s totalitním režimem.
Jiří Musil roku 1958 vstupuje do Výzkumného ústavu výstavby
a architektury, následně na Hygienické fakultě UK obhajuje kandidátskou práci
(1961). Uvolňující se atmosféra šedesátých let znamenala i obnovu české
sociologie. Ta jej však zcela nepřijala, respektive zůstal na jejím okraji.
Důvodem bylo i to, že sociologie města ještě nebyla velkým tématem (tím se
stala teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech). „Nevhodná“ byla však i
Musilova orientace na chicagskou školu (teoretickým zázemím šedesátých let byl
spíše strukturní funkcionalismus kombinovaný s marxismem). Vydal knihy Sociologie soudobého města (Svoboda,
Praha 1967), Sociologie bydlení
(Svoboda, Praha 1971) a později i dílo Urbanizace
v socialistických zemích (Svoboda, Praha 1977). Musil v těchto pracích
propojuje důkladnou teoretickou diskusi s analýzami empirického materiálu. V
oblasti sociologie města a bydlení se stává nejen nejvýznamnějším českým
badatelem, ale jeho díla se dočkala také zahraničních překladů.
Jiří Musil zakládá moderní českou sociologii města a
přispívá k poznání sociálně prostorových procesů v současné české společnosti.
Pomáhal nám otevřít dveře do světa a svým dílem a pedagogickým působením
přispěl k výchově nejen sociologů, ale i studentů architektury a urbanismu (v
osmdesátých letech působí na FA ČVUT), demografie a geografie. Byl osobností
evropského významu, z našich současných sociologů ve světě pravděpodobně
nejznámější. Byl mimořádný nejen pro svůj intelektuální rozhled, pracovitost,
ale i odolnost, se kterou dokázal smysluplně pracovat i v období
normalizace,
Po roce 1989 byl mj. jmenován ředitelem obnoveného
Sociologického ústavu ČSAV (1990), habilituje ze sociologie na fakultě
sociálních věd UK (1991). Jiří Musil ale opět, obdobně jako v šedesátých
letech, do české sociologické scény zcela a plně nevstoupil. Často ji kritizoval
už jen srovnáváním se sociologií sousedních zemí (maďarskou a polskou). Předmětem
kritiky české akademické obce bylo především uhýbání před tzv. velkými otázkami,
odtrženost od aktuálního společenského dění, ale i odtrženost od světové
sociologické obce. Svou profesuru tak spojuje se Středoevropskou univerzitou
(1992), i po jejím nuceném přesunu do Budapešti a Varšavy.
LIDÉ A SÍDLIŠTĚ
Jednou z nejvýraznějších Musilových prací
osmdesátých let je publikace Lidé a
sídliště (Svoboda, Praha 1985). Určitým omezením této studie se může zdát to,
že se zakládá především na terénních šetřeních z let 1976–78. Nemohla tak být
zcela zachycena situace na jednom z tehdejších symbolů panelové výstavby –
pražském Jižním Městě. Publikace Lidé a sídliště je však dodnes považována za jednu
z dosud nepřekonaných analýz panelových sídlišť, je také přirozeným výchozím
bodem i pro současnou sociologickou diskuzi.
Sídliště v této publikaci označuje za: „zvláštní typ
městských útvarů, jakýsi kříženec industrialismu, vulgarizovaného pojetí
moderního urbanismu, socialistických představ o kultuře a nedostatečných finančních
zdrojů“. Kniha se zajímá především o vztah mezi lidmi a novými obytnými
soubory, jak je lidé prožívají a jaké vazby a vztahy v tomto prostředí
vytvářejí. Jiří Musil doslova uvádí: „Výstavba
nových obytných souborů, kterým se často jak mezi laiky, tak i odborníky říká
,sídlištěʻ,patří nepochybně k jednomu z nejvýraznějších znaků socialistické
výstavby měst a socialistické architektury.“
Už v sedmdesátých a
osmdesátých letech byl velký rozdíl mezi tím, jak sídliště vnímají jeho
obyvatelé a jak ho vnímá okolí. Jiří
Musil v publikaci nespokojeně poznamenal, že: „sídliště a vše,
co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků,
literatury, divadla a filmu… a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních
obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako
,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“. Spokojenost obyvatel s
čtvrtí, kde bydlí, byla na sídlištích a ve starších čtvrtích podle
dotazníkového šetření té doby srovnatelná, dokonce dosahovala spíše vyšších
hodnot (66% spokojených na sídlištích oproti 50% ve starších čtvrtích vnitřního
města).
Jiří Musil zde
poměrně jasně a srozumitelně popisuje základní problémy sídlišť: nestavěla se pouze v socialistických zemích,
ačkoliv je zřejmé, že „hospodářské a politické podmínky v těchto zemích byly od
konce šedesátých let vhodným, ne-li přímo stimulujícím rámcem pro jejich
nebývalý rozvoj a uplatnění“. Základním podnětem výstavby sídlišť byla napříč
Evropou velká bytová nouze, která nastala po druhé světové válce. Pro řešení
této nouze se jako nejvýhodnější prosadil názor, aby tato zodpovědnost byla
převedena na veřejný sektor – stát, město či společenství s podporou státu. Mohlo
dojít k aplikaci a realizaci konceptů, které byly vypracovány v meziválečném
období. Patřila k nim i vize sociálně motivovaného kvalitního bydlení pro
všechny vrstvy obyvatel.
Trvalejší problémy vznikly v
důsledku přehnané aplikace konceptů založených v tzv.
Athénské chartě (monofunkčnost, špatná vybavenost obchody, restauracemi a
sportovišti, monotónnost budov i prostředí, zvýšené požadavky na dopravu).
Souhrnně řečeno: Jiří Musil uvádí nedostatek urbanity. Právě nedostatek
urbanity neboli městskosti je považován za největší prohřešek socialistické
moderny. Je ale zcela logickým důsledkem pokusů o navrhování obytných čtvrtí,
které se svými velikostmi rovnají středně velkým městům. Z důvodu opuštění
principu městských ulic, náměstí, nedostatku občanského vybavení, výkladních
skříní, pestrosti, nenacházíme na sídlištích žádná silná městská místa, která
by nás přitahovala k pobytu, venkovním procházkám. Dochází tak ke ztrátě identifikace
lidí s místy, v nichž žijí (mj. i vlivem stejných půdorysů bytů, opakujícího se
způsobu a výšky zastavění), místa postrádají jedinečnost a specifičnost.
V publikaci Lidé
a sídliště se ze sociologického hlediska zabývá i typickým rysem sídlišť té
doby – ta byla plánovaná a stavěná převážně pro průměrné rodiny v prvních
fázích tzv. rodinného cyklu. To vedlo k co nejrychlejšímu uspokojování potřeb
mladých rodin a následné jednostranné skladbě obyvatelstva. Scházeli tam středně
staří a starší lidé, což mělo pak dlouhodobé společenské důsledky v kolísání
nároků na občanské vybavení a fungování obytného celku. Tato jednostrannost se
ale postupně stírá až tak, že podle
Jiřího Musila dochází třeba na Jižním Městě – kde došlo k promísení snad
všech sociálních vrstev – ke splnění cílů meziválečné avantgardy, naplnění
konceptu slušného bydlení pro všechny (A2,
r. 2007, č. 41).
V publikaci Lidé
a sídliště Jiří Musil téma strukturuje do tří základních kapitol:
l)
Otázky a východiska
- Proč otázka sídlišť;
- Myšlenková východiska;
- Sociologická hodnocení sídlišť – postupy a metody.
ll)
Výsledky výzkumů a rozborů
1) Kdo žije v nových obytných souborech;
2) Bydlení a obytné prostředí;
3) Obyvatelé sídlišť a architektura;
4) Občanské vybavení v sídlištích;
5) Poloha sídliště a dojíždění obyvatel;
6) Volný čas na sídlištích;
7) Děti a mládež na sídlištích;
8) Staří lidé na sídlištích;
9) Sídliště jako sociální jednotka;
10) Spokojenost obyvatel se životem na sídlištích;
11) Stabilizace obyvatelstva na sídlištích.
lll)
Zamyšlení nad výsledky
Z celé knihy Lidé
a sídliště stojí za to přečíst si alespoň poslední kapitolu. Autor zde
analyzuje ve zhuštěné podobě své poznatky. Dává do souvislostí vazbu možností
tehdejšího socialistického stavebnictví s možnostmi odstranění nedostatků
sídlišť, které byly již tehdy evidentní. Již v té době si je vědom jakým
způsobem, jakou cestou může náprava probíhat.
Jak dosáhnout pocitu bezpečí? Jak dosáhnout úplnosti
prostředí? Mluví především o požadavku na „zvyšování urbánní kvality“. Zabývá se
otázkami zahušťování a rozptylování, zda a jak se vrátit k náměstím, k ulicím.
Řeší témata velikosti obytných bloků, propojenosti s původním městem.
Zabývá se i otázkou, jak zvýšit účast pracujících, zda lze dosáhnout zvýšení
kvality mj. lidsky přiměřenějším měřítkem, dobrou orientací.
Autor systematicky a přehledně otevírá otázky vyžadující
nové přemýšlení. Je si však také vědom úzké vazby tohoto úsilí na technické a
ekonomické možnosti.
V osmdesátých letech byla polovina obyvatel sídlišť
s bydlením v něm spokojena, polovina preferovala rodinné domy. Co je
ale důležité – pojem „zvyšování urbánní kvality“ je v jeho pohledu spojen
s i dnes platným požadavkem na vytvoření místa, které by bylo: „zároveň rušným
městem a zároveň prostředím, které by bylo klidné pro obývání“.
Žádné komentáře:
Okomentovat