Prezentace v Petrovicích 9.4.2015

Zde je stručný výtah z pracovních prezentací, které proběhly v Petrovicích (... ještě zde není zámecká sýpka, dvé řadovky na Trávníkách a úpravy okolí Vrškamene).

část "park":

Tato situace je ještě z pracovní verze řešení lokality okolo zámku. V dalším vývoji se především severní část proměnila - navrhované domy již nejsou podél východní strany parku, ale návaznost parku a rybníku Kamenný řešíme sofistikovaněji. 

Další silný moment, který se snažíme řešit je srostlice s parketem v parku, postaveným v sedmdesátých letech. Původní poloha parketu byla v severní části parku - byl dřevěný a velmi oblíbený. 

Nový betonový parket se v nové poloze u zámku takové popularity už nedočkal - navrhujeme jeho zrušení a přesunutí zpět.

Pokud jde o kvalitu architektonické produkce v obci, vrcholu bylo v tzv. moderní době dosaženo patrně v době od počátku XX.století do konce První republiky - v úpravách Jezuitské koleje na náměstí, drobných úpravách dalších obytných domů na náměstí - např.objekt staré pošty. V neposlední řadě pak i v individuálním bydlení z té doby - směrem na Krchov i v oblasti Ve vilách, kde vznikla jedna z nejreprezentativnějších vil regionu - vila Lankova. Ale i ostatní vily v jejím okolí patřily ve své době k vysokému standardu. Z hlediska architektonické kvality se na tuto linii koncem XX.století  navázat nepodařilo. 

Matěj Mlch Komunitní centrum Petrovice

Zabývám se přestavbou sýpky v zámeckém parku na komunitní centrum, jehož hlavní náplní bude dát obyvatelům Petrovic možnost sportovně-kulturního vyžití. Přijde mi, že Petrovicím podobné víceúčelové centrum na adekvátním místě chybí a je škoda nevyužít velikého potenciálu místa, kde je sýpka situována .

Centrum bude sloužit pro nejrůznější výukové kurzy a společenské akce a bude poskytovat možnost vyžití jak pro dospělé, děti a obyvatele z domova seniorů, tak pro uživatele nově navrhovaných objektů v oblasti zámeckého parku.  

Důležitá je koncentrace drobných společenských aktivit v samém jádru obce, okolo zámku.

 Určitě si uvědomujeme, že hrozí aby různých "kulturních a společensko sportovních aktivit s kavárnami" nebylo v obci příliš. Pokoušíme se ale, aby tyto funkce byly na adekvátních místech, co nejednodušší a ekonomicky přijatelné jak z hlediska výstavby tak provozu, s možností jednoduché změny funkce. 

Inspirací z hlediska provozu a fungování nám byly obdobné vesnice, zkušenosti s odkazy na realizace především Rakouské, Německé, Holandské, Švýcarské.

Okolo zámečku, v místě mezi náměstím a parkem, je soustředěno několik drobných společenských aktivit využívajících a zhodnocujících toto přirozené těžiště obce.

Cílem je vytvořit co nejjednodušší koncept, který by mohl být i do budoucna smyslupný.

Maiia Epova Centrum pro řezbáře

Procházením se po Petrovicích jsem si všimla zájmů místních v "řezbování" -  vyřezávání ze dřeva. Svá vystavěná díla mají momentálně v parku, před Městským úřadem a jednotlivě po celých Petrovicích. Proto vznikla myšlenka postavit speciální centrum, kam by mohli přijít, seznámit se a společně tvořit. Centrum pro řezbáře jsem chtěla umístnit na pozemku před zámečkem (městským úřadem). Kromě toho, že pro řezbáře bude vytvořen velký prostor pro práci, centrum zahrnuje i drobnou, příjemnou kavárnu s výhledem do parku a do dvora. Myslím si, že časem to nebude jen místo pro práci, ale vytvoří se zde nová společnost , místo pro relaxaci a výměny tvůrčí zkušeností.

Pro tento objekt je z hlediska urbanistického důležitý pokus o částečné uzavření bloku se soukromými zahradami západně od vstupu do zámku.

Jednoduchý otevřený vnitřní objem dílen je obkroužen lehkým dřevěným ochozem. Důležité je ale jeho citlivé "zapasování" do složitých urbanistických souvislostí.

Paula Ďurčová  Bytové domy v parku

Objekt som umiestnila do severnej časti parku , v blízkosti rybníka .Mojim cieľom je zasadiť bytovu stavbu do prostredia  tak, aby nenarúšala okolie , v ktorom sa nachádzajú rodinne domy . Chcem vytvoriť verejný priestor pre danú lokalitu , a taktiež vytvoriť detské ihrisko s parkom , ktoré bude umožňovať deťom rozvíjať svoje aktivity . 

Ďalším plusom tohto územia je vertikálne prepojenie parku ktoré spája centrum vesnice s rybníkom , pri ktorom chcem vybudovať drevené mólo . V okolí rybníka sa nachádza množstvo neupravenej a nevyužitej zelene , ktorú by bolo vhodné sprístupniť a vytvoriť tam pešiu stezku - od Brziny až na západ obce k současným bytovkám. .

Dva dvojposchodové bytové domy , so sedlovou strechou , ktoré vytvárajú ideálne prostredie pre mladých ludi a rodiny s deťmi . V každej bytovej jednotke sa nachádzajúcu 4 byty , do ktorých sa vstupuje prostredníctvom spoločného vchodu . Každý prízemný byt ma vlastnú záhradku .Byty na hornom poschodí majú terasu . Výhody : • príroda (park ,rybnik ) • ľahká dostupnosť do centra a školy • byty majú vlastne záhradky a predzahrádky

Kornélia Faklová Bytovka a okolí Krašáku

Bytový dům bych chtěla umístnit mezi dva domy (obr. 1), které tam už stojí a jeho doplněním bych vyvážila rytmus a uzavřela tak malou komunitu bytovek na severu Petrovic. Bytovka bude 3-4 podlažní pro cílové skupiny: rodina, jednotlivci, důchodci. Bude bezbariérová s výtahem pro lehkou manipulaci pro důchodce, kočárky atď. Přízemní patra budou mít na jižní straně předzahrádky před francouzskými okny.

Součástí zadání ze strany obce bylo prověření výstavby severně od rybníku Kamenný. 

Po dlouhých debatách a prověřování jsme se ale raději soustředili do již zastavěné části obce, kde volných míst k výstavbě je stále dost.Zástavbu na sever od rybníku Kamenný vnímáme jako poměrně radikální vstup do "horizontu obce" - obdobně jak byl v Územním plánu v devadesátých letech k zastavěné doporučený východní konec obce - na poli nad potokem Brzinou - ten naštěstí v podkladech k novém Územnímu plánu již určený k zástavbě není..

Pro návrh je důležité zlepšení a zorganizování parteru stejně jako napojení centra bytových domů na malebné okolí rybníku, které bychom dále kultivovali.

 
Naznačení úprav parteru - součástí řešení bude i vyřešení parkovacích stání. Mezi domy by byly pěší komunikace, vymezeny zahrádky, společenské prostory. 

Přestože na vesnici bytové domy dosud nemají moc dobrý "zvuk" jsme přesvědčeni, že jednoduché bytové domy, tzv.viladomy, i řadové domy, nebo dvojdomy,  dobře zapojené do krajinných a urbánních souvislostí na venkov a vesnici patří. Znamená to ale radikálně jiným způsobem přistupovat k tvorbě, užívání a zodpovědnosti za veřejné prostory mezi nimi.

¨Dále bych chtěla rozšířit cestu jdoucí kolem rybníku Krašák a to tak, že bych na kraji současné cesty a trošku nad rybník umístila pěší lávku, která by bezpečně „přenesla“ lidi a cyklisty kolem rybníka. Okolí rybníka bych chtěla upravit na místo, kde by si občané rádi poseděli při vodě a mohlo tak vzniknout nové příjemné veřejné místo pro děti i dospělé. 

Touto úpravou by se Krašák zpřístupnil a stal se součástí severního propojení obce spojující Brzinu, park s rybníkem Kamenný až sem k bytovkám. 

Kultivace břehů Kašáku by byla součástí úprav celé této linie okolo vody až k Brzině. S obdobnými úpravami počítáme i u odtrubněného potoka vytékajícího z Trubáčků - zejména u můstku přes Brzinu směrem k Vrškamenu.

část "okolo školy":

Ondřej Brych Řadové domy

Rozhodl jsem se tvořit řadové domy. Vesnice se snaží získat více mladých obyvatel a pro ty může být někdy koupě pozemku a rodinného domu finančně náročná. Řadový dům se mi zdá jako kompromis mezi rodinným a bytovým domem. Tento typ výstavby v těsné vazbě na centrum s vybaveností vytváří ale zcela jiný typ obytných a společenských kvalit.

              Snažíme se zdě vytvořit předěl mezi náměstím a novou jižní zástavbou. Vytvořili jsme "plácek", který slouží jak dětem, které přijdou z přilehlé školy, tak dospělým, kteří buď bydlí v okolí, nebo se zdržují v práci/kavárně, jejíž budova ohraničuje "plácek" ze západu. Jednou z povinností mé budovy je plácek ohraničit z východu a vytvořit komornější prostředí.

               Řadové domy jsou orientovány sever-jih. Druhé patro je předsazené a vytváří tak nejen kryté místo pro parkování, ale i skromnou předzahrádku a z psychologického hlediska i poloveřejný prostor, zapadající tak lépe doprostřed vesnice.

Vlevo nahoře řadovky, vpravo řadovky, dole dům pro otce s dětmi (vše červené). Objekty jemným způsobem dotvářejí velký blok domů mezi náměstím a školou.

.

Barbora Klapalová Dům pro otce s dětmi

Do Petrovic se snažíme přilákat nové lidi, kteří budou mít místo kde pracovat i relaxovat. Jsou zde sice restaurace a hospody ale žádná nekuřácká kavárna pro matky a děti. Jsou zde sice firmy, ale žádné otevřené místo pro práci jednotlivců nebo společností. Pracuji na tom, aby zde takové místo bylo a dalo možnost mladým lidem.
Můj koncept by tak mohl přispět k vytvoření Petrovic jako "dobré adresy".

Bezpečné místo před školou.

          Maroš Galáž Rodinný dom kombinovaný s firmou

Petrovice sa vždy nachádzali na perifériach. Svojím projektom, rodinným domom kombinovaným s firmou, by som chcel prilákať mladé rodiny, alebo podnikateľov ktorý vidia ako prekážku každodenné dochádzanie za prácou do Prahy. Tieto dve časti stavby sú od seba izolované, takže aj pri rozdielnych majiteľov nedochádza ku konfrontáciam. Stavba bude 2 podlažná, nachádza sa na južnej straně Petrovíc a tvorí pomyselnú hranicu medzi bytovkami a rodinnými domami ktoré sa voľne rozbiehajú do priestoru na juhovýchode.

Pokus o vytvoření velkorysé vily na adekvátním místě uprostřed intenzivně využívaného území, se sympatickými vazbami na občanskou vybavenost, kultivované veřejné prostředí, zeleň. 

Výhodou tohoto řešení je fakt, že takto koncipovaná výstavba zbytečným způsobem nezasahuje do krajiny,  která by měla být vytvářena stejně citlivě  jako vlastní osídlení. 

Inspirací pro tento způsob zástavby v Petrovicích může být bývalý objekt pošty nebo úpravy jezuitské koleje na náměstí - v meziválečné době bylo přehodnocování, doplňování, rekonstruování přirozeným způsobem rozvoje obce. 

Daniel Degtěv Cyklopenzion Petrovice 

Petrovice se nacházejí na samém rozhraní středočeského a jihočeského kraje a v jejich okolí se nachází krásná, citlivě spravovaná, lidskou industrializací dosud nedotčená, magická příroda. Kraj kamenů, mezi které se například řadí viklan Husova kazatelna, nádrží a rybníků, které přináší jihočeský kraj a v neposlední řadě krásně zvlněná krajina nabízí nesčetné možnosti pro cyklistiku i pěší turismus, sportovních vyžití v Čechách hojně rozšířených. 

Petrovice samy leží na křížení několika významných cyklostezek. Rád bych proto oživil obec cyklopenzionem, který by se nacházel na okraji obce za fotbalovým areálem a doplňoval by tak sportovní oblast vesnice. Součástí zadání je tak i prověření organizace, uspořádání a možnost rozvoje celé této oblasti až ke škole. Cyklopenzion by nabízel jednak ubytování na delší dobu s možností vypůjčení kol či jen jako jednodenní zastavení pro projíždějící či procházející turisty. Petrovice by se tak mohly stát cílovou destinací mnoha turistů.

Tečkovaně je dole zvýrazněn odtrubněný potok, podél kterého by z Trubáčků bylo možno "zadními humny" projít až k Vrškameni. 

Důležité bude najít řešení místa, kde se tento potok vlévá do Brziny - stékají se tu čtyři vodoteče. Zároveň  bylo toto místo vždy komunikačním uzlovým bodem - směrem na Porešín, Kojetín, Skoupý, na Trubáčky... příliš mnoho významů na tak malé místo - možná tu můstek přes Brzinu rozšíříme, uděláme dřevěnou lávku nad potokem, místo lépe propojíme s Vrškamenem, a tím i dál do volné krajiny. 

Cyklopenzion je pod hřištěm v levé části území. další hnědý obdélník napravo je pak tribuna, lávka vybíhající se skvělými výhledy do krajiny.

Peter Klinec Vrškamen

Tato lokalita prošla asi největším vývojem od "muzea Husa", nebo Krčína, nebo kulturní krajiny, až po polní galerii. 

Absence posvátného

Co mnohdy postrádáme ve městě, ale  i tam, kde to bylo vždy skoro až bytostně přítomné - v krajině, na vesnici? Jakým směrem napřít tvůrčí úsilí a pokusit se vnuknout "vznešenost ducha" mnohdy parciálním racionalistickým řešením? Lze vůbec do dnešních "spotřebních žní" vstupovat? Nebo až nějaká obvyklá radikální modernistická krize změní naše vnímání hodnot a priorit? (z habilitační práce O.B.)

V centru Bangsovy kritiky je „racionální architektura dvacátého století“, tedy produkce staveb zahrnovaná pod pojmy "moderní funkcionalistická architektura", "mezinárodní styl", "postmoderna". Jeho cílem je odvrat od „propagandy církve Pokroku“ a návrat ke „starobylým tradicím posvátné geometrie“, a tím i k bezpečnému archetypálnímu tvarosloví. Odmítá sémiotiku, přiklání se k takovým zákonům, „... jimiž se řídí vesmír“.[1]

Důsledné až „nelítostné“ dovedení principů moderny do konce – a v tom je hodnota těchto realizací, v tom je jejich místo v dějinách architektonického provozu – odkrylo nebezpečí a stavby se staly předmětem kritiky – dějiny moderny jsou dějinami sebekritiky, bylo ale mnoho „modern“ (to Bangs i Krier přehlíží).

Bangs přímočaře kritizuje ikony moderny: Le Corbusierovu vilu Savoy,[2] Miesův dům pro dr. Farnsworthovou a jeho Barcelonský pavilon, Johnsonův Glass House v Connecticutu, Gehryho Guggenheimovo muzeum v Bilbau a další. Bangs například zdůrazňuje téma „neobyvatelnosti“ - Tugendhatu a Farnsworthu od Miese van der Rohe, Glass Housu od P. C. Johnsona. Ta je pro něj důsledkem dovedení principů moderny do konce (miesovský koncept prostoru – „karteziánský a apollonský“, Miesova zásada „beinahe nichts“). Umělecká krása těchto objektů proměněných v artefakt v sobě nese popření účelu – dům se nestane domovem. Otevřenost staveb popírá „princip jeskyně“, nenaplňuje elementární potřebu útočiště.

Bangsem je současně kritizován i kontext – podhoubí takovýchto realizací – „vědecký materialismus dvacátého století“. Moderní architektura se legitimizovala logikou, rozumem, účelností a ztratila při tom kontakt se „starobylými zákony proporcí“.                                                                                       

Bangs si dlouho vystačí s metaforou „přesné rovnováhy“ mezi archetypálními principy „mýtiny“ (otevřenost), „jeskyně“, „zahrady“ a „vody“ („jsou funkční realitou, zakořeněnou v instinktech přežití a v požitcích lidského druhu“[3]). Narušení této rovnováhy vede ke ztrátě jistoty, pocitu dezorientace, stavby pociťujeme jako „nepříjemné“. Alternativou k neúspěchu moderny budou stavby integrující výše uvedené čtyři principy v architektonické realizaci. Dále do hry vstupuje respektování principů duality, hierarchie (příkladem selhání v  naplňování tohoto principu je pro H.  Bangse i Centre Pompidou v Paříži[4]), respekt k materiálu (použití materiálu „nejen podle váhy a podle rozměrů, ale také podle jejich symbolické a archetypální důležitosti a podle psychického významu“[5]).                                                                                                                                         

Krize architektury má pro Bangse svoji náboženskou podobu v té míře, v níž vytvoření domova je víc než fyzická kontrola nad prostředím. Architektura je ustavením duchovního řádu, a tudíž překonáním toho, co je náhodné, pomíjivé, chaotické. Dle Bangse „… Jung nepovažoval archetypy pouze za podněty, vyzdvižené z celkového objemu kolektivního nevědomí, ale za tu část organizované struktury vědomí, která umožňuje naše myšlení a vnímání okolního světa“[6].

Od proporcí, harmonií a vztahů v přírodě, které staří filosofové považovali za klíč k poznání vesmíru, se dostává až k magii a nepochopitelným shodám okolností, které Jung nazýval „synchronicitami“. Záměr jeho uvažování je jasný – pokouší se o vymanění z úpadkových tendencí, které viní ze současné, několik století trvající krize.

Bangs kritizuje rovněž zjednodušené materialistické uvažování, které prostřednictvím institucí, sdělovacích prostředků, škol a univerzit ovládl dle Bangse  náš svět.

---

[1]  Bangs, H.: Návrat posvátné architektury. Zlatý řez a konec modernismu. Praha: KMa, 2008, s. 143.

[2]   Ibidem, s. 99.

[3]   Ibidem, s. 115.

[4]   Ibidem, s. 125.

[5]   Ibidem, s. 132.

[6]   Ibidem, s. 84.

Ž a M

Když dnes máme ten první máj.... Otázky ženského a mužského přístupu k tvorbě. Z jiné strany pokus o analýzu tvrdého a agresivního přístupu v sídle, v krajině. Určitě se nám tu nepodaří shrnout problémy pokleslých modernistických přístupů XX. století, ale snažíme se poodhrnout roušku, co v nás jim má tendenci přitakávat.   (z habilitační práce O.B.)

V teorii architektury začíná tzv.feminismus pochopením nápadné absence ženské zkušenosti i historie. Probíhají pokusy vyplnit či nastavit „ženskou strukturu světa“ přímým vzkříšením. Například prací návrhářů – žen, jejich metod práce s materiálem a zdroji, které byly dříve mužským principem ignorovány.

Jak se to projevilo v hodnotových změnách architektury?

Dokážeme vystopovat odlišné koncepční, intelektuální, tvůrčí a sociální přístupy při navrhování a realizaci díla v přístupu mužů a žen?

Holandská architektka Jeanne Dekkers v rozhovoru s J. Horským na stránkách www.archiweb.cz  odpovídá na obdobně položenou otázku jasně: „... dobrý dům není ona nebo on. Dobrý dům je oboje.“ Jinými slovy: rozlišovat v tomto ohledu by bylo pro autorku patrně nadmíru komplikované, když rovnou nemáme říci nemožné.

Ta tam je doba, kdy v padesátých letech píše S. Beauvoirová o vztahu žen k tomuto světu: „... že jej [svět] muži uhnětli, vytvořili,  řídí a ovládají – že se sama [žena] necítí za nic odpovědná, že sama neprošla zkušeností aktivního násilí...“[1]

V rámci sociálních posunů posledních několika desetiletí se vnímání identity žen a mužů výrazným způsobem proměnilo, došlo k: „přehodnocování nejniternějších mužských jistot, které je vždy dlouhé a bolestné. Destrukce nastupuje v okamžiku, kdy převládající model ukázal své hranice. Ten tradiční mužský pokulhává za vývojem žen a je zdrojem zmrzačení, jež si muži začínají uvědomovat.“[2] „Donedávna byla tajuplnou částí lidstva především žena a nikoho nenapadlo zamýšlet se nad mužem. Zdálo se, že mužství přichází samo od sebe: zářivé, přirozené a protikladné ženství. Tyto tisícileté samozřejmosti vzaly zejména poslední čtyři desetiletí za své. Když ženy začaly hledat novou definici sebe sama, donutily muže udělat to samé.“[3] Nacházíme se v době, kdy agresivita žen  bývá akceptována, zatímco agresivita mužů je společensky „nemístná“. Cílem ženy již dávno není jen péče o děti a starost o domácnost. Jejím cílem je zvládnout obratně obojí – práci i rodinu. Nejen že se jí to daří, v obojím zároveň dokáže být jedinečná.

Pokud bychom od sociologického přístupu chtěli dospět ke konkrétnější reflexi, mohli bychom se opřít o práci Jennifer Bloomer Abodes of Theory and Flesh: Tabbles of Bower (Příbytky teorie a tělesnosti) Soubor 17 z dubna 1992.

Avšak úzké spojení teorie architektury druhé poloviny 80. let s projevy francouzské dekonstrukce, literární teorií a psychoanalýzou vedlo jiný druh feministické architektury k chápání ženského principu jako něčeho, co je v samotném jádru architektonické myšlenky vždy předem potlačeno, nesprávně reprezentováno a zneuctěno. Nejen, že byla „práce žen“ historiky architektury považována za marginální, ale dokonce práce žen a o ženách byly redukovány a deformovány pomocí „mužských“ kódů analýzy a kritérii jako je racionalita, objektivnost, hierarchie, dualizmus a rozhodnutí.

Mužská sexuální identita (a mužský princip) je založen na duálním vnímání sebe sama a „ostatních“ – ona je však ta, která je postradatelná, které je pouze nepřítomná – což se pak mužská spořivost snaží redukovat na její ztotožnění s celkem.

Co je žádané, je pak tzv. nová architektura „psaná“ z radikální přeměny ženské odlišnosti, „druhořadá“ architektura, která odvrací tradiční mužskou touhu po totožnosti a převaze, projevující se v pokleslých podobách agresivně a necitlivě vůči místu, sídlu, krajině. 

Přes veškerou snahu jsou ale struktury architektonických praktik stejně reduktivní a utlačující jako sociální a materiální struktury společnosti - a tělo je stejně tak textem, teorií, jako "kusem masa". 

Čím nám tedy tento druh uvažování dokáže pomoci? Není snad otevření se vlivům, které bychom nejraději apriori vypustili dostačující?

    Pro kontrast k uvedenému textu ikonická stavba LC (tato písmena můžeme najít i v               půdorysu).

---

[1]   Beauvoirová, S.: Druhé pohlaví. Praha: Orbis, 1966.

[2]   Badinterová, E.: O mužské identitě. Praha: Paseka, 2005.

[3]   Ibidem.

.Foto z prezentace

Přátelská atmosféra, milé prostředí. Pracovní schůzka, kde si studenti ověřili mnohé z vlastních úvah, ale hlavně si dokázali své koncepty ověřit zkušenostmi, informacemi o historických souvislostech paní místostarostky Roubíkové a pana Studeného.

Miroslav Šik - architekt

Do třetice k textům o teorii doplňuji Miroslava Šika - v jeho výchozí podobě na české scéně počátkem devadesátých let. Kam se do současnosti posunul je možné sledovat například v této oceňované realizaci 
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006 

Kritika moderní architektury v pojetí „tradicionalisty“ Miroslava Šika[1] (z habilitační práce O.B.)

Do výčtu teoretiků architektury na české scéně od počátku devadesátých let náleží Miroslav Šik. Působil na půdě FA ČVUT v letech 1990-1992.  V Analogii architektur, katalogu k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, říká: „ když postmoderna… ukončila věk funkcionalismu, byl nejvyšší čas. Už nešlo o to vyměnit živoucí rozmanitost zděděného města s nějakou universální utopií, už došlo k smyslovému a duchovnímu ochuzení … odkud vedla přímá cesta od zbožněné technizace k ekologické katastrofě.“[2]

Miroslav Šik kritizuje postmoderní architekturu následujícím způsobem: „… ve své aroganci k obyčejnému okolnímu světu, v nesmyslném nadměrném zdůrazňování estetické funkce architektury, internacionalizaci stylového tvarosloví se začali postmodernisté stále více podobat svým bývalým protivníkům. A tak bylo logické a bylo jen otázkou času, kdy se začne zvedat odpor proti tomuto stylu, v němž bylo vše povoleno…“[3]

Přestože Šik nikde ve svých textech nepoužívá termíny jako Lebenswelt – se smyslem obsahu tohoto slova pracuje, neprovádí pouze kritiku, ale aktivním způsobem hledá řešení, jak k němu dospět. Jeho práci nemůžeme nazvat čistě teoretickou – ale v jeho projevu byla vždy důsledná komplexní analýza stavu světa.

Cesta tradiční architektury podle něj osciluje mezi oběma dominantními interpretacemi postmodernismu – liberálním postmodernismem a radikálním neomodernismem. Počátkem devadesátých let mělo toto citlivé „vyvažování a znovunalézání … mnohostranné, smysluplné a organicky rostoucí tradice, ve které se mísí obraz okolního světa s obrazy anonymní maloměstské idyly“[4] pro mnoho studentů  architektury klíčový význam.

Tradicionalisté hledají střední cestu mezi bezohlednými asanacemi a městem jako muzeem, protože „tradice, které se nerozvíjejí, se pomalu rozpadají… pouze ten uchovává tradici před radikálním zánikem, kdo ji naplňuje stále novým smyslem a životem, kdo integruje všechno, co ji inovuje…“

Miroslav Šik hledá pravost, jedinečnost, regionálnost, ale i melancholii, nedokonalost a ponurost – hledá domov.

Co z toho lze vyvodit pro praktikující architekty? Miroslav Šik vnímá modernu v jejím vytváření znaků prostřednictvím budov – v jejím veristickém chápání znaků – oproti tomu bere postmodernu jako „billboard city“, „decorated sheld“. Šik zdůrazňuje lidskou potřebu obrazového vnímání světa, které se musí promítnout i do architektury a urbanismu. Tyto obrazy pro něj „... vytváří život, obrazy přežívají generace a architekti jim pouze dodávají nové uspořádání. Bez obrazů nelze vyvolávat vzpomínky, obsahy ani životní styl.“ Jde tu ale ještě o něco jiného o „narážky“, „šeptání“, „fragmenty“ takovýchto obrazů, které ale „musí působit jednotně, jako nedělitelný celek, jako monáda“. Důležitá je „... cesta citlivého a poetického zacházení s naším dědictvím…. Jako… ta správná alternativa k radikálním apokalypsám.“ Odtud bychom mohli přejít přímo k analýzám vztahu architektury s dalšími druhy vizuálních umění jako je film. Jeho koncept práce s filmem jako médiem je architektonický – s propracovaným přesahem do projekční praxe. Jeho přístup se dá shrnout – na jednu stranu dává analýzu veškerých technických, limitních, typologických, stavebních požadavků – na druhé straně má plášť do kterého vše zabalí, a promítá na něj film, ale ne libovolný. A nyní záleží, kam až „vliv“ filmu do struktury stavby pronikne. Zůstane na fasádě, stane se fasádou, přeuspořádá skladbu jednotlivých částí domu, strukturu? Jakou typologii, objemy, konstrukci nebo úplně „všechno“? Jako bychom před sebou měli universální metodu. Na nás je pak „jediné“ – výběr všech z počátku nezávislých elementů na obou stranách.

Ve vztahu k architektonickému dílu a architektonické teorii u Miroslava Šika (při hodnocení), uvedu na závěr ještě dvě jeho sondy do stavu české společnosti a architektury na počátku 90. let: „Bilance čtyřiceti let levicové, moderní a revoluční utopie je zničující. Přežilo pouze torzo střední Evropy. Zdejší západoevropská města byla oloupena o svou živost a ponechána bez podpory a péče, takže jsou dnes ve stavu naprostého rozpadu. A na prahu těchto měst leží kulturně ekologické bomby, které – nebudou-li brzo zneškodněny – vybuchnou. Tohle všechno se stalo díky malé skupině utopistů, která měla sílu vnutit své ideály většině. Spojili to, co bylo nové, s maximální roztržkou s tradicí a výsledkem bylo, že mohli vše změnit v experiment.“[5]

„Hlavní útok však musí být veden proti avantgardní koncepci umělecké syntézy (Gesamtkunstwerk), která vyloučila z tvorby města chaos a protiklady člověka.“[6]

V kritice architekta Šika (mj. spolužáka Herzoga a de Meurona) je obsaženo zároveň kritické vyrovnání se s postmodernou v podání Alda Rossiho.

(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)

---

[1]   Šik, M.: Architecture 1988–2012. Luzern: Quart, 2012.

[2]   Šik, M.: In: Analogie architektur. Katalog k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha: 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, s. 6.

[3]   Ibidem, s 6.

[4]   Ibidem, s. 8.

[5]   Šik, M.: In: časopis Architekt, 1990, č. 4, s. 5. 

[6]   Ibidem.